Top hledané
Výsledky (0)
S Andreou Tögel Kalivodovou nejen o hudbě

Andrea Tögel Kalivodová, operní pěvkyně: Operní diva se divou nerodí. České publikum není hloupé, musíte si ho hýčkat

Kateřina Hunková
21. února 2023
+ Přidat na Seznam.cz
15 minut

Andrea Tögel Kalivodová je přední česká mezzosopranistka, koncertní umělkyně a temperamentní pěvkyně. Velice talentovaná a ctižádostivá žena s ohněm v těle a zlatem v hrdle. Dřív byla neřízenou střelou, teď už ale vše důkladně promýšlí. Pro zlato v hrdle nestačí mít talent, zpěv je podle ní o rocích cvičení a tvrdé práce. Nejdůležitější podle ní je, aby se umělec mohl rozhodovat sám za sebe. K jejím nejznámějším rolím patří Carmen, kterou ztvárnila na mnohých jevištích u nás i v zahraničí. Věnuje se i četné koncertní činnosti, podporuje mladé talenty a pravidelně se podílí i na charitativních akcích. V současnosti realizuje řadu netradičních projektů, spolupracuje i s umělci jiných žánrů. Vede oddělení klasického zpěvu na Mezinárodní konzervatoři Praha. Jak se tedy stát operní divou, skvělou mámou a ještě se věnovat své kariéře? Co pro ni vůbec spojení "operní diva" znamená? A co pro ni znamená role Carmen? To vše prozradila pro LP-Life magazín.

Andreo, vy jste česká přední mezzosopranistka, umělkyně a velmi temperamentní pěvkyně. Musí se s hlasem operní divy člověk narodit?

Operní diva se samozřejmě nerodí operní divou, všechno přichází s životní cestou. Samozřejmě je velmi důležité, jaký hlas dostanete do vínku, protože musíte mít co rozvíjet a na čem pracovat. Pokud hlas do vínku nedostanete, tak se těžko dostanete na jeviště a stanete se operním pěvcem, protože talent je samozřejmě první bod. Pak samozřejmě píle, technika, správní lidé na správné cestě, hodně práce a hodně dobrého. Takže v dnešní době samozřejmě dobrá agentura, dobrý šéf, který vás obsazuje a dobré publikum, které na vás chodí. Dále umění vyprodat sál, dobrá produkce a dobrý manažer. Je toho strašně moc, co potom kloubí to, aby operní pěvec neseděl doma se založenýma rukama, ale aby opravdu hodně zpíval, byl hodně aktivní. A když se vše takto propojí, jsou různé fáze v uměleckém životě každého daného člověka. Ale vždycky si myslím, že je důležité, aby o sobě umělec rozhodoval sám. Je hodně špatně, když se člověk dostane do nějakého nevhodného angažmá, není s ním koordinováno úplně dobře a pak je nešťastný. To je lepší nedělat nic. Práce se musí velmi dobře promýšlet. Pro dobrého zpěváka je důležitá i inteligence.

Prodej luxusního mezonetu 4 + 1, Praha
Prodej luxusního mezonetu 4 + 1, Praha, Praha 5

To je velmi zajímavé, že musíte být i inteligentní. Přece jenom, když i hrajete, musíte přemýšlet nad tím, jak zpívat, nebo stačí, že máte zlato v hrdle?

