Daniel Hůlka: žijeme v době obráceného rasismu a novou generaci nemá kdo vést

Vy jste šel i na svoji sólovou kariéru. Co vás bavilo nebo baví nejvíce?

Co mě baví nejvíce? Na mé práci mě asi nejvíce baví zpívání. Sice to zní divně, jako nějaké klišé nebo fráze, ale je fakt, že mně je i díky tomu, že jsem se ve svých padesáti letech začal znovu učit zpívat, protože jsem se chtěl vrátit do opery, kde pravidelně chodím na hodiny k Vladu Chmelovi. Zpívání mě fakt baví čím dál tím víc.

Činžovní dům na prodej, Praha 1 - 1067, Praha 1

Zobrazit nemovitost

Vy jste měl spoustu rolí, významných. Kdybych to měla vyjmenovat, tak tady sedíme hodně dlouho. Jedná se například třeba o roli - Drákula či Monte Cristo. Co vás bavilo nejvíce?

No tak to se dá těžko říct. Co mě bavilo nejvíc. Mě naštěstí ty představení bavily všechny, v kterých jsem účinkoval. A samozřejmě takový jako nejbližší je mi Drákula, protože to byl první muzikál. A byla to taková změna v mém životě. Takže i díky těm autorům. Nejbližší jsou mi Drákula, Monte Cristo, protože to jsou Karel Svoboda, Zdeněk Borovec, Richard Des a Jožo Bednář, Erik takže ty jsou mi nejbližší. Ale samozřejmě ještě bylo spousta jiných, krásných rolí, takže jako co mě baví nejvíc? To těžko říct, ale nejradši mám toho Drákulu.

Teď se tedy hraje Rusalka a máte tam roli vodníka. Jaké to je hrát roli vodníka? 

Vodník je úžasná role, o které sní prostě většina basbaryton nebo basů a je to krásné. Je to role, kterou je opravdu krásné si zazpívat. Je to krásné zpívání. Pan Antonín Dvořák to uměl prostě tak, že je to krásně napsané. Je to sice hodně těžké, ale člověk si to užívá a hlavně je tam moment, že vlastně ta role je strašně slavná díky Eduardu a Kevinovi. Já si myslím, že jako ta role je samozřejmě krásná, ale nebýt Eduarda Hakena, tak by nikdy nebyla tak slavná, jak je, protože to známe všichni. A on byl naprosto úžasný, takže velká inspirace a fakt jako velká radost po tomhle velikém zpěvákovi si to zazpívat.

Býváte nervózní? Před představením?

Bývám, vždycky. Před premiérou je člověk vždycky nervózní. Kdyby nebyl, tak je to špatně, protože to ví každý, kdo stojí na jevišti. Samozřejmě tréma, když je taková ta ochromující, jak jsem já míval, když jsem začínal, když jsem studoval na konzervatoři, tak jsem opravdu, až mi bylo špatně, jsem zvracel. Prostě fakt tréma hrozná, a to je samozřejmě špatné, ale když jde člověk na jeviště úplně bez trémy, tak je to většinou o ničem, protože se tam ztratí. To napětí je a většinou to dopadne tak, že přijde nějaké okno nebo nějaká chyba, protože se člověk nesoustředí. Takže taková ta aktivizující tréma je dobrá.

Kdy nás čeká nejbližší představení a proč by lidé měli přijít?

Nejbližší představení nás čeká v červnu.

Prodej luxusní vily, Praha 6 - Nebušice – 312, Praha 6

Zobrazit nemovitost

Na co se lidi mohou těšit?

