Beru si pohřebáka: V lednici vedle jogurtů má balzamovací rukavice. Smrt ho zcela obklopuje
Život píše ty nejpřekvapivější scénáře i ty, které spojují dvě zdánlivě nepropojené sféry. Láska a smrt. Romantika a rozloučení. Něžný příslib pro život a zároveň každodenní kontakt s tím, co se nevrátí. Takový nevšední příběh se skrývá za svatbou Martiny a Romana, který je profesionálním pracovníkem pohřební služby.
Podařilo se nám spojit s Martinou, manželkou muže "ze světa ticha", a otevřeně jsme si s ní povídali o životě, který vyžaduje víc než jen toleranci. Muž, který každý den doprovází ostatní na jejich poslední cestě? Jaká to byla svatba? Odpovědi vás možná překvapí.
Když se láska rodí mezi truhlami a svíčkami
Některé milostné příběhy jsou plné světla, jiné se rodí ve stínech. Tato láska se zrodila v tichu a v prostoru, kde se běžně nikdo neschází, na pohřbu. Byl listopad, začátek Dušiček, a Martina truchlila pro svého dědečka, když se poprvé setkala s Romanem. Vysokým, mlčenlivým mužem s pohledem, který byl uklidňující i neproniknutelný zároveň. Byla poslána na pohřební službu, aby zařídila podrobnosti pohřbu, výběr rakve, květin a hudby.
Nebyla na to připravená, mentálně ani prakticky, takže jen stála v kanceláři a snažila se potlačit slzy a uklidnit své vlastní dýchání. Roman ji přijal s takovým pokojem, že měla pocit, že je v tu chvíli všude klid. Vysvětloval jí, co je potřeba, nabízel možnosti, nehodnotil, netlačil, jen tam byl. V jeho přítomnosti si uvědomila, že smrt není jen o konci, ale také o přechodu a on byl ten, kdo tuto cestu znal do nejmenších podrobností.
Po pohřbu jí přišel e-mail s vyúčtováním, ke kterému Roman připojil krátkou větu, která rezonovala: "I v tom největším smutku je místo pro nové začátky."
Nejdřív ji to zarazilo, ale něco v ní ji přimělo odpovědět. Po několika e-mailech následovala káva. A pak další. Ukázalo se, že Roman, navzdory své profesi, není chladný ani uzavřený. Byl jiný. Naučili se mlčet, když druzí křičí, respektovat bolest, nevnášet do světa zbytečný chaos. Jejich láska se nevyvíjela rychle, nebyla dramatická ani filmová, ale byla trvalá. Jako ticho v kostele. A to je to, co Martinu okouzlilo.
Po roce se zasnoubili
Svatba s pohřebákem však přinesla svá specifika, kterých by si nevšiml jen ten, kdo se na život dívá jen povrchně. V první řadě se musela smířit s tím, že Romanova práce nikdy nekončí. U běžných párů se řeší, kdo byl v práci déle, kdo zapomněl koupit mléko. V jejich vztahu bylo potřeba počítat s tím, že telefon může kdykoliv zazvonit a Roman by musel odejít nebo zajistit dopravu. Jít na pohřeb, který byl odložen kvůli špatnému počasí.
Byly dny, kdy se chystali na večeři, a najednou se všechno zrušilo, protože někdo zemřel, a Roman prostě nemohl odmítnout. Nejtěžší na tom bylo, že nemohla být naštvaná. Věděla, že dělá důležitou práci, věděla, že to není výmluva. Ale vědět něco myslí a cítit to v srdci jsou dvě různé věci.
Svatba v duchu smrti
Příprava svatby byla prodchnuta zvláštní symbolikou. Ačkoli si oba přáli tradiční obřad, mnoho prvků bylo ovlivněno Romanovou profesí. Nechtěli zdobení růžovou nebo zlatou – zvolili vínovou, bílou a tmavě zelenou. Všechno se zdálo důstojné, dokonce až posvátné. Na ubrouscích byly latinské citáty o věčnosti a lásce, z nichž některé si Roman zapsal z epitafů, které si za ta léta zapamatoval.
Jejich svatební den se konal ve starém sídle, obřad byl civilní, ale měl téměř pohřební atmosféru – tlumená světla, živé květiny v sytých barvách, židle naaranžované jako v kapli. Hosté byli překvapeni, někteří možná i trochu nejistí, ale nikdo nic neřekl nahlas. Každý věděl, že je to jeho den. A že by to mělo být tak, jak to chtějí.
Černý dort a Enya
Místo tradičního koláče si dali černý makový koláč s vanilkovým krémem, který byl ozdobený jemným popraškem perníkového prachu – připomínal popel, a přesto chutnal jako nebe. Hudbu vybral Roman. Zazněly písně od Enyi, staré gregoriánské chorály, ale i smutné písně, které se běžně hrají při posledním rozloučení.
"Chtěl jsem, aby to mělo hlubší význam," řekl tehdy Roman. "Uvědomit si, že svatba není jen začátek společného života, ale také závazek jít spolu až do konce."
Naplánovali si líbánky, ale nikdy necestovali. První termín musel být kvůli exhumaci zrušen, což Roman nemohl odmítnout. Podruhé jim to zmařil pohřeb dítěte, na kterém rodině osobně pomáhal Roman, a potřetí si ho sami zrušili. Už se jim nechtělo. Místo toho strávili víkend v Luhačovicích, kde se procházeli po parku, mlčeli a občas se zasmáli. Roman však také zmínil, že park by byl ideální pro urnový háj. Martina věděla, že má smysl pro černý humor, ale zároveň měla smíšené podivné pocity.
Manželka ve stínu smrti
Po svatbě spolu začali žít. A přestože jejich manželství vypadalo navenek mírumilovně, skutečnost byla jiná. Roman se často vracel domů unavený, promočený deštěm, nasáklý smutkem ostatních lidí. Nosil s sebou ticho. Ne to klidné, ale to tíživé. Někdy, když si zapnula hudbu nebo se chtěla zasmát u romantické komedie, Roman prostě zmlkl a řekl: "Dneska to neumím."
Jeho práce ho změnila. Začal se stále více zajímat o smrt, a to nejen jako součást své profese, ale jako o filozofii. Četl knihy o posmrtném životě, sbíral staré urny, které vystavoval v obývacím pokoji. Po nějaké době je Martina přestěhovala do sklepa. Měl dokonce i suvenýry z cest – miniaturní rakve, lebky vyřezávané ze dřeva, starou pohřební výzdobu. Sousedé se ho ptali, jestli je gotik. Martina se jen usmála.
Když se ho zeptala, zda ho jeho práce ovlivnila více, než by měla, odpověděl:
"Někdy se cítím lépe mezi nimi než mezi živými. Nepotřebují nic. Jsou klidní."
A tehdy si uvědomila, že život s pohřebákem není jen o tom, že nevoní kolínskou, ale dezinfekcí. Je to život se smrtí v pozadí. Neustále. V lednici vedle jogurtů má balzamovací rukavice. Vedle zubního kartáčku má vzorky vosků na zavření úst. V jejich ložnici visí fotografie z pohřební výstavy v Německu, kterou Roman považuje za umělecké dílo.
Svatební noc s vůní myrhy a ticha
Martina přiznává, že svatební noc, na kterou se mnoho nevěst těší s očekáváním intimity a radosti, měla v jejím případě úplně jiný nádech. "Bylo to zvláštní. I když jsem byla šťastná, že jsme se vzali, cítila jsem také, že si beru někoho, kdo patří do jiného světa. Po tanci a jídle jsme spali v hotelovém pokoji, ale Roman se nejprve dlouho modlil. Měl svůj rituál – zapálil svíčku, otevřel knihu o duši po smrti a vyprávěl mi o tom, jak si představuje mír. Nevím, jestli jsem byla v tu chvíli dojatá nebo vyděšená." Ve svých vzpomínkách se k té noci vrací s úsměvem, ale i s trochou nedorozumění. "Věděla jsem, že nejsme jako ostatní. Jen jsem nevěděla, jak moc se to bude lišit."