Ne, ne, ne. Nikdy nemáte zlato v hrdle jen tak. Já vždycky říkám, že zpívání je matematika, že se to musí dobře spočítat, propočítat a dobře dýchat. Samotné dýchání je o takových fázích. Nádech, zadržení, výdech. Dobře si spočítat, jak mi ten takt vyjde a pak to vždycky vyjde. Já jsem dřív byla takový střelec, protože jsem Střelkyně a byla jsem velmi neřízená střela (smích). Pousmívám se, když vidím nějaké svoje starší rozhovory nebo starší úryvky z koncertů. A myslím si, že bylo dobré, že jsem se prošla tímto obdobím, už ho mám za sebou a teď už o věcech velmi důsledně přemýšlím. Naprosto do důsledku a velmi chladnokrevně si vytvářím svůj koncept. Když to nejde tady, tak to půjde tam. Když to nepůjde tam, tak to zase půjde tam. A vždycky se musíte přizpůsobit tomu, co právě přichází. Ale nikdy, zopakuju to, opravdu nikdy nenechávejte druhé, ať o vás rozhodují. Vždycky musíte vy sami poslouchat instinkt a intuici. A v operním životě tato myšlenka velmi pasuje. Je dobré obklopovat se pozitivním podhoubím. Člověk musí s někým pořád pracovat, s pedagogem, s koučem, dirigenty a režiséry, kteří vás mají rádi. A někdy se třeba dostanete i do fáze, že jste v nějakém společenství, kdy to úplně nejde, tak si vždycky řeknete, že to uděláte trošku jinak. Člověk o tom musí tedy velmi do důsledku přemýšlet. A tím, že taky zpíváte v jiných jazycích, v italštině, ve francouzštině, v angličtině, samozřejmě člověk musí mít, jak se říká, „pod čepicí“. To znamená, musí být velmi vzdělaný, aby se tomu věnoval tak, aby byl spokojený on a samozřejmě i publikum, okolí a pak samozřejmě režiséři, dirigenti a šéfové.

 

Když jste byla malá, tak někdo přece musel objevit ten váš talent, když jste zpívala, tak jste chodila do nějakého sboru?

Já jsem vždycky chtěla zpívat, ale chtěla jsem zpívat samozřejmě takovou tu normální hudbu, kterou jsem slyšela v rádiu. Narodila jsem se ještě do komunistické doby v 77. roce, takže mi bude letos šestačtyřicet. Na svůj věk se cítím dobře, ani náhodou bych nechtěla být mladší, protože teď prožívám nejhezčí období jako žena, jako člověk, jako umělkyně. A musím říct, že tenkrát v rádiu byla Helenka Vondráčková, Hanka Zagorová a Karel Gott. A zase tak velký výběr hudby nebyl, ale zároveň to byla velmi kvalitní hudba, protože naši interpreti, když se nad tím člověk teď zamyslí, sice neměli takový přístup, nebylo vůbec možností být od rána do večera na YouTube kanálu, ale měli jsme takovou větší pokoru. Poslouchali jsme osmdesátá léta, ta léta byla vůbec v hudbě super i v zahraničí. I ta naše česká tvorba. Samozřejmě jako sedmiletá holka jsem poslouchala něco jiného než operu, přirozeně. A potom jsem se k ní dostávala. A dostala jsem se k tomu tím, že jsem přemýšlela o věcech a byla jsem tak trošku jiné dítě. Takové zvídavé. Vždycky jsem měla ráda výzvy a když jsem mohla dělat něco jiného, odlišného od těch ostatních. Zpívání mě tehdy moc lákalo. A je pravda, že jsem měla rodiče, kteří nebyli úplně poznamenáni operou, ale byli náležitě operativní k tomu, že viděli, že jejich dítě má talent, chce zpívat, má velký hlas. Od maminky jsem měla velkou podporu. Správný rodič vždycky chce, aby jeho děti dělaly to, co je baví. Podporovali mě.

 

Kolik vám bylo let?

13, 14, 15, 16 let.

 

A stává se to i jiným operním divám? Přece jenom v pubertě se dívky ženou spíše za moderní hudbou. A vy jste asi byla natolik inteligentní a natolik cílevědomá, že jste šla za klasickou?

