Beru si rabína: Během menstruace a týden po ní je manželský pár fyzicky oddělen
V ortodoxním judaismu se od rabína očekává, že bude ženatý, protože svobodný muž by měl problém získat seriózní rabínské místo. Manželství je považováno za znamení zralosti. V judaismu neexistuje celibát jako povinnost pro duchovní vůdce, jako je tomu například v římskokatolické církvi. Naopak, manželství je v judaismu považováno za velmi důležité a přirozené – je to příkaz z Tóry: "Ploďte a množte se" (Genesis 1:28).
Některé lásky přicházejí tiše. Neoznamují se hlasitým smíchem nebo bouřlivým flirtováním. Přijdou jako klidný večerní déšť, který jemně pokropí suchou zem a přinese úlevu. Nějakým způsobem se do Klářina života dostal Daniel – muž, který na první pohled vypadal jako učitel filozofie. Tichý, vnímavý, se silným vnitřním světem, který neukázal každému. Setkali se na mezinárodní konferenci v Berlíně, kde Klára přednášela o kulturní identitě v globalizovaném světě a Daniel hovořil na téma etické odpovědnosti náboženských vůdců. Jejich první rozhovor byl jemný, ale hluboký – nebyla to prázdná slova, ale výměna pohledů, které se setkaly někde v prostoru mezi akademickou zvědavostí a tichou lidskou blízkostí. Když se vrátila domů, měla v ruce vizitku s jeho e-mailem a v duši podivný klid.
Následovalo několik měsíců psaní. Klára žila v Praze, Daniel působil v jedné židovské komunitě ve Vídni. Oba byli zaneprázdněni prací, ale večery patřily dlouhým zprávám, které se postupně měnily v hlasové a ty se změnily ve videohovory. Mluvilo se o všem – o politice, o dětství, o židovských svátcích, ale i o jejích pochybnostech, zda by zvládla život po boku duchovního vůdce. Daniel na ni nikdy netlačil. Místo toho byl trpělivý, vysvětloval, vyprávěl příběhy ze své komunity a ukazoval, že víra nemusí být o příkazech, ale o porozumění a hluboké úctě. A tak, když ji o půl roku později pozval do Vídně a požádal ji o ruku, když se procházela po břehu Dunaje, řekla ano – i když věděla, že říká ano nejen jemu, ale i životu, který bude mít jiný rytmus, než na jaký byla zvyklá.
Žena musí konvertovat
Manželství s rabínem není nijak nábožensky ani kulturně zakázáno ženě z jiné země nebo kultury, včetně českých žen.
Proces konverze k judaismu je složitý, náročný a zároveň velmi osobní krok, který vyžaduje čas, obětavost a hluboký zájem o židovskou víru, kulturu a životní styl. Konverze se liší podle jednotlivých židovských větví (ortodoxní, konzervativní, reformní), přičemž ortodoxní konverze je nejpřísnější a nejnáročnější. Zde je základní přehled toho, jak proces konverze funguje, zejména v ortodoxní komunitě, která je nejčastěji spojována s rabíny:
Zájem a rozhodnutí
Konverze začíná upřímným zájmem člověka a jeho rozhodnutím vstoupit do judaismu. Tento krok musí být motivován vnitřním přesvědčením, nejen pragmatickými důvody (například sňatek s rabínem).
Studium a vzdělávání
Konvertita musí absolvovat dlouhodobé studium židovských náboženských textů, zákonů (halacha), tradic, historie, svátků a každodenního života podle judaismu. Studium může trvat několik měsíců až let, v závislosti na intenzitě a typu konverze. Mnoho rabínů pořádá osobní nebo skupinové kurzy.
Praktické zapojení do života komunity
Při studiu je důležité, aby konvertita žil podle židovských pravidel – například dodržoval šabat, jedl košer jídlo, účastnil se modliteb a svátků v synagoze. Tento životní styl mu pomáhá lépe porozumět judaismu a zároveň svědčí o jeho seriózním přístupu.
Pohovor a hodnocení rabínským soudem (Bejt Din)
Po absolvování konvertita prezentuje své znalosti a zájem před rabínským soudem, který se skládá z několika rabínů (Beit Din). Tento soud posuzuje připravenost žadatele vstoupit do judaismu a jeho skutečné porozumění a odhodlání.
Obřízka (pro muže) a rituální koupel (mikve)
Mužský kandidát na konverzi musí podstoupit obřízku (brit mila), pokud již není obřezán. Pokud je již obřezán, je jen vykonán symbolický akt. Po splnění všech požadavků konvertity (muže i ženy) podstoupí rituální očistnou koupel v mikve, která symbolizuje duchovní znovuzrození.
