VIP karanténa - biatlonová mistryně světa Markéta Davidová: Na střelnici bych fanoušky nepotřebovala
Markétě Davidové je dvacet čtyři let. Mezi biatlonovou elitou závodí teprve tři roky, po letošní sezóně se však může pyšnit titulem mistryně světa z vytrvalostního závodu. Tlak fanoušků na dobré výsledky si snaží nepřipouštět, občas se však ani Markéta neubrání brouzdání mezi špatnými komentáři. Biatlonový život se snaží skloubit i s normálním, což je dle jejích slov dost náročné. Podle trenérů má mladičká závodnice na ty nejlepší výsledky ještě čas, takže se od Markéty ještě můžeme dočkat velkých věcí. V rozhovoru pro LP-Life.cz nám prozradila, co jí vyhovuje na závodění bez fanoušků, jaké má rituály před závodem a na jak dlouho vidí svoji biatlonovou kariéru.
Jak bys zhodnotila tuhle sezonu? Byla oproti ostatním kvůli pandemii hodně odlišná. Jak se to odrazilo na závodění a jak moc ti chyběli fanoušci?
Bylo to jiné, ale vlastně už loňský konec sezóny byl bez fanoušků, takže už to nebylo tolik zvláštní. Člověk si na to zvyknul. A vlastně už jsem to ani moc nevnímala. Naopak vždycky říkám, že si myslím, že bude zvláštní, až tam fanoušci budou. Budu si na to muset znovu zvyknout.
A pro tebe osobně, přineslo ti to třeba víc klidu na střelnici? Nebo se na trati naopak dokážeš víc hecnout, když fanoušci fandí?
Klid na střelnici je určitě lepší. Na druhou stranu na trati určitě chybí. Stojí tam pár lidí ze servisu a jinak nikdo. Každopádně na střelnici bych je mít úplně nemusela.
Ty ses stala v letošní sezóně mistryní světa ve vytrvalostním závodu. Co se ti v posledním kole honilo hlavou?
Poslední kolo jsem myslela jen na to, abych nespadla. Říkala jsem si, že to prostě musím dojet. Ale zatím jsem si to neuvědomovala, měla jsem poměrně nízké startovní číslo, takže jsem si spíš říkala, že jsem zajela dobrý závod s čistou střelbou.
Což u tebe nebývá tolik časté, trefit čtyři čisté položky.
Já jsem se strašně usmívala. Když jsem odjížděla z poslední položky, tak mi bylo jedno, kolikátá jsem. Měla jsem fakt radost, že jsem dala čtyři nuly.
To se asi jede úplně jinak to poslední kolo...
No, určitě! Minimálně těch pár metrů po střelnici, než tě to zase doběhne.
Ty jsi velmi často přirovnávaná k “nové Gábině Soukalové”. Jak se na to díváš ty?
Já tohle nevnímám. Myslím si, že ona toho dokázala strašně moc, byla to osobnost. Takže tohle srovnání mi nepřijde relevantní.
Ty jsi vlastně do seniorské kategorie přišla ve chvíli, když ona odešla. Byl to velký tlak? Přeci jenom v její éře zažil biatlon zlatá léta.
Já si myslím, že pro mě to zase takový tlak nebyl. Pod tlakem byli určitě lidi nade mnou, co už jezdili lepší výsledky. Když tam ta Gábina byla, tak se člověk mohl aspoň trochu schovat za její dobré výsledky. Když potom odešla, tak to nějakou dobu neleželo na mně, byly tam starší holky. Spíš až teď se to nějak dostává napovrch. Lidi byli zvyklí, že se z každého závodu vozily medaile. Teď se přivezou jenom občas, takže spíš fanoušci to těžce nesou.
V té době se dařilo nejen Gábině. Medaile vozil i Ondra Moravec, Veronika Vítková... Potom to najednou celé utichlo. Dalo by se říct, že se fanoušci a tým začali spoléhat pouze na tebe. To musí být pořádné břemeno...
Snažím se si to nepřipouštět. Samozřejmě, že to člověk ví. Já sama vím, na co mám a na co ne. Kdybych si to ale připouštěla, tak se z toho zblázním. Je potřeba to nějak filtrovat. Člověk se tomu hodně vyhne, když nečte všechny ty články. Protože tohle řeší především novináři, u nás v týmu to tak není. Všichni totiž vědí, že mám ještě poměrně čas. Jsem v dospělých teprve dva roky, všechno nejde hned.
