Rychlá zpověď - krasobruslař Tomáš Verner: Pro sportovce je nejhorší čekání na výsledky každodenních testů

Tome, máme měsíc po StarDance, máte na to ještě nějaké emotivní vzpomínky?

Na StarDance vlastně nejde mít jiné vzpomínky než emotivní. Zrovna jsme měli setkání účastníků. Sešli se všichni, kdo mohli, kdo nejsou v karanténách, nebo nejsou někde jinde po světě, a bylo to strašně hezké potkat se. Ta StarDance je pořád ještě živá. Myslím, že pro každého z účastníků. Někdo už třeba dokázal tu kapitolu zaklapnout, ale myslím, že víc lidí spíš ne. A já patřím mezi ty, kteří ne. A každý zážitek ze StarDance je emotivní.

Zkoušíte doma, tančíte třeba s manželkou?

Na to ještě nepřišla řada, protože když mě vyplivla StarDance, tak jsem vstoupil do všech prací, které jsem musel odložit. Takže na tančení teď není prostor, ani čas a někdy ani energie.

Prodej pozemku 1200 m2, Praha, Praha 5

Zobrazit nemovitost

Já jsem pochopila, že jste na Vánoce byli v Americe?

Ano, moje žena je Američanka a my jsme z jistých důvodů museli na poslední chvíli změnit plány. Chtěli jsme letos na Vánoce zůstat u našich na jihu Čech, ale museli jsme to překopat, takže jsme letěli na dva týdny na svátky do Kalifornie.

Ani tam jste neukazoval svůj nový um?

Ne, tam jsem doopravdy nechtěl. Vůbec mi v tu chvíli nechybělo tančit. V tu chvíli jsem si chtěl odpočinout. Tanec je sice krásný, je nádherný... Tak, jak ho vnímají diváci na televizní obrazovce, je opravdu překrásný, ale tanec ve formě StarDance je hodně náročný, takže jsem si rád oddychnul.

Věřím, že sportovci mají své fanynky a věřím, že díky StarDance jste získal nějaké nové. Jak se na to dívá vaše žena? 

My to máme se ženou rozdělené tak, že na sebe žárlíme přiměřeně. Samozřejmě StarDance je velký záběr, na druhou stranu, když si je žena jistá sama sebou a muž také, tak přeci dobře ví, co v tom druhém má a má to kouzlo. Takže není třeba úplně žárlit. Krasobruslení je pořád spojované s obdivovatelkami, protože těch obdivovatelů tam tolik není. To prostředí je tomu trošku přivyknuté, kolem krasobruslení se pořád motají holky a okolo StarDance také, není to pro nás nic nového.

Máme nový rok, co vás čeká? Za chvilku začíná olympiáda, co to pro vás znamená?

Další pracovní zápřah. Teď jsme na zimním stadionu ve Strašnicích v Praze. Máme šest sportovců, čtyři disciplíny, z našeho sportovního centra, kteří se kvalifikovali na olympijské hry, takže ti tam odletí, a já jim na dálku budu držet palce. Budu s nimi prožívat celou olympiádu, také ji budu částečně i komentovat v televizi, budu pendlovat mezi Prahou a Brnem jako tvář a ambasador Olympijského festivalu v Brně, takže to bude velký zápřah, abych stihl svoje povinnosti jak v Praze, tak v Brně. A uvidím, jestli tam zbude nějaký čas na to, abych sledoval i ostatní sporty, což bych chtěl. Protože olympiáda je pro mě svátek. Byl jsem vždycky přilepený u televize a koukal jsem na sporty, ať už to byla letní nebo zimní.

A nemrzí vás, že tam nejste? Že tam fyzicky nemůžete jet, ať už jako podpora, nebo jako soutěžící?

Nemrzí. Protože když jsme zmiňovali StarDance, tak ta vzala spoustu mého času, který jsem nemohl strávit s rodinou. Nebo ne, že by mi ho vzala, já jsem ho vlastně takto obětoval, nebo sám jsem ho takto daroval. Takže ne, nemrzí mě to, nechtěl bych už vytáhnout paty z domu na příštích pár měsíců.

Co si myslíte o karanténních opatřeních, co tam sportovci budou muset dodržovat? Dočetla jsem se, že jim bude servírovat jídlo robot, že tam budou žit v určitých bublinách... Jaký to podle vás bude mít dopad na sportovce?

To, jestli tam budou servírovat jídlo roboti, to je možná docela zajímavé, hezké, k pousmání, určitě je to rarita, celý svět se mění a ten sportovní taky. Ale myslím, že z toho sportovci nebudou nijak rozhození. Bubliny jsou horší, ale co je úplně nejhorší pro sportovce, s čím se asi těžko někdo vyrovná, je každodenní testování a čekání na výsledek testu. Člověk se připravuje třeba celý olympijský cyklus a potom se klepe strachy na samotné olympiádě, když má nakročeno za svým životním úspěchem, jestli náhodou nevyjde ten test tak nebo tak. A dnes už, nebo možná od začátku, ten covid není vidět na dálku, nebo že se dá rozpoznat, že se dá vycítit, vyčuchat, to prostě může skočit na každého. Kdekoliv a jakkoliv a vyrovnat se s tím pro sportovce, kdy o jeho výsledku bude rozhodovat test, je těžké. Na to ani nějaký mentální coaching nemůže moc zabrat, to je nová situace. Myslím, že by o tom mohli promluvit sportovci, kteří se vrátili z Tokia 2021 z olympijských her. Nevím, jak se na to připravit, takže to, si myslím, bude sportovce trápit. O to víc jim bude ten robot příjemný.

