Nebezpečná osamělost, nezletilí pijí alkohol za obrazovkami. Mobily za to nemohou, říká psycholožka
Mají kolem sebe plno lidí, ale nikdo je doopravdy nezná. Zejména mladým lidem, kteří se mnohdy omezují jen na digitální život, chybí obyčejný kontakt s druhými, a výsledkem je palčivé téma dneška nesoucí název osamělost. Výsledkem mohou být závažné situace.
Jsou mladí a osamělí
Výzkum agentury Prince's Trust, který se zaměřil na duševní zdraví mladých lidí ve Velké Británii, přinesl znepokojivé výsledky. S dlouhodobým pocitem osamělosti bojuje až 36 % dotázaných, izolovaně se cítí 31 % respondentů, přičemž více než polovina všech oslovených hovoří o tom, že je pro ně těžké navazovat sociální kontakty a setkávat se s novými lidmi.
Ale Velká Británie zjevně není jedinou zemí, kde se tento problém řeší. Světová zdravotnická organizace uvádí, že každý šestý člověk na světě zažívá osamělost, přičemž průzkumy potvrzují, že nejčastěji se s ní setkávají dospívající a mladší lidé.
Jak je to u nás, je i v České republice osamělost bolestným odrazem dnešní doby?
„Ano, je velmi pravděpodobné, že osamělost mezi mladými je i v Česku významný problém. I když nemusíme mít přesná data, v praxi psychologů a ve zkušenostech rodičů, učitelů a dalších se objevují příběhy, kdy se mladí necítí přijati, necítí, že by našli svoji partu – a to se týká různých osobnostních typů dle Teorie typů, i když některé k nim jsou k tomu více disponované,“ říká pro LP-Life.cz psycholožka Šárka Miková, autorka Teorie typů (Teorietypu.cz) a autorka řady odborných knih.
Připouští, že se jedná o velmi vážný fenomén dnešní doby, v rámci kterého je ale třeba rozlišovat pocit osamělosti a sociální izolaci.
„Mnohem horší, než izolace je totiž pro člověka to, jak moc se osamělý cítí. Paradoxně můžeme mít pocit osamělosti i ve skupině lidí, pokud se v ní cítíme nepřijímaní a nepochopení. Nikoliv tedy osamělost sama, ale pocit osamělosti je velkým stresorem,“
uvádí Míková.
Hledejte příčiny – a ty mohou být v rodině
Kde hledat kořeny tohoto jevu? Míková tvrdí, že lidé přicházejí na svět s určitým typem osobnosti, který má své potřeby – pokud okolní prostředí nebere v potaz toto vrozené nastavení mozku a s ním spojené určité potřeby a jejich uspokojování, vzniká pocit, že „nezapadám“ – což může vést ve výsledku k osamělosti. Typickým příkladem jsou příkazy rodičů typu „nefantazíruj a dělej něco pořádného“.
Mozek dítěte, které čerpá energii a nápady z vnitřního světa svých představ, se následně může cítit nepřijaté, podobně jako dítě, kterému rodiče vyčítají, že je líné, protože neplní zadané příkazy hned. Přitom ono má potřebu chápat logiku požadavků a jen hledá cesty, jak dělat věci efektivně. Takových příkladů bychom našli více, obecně jde ale o to, že vychovatelé se snaží dítě nějak usměrnit, ale ne vždy je to v souznění s jeho nastavením.
„Právě pochopení toho, s jakým vrozeným nastavením mozku jsme se narodili a směrem k jakému typu osobnosti se přirozeně vyvíjíme, pomáhá lidem pochopit, proč jim v dětství nikdo nerozuměl. Mohou znovuobjevit své silné stránky a zjistit, že nejsou divní. A pocit osamělosti se výrazně sníží,“ míní Míková.
I proto nepovažuje fenomén osamělosti za moderní jev současnosti, pouze je díky všem moderním technologiím a změnám životního stylu víc patrný.
Digitální život není jediným viníkem
Onu klasickou mantru, že „za vše mohou mobily a sociální sítě“, z těchto důvodů Míková úplně neakceptuje. Připouští, že sociální sítě a digitální svět mezi lajky bez pocitu opravdového sdílení může být zesilovačem, ale určitě ne jediným faktorem. Záleží na osobnosti, najdou se totiž i tací, kteří potřebují hlubší vztahy, takže se mohou cítit osaměle i mezi skupinou kamarádů, protože jim zkrátka povrchní vazby nestačí. Nebo jsou zde osobnosti, které mají jednoduše jiné sociální potřeby než ostatní. Přirozeně jsou zdrženlivější a netouží s druhými sdílet to, co prožívají.