Jednak to představení je výjimečné tím, že všichni, kteří v něm vystupují, jsou žáci jednoho učitele. Toho pána, o kterém jsem mluvil, Vladimíra Chmela, který byl šest let v angažmá v Metropolitní opeře, což je opravdu veliké. Je to famózní zpěvák, úžasný člověk a fantastický učitel zpěvu. Takže zvláštní na tom představení je, že všichni zpíváme stejnou technikou, což znamená, že zkrátka nic posluchače nevzrušuje jako změny stylu a tak. Nebo tedy změny techniky a dále je to výjimečné tím, že Vlado Rusalku velmi citlivě zkrátil, protože nemáme sbor, nemáme velký balet a zpíváme jenom s klavírem a s harfou, takže je to taková komorní Rusalka. Myslím si, vyzdvižení jednak to, že opravdu je všechno slyšet, že opravdu se člověk za nic neschová. Za orchestr se někdy ten zpěvák schová, za klavír ne. A navíc hrajeme na úplně prázdné scéně. A Vlado kromě toho, že nás všechny učí zpěv, tak to i režíroval a my hrajeme před krásnými projekcemi, ale i na velikém jevišti bez kulis, což jsme zjistili, že je strašně těžký, protože člověk má tendenci, když vidí ten velký prostor tady, začít běhat a máchat rukama a tak. Takže Vlado, když jsme poprvé sem naběhli, tak byl úplně vyděšený a musel nás všechny hrozně krotit. Tady je to fakt o tom, že když člověk udělá falešný gesto, jakékoliv, které nevychází z logiky, tak je to jak kdyby dostal ten posluchač facku. Je to okamžitě vidět.

Pozná to i laik?

Ano. Takže jsme museli všichni opravdu tady velmi spořit gesta. O tom Barborka v popisku píše, že to představení je založené na těch pěveckých osobnostech, že opravdu nic nepomáhá. Je to takové jako velmi prosté, holé, takže je všechno vidět a všechno slyšet. Já jsem vždycky toužil, aby tu operu lidé poslouchali, protože je to opravdu krásné. A teď se nějak ten kruh uzavřel. Díky Vladovi a díky Barborce jsme dali dohromady tohle a konečně se to daří a já mám hroznou radost, protože mám velmi příznivé odezvy od právě těch úplně obyčejných normálních lidí a je to o tom, že mají radost, že je zkrátka Rusalka. Je krásná, má krásný kostým, za ní je nádherná příroda, prostě že je to opravdu ta pohádka, kterou pan Kvapil napsal.

Je to psychicky náročná práce?

Velmi. Jednak, jak jsem říkal, ty nervy před každou premiérou, a to jsem se jednou o tom bavil s Karlem Gottem. Zpívali jsme někde na nějakém koncertu v O2 aréně. Nevím už ani, co to bylo za koncert… Přišel mistr a říkal Danieli, co to blbneš? Proč takhle běháš? A já jsem říkal: no mistře, já mám strašnou trému a říkal jsem, bojuju s tím celý život. A on na mě koukal, smál se a říkal: bude to jenom horší. Čím budeš starší, tím budeš mít větší zodpovědnost. Ono se to změní, není to ta tréma, ta začátečnická, že člověk je úplně vyděšený, ale takový ten pocit zodpovědnosti. A k té psychice - psychicky ta práce je náročná. Jednak kvůli tomuhle tomu a jednak kvůli tomu, že když si představíte, kolikrát já jsem na jevišti umřel, kolikrát mi zabili dítě, zabili manželku a já jsem zkrátka živočišný typ herce. Hodně tedy prožívám, když to hraju na tom jevišti. To jsme nedávno řešili s nějakým kolegou, že ten nervový systém dostává opravdu zabrat.

Takže se to prolíná do toho osobního života?

To vůbec. Já když přijdu domů, i když možná to vždycky tak nebylo, ale teď díky Rozárce a Barborce se domů těším. Když přijdu domů jsou tam moje ty tři lásky a na všechnu práci zapomenu. Ale spíš to bylo obráceně. Se mi stalo párkrát v životě, že se mi stala nějaká špatná věc a pak jsem šel na jeviště a člověku se to promítlo do té role, a to je hrozně nebezpečné, protože nikdy by na jevišti neměli herci přehlédnout emoce nad technikou. Musí tam být pořád ta sebekontrola, protože když to převládne, tak to většinou u zpěváka špatně skončí. Zpěvák jako „profík“ by si měl udržet nadhled.

V dnešní době si lidé hledají mnoho způsobů, jak se nervozity zbavit, například meditují. Pomáhá to? 

To jsou všechno různé pomoci. Od svých kolegů vím, že my si všichni vytváříme nějaké rituály, které poté dodržujeme a pomáhá nám to právě na uklidnění. A teď takové legrace - já když jsem začínal v divadle v Ústí nad Labem, tak tam dělal pan Kozlík, který mi říkal, že když nemám na jevišti namalované řasy, jsem bez očí. Bylo mi tehdy 22 let cca… Od té doby nevyjdu na jeviště bez namalovaných řas. Je to takový rituál.

