Bombardovat kvůli míru je nesmysl, česká média dehumanizují Araby, říká aktivistka Yara Abu Aataya

Když se vás někdo zeptá, odkud jste, jak odpovídáte? Cítíte se více jako Češka, nebo jako Palestinka?

Říkám většinou Čecho-Palestinka, protože mám pocit, že i přestože oba rodiče jsou Palestinci, neznám nic jiného než Česko a Prahu, takže je to vlastně takový mix.

Jak vás dvojí identita formovala?

Myslím si, že na začátku to byl strašný clash těch dvou identit. Bylo to hodně náročné – ve škole to vlastně obecně vnímat, že jiná pravidla v jedné kultuře fungují úplně jinak než v té druhé.

Mám pocit, že mě to hodně formovalo až později, kdy jsem si uvědomila, že není špatně být Arabkou nebo Palestinkou, protože tuhle část jsem v sobě do svých osmnácti let strašně potlačovala. Dokud jsem totiž nedostala český pas, měla jsem pocit, že vlastně nesmím být tou Arabkou a nesmím projevovat jakékoliv arabské rysy.

Luxusní penthouse na Praze 1 - 226m, Praha 1

Zobrazit nemovitost

I přes to, že vypadám tak, jak vypadám, a samozřejmě mi to bylo hodně podsouváno, tak mě stejně nikdo nepovažoval za Češku. O to víc se to ve mně přelo, že jim to chci dokázat, že jsem.

Jste zároveň aktivistkou i designérkou. Byl to pro vás vždy propojený svět, nebo jste se jedné věci začala věnovat až později?

Mám pocit, že ten aktivismus se objevoval postupně. Už na střední, na gymplu, jsem se mu částečně věnovala – byla jsem ředitelkou Jednoho světa na Ohradní.

Myslím si, že právě tam se ve mně začala formovat potřeba pomáhat, nebo spíš nějaká kapacita věnovat se jiným problémům než vlastním. Dalo mi to pocit, že to má větší smysl než chodit do práce a dělat jen věci, které mě těší. Měla jsem pocit, že to, co dělám, by mělo mít nějaký přesah.

Pak to plynule na vysoké škole přešlo do fáze, kdy mi nedávalo smysl o tom pořád mluvit – očekávala jsem, že lidé budou dostatečně informovaní, že už o tom budou vědět a nebudou mě vysávat jako zdroj těch informací.

K aktivismu jsem se pak znovu vrátila v roce 2021, kdy Izrael zaútočil na Gazu, a později znovu po 7. říjnu a izraelské odvetě. Nebyla to úplně náhoda, spíš shoda okolností, že jsem se tomu začala věnovat takhle aktivně.

A to díky tomu, že mě vystřihli z České televize, tak jsem vlastně dostala mnohem víc prostoru v médiích, protože se z toho stal virál. Já jsem to totiž napsala na svoje sociální sítě – o tom, že mě vystřihli z České televize, přestože si mě tam pozvali.

A díky tomu, že se to vystřihlo a že se z toho stal virál, tak mě začala zvát další a další média.

Takže nebýt toho, tak se tomu vlastně ani nevěnuji takhle intenzivně.

A z jakého důvodu víte, proč vás přesně vystřihli?

Vystřihli mě a dali mi vědět až o dva měsíce později. Bylo to vlastně celé poskládané jako izraelský narativ toho, co se stalo Izraelcům, ale bez kontextu toho, co se děje v Palestině, to, co se děje mé rodině.

Myslím si, že bylo strašně zajímavé vidět to, že ano – chceme si pozvat a poslechnout palestinský hlas, ale už se nám tolik nehodí, aby tam byli Palestinci vidět, že taky trpí.

Protože já jsem v tom rozhovoru, který trval třeba 40 minut, neřekla nic kontroverzního. Řekla jsem věci, které jsou už dávno potvrzené – to, že Izrael používá ilegální bílý fosfor na civilním obyvatelstvu a podobně.

Vaše práce sahá od grafiky přes sklo až po světelné instalace. Co vás na designu nejvíce fascinuje?

Myslím si, že je to asi komunikace s lidmi. Přesto, že je to nejtěžší disciplína – za mě je to ten lidský faktor, který je pokaždé strašně jiný. Je to fluidní práce s tím, co člověk očekává a co chce.

Prodej luxusního mezonetu 4+kk Karlín, Praha, Praha 8

Zobrazit nemovitost

Je to nějaká práce s klientem, ale zároveň i určitá krása. Schopnost přetavit myšlenky v něco fyzického. Světlo třeba není fyzické, ale dá se s ním pracovat skrze fyzické objekty. Když jsem dělala světelné scény na elektronických akcích, tak to většinou bylo spojené s architekturou. To je můj background – stavěli jsme malé objekty a ty se nasvěcovaly.

Takže je to za mě taková hra věcí, které mě asi dohromady baví.

Máte pocit, že česká společnost rozumí tomu, co se děje na Blízkém východě? V oblasti SWANA Jihozápadní Asii a Severní Afrikou?

Myslím si, že je strašně náročné odpovědět na tuhle otázku, protože na jednu stranu je pro ně strašně náročné to pochopit, protože si představují… Jak to popsat? Tak já možná začnu úplně od začátku.

Myslím si, že Češi obecně mají úplně jinou perspektivu na svět mimo Evropu. A může to být i Japonsko, stejně jako Jihozápadní Asie. Mám ale pocit, že právě to rozdělení na „my“ a „vy“ je to, co z toho problému dělá problém.

Vnímám to tak, že média hrají velkou roli v tom, že se dehumanizují Arabové obecně, a to už od 11. září 2001. Myslím si, že od invaze v Iráku se ta situace natolik zhoršila, ale ten narativ stále funguje úplně stejným způsobem.

Prezentují se USA, která jedou do Jihozápadní Asie vytvořit demokracii, ale bombardovat, aby se vytvořil mír někde – to je přece naprostý nesmysl.

Takže za mě lidé v Čechách nerozumí problematice Jihozápadní Asie, protože média manipulují s tím, jak ta situace skutečně je a co jí předchází. A také tím, že se USA neustále prezentují jako „the good guy“.

Setkala jste se kvůli svým názorům s hejtem a výhružkami?

Bohužel od 7. října, vzhledem k tomu, že jsem se snažila vysvětlit, jaké to je na té druhé straně, a vzhledem k tomu, že tam mám rodinu v Gaze, tak ano – setkala jsem se s výhružkami. Chodily mi e-maily, které přicházely pravidelně, včetně výhrůžek smrtí mně nebo mé rodině. Byly to šílené e-maily, které jsem pak i zveřejnila.

Poprosila jsem, aby se tomu věnovala policie, ale odmítli to s tím, že nemají dostatek důkazů, což je podle mě spíš způsob, jak se tomu nevěnovat. Bylo to posílané na e-mail a dá se to zpětně dohledat.

Takže se tomu nikdo nevěnuje. Už to naštěstí přestalo chodit – třeba před pár měsíci – ale do té doby to bylo velmi intenzivní, bohužel.

Setkala jste se i s obviněním z antisemitismu?

Ano, pravidelně. Je to vlastně ironické, když vezmu v potaz, že Židé i Palestinci jsou Semité, takže být antisemita moc nedává smysl.

Na konci února zahájily USA a Izrael rozsáhlé údery na Írán a region. Překvapilo vás, že konflikt dospěl až do této fáze?

Já myslím, že jsem tuhle otázku vlastně zodpověděla už v té předchozí – nepřekvapuje mě, že svět na tohle přistoupil. Není to něco, co by se teď mělo komunikovat způsobem, že USA přišlo zase vytvářet demokracii v Íránu.

Neříkám, že situace tam je ideální, ale ani v USA není ideální. Počet bezdomovců a míra chudoby se v USA neřeší, a místo toho se v první řadě financuje Izrael, což vytváří naprostou dysbalanci v oblasti Jihozápadní Asie a severní Afriky.

Takže za mě to není překvapivé a myslím si, že je to zároveň nějakým způsobem i odpoutání naší pozornosti a vytvoření zmatku. Protože ve chvíli, kdy v nás vznikne zmatek, přestaneme se tomu věnovat a přestaneme vnímat, že je něco špatně.

Takže ta časová linka těch událostí – kdy se zveřejnily Epstein files nebo třeba to, že unesli venezuelského prezidenta – to jsou podle mě všechno věci, které mají vytvořit podle mě, určitý zmatek, abychom ty věci přestali řešit a aktivně se proti nim vyjadřovat nebo proti nim něco dělat.

Takže myslíte, že svět spíše usiluje o rovnováhu sil mezi velmocemi než o to, aby byl všude mír?

Ano.

Setkáváte se s názorem, že by se umělci vůbec neměli vyjadřovat k politice a k válkám?

Já si myslím, že…Myslím si, že to zaznělo několikrát i z úst mých přátel – že to nemá úplně cestu ven, když se tomu budu věnovat, že tím nic nezměním a že bude lepší, když se budu spíš věnovat designu. A že právě skrze design budu schopná třeba vyjádřit i něco politického.

Ale většina designérů podle mě spíš mlčí. Je to něco, co se tak postupně učí, a mám pocit, že obecně v české společnosti lidé nejsou naučení protestovat obecně – chodit do ulic, když se jim něco nelíbí.

Kolikrát se vlastně lidé objevili v ulicích, když Macinka vyhrožoval prezidentovi, hnutí Pro život. Kromě 17. listopadu si vlastně nevybavuji žádné jiné události, a to je strašně málo. Když se podíváte na svět kolem nás, lidé chodí do ulic mnohem častěji.

A je to podle mě něco, co mě velmi mrzí – že to tady není automaticky vnímané jako něco samozřejmého. Že když se mi něco nelíbí, tak proti tomu něco dělám.

Mám pocit, že lidé jsou tady rezignovaní na to, že můžou něco změnit.

Když se odpojíte od zpráv a sociálních sítí, co vám dělá radost?

Box, hudba, přátelé, kočka. Procházky.

Kdybyste měla možnost říct lidem na celém světě jednu věc o Palestině, co by to bylo?

Řekla bych: přeji svobodnou Palestinu. Přeji Palestinu, so she could be free. Ne „so she could be free“, ale „so she is free“. Wow, that would be beautiful.

Tak já vám moc děkuji za rozhovor.

Zdroje: autorský text,  redakce, rozhovor