Povězte nám víc o ambasadorství v Brně. Co to znamená pro veřejnost, co tam může vidět, vyzkoušet?

Pro veřejnost to znamená, že v Brně se otevřel olympijský festival v areálu Nové Zbrojovky. Je to obrovský prostor, trochu odskočený od centra Brna, takže když už se tam člověk dostane a vydá se tam, tak má možnost vyzkoušet, tuším, 22 sportů. Různých sportovních disciplín, valnou většinou olympijských, ale myslím, že tam bude i něco neolympijského. Já jsem ambasadorem proto, že sport podporuji tělem i duší, a všemožně. Jsem ambasadorem také proto, že se mi líbí nápad sportování pro radost a sportování dětí. Na Olympijském festivalu je opravdu možné si vyzkoušet úplně všechno. Někdy totiž rodiče přivedou děti na sport do jednoho odvětví, a to dítě skoro nemá moc šanci si vybrat. Tam tu šanci bude mít a bude si moct vyzkoušet cokoliv. A kdo ví, jestli táta hrál fotbal, nebo hokej, syn by třeba radši skákal na lyžích, nebo by dělal krasobruslení. Tohle se tam všechno může odehrát.

Vy jste zmínil děti, to je taková další kategorie. Teď se mluví o tom, že děti kvůli covidu, nebo po covidu, zlenivěly a nechce se jim zpátky do kroužků, na led, na hřiště. Jak to vnímáte v zimním sportu, přímo tady v Iceringu?

Děti nezlenivěly. Podmínky jsou ale příšerné. O co přišly, byl opravdu sport, kroužky a možnost se stýkat, možnost se s někým poměřovat a možnost poměřovat se samy se sebou. Těch restrikcí bylo tolik, že to není hezké. My spíš tady trpíme v našich sportech tím, že máme poloprázdné kluziště kvůli preventivním karanténám. A do těch preventivních karantén spadá spousta dětí, které se vrátily do škol. Ale zaplať pán Bůh, že se tam vrátily. Opatření jsou tak limitující, že sportování dnes je velmi těžké, velmi složité. Můžeme se podívat na naší energetickou krizi, jestli to tak můžu říct, a zvedání cen energií, což dopadá hlavně na halové sporty. Na hokej, krasobruslení a na plavání úplně nejvíc, protože to jsou energeticky nejnáročnější provozy. Takže ty nůžky se nám rozevírají, míň dětí se dostane ke sportu, ne z vlastního přičinění. A všechno bude dražší a dražší.

Vlastně to záleží na rodičích, jestli vydělávají dostatek peněz a můžou to dítěti zaplatit. Protože se zvedne kurzovné, předpokládám.

Ve své podstatě je to tak, pokud náhodou Národní sportovní agentura nevymyslí nějaký plán, jak sportování podpořit. Na druhou stranu doba je tak těžká, že asi těžko hledat ve státním rozpočtu další peníze na to, aby se podporoval sport v takové míře. To jsou složitá témata, která, si myslím, ještě spoustě lidem zamotají hlavu. A je smutné, že doopravdy to končí na tom, jestli člověk na ten sport peníze má nebo nemá. Běhání venku je zadarmo, to je skvělé, to všichni můžou. Jenom myslím, že teď ty hlavní sporty budou trpět.

Vy jste otec, teď jsem se dočetla, že čekáte druhého potomka, tak vám moc gratuluji, to je skvělé, chlapec zase, že? A jakým směrem byste si, jakožto otec sportovec tělem i duší, představoval, že by vaše děti měly jít? Budete je hnát do haly, nebo budete zkoušet i jiné věci?

Já si myslím, že to vezmu tak nějak jako naši rodiče. Říkám naši, protože já jsem ze tří sourozenců. Naši rodiče nás vlastně přivedli ke sportům. Ale ne k těm profi začátkům. Chodili jsme na atletiku, hráli jsme fotbal, dělali jsme krasobruslení, bylo toho víc a ta volba už byla naše. Vyplynula z toho časem. Ta časová náročnost tréninková se zvyšovala, už nebyl prostor pro tři sporty. Jeden z toho potom zůstal, to bylo to krasobruslení a já bych to chtěl udělat velmi podobně. Se ženou máme názor, že nemusíme mít doma vrcholového sportovce. Pokud se pro to rozhodne sám, tak budiž. Ale chceme mu dát šanci si sporty vyzkoušet, určitě. A nebudeme to limitovat, jestli to bude hala, venku, vevnitř. Možná ne úplně koňský sport, to si myslím, že je daleko a že nemáme prostředky na to, abychom ještě vedle domu měli stáj s koníkem. Ale jinak opravdu limitace tam nebudou.

To se většinou děje u holčiček.

Dobře, máme dva kluky, tak snad nebudou skákat na koních.

A poslední otázka. Máme rok 2022. Co vy si představujete, co si přejete sám pro sebe do tohoto roku, co chcete, aby se vám povedlo nebo na čem pracujete?

Kdybych si mohl sobecky něco přát do roku 2022, tak bych si přál, abych si uklidil svůj pracovní diář a nějakým způsobem narovnal rovnováhu mezi životem a prací. To bych si přál.

Moc děkuji za rozhovor.