Oficiální přijetí do judaismu
Po mikve se konvertita stává plnohodnotným členem židovské komunity. Od té chvíle je podle náboženského zákona považován za Žida a má stejná práva a povinnosti jako ostatní věřící.
Tento proces je obtížný a vyžaduje upřímnost a trpělivost. Konverze mimo ortodoxní komunitu mohou být rychlejší a flexibilnější, ale ne všechny jsou vzájemně uznávány. V některých komunitách je konverze také sociálním závazkem a vyžaduje podporu rodiny a komunity. Pokud tedy chce česká žena vstoupit do judaismu, je dobré, aby začala tím, že se obrátí na místní synagogu a rabína, který ji provede konkrétním procesem podle dané tradice.
Duchovní spojení před velkým dnem
Příprava na svatbu s rabínem neznamená jen výběr šatů a svatební síně. V židovské tradici jde o duchovní náladu, propojení rodin a komunity, které se stává součástí příběhu. Klára pocházela z křesťanské rodiny, ale nikdy nebyla striktně věřící. Přesto byla přijata s respektem – pod podmínkou, že chápe a respektuje židovské hodnoty. Několik měsíců před svatbou se začala potkávat s rabínkou Tamarou, která jí pomohla pochopit hlubší význam židovských zvyků, symboliku manželství a postavení žen v judaismu. Kláru překvapilo, že židovská tradice má sice jasná pravidla, ale také ženám dává velký prostor pro duchovní růst a samostatnost.
Součástí předsvatebních příprav byl také tradiční rituál zvaný badeken – zahalení nevěsty. Tento akt, kdy ženich před svatbou položí nevěstě na tvář závoj, má hluboký symbolický význam. Není to jen odkaz na biblický příběh o Leji a Ráchel, ale především gesto, kterým ženich říká: "Vidím tvou duši, nejen tvou tvář." Klára při tom plakala – ne ze smutku, ale z dojetí. Poprvé cítila, že láska může být také posvátná, nejen romantická.
Svatební den pod baldachýnem a nebem
Jejich svatba se konala v neděli odpoledne na nádvoří historické synagogy ve Vídni. Sluneční paprsky se odrážely od oken a na nádvoří stál jednoduchý, ale krásný baldachýn – chupa. Čtyři sloupy nesly bílou látku, která symbolizovala nový domov páru. Přátelé a rodina se shromáždili v půlkruhu, zatímco Klára šla k Danielovi a zpívala tradiční písně. Čekal na ni v černém obleku, s kipou na hlavě a s pohledem, který prozrazoval více než tisíc slov. Když se setkali pod chupou, obřad vedl starší rabín – Danielův učitel, který přirovnal jejich spojení k poutu mezi nebem a zemí.
Během obřadu recitovali Sheva Brachot – sedm požehnání, která oslavují lásku, přátelství, radost a Boží přítomnost. Klára si s Danielem vyměnila prsten – jednoduchý zlatý prsten, bez ozdob, jak to má podle halacha být. A když Daniel rozbil kalich, poslední akt obřadu, který nám připomíná, že i ve štěstí máme vzpomínat na smutek (zejména nad zničeným chrámem v Jeruzalémě), dav křičel tradiční "Mazal tov!".
Sedm dní oslav, ale i nových výzev
Následujících sedm dní, známých jako Sheva Brachot, se neslo v duchu malých oslav. Každý večer je někdo pozval na večeři, kde se znovu četla požehnání a oslavovala se jejich svatba. Klára si uvědomila, že židovská komunita není jen duchovní komunita, ale také velká rodina. A jako každá rodina, i tato měla svá pravidla, zvyky, ale i laskavost a podporu.
Nová role, nové povinnosti
Po svatbě je žena považována za ba'alat ha-bajit – doslova "paní domu". Tato role je v judaismu vnímána s velkým respektem. Žena je považována za duchovní správkyni domácnosti a dohlíží na to, aby byl dům veden v souladu s kašrutem (košer pravidla), aby byly dodržovány svátky a zejména, aby byla v domě udržována atmosféra klidu (šalom bajit – klid v domácnosti). V tradičních komunitách má na starosti také přípravu na šabat a svátky. Zapalování šabatových svíček je jednou z jejích výsad.
Kromě praktických aspektů se od ženy duchovně očekává, že bude svému muži oporou. V případě rabína to také znamená, že přijme svou neustálou dostupnost pro komunitu a někdy i svou veřejnou funkci, protože rabíni se často objevují na veřejnosti.