Vy jste si splnil sen a jel jste do Nepálu a Indie. Potřeboval jste od všeho vypnout a jít za přírodou. O čem to tam vlastně bylo? 

Já jsem nikdy o velkém herectví neuvažoval, na to asi nemám dostatek talentu. Nikdy jsem tomu moc nepodléhal a neměl ze sebe pocit, že bych byl nějakým velkým umělcem. Já jsem v tomhle hrozně opatrný. V podstatě i jako když sám o sobě řeknu, že jsem umělec, tak dodnes z toho mám takový zvláštní pocit, protože být umělec, je tak velké slovo.

A u mě když řeknu umělec, tak si představím třeba pana Horníčka… Mám z toho velký respekt. Ale samozřejmě, že tehdy ta cesta do Nepálu a do Indie byla úžasná. Tehdy to byla prostě Kristova léta a dal jsem dohromady své nejlepší kamarády. Bylo nás osm a vyrazili jsme. Plán byl, že přejdeme z Nepálu do Tibetu. Nakonec jsme to museli změnit na Indii, protože jsem nedostal čínské vízum. Ale je to dodnes jedno z nejkrásnějších a jeden z nejkrásnějších úseků mého života. Byli jsme tam poměrně dlouho, zažili jsme toho opravdu hodně a bylo to krásné. Kdybych teď tady začal o tom vyprávět, tak je to na dlouho.

Byl to takový únik z reality?

Ne, to není únik z reality, to je taky realita.

Někdo třeba utíká do zahraničí nebo na dovolené…

V Indii je realita to, co tam zkrátka žijí, a tak to je. Jediné, co se dá v krátkosti říci o tom, tak je to, že jsem byl v severní Indii, v horách, které jsou úplně jiné než ta jižní turistická část. Musím říct, že to byly úžasné setkání s úžasnými lidmi. Oproti tomu turistickému je tam takové vyšší poznání. Oni turistu nepustí jen tak k sobě, to tam musí člověk žít už delší dobu, aby ho přijali. Já jsem to poznání našel úplně mezi těmi nejobyčejnějšími lidmi. Lidé tam žijí na tržišti, prodávají třeba jen jablka, atd…

Co jste tedy hledal?

To těžko říci. Celý život přemýšlím o buddhismu. Já jsem ctěný evangelík. Pak jsem konvertoval ke katolíkům, ale v podstatě s jakýmkoliv náboženstvím mám problém, protože vždycky narazím na nějaké dogma, které mě zabrzdí a dál to nejde. Takže jsem chtěl z tohoto hlediska prozkoumat buddhismus. Musím říct, že buddhismus je mi asi nejbližší, co se tohoto týká. Ale tehdy, v těch třiceti letech, ani to jsem nebyl schopný přijmout, protože i tam byly věci, které jsem nebyl schopný akceptovat. Dneska mi bude pětapadesát, tak už ty některé věci chápu daleko líp. Ale to těžko říci, co konkrétně. Prostě jsem tam hledal poznání. Myslím, že poznání je to nejlepší slovo. A to tedy ta cesta mě naplnila v tom maximálně. Cestovatelsky to bylo fantastické. Díky tomu, že jsem nemohl do toho Tibetu. Tak my jsme s Káthmándú z Nepálu jeli po zemi až do severní Indie, do Himalájí.

Změnilo vás to?

Určitě ano. A měl jsem velký problém potom, když jsem se vrátil. Vrátit se do toho evropského normálu a měl jsem i problémy se stravováním, jak jsem si tam navykl na jiné jídlo, byl jsem z toho nešťastný.

Vy jste byl šťastný tam, ale potom jste byl nešťastný tady…

Ještě to vyšlo tak, že jsem těsně po tom, co jsem se vrátil, měl jsem vystoupení. Byl jsem takový „vykolejený“, ale zvládl jsem to. Je to těžké vrátit se do toho konzumního evropského života z té krásné čisté přírody a života s horami. Kde lidé mají málo, ale i o to málo se s vámi rozdělí… Někomu to může přijít, že „plácám“ nesmysly, ale je to tak,

Dane, vy jste zkoušel jít do politiky, ale potom jste si to rozmyslel?

Já jsem trpěl celý život takovým tzv. mesiáškým komplexem a měl jsem pocit, že musím všechno zachránit a že když vidím něco, že je špatně, tak musím bojovat, aby to tak nebylo. Můj vzor byl Old Shatterhand, takže já mám takové černobílé vnímání pravdy a lži a dobra a zla.