„Pro některé typy osobnosti dle Teorie typů je sdílení emocí a aktivní navazování sociálních kontaktů velkým vystupováním z jejich komfortní zóny a až do puberty jsou v sociálních kontaktech méně aktivní. Právě v dospívání se přirozeně vnějšímu světu otevírají a rozvíjejí víc své extravertní já. Jenže v dnešní době probíhá komunikace často přes digitální technologie, bez možnosti vidět reakce druhého v mimice a gestech,“ říká Míková s tím, že bez možnosti trénovat přímou interakci s lidmi, se není možné v sociálních interakcích úspěšně fungovat. Dotyční nemají možnost rozvíjet empatii, nenaučí se naslouchat, rozvíjet hovor, přijímat zpětné vazby. Logicky se jim v sociálních kontaktech nedaří a pocit izolace to jen zvyšuje.
„Mám šestnáctiletého syna. Dívala jsem se v obýváku na televizi a když jsem si šla uvařit do kuchyně čaj, našla jsem ho ležet v předsíni na zemi. Byl totálně namol. Přitom byl celou dobu ve svém pokoji a hrál nějaké hry na počítači! Doteď jsem z toho v šoku, já v jeho letech nebyla jiná, ale řádila jsem venku, s partou, jenže on pije sám! Přiznal se, že to dělá už delší dobu, prý to tak praktikují všichni jeho známí. Alkohol kradou rodičům, popíjí ho doma a u toho si povídají po chatu. Někdy ani to ne, prostě jen pijí, sami. Jsem z toho úplně vedle a nevím, co s ním,“
svěřila se LP-Life.cz osmačtyřicetiletá Kateřina B., která se děsí toho, že její dítě je osamělé.
I takové chování může být dle Míkové projevem potřeb, které nejsou naplněny – třeba potřeby sociálního spojení, autentického vztahu, pocitu, že někam patří, že ho někdo opravdu vidí. V takové chvíli je dle ní nutné, aby do situace zasáhl rodič, který bude naslouchat tomu, co dítě říká, ale bez souznění. Pokusí se najít alternativy, třeba v podobě aktivit nesoucích v sobě opravdové spojení, ale zároveň přizná, že takové chování dlouhodobě nemůže být naplňující.
„Je to jemná hranice mezi tlakem a podporou — nechceme generovat pocity viny, ale ani nechceme ignorovat varovné signály,“ popisuje Míková.
Rodiče v takových momentech zkrátka nutně musí vstoupit do hry. Měli by být dítěti oporou, elementem, který naslouchá a poskytuje bezpečí. Potomka nasměrují, například ke správnému výběru koníčků, které mohou poskytnout prostor, ve kterém se dítě může realizovat a potkat podobně naladěné lidi. Rodiče nabízí příležitost ke změně, nesmí však dítě násilím nutit, aby své potíže překonalo.
Do kontaktu nikdy nenuťte
Ono „nucení“ není však žádoucí v žádné věkové kategorii.
„Vůbec nerozumím tomu, jak funguje můj mladší bratr. Je mu dvacet pět let, bydlí sám, ale když přijde z práce, jen si sedne k počítači. Žádná rande, žádné výlety nebo chození na pivo s kamarády, nic. Když na to téma narazím, tvrdí mi, že si může pokecat s kýmkoliv online, že na to, aby s někým mluvil, nemusí ven, a že mu vyhovuje, když může známé online kdykoliv vypnout. Ale to přece není to stejné jako skutečný kontakt s lidmi, bojím se o něj,“
říká pro LP-Life.cz třicetiletá Bára Z.
„Tohle je další velmi typická situace, kterou v praxi potkávám. Váš bratr možná není ‘problematický’ sám o sobě — možná je typ osobnosti, který upřednostňuje klid, samotu, online svět, či flexibilitu v tom, kdy se otevřít. A vy jako sestra můžete být oporou. Ne s nucením, ale s porozuměním, nabídkou, respektem k jeho tempu,“ konstatuje směrem k případu psycholožka Míková.
Místo tlaku je vhodné nabídnout aktivní příležitost ke změně, nenáročnou akci, která nebude velká, něco, co dotyčnému nebude cizí, něco, co by ho mohlo těšit. Přece jen už jde o dospělého člověka, a tam už jde o hlavně o to, že se člověk učí tomu, že je možné žít v souladu se svým typem osobnosti. Nad sociálním životem má dospělý člověk větší kontrolu, k tomu ale pracuje s jinými ožehavými tématy.
„V dospělosti je osamělost více spojená s pocitem, že mě nikdo skutečně nepotřebuje, že vztahy nejsou autentické, postrádají hlubší smysl nebo není s kým sdílet vnitřní prožitky,“ uzavírá Míková.
Zdroj: autorský text, vlastní dotazování, psycholožka Šárka Miková, autorka Teorie typů