Niddah a Mikvah: Intimita podřízená koloběhu
Jednou z nejintimnějších a zároveň nejpřísnějších tradic ortodoxního judaismu je zákon taharat ha-mišpacha – rituální čistota v manželství.
Tento zákon se vztahuje k období ženského cyklu. Během menstruace a sedm dní po ní (dokud žena nenavštíví mikev) je manželský pár fyzicky oddělen. To znamená úplný zákaz dotýkání se, objímání, líbání a dokonce i sdílení postele. Po očistné koupeli se k sobě mohou opět přiblížit. Mnoho párů vidí tuto pauzu jako způsob, jak si udržet vášeň a respekt v dlouhodobém vztahu.
V reformních větvích judaismu jsou tyto zákony dodržovány spíše symbolicky nebo vůbec, ale v tradičním rabínském prostředí jsou standardem.
Děti – požehnání a závazek
V židovské kultuře mít děti je nejen radostí, ale také micvou – tedy příkazem. Manželé jsou povzbuzováni, aby na svět přiváděli potomky, kteří budou pokračovat v tradicích. Dítě narozené židovské ženě je automaticky považováno za židovské, bez ohledu na to, kdo je otcem.
V případě, že žena nebyla před svatbou Židovkou a konvertovala, jsou její děti také považovány za plnoprávné členy židovského národa – pokud prošla uznanou konverzí.
Děti rabína jsou často pod drobnohledem komunity. Nejen kvůli tomu, co dělají, ale také kvůli tomu, jak se chovají, jak se oblékají, s kým se přátelí.
Výchova dětí v židovské rodině, zejména v rabínské rodině, má velký význam a je pevně spojena s náboženskými hodnotami, tradicemi a učením judaismu. Rabín jako duchovní vůdce zdůrazňuje, že děti vyrůstají se silným smyslem pro identitu, víru a odpovědnost vůči své komunitě a rodině.
Od útlého věku se děti učí základům židovského náboženství – modlitbám, dodržování šabatu a svátků, učení se o Tóře a židovských zákonech. Výchova je často přísná, ale zároveň láskyplná, s důrazem na respekt k rodičům, učitelům a starším členům komunity. Rabín a jeho manželka se snaží učit své děti nejen rodiči, ale také vzory v každodenním životě, hodnotám spravedlnosti a milosrdenství. Vzdělávání dětí je často spojeno s pravidelnou docházkou do náboženské školy (ješivy nebo chederu), kde se učí hebrejštinu, židovskou historii, náboženské texty a etiku. Děti se tak připravují na to, že budou moci v této tradici jednou pokračovat a případně následovat poslání svých rodičů, pokud budou mít zájem.
V otázce dětí v širším judaismu jsou manželství a rodina vysoce ceněny. Děti jsou považovány za dar od Boha a za pokračovatele náboženských a kulturních tradic. Judaismus však respektuje i obtíže, které mohou nastat, a dává prostor i diskusím o rozvodu či jiných rodinných situacích, přičemž klade důraz na řešení problémů v duchu respektu a odpovědnosti. Rabíni se obvykle snaží vést své rodiny podle těchto hodnot a podporovat děti v jejich duchovním i osobním rozvoji. Výchova v takové rodině je tedy spojením tradičního přesvědčení, pevného morálního rámce a láskyplné péče o budoucí generace.
Rozvod není tabu, ale má to přísná pravidla
Přestože se judaismus snaží manželství zachraňovat, rozvod není zakázán. Pokud manželství selže, rabínský soud (Beit Din) může vydat get – židovský rozsudek o rozvodu. Bez getu není žena nábožensky rozvedená a nemůže se znovu vdát podle židovského práva.
Pokud muž odmítne dát ženě šanci, stává se z něj aguna – "spoutaná žena", která nemůže pokračovat ve svém životě. Tato problematika je v některých komunitách velkým tématem, protože někteří muži zneužívají svého postavení. V moderních dohodách (ketuba) je často předem dohodnuto, že muž v případě rozchodu poskytne get, čímž se sníží riziko.
Pro samotného rabína může být rozvod vážným problémem, zejména v ortodoxních kruzích. Od duchovního vůdce se očekává, že bude mít stabilní rodinný život, a pokud se rozvede, může to ovlivnit jeho postavení v komunitě.
Ženská identita: Rovnováha mezi tradicí a individualitou
Mnoho manželek rabínů si zakrývá vlasy – ať už šátkem (tichel), kloboukem nebo parukou (shajtl). Tento zvyk symbolizuje cudnost a oddanost manželovi.
