Beru si Kosovana: Během svatby se nevěsta promění v umělecké dílo. Ozdoby ji chrání před zlem
Obyvatelé vesnice Donje Ljubinje v Kosovu jsou velmi hrdí na své tradiční svatby, které ztělesňují jedinečnou identitu jejich rodného města. Tyto okázalé obřady mají tisíciletou tradici a jsou známé zejména díky propracovanému způsobu, jakým se maluje tvář nevěsty, aby se předešlo jakémukoli manželskému neštěstí.
Donje Ljubinje je malá vesnice v jižním Kosovu pod pohořím Šar, která podle posledního sčítání lidu má přibližně 1 632 obyvatel. Až 96 % z nich jsou Bosňáci, což z vesnice činí etnicky velmi homogenní komunitu s vlastní kulturní identitou. Vesnice je známá i za hranicemi Kosova díky starodávnému rituálu malování nevěst, který již po generace přitahuje pozornost médií a výzkumníků. Tento obřad, považovaný za symbol identity místních Bosňáků, lze dnes vidět pouze zde – zejména v letních měsících, kdy se lidé vracejí z emigrace a konají se svatby. Pro obyvatele je malování nevěst více než jen zvyk – je to „umělecký výraz“ jejich vesnice.
A jak to funguje?
Když se rozednívá a nad horami se objeví první paprsky slunce, vesnice je zcela tichá. Saida sedí v pokoji svých rodičů a poslouchá šepot žen, které se scházejí v kuchyni. Dnes se stane manželkou. Její matka jí hladí vlasy a tiše naznačuje, že je připravena. Za chvíli přichází žena, která drží v rukou osud každé nevěsty ve vesnici – Aziza, nositelka starodávného umění malování svatebních tváří. To, co se naučila od své matky a její matka od své babičky, nyní předává další generaci.
A pak nastane ten okamžik. Saida si lehne na nízký stůl a Aziza jí klidně a precizně začne malovat obličej. Aziza je jednou z posledních, kdo ovládá tento starodávný rituál. Naučila se ho od své matky a nyní ho učí svou dceru. Její ruce jsou pevné, ale jemné; maluje Saidě obličej bez ohledu na čas, který kolem ní ubíhá.
Hlubší význam rituálu: proč se nevěsta líčí a co to symbolizuje?
Tento svatební rituál není jen estetickým zvykem. Je součástí kulturního dědictví sahajícího více než tisíc let do minulosti Motivy, které se skládají z červených, modrých a zlatých kruhů a malých teček nanesených na bílou barvu na tváři nevěsty, jsou etnology interpretovány různými způsoby.
Podle místních obyvatel souvisí tyto ozdoby pravděpodobně s pohanskou vírou o ochraně lidí před zlou energií a závistí. Správně se říká, že nevěsta je malována stejným způsobem jako její předkové před dvěma tisíci lety.
Samotný rituál používá několik barev a symbolů, z nichž každý má specifický význam. Barvy na obličeji mají svůj vlastní vzor a logiku; nejsou malovány náhodně jako umělecký make-up. Jedná se o přesně definovaný rituální ornament, který se opakuje po generace. Vzor vychází ze starodávné víry, že obličej je nejzranitelnější částí lidského těla a že musí být „uzamčen“ symboly. Tyto symboly jsou:
Zlaté kruhy nakreslené na tváři nevěsty představují cykly a fáze života, jako by spojovaly minulé generace s budoucími. Jejich propojené linie a cesty symbolizují trajektorii životní cesty nevlastní matky.
Červené kruhy a vnitřní kruhy jsou přímo spojeny s plodností, životní energií a touhou po potomstvu, což je v kontextu svatby klíčové.
Modré a červené tečky pokrývající celou tvář slouží k odvrácení neštěstí, závisti a zlého oka.
Slunce, často znázorňované jako kruh s paprsky, je symbolem štěstí a světla, které novomanželé přinášejí do svého domova, zatímco ostatní ozdoby jsou jako „semínka“ života, představující nový začátek.
Pro mnoho místních obyvatel je ceremonie s líčením také rituálním přechodem z jedné životní etapy do druhé. Proto nevěsta během malování nesmí mluvit, plakat, jíst ani pít. Jakýkoli projev vnějšího světa by mohl „otřást“ touto ochrannou vrstvou a oslabit její sílu.
Jak se tradice šířila v průběhu staletí, rituál měl také praktický účel: zajistit, aby všechny nevěsty vypadaly podobně, a tím minimalizovat závist nebo rivalitu mezi rodinami nebo klany. Vše ve jménu jednoty a dobré vůle během společných svatebních oslav.
Ačkoli tradice malování nevěst přežila po staletí a odolala tlakům moderního světa, dnes je vážně ohrožena. Počet obyvatel Donja Ljubinja klesl, protože mnoho mladých lidí odešlo za prací do Evropy a zájem o tradiční svatby postupně slábne. Aziza Sefitagic je dnes jednou z mála žen, které umí tento rituál provádět, a učit ho ostatní je těžká práce. Snaží se ho naučit svou dceru a dokonce ho učila na mezinárodních workshopech, ale stále je to boj.
Rituál jako přechod
Když je malba hotová, Saida si obléká tradiční bosenský svatební kostým: vrstvy látek, vzory a textury, které se třpytí ve slunečním světle. Starší ženy jí zaplétají vlasy, připínají ozdoby a připravují ji, aby ji doprovodila celá vesnice. Než odejde, nasadí jí na hlavu speciální čepec a přehodí přes něj červený závoj. Ten zakrývá její ozdobenou tvář až do začátku obřadu.
A pak to začíná: hudba bubnů, zpěv, rytmus, který všichni ve vesnici znají od dětství. Saida, zahalená a připravená, nasedá na bílého koně a průvod se pomalu ubírá úzkými uličkami vesnice. Děti bubnují na malé bubny, ženy tančí, hosté vycházejí před své domy. Není to jen svatba, je to slavnostní průvod života.
Když Saida stojí před svým ženichem a vyměňují si sliby, zvedne se její závoj, rozzáří se barvy a jejich oči se setkají. Cítíte, že se nejedná o obyčejnou svatbu. Je v ní historie, kultura, paměť předků a touha po štěstí, kterou může vyjádřit pouze takovýto rituál.
Po svatbě: život pokračuje
Když oslavy skončí a první dny po svatbě jsou za nimi, Saida a její nový manžel se usadí v malém vesničce a začnou žít běžný život. Jejich život je směsicí starých tradic a moderních výzev. V Kosovu je rodina stále velmi důležitá a tvoří základ společnosti. Podle britské encyklopedie Britannica rodinné vazby zůstávají silné i v případě, že se členové rodiny přestěhují do jiných měst nebo zemí. Mnoho rozhodnutí se přijímá v rámci rodiny a podporuje se vzájemná péče mezi blízkými.
Jak ukazuje studie Pokud jde o tradiční životní styl v albánských komunitách (včetně Kosova), bylo až do konce 20. století běžné, že se ženy po svatbě přestěhovaly do domu svého manžela. Často žilo v jedné domácnosti několik generací: prarodiče, rodiče a děti pod jednou střechou.
Na tento model stále ještě občas narazíme na venkově, ve městech už před nějakou dobou vymizel. Jak informuje jeden zdroj, gruzínské (goranské) komunitě v Kosovu jsou sňatky v tradičním prostředí velmi