Já nevím, já jsem vždycky byla velmi intuitivní. Já mám instinkt, ta intuice mě provází doteď, hodně poslouchám svůj vnitřní hlas. Jsem trošku vizionář. To jsem si srovnala v covidu. Kdy jsem byla i více doma, sama se sebou, s dětmi a s rodinou. Jelikož jsem vždycky zpívala čtrnáct dní před porodem, čtrnáct dní po porodu a potom, když byl čas se trošku srovnat, tak jsem se hodně našla. Tím pádem jsem začala velmi koncepčně a do důsledku plánovat. O rok dřív to bylo opravdu tak, že to nějak bude. Teď to ale dělám důsledně. Mám dva lidi v produkci, se kterými velmi intenzivně připravujeme, plánujeme a vymýšlíme projekty. A má to velký úspěch a prodává se to. Máme vyprodané koncerty, to je velká radost a velmi mě to baví. Vytváření si svých myšlenek a jejich předávání na jevišti. Teď jsem si od divadla dala trochu pauzu a nyní v sobě zase mám nadšení a zvídavé chtění. A pravdou je, že každý umělec to má v takových vlnách, někdy se mu chce a někdy zase ne, to je normální. A mě teď velmi bavilo se věnovat tomu, co jsem chtěla opravdu zpívat. Já jsem oprášila Vágnera, oprášila jsem Petra Ebena, Leoše Janáčka, písně a moji tvorbu. Dělala jsem komorní koncerty po celé České republice i v zahraničí. Dělali jsme krásné turné Carmen a jiné lásky, což bylo komorní, nádherné ztvárnění s piánem těch nejkrásnějších světových árií, českých árií. Nebylo to vůbec jenom o Carmen, ale bylo to o všech hudebních láskách Andrey Kalivodové. Moc se mi líbilo, jak se to povedlo. Takový vrchol byl v teď v říjnu v Praze, v Emauzském klášteře, kde jsme měli nádherný koncert. A musím říct, že vám to přináší takovou radost, protože když vyprodáte koncert v Praze, tak to je vždycky velký úspěch, jelikož to není vůbec pravidlem a já si toho moc vážím, jelikož teď nastal hodně velký odliv co se týče koncertů, chodilo se trochu méně. Do divadla, musím říct, že se chodí velmi a lidé mají takový hlad, což se mi hrozně moc líbí, protože mají zájem a mají samozřejmě i touhu si něco hezkého poslechnout. A teď se těším, že mám před sebou právě již zmíněnou, jak jsme se bavily my dvě, Rusalku, a jsem moc ráda, že jsem zase u toho, protože to je klasika, která nikdy nezklame. Představení jsou naprosto vyprodaná. Rusalka tu měla premiéru před 15 lety, možná je to i déle. Čas hodně utíká. A je hezké zase potkávat na jevišti jiné rusalky, jiné kolegyně a vzpomínat na to, jak to bylo, jak je to teď. Celá inscenace je překrásná. Pořád láká mladé, ty nejmenší, ale i ty nejstarší.

Luxusní vila 5+kk na pronájem, Praha západ
Luxusní vila 5+kk na pronájem, Praha západ, Okolí Prahy

Což je ideální.

Což je ideální. Zkrátka: Jdeme do divadla celá rodina. Což si myslím, že se povedlo i s Perníkovou chaloupku. A to se mi líbí, že se myslí i na toto schéma, protože to je nesmírně důležité.

 

A kdy nás představení zase čeká? V březnu?

Od března, ano. Myslím, že 2. března je první představení. A máme novou Rusalku. Petra Alvarez Šimková, která je úžasná sopranistka a úžasný člověk a osobnost, umělecká a duchaplná. Mám Petru velmi ráda, zpívá srdcem. Věřím, že jí budu dobrou ježibabou. A já mám představení 19. března, 21. března a 28. dubna a ještě jsou tam další v květnu, takže samozřejmě budeme fanoušky informovat na sociálních sítích, na webu a těšíme se na plné divadlo.

 

Ano, samozřejmě. Vy jste ztvárnila více rolí, například roli Carmen. Ta byla velice úspěšná. Byla to role, ve které jste se cítila nejlépe?