Zároveň může být rabínova manželka velmi aktivní – učí, vede ženská studia, pomáhá se svátky, organizuje komunitní akce. V mnoha komunitách je "rebetsin" (rabínova manželka) respektovanou postavou, která má velký duchovní vliv, i když oficiálně rabínskou funkci nemá.
Jako duchovní vůdci židovských komunit slaví rabíni spolu se svými rodinami všechny hlavní židovské svátky, které mají hluboký náboženský, kulturní a společenský význam. Tyto svátky jsou pro ně nejen příležitostí k modlitbě a studiu, ale také k rodinným setkáním a posilování tradic. Toto jsou nejdůležitější židovské svátky, které rabíni pravidelně slaví se svými rodinami:
Pesach (Pascha)
Pesach je svátek oslavující osvobození Izraelitů z egyptského otroctví. Trvá osm dní (v Izraeli sedm dní) a začíná v noci ze 14. na 15. dne měsíce Nisan podle židovského kalendáře (duben). Rodina se schází u slavnostní večeři zvané Seder, během níž se čtou příběhy z knihy Exodus, zpívají se tradiční písně a konzumují se symbolická jídla, jako je nekvašený chléb (maces) a hořké byliny. Pesach je časem očisty a odhodlání zbavit se "kvasu" - tedy hříchu a nečistoty.
Šabat
Ačkoli se nejedná o svátek v tradičním slova smyslu, šabat se slaví každý týden jako den odpočinku od pátečního večera do sobotního večera. Pro rabína a jeho rodinu je to velmi důležitý čas, kdy si mohou odpočinout, modlit se a strávit společně rodinný čas. Šabat přináší klid a posiluje rodinná pouta.
Rosh Hashanah (Židovský nový rok)
Rosh Hashanah připadá na první dva dny měsíce Tishri (obvykle září nebo říjen). Je to čas duchovní očisty, modliteb a začátek deseti dnů pokání (Aseret Yamai Teshuva), který končí svátkem Jom Kipur. V rodinách rabínů se během tohoto svátku konají v synagoze modlitby, často dlouhé a obtížné, a doma se připravují speciální pokrmy, jako jsou jablka s medem, symbolizující sladký nový rok.
Jom Kipur (Den smíření)
Jom Kipur je nejposvátnější a nejpřísnější den v židovském kalendáři. Trvá 25 hodin a je věnován půstu, modlitbě a pokání. Rabíni vedou v synagoze modlitby, které patří k nejintenzivnějším a nejemotivnějším v roce. Rodiny během tohoto dne nepřijímají jídlo ani pití a po celou dobu se věnují duchovnímu rozjímání a prosbám o odpuštění.
Sukot (Svátek stánků)
Sukot se slaví pět dní po Jom Kipuru a trvá sedm dní. Tento svátek připomíná cestu Izraelitů pouští, kdy žili v dočasných svatostáncích (suka). Během svátku Sukot si rabínské rodiny staví takové přístřešky, ve kterých jedí, modlí se a někdy i spí. Je to svátek radosti, vděčnosti za úrodu a Boží ochrany.
Chanuka (Festival světel)
Chanuka trvá osm dní a začíná 25. dne měsíce Kislev (prosinec). Svátek připomíná zázrak olejem při znovuzasvěcení Chrámu v Jeruzalémě. Každý večer se zapálí jeden chanukiya svícen, zpívají se tradiční písně a jedí se jídla smažená na oleji, jako jsou latkes (bramboráky) a sufganiyot (koblihy s marmeládou). Pro rabínskou rodinu je Chanuka časem radosti a sdílených okamžiků.
Purim
Purim je svátek oslavující záchranu židovského lidu před Hamanovým plánem na jeho vyhlazení (popsaným v knize Ester). Slaví se čtením Megily (knihy Ester), nošením karnevalových kostýmů, dáváním jídla a dárků chudým a veselými oslavami. Rabíni často vedou čtení Megily v synagoze a účastní se zábavných aktivit s rodinou.
Šavuot (Festival týdnů)
Šavuot se slaví padesát dní po Pesachu a připomíná Mojžíšovo přijetí Desatera přikázání na hoře Sinaj.
Tyto svátky představují pevný základ židovského roku a život rabína a jeho rodiny je s jejich dodržováním hluboce spojen.
Zdroje: autorský text, jewishvirtuallibrary.org, myjewishlearning.com, chabad.org, kniha "To Be a Jew" od Hayima H.