Žádná šedivá mezi tím není. Je to jasně dané a celý život jsem se snažil chovat jako ten Old Shatterhand a naivně jsem očekával, že lidi mě za to budou mít rádi. Taky jsem udělal za život spoustu chyb, prostě spoustu špatných rozhodnutí, ale to děláme všichni, to zkrátka jinak nejde, že ano.

To bychom se neposunuli dál...

Já jsem to ale myslel dobře. A furt jsem chtěl zachraňovat. Potom byla další věc, že jsem někomu uvěřil a ten mě pak zklamal. Pak jsem prostě musel vracet vyznamenání a takové věci... Bylo to čistě lidské zklamání. Zkrátka jedno z mých špatných rozhodnutí. Kdy jsem uvěřil někomu, komu jsem neměl.

Takže se na to teď díváte zpětně, že jste udělal dobře, že jste to vrátil?

Ano, to stoprocentně. Měl jsem pocit, že musím pořád bojovat. Třeba Dan Landa je stejný očník jako já a jsme kamarádi, známe se. Hodně jsem o tom přemýšlel a říkal jsem si, kde je chyba. Ono to opravdu takhle nejde, protože tohle je systémové řešení. To, co já jsem vymýšlel - vstup do politiky a tím, že se zařadím do toho systému. Ne, to nefunguje, to je špatně. Já jsem možná naivní, ale hlásám takové moje životní heslo - „šiřte lásku“ a já jsem přesvědčený, že je to o tom, že  do lidského života nepatří negativní emoce. Podle mě do lidského života nepatří touha někoho zabít, touha někoho poškodit, touha někoho okrást, někoho zničit. To ten lidský život ničí. Já jsem přesvědčený, že do života patří světlo. Do lidského života patří hlavně láska. Když se zeptáte mojí pětileté dcery, co je v životě nejdůležitější, tak bez mrknutí oka odpoví láska. Spíš si říkám, jestli vychovávám já ji nebo ona mě. Protože ta její čistota je prostě úplně neuvěřitelná.

Jak se díváte na dnešní mladou generaci? Není to pro vás někdy trošku šok? Sociální sítě, atd.

Je, to všechno souvisí s tím neoliberalismem a s obráceným rasismem. Bohužel, ta mladá generace je ovlivněná tím, kdo je učí, a tím kdo je vede, že oni přejímají. Protože nemají zkušenosti, tak přejímají to, co jim kdo řekne. Já jsem třeba ještě donedávna tak seděl doma a říkal jsem si - já jsem prostě osmašedesátého ročníku. Zažil jsem totalitu, pamatuju si ty pocity, pamatuju si, co se dělo, je to tady zpátky, já to cítím a i ta moje generace... A pak jsem jednou jel na koncert s jednou svojí kolegyní, které je čtyři a pětatřicet, takže ne úplně studentský věk. Začal jsem vyprávět nějakou historku a říkal jsem - to bylo v době, kdy se nesmělo chodit do kostela, kdy nás za to zavírali do vězení a kolega, stejně starý jako já, říkal - ale to musíš vysvětlit, protože Verunka neví, o čem mluví. Já jsem říkal - počkej, vy jste se o tom neučili ve škole, že za komunistů se nesmělo chodit do kostela. Kdo šel do kostela, byl špatný... 

Máte nějaké své koncerty?

Ano, a je to to nejdůležitější, co mě čeká a na co se nejvíc těším. Kromě té Rusalky, kterou už hrajeme, to byla pro mě velká radost. Já jsem celý život chodil a říkal jsem, že se v padesáti letech vrátím k opeře. A v padesáti letech jsem měl tu kliku a vrátil jsem se. Ale teď bude i můj koncert, teď 1. června a moje 55. narozeniny, což já jsem si jako dárek k narozeninám přál, bude na letní scéně na Vyšehradě. Bude tam zpívat Vlado Chmela, bude tam zpívat Petr Berger, sólista Národního divadla a světových divadel a Iveta Jiříčková, také sólistka Národního divadla. A budeme zpívat opery Smetany a Dvořáka. Samozřejmě na Vyšehradě Libuše. Všechny zvu 1. června na Vyšehradě od osmi hodin večer. 

Tak vám budu držet palce a hlavně tedy, ať šíříme lásku.

Jinak děkuju moc za rozhovor, šiřte lásku!