Byla to krásná role a pořád je krásná. Já musím říct, že vůbec takový vrchol a to nejvíc, co jsem zažila s Carmen, bylo na prknech tohoto divadla, na jevišti Státní opery. Zpívala jsem ji i v Národním divadle a byla to Bednárikova režie. Tady to byla Troškova režie a pro mě ten domov. Myslím si, že to tak vždycky bude, že pro mě je zkrátka domovská scéna Státní opera Praha. To je pro mě moje„alma mater“. Je to takové moje jeviště, kde se mi také nejlépe zpívá akusticky. Potřebuji velké jeviště, potřebuji velký „švung“, velký rozhled a také velký dopad. Samozřejmě mám ráda i velmi komorní koncerty, teď jsem si je strašně moc užívala. Ale když jdu pak na jeviště, tak je pro mě Státní opera úplně ideální. Národní divadlo je úžasné jeviště, úžasná scéna. Ale spíše vnímám Národní divadlo jako činoherní divadlo než jako operní divadlo. A je zajímavé, že se ve Státní opeře bude hrát i činohra, v Národním divadle se hraje zase opera. Ale jak říkám, já jsem se strašně moc užila třeba Lásku ke třem pomerančů v Národním divadle. Nádherné dílo. Carmen pro mě byla vždycky číslem jedna ve Státní opeře. Taková srdcovka. Sleduji teď novou Carmen, protože se udělala Carmen, taková bych řekla, zase úplně jiná. V Národním divadle je to Carmen v novém. Byla jsem na ni zvědavá. Necítila jsem se do této inscenace, řekl mi to instinkt, intuice. A myslím si, že ani to Národní divadlo mě v ní nevidělo, mělo zájem, aby tam byly zase nové tváře. A myslím si, že se to velmi povedlo, novým představitelkám fandím. Velmi se mi líbí Ester Pavlů. Ona je vůbec taková inspirativní, protože je pracovitá, temperamentní a hezká žena. Líbí se mi dívat se na hezké kolegyně, které něco umí a které mají něco jiného, protože nemám ráda tuctové lidi. Zkrátka tuctový zpěvák, i když zazpívá všechno perfektně, je tam čtvrtka, půlka, tečka. Je to pro mě bezbarvé, šedé, bez emocí, to nemám ráda. Mám ráda emotivní zpěváky. Ale dospěla jsem i k takovému závěru, že se mi líbí sledovat druhé. Na některé věci jsem se chtěla už, nechci říct vykašlat, ale když přišel covid, přišly další věci, přišly nějaké nabídky, tak jsem zase byla do té Carmen vtažena. Já mám ráda tu klasickou Carmen, mám ráda kostýmy, kastaněty… Jsem pro to typ. Každý je nějaký typ a každý se musí najít tam, kde je jeho parketa. Inteligentní člověk by se neměl tlačit tam, kde už nevyjádří sám sebe, kde neukáže svůj šarm nebo svoje charisma. Aby inteligentní člověk nešel někam, kde by třeba působil nepatřičně nebo směšně. Zkrátka kde není sám sebou. Protože každý člověk a každý umělec, i když jde na jeviště zpívat jakoukoliv roli, vždycky tam musí mít svoji podstatu, i když se do role musí úplně proměnit a být někým úplně jiným. Ale musí být nezapomenutelný, musí se poznat, že zpívá Kalivodová. Oni to musí poznat podle barvy hlasu, podle toho, jak přijdete. Potom si vás publikum pamatuje a máte na to jít po své dráze a udělat kariéru. Samozřejmě jste někým jiným na jevišti, ale vždycky tam musí být váš rukopis.

 

Musí tam být kus vás.

Přesně tak. Přišlo Severočeské divadlo. Teď jsem začala pracovat s Českým pěveckým institutem a v podstatě jsem nemohla odmítnout, protože Carmen opět bude. A tím, že jsem zase ve formě, cítím se dobře a nabrala jsem hodně z těch dobrých zkušeností, tak se na to velmi dobře cítím a je mi v tom fajn. Takže teď zase budu mít turné s Carmen, s její krásnou klasickou verzí v rámci Klasiky pod hvězdami. Budeme na krásných zámcích a hradech. Pojedeme do Kromeříže, mého rodiště. Tím to má pro mě zase přidanou hodnotu. Zámek, který tam je, je prostě nádherný. Je tam Frýdek-Místek, Opočno, Třeboň,... zkrátka krásná místa. Také mě baví, když se věci dělají trochu jinak, zvláštně když dělám s mladými lidmi. Protože sama jsem už pedagog, učím na Mezinárodní konzervatoři Praha, tak mě baví i trošku experimentovat. Teď jsem tedy přijala nabídku Opera lidem. Krásný projekt. Jak už jsem zmínila, Český pěvecký institut, kterému šéfuje Vlado Chmela, dělá Rusalku v Hybernii. Zase to bude úplně jiná Rusalka, taková zvláštní Rusalka. A tady, jak je klasicky pohádkově ztvárněná... Jak říkám, celá rodina jde do divadla a zpívá. Tady to zase bude opravdu tím způsobem, že ježibaba je žena, která má zkušenosti a ví, že lidská láska je skutečně nestálá, proměnlivá a prchlivá, protože i ona sama si prožila velké zklamání. Bude krásná, elegantní, velmi sexy žena, která hovoří o tom, jak je to s láskou těžké. A cizí kněžna pak bude ona v mladší verzi. Tu bude zpívat Ester Pavlů. Plynule se to prolíná a s Ester Pavlů alternuji právě Carmen, která nás čeká v létě, ta krásná open air vystoupení. Všechno se propojuje, a tím je ten umělecký život hezký. 