Když se ještě vrátíme k přechodu z juniorů. Jak moc velký je to skok najednou závodit na seniorských šampionátech?
Je to rozhodně jiný. Na svěťáku rozhoduje každá vteřina, na to člověk v juniorech nebyl zvyklý. Tam se třeba stalo, že ti vypadl náboj, ztratila jsi deset vteřin, ale zase tak o nic nešlo. Na velkých závodech ti vypadne náboj a můžeš přijít o deset míst, což je ve výsledku strašně moc. Takže rozhodně je to jiný především ve vyrovnanosti. To byl velký šok, že člověk musí trošku riskovat a jet od začátku naplno, jinak z toho nemůže být dobrý výsledek.
Vzpomeneš si na svůj úplně první závod mezi dospělými?
Já jsem vlastně začínala na IBU Cupu (nižší seriál závodů), než jsem naskočila do velkého svěťáku. Ale vzpomínám si na to. První závod jsem dojela nějak kolem třicítky. A ten druhý jsem vyhrála. Z toho byli všichni dost v šoku. I já jsem byla dost v šoku. Bylo to poměrně rychlý.
Ty ses ale dokázala rychle zařadit i mezi tu světovou špičku. Čekala jsi vůbec, že to půjde takhle rychle?
Vůbec ne. Na tyhle otázky se mi špatně odpovídá, protože upřímně, já vůbec nevím, co jsem si myslela. Vůbec jsem nad tím nepřemýšlela. Prostě jsem si závodila, sportovala a neřešila, jestli to bude takový nebo makový. Nesnila jsem a nechala jsem to plynout.
Samozřejmě ty skvělé výsledky často doprovází i ty horší. Jak s tímhle umíš pracovat? Dokážeš špatné výsledky hodit za hlavu?
Snažím se nad tím vždycky takhle přemýšlet. Někdy to jde samozřejmě líp, někdy hůř. Je to jako na houpačce, což je někdy dost unavující. Ale není na to moc času. Když člověk jede jeden den závod a hned druhý znova, tak na přemýšlení není prostor.
Na sociálních sítích už mají dnes fanoušci velký prostor k tomu se po závodech vyjádřit. Napsat komentáře. Dostala jsi někdy od fanouška opravdovou čočku?
Snažím se to obcházet, ale úplně stoprocentně to nejde. Občas mi někdo něco pošle, něco si přečtu nebo mi někdo napíše. Takže něco se ke mně prostě dostane. Nedaří se mi od toho úplně oprostit. Samozřejmě, že mám i v nějakých případech potřebu se hájit, přestože vím, že to nemá žádnou cenu. Občas nad tím spíš mávnu rukou, jakou představu lidi mají. Ale je to nepříjemný, když vám třeba do zpráv přijde něco ošklivého. Ale takhle to asi bude vždycky.
Takže chápu to správně, že se najdou i tací, kteří ti pošlou přímo zprávu po nepovedeném závodu?
Tohle se stává. Vzpomínám si, že jsem měla i nějaký komentář pod fotkami. Každopádně by mohlo být mnohem hůř, pořád převažují lidi, kteří mi píšou hezké a pozitivní zprávy.
Naopak, když ses stala mistryní světa, byl tě plný internet, pochopitelně. Zvykla sis už na tenhle mediální svět?
Myslím si, že se na to nedá zvyknout. Vnímám to, ale neřeším to. Popravdě, když se člověku povede závod, tak potom nemá vůbec čas to číst. Občas mi ale zavolají babičky, že si o mně něco přečetly.
Jak vlastně probíhá ten závodní blázinec? Býváš vystresovaná? Nebo už máš nějaké rituály, které tě hodí do pohody a ten tlak si nepřipouštíš?
Už je to trošku lepší, ale ještě jsou pořád závody, kdy jsem nervózní víc. Naučila jsme se s tím ale pracovat. Nejhorší je ten moment, kdy jedu na závodiště a mám čas přemýšlet. Když už je člověk tam, tak na to nemá čas. Blbý je, když třeba startuju až v pět odpoledne. To je pak promarněný den. Jsem nervózní, takže neudělám nic kloudného. Většinou jsem v posteli, koukám na seriál nebo jsem na mobilu.
A jsi pověrčivá? Míváš nějaké věci pro štěstí?
Mám takový různý věci. Mám závodní ponožky, nějaké oblečení a účesy. Jsou třeba účesy, které bych si na závod určitě neudělala. Jsou to blbosti. Už jsem se dokonce některé snažila odnaučit, protože to byly opravdu kraviny.