Vyzpovídala jsem Martinu a zeptala se jí, jestli by do toho šla znovu. "Ano, ale s otevřenýma očima. Je to dobrý člověk. Čestný. Loajální. Laskavý. Smrt ho však obklopuje natolik, že někdy zapomíná, že jsem naživu. Že potřebuji smích, život, světlo. Někdy mám pocit, že jsem si vzala někoho, kdo je už na půli cesty. Ale pak mě obejme a řekne: „Jsi moje kotva v tomto světě. A vím, že to dává smysl.“
Rituály smrti v každodenním životě
Mít doma muže, který zesnulé každý den obléká, líčí, připravuje na rozloučení a smrt nevnímá jako tabu, ale jako součást každodenního života, znamená také žít s jiným druhem rutiny.
"Roman nikdy nechce, aby si lidé doma dělali legraci ze smrti. Když někdy použiju černý humor, urazí se. Smrt je mu svatá. Někdy má zvláštní nálady. Přijde domů a já už vím že se ho dotklo. Když má dítě pohřeb nebo nehodu, prostě si sedne, dá si sklenku vína a celý večer mlčí. A někdy si práci v hlavě přináší do postele. Usne a mluví ze snu. O rakvi, o jménech, o tom, kdo neměl kříž."
Jedním z nejcitlivějších témat, o kterém se Martina rozhodla mluvit, je problematika rodičovství. "Roman vždy říkal, že svět je pro nás příliš smutný na to, abychom do něj přiváděli děti. Řekl, že ví, co je čeká. Říká, že se každý den setkává s bolestí rodičů, kteří pohřbívají své nejmenší, a že by nesnesl pomyšlení, že by jednoho dne musel ztratit někoho tak milovaného. Chtěla jsem děti, ale vzdala jsem se. Dodnes nevím, jestli to bylo správné rozhodnutí." I když dnes žijí poklidně, oba v sobě nesou svůj tichý smutek – ona ten nenaplněný.
Když se dům zaplní něčím nevysvětlitelným
Ačkoli nejsou pověrčiví, oba tvrdí, že se v jejich domácnosti občas dějí podivné věci.
"Roman jednou přinesl domů starý růženec, který našel v kabátě zesnulého. Chtěl ho zachránit před vyhazovem. Od toho dne začal náš pes výt každou noc ve tři hodiny. Jednou se naše trouba sama od sebe zapnula. Že prý to byl jen zkrat, ale já mám pocit, že nás od té doby něco, nebo někdo, sleduje. Roman to však bere s klidem. Říká, že duše nás hledají pouze tehdy, když se cítí osamělé."
Martina některé věci nahlas nekomentuje. Uvědomuje si, že to, co by jiní nazvali strachem, je pro jejího manžela součástí intimního světa.
Když smrt překročí práh jeho vlastního domova
Jedna věc je doprovázet cizí lidi, když ztratí své blízké. Úplně jiné je, když smrt postihne samotného hrobníka. Málokdo si uvědomuje, že člověk, který denně pracuje se zesnulými, může být mnohem zranitelnější než kdokoli jiný vůči smrti svých vlastních blízkých. V jedné z nejotevřenějších částí naší zpovědi se manželka pohřebáka svěřila:
"Když mu zemřela matka, očekávala jsem, že bude silný, že to zvládne jako profesionál. Místo toho se zhroutil. Poprvé jsem viděla, že chlad, před kterým se celý život chránil, popraskal. A pod ním byl muž, který nevěděl, co má dělat."
Smrt milovaného člověka pro ně nemá stejný charakter jako pro ostatní lidi, není abstraktní, není anonymní.
"Víme, co se stane s tělem. Víme, co se bude dít dál. A proto je to někdy ještě horší. Protože do nevědomí nemůžete uniknout,"
Řekl nám sám majitel pohřebního ústavu, kterého jsme kontaktovali. Zůstává stát před rakví ne jako ten, kdo dává pokyny, ale jako syn, bratr, otec. Žádná uniforma, žádný profesionální tón. Jen jako další truchlící, pro kterého se zhroutil jeden z pilířů světa. A pak se ukáže, že i ti, kteří smrt denně doprovázejí, jsou nakonec proti bolesti stejně bezbranní jako kdokoli jiný.
Život s pohřebákem není pro každého. Je to jako žít na hraně – mezi tichem a křikem, mezi pokorou a strachem, mezi smrtí a láskou.
Zdroj: autorský text, vlastní dotazování