 

Jste velice inspirativní žena, která určitě motivuje i další ženy. Jak vás slyším, tak mě to velice motivuje, protože i já se kolikrát cítím vážně ztracená a vy umíte dát nohy na zem, postavit se a zatnout. Ale jak to děláte? Kde to berete tu motivaci, inspiraci? Celý život být operní divou...

Já jsem fatální člověk. Velká fatalistka a věřící člověk. Věřím a víra mi skutečně v životě hodně pomáhá. Vidí to i moje děti i můj muž, že mi to funguje. Přání a sny se plní. A když žijete vedle člověka, který to tak má, tak si řeknete, že to je ono, že byste to taky tak chtěli. Samozřejmě s inspirací a s určitou osobností se taky váže spoustu nepříjemností, protože se zase najde spoustu lidí, kteří mě opravdu velmi bytostně nenávidí a udělali by všechno pro to, abych už nikdy nevylezla na žádné jeviště... Protože závist plodí nenávist. A někdy je tohle strašně složité. Protože každý si řekne: "Proč dělá tyhle věci a jde jí to? Proč je člověk vidět a proč je respektován?". Nikdo už ale nevidí tu práci a dřinu, každý vidí jen pozlátko. Dnes vyprodat koncert, svůj koncert, svůj recitál bez nějakého ansámblu, je strašně těžká věc. Musíte být opravdu dobrý zpěvák, ale zároveň musíte mít i něco, aby vás divák měl rád. Publikum není hloupé. České publikum vůbec není hloupé. To publikum to z vás musí vycítit. A já absolutně nepodceňuji menší města, kam jezdím, protože lidé jsou tam hladoví po krásné kultuře. A když se tato města naplní, lidé na vás přijdou, tak je to pro vás největším vyznamenání, že sáhnou do kapsy a přijdou na váš koncert. Spoustu lidí si dneska nemůže dovolit třeba přijít do divadla, do Národního divadla, protože je krize, a proto je dobré a líbí se mi, že divadlo myslí i na seniory, myslí na studenty, dávají dobré ceny, protože je to hrozně moc důležité. Tím se kultura nezabije, naopak se tím posílí a vytáhne se. Pak je důležité si publikum hýčkat, komunikovat s nim a dávat něco navíc. Samozřejmě mít rád svoje publikum, něco pro něj udělat. Je to opravdu strašně těžká práce, proto pořád vymýšlím novou dramaturgii, nové věci. Jak říkám, vracím se i k repertoáru, který potřebuji udělat a věnuji se tomu hodně, hodně hodin a hodně o tom přemýšlím. A pak vždycky udělám nějaký koncept a jsem ráda, když má úspěch, když se to lidem líbí. Teď mě čekají hezké úkoly ve Státní opeře, protože teď je na to ten správný čas. Člověk musí dělat věci ve správný čas.

 

Jestli mi poradíte, jak si tedy urovnat věci v hlavě, jak jste k tomu sama přišla? Vím, že k tomu člověk samozřejmě dospěje nějakým vývojem...