Co si pod tím mám představit?
Já jsem si třeba dala do hlavy, že si po nástřelu už nesmím sundat poutka od holí. Takže když jsem chtěla třeba udělat něco bez rukavic, tak jsem nemohla.
Jak je to vlastně s holkami z jiných týmů. Panuje tam přeci jenom nějaká rivalita?
Přijde mi, že je biatlon fakt kamarádský. Samozřejmě při závodu ti nikdo jen tak neuhne, ale jako jinak se k sobě chováme hezky. Popřejeme si, zeptáme se, jak to šlo a podobně.
Kdo je tam tobě úplně nejblíž? S kým třeba prohodíš pár slov před startem?
Ke komu mám asi úplně nejblíž, tak je Polka Kamila Żuk. Jsme stejně staré, takže jsme spolu objezdily spoustu závodů. Potom třeba i s Marte Olsbu z Norska, ta je strašně milá a vždycky se hlásí. Ale to se takhle špatně jmenuje, se všemi je to v pohodě.
Gábina Soukalová nebo i třeba Italka Dorothea Wierer jsou docela pověstné svým makeupem. Na závodech byly vždy nalíčené a upravené. Jak tohle máš ty? Líčíš se někdy na závody?
Dávám si řasenku. Když prší, tak ani to ne, protože mě potom štve, jak jsem od toho upatlaná. Ale jinak jo. Nechodím na start úplně tak, jak vstanu. Ale velkou péči tomu nevěnuju. Přijde mi navíc, že čím jsem starší, tím míň to řeším.
Ty máš ve startovním poli asi nejvýraznější pažbu, na které máš jednorožce. Vyvolalo to nějakou vlnu reakcí? Přeci jenom to není úplně obvyklé.
Někoho to určitě pobavilo. Když to viděli poprvé, tak se smáli. Nejvíc lidí si toho všimlo na olympiádě, protože tam nesmíte mít na zbrani žádné reklamy. Takže byla holá a bylo ji vidět nejvíc. To byl největší boom.
A měnit ji na další sezónu neplánuješ?
No přemýšlela jsem nad tím. Říkala jsem si, že jsem možná na jednorožce už trošku stará. Ale taky jsem dost líná. Takže to možná takhle zůstane.
Ty jsi ve Všechnopárty u Karla Šípa zmínila, že svoji biatlonovou kariéru neplánuješ zase nějak dlouho. Zhruba do šestadvaceti. Jak to vidíš po této sezóně? Umíš si představit, že by ses biatlonu věnovala ještě po třicítce?
Ne, určitě ne. Samozřejmě nikdy neříkej nikdy, stát se to může, ale momentálně to tak nevidím. Je to dalších šest let, což je pro mě hodně vzdálená budoucnost a nedokážu si ji představit.
Člověk nemá zřejmě kromě biatlonu jiný život. Respektive čas na něj...
Jako snažím se. Studuju, chodím ke koním, snažím se mít i jiný život. Ale jde to jenom na půl a do jisté míry. Musí být vždy biatlon na prvním místě a občas je to fajn, ale i dost unavující.
Zmínila jsi studium. Co vlastně studuješ?
Já jsem na zemědělce. Letos bych chtěla končit, píšu diplomku. Za rok by mě měla čekat ještě jedna, protože studuji dva obory. A jsem přijatá na veterinu. To mám zatím přerušené, s biatlonem to studovat nejde. Ale nastoupit tam můžu kdykoliv.
Jak se dá ale spojit studium a trénování se závoděním?
Já to mám upřímně jako relax. Baví mě to a ráda utíkám z biatlonového světa. Takže se na ten školní svět vždycky i těším. Opravdu mě to baví, což je asi hlavní důvod, proč to jde.
Letos oznámil konec kariéry Ondra Moravec. Jak moc se to týmu dotklo?
Bylo to smutný. Pokaždé, když někdo odchází, kdo tam byl takhle dlouho, tak je to smutné. Loni odešel i Michal Šlesingr. Bude to zase zvláštní začínat bez Ondry, bude nás o jednoho míň. Každý má prostě v tom týmu nějakou funkci.
Je něco, co bys ty sama chtěla do další sezóny změnit?
Je to určitě hodně věcí. Hlavně bych se ráda zrychlila ve střelbě a přesnosti. To je takový dlouhodobý cíl, snažím se o to každou sezónu. Tak třeba to bude tu příští konečně lepší.