Člověk se sám může stát takovým v uvozovkách šaolinem, to znamená nalézt pokoj v duši, sám v sobě. Najít sám sebe, být u sebe, protože jsme vším hrozně moc ovlivňováni. Jsme ovlivňováni tím, co si myslí Petr, co si myslí Pavel a co si myslí sousedka. My jsme ovlivňováni tím, jak vypadáme, jak vypadají ostatní, jak my před nimi vypadáme. Bojíme se být osobnostmi. Zároveň však nemůžeme být bezohlední lidé, musíme se zapojit nebo etablovat. Musíme držet nějaká pravidla a podle nich žít. Je to hrozně těžká cesta, každý si ji musí najít sám, jinak to nejde.

 

Co byste poradila mladým lidem? Mladým zpěvačkám, co by chtěly být jako vy?

Já bych řekla, že nikdy nikoho napodobovat, inspirovat se, ale nenapodobovat. A zároveň mít také velké štěstí. To znamená být ve správný čas na správném místě, potkat správné lidi a zazpívat v ten daný okamžik perfektně. To hraje velkou roli a nedá se to příliš ovlivnit. Nedá se ovlivnit ani míra vašeho charisma. Můžete mít mnoho šéfů, kteří vás třeba i nějakým způsobem mohou přijmout, pak vás můžou vyhodit, protože lidé se mění, šéfové se mění, ale vy se nezměníte. A jestli máte talent, šarm, charisma a jste jedineční, tak se vždycky prosadíte. To musí mladý pěvec naleznout a ukotvit se v tom. A musí si věřit.

 

Dobře, tak vám mockrát děkuji za rozhovor, bylo mi ctí.

Děkuji. Velmi děkuji.

 

Rychlá zpověď:

Je to opravdu tak, že někdo operu miluje a někdo nenávidí?

Je to tak.

Proč?

Já si myslím, že operu musíme uchopit, pochopit a poznat. Musíme si jí zamilovat, dostat se do emocí a krásných melodií. Někdo na to třeba nemá čas nebo ho mít nechce. Opera je velmi hluboká. Není to povrchní zábava, a proto je velmi důležité poslouchat, co nám chce každá opera sdělit. Musíme se na to uklidnit a musíme poslouchat, naslouchat a věnovat se tomu. Někdy je člověk líný nebo unavený, ale každý má právo být takový, jaký je.

Den, nebo noc?

Obojí.

Co si myslíte o nynějším trendu moderní muziky?

Mně se líbí moderní muzika. Proč ne, když je kvalitní a perfektní. Také když je dobře mixovaná, ztvárněná a interpretovaná, tak super. Ráda tančím.

Máte před vystoupením nějaký rituál?

Velmi dobře se vyspat a uklidnit se. Naladit se, vstoupit a užít si to.

Jaké je vaše životní motto?

Ať každý den stojí za to a přes překážky ke hvězdám.

Když řeknu diva, co si představíte?

Žena, která obsáhne jeviště.

Věříte ve vesmírnou energii?

Věřím.

Co vás dokáže opravdu naštvat?

Závist, hloupost, zloba a nicota.

Je nějaký rozdíl opery teď a před třiceti lety?

Velký.

Proč?

Protože se doba vyvíjí.

Talent, nebo píle?

Obojí.

Co nejvíce obdivujete na svém manželovi?

Že je takový, jaký je a je sám sebou.

Jeden z nejzajímavějších poznatků ve vašem životě?

Pravda a nalezení dobra.

Co byste vzkázala lidem, kdybyste teď mohla?

Já bych jim vzkázala, aby byli šťastní a aby pochopili, co to je, být šťastný. A aby pochopili to, že jaké si to uděláš, takové to máš. A že si někdy stěžujeme na spoustu věcí, které jsou tak nepodstatné a hloupé. Užívejte si zdraví a buďte šťastní s tím, co máte.

Na co byste se zeptala vy mě?

Jste šťastná?
Opravdu jsem, protože i já sama se snažím, abych byla šťastná a pracuji na tom. Pracuji na tom nejenom fyzicky, ale hlavně psychicky. A hlavně chci, aby lidé kolem mě byli šťastní, což moji nejbližší jsou.
Tak to je dobře, o tom je život.
Líbil se vám článek?
Diskuze 0 Vstoupit do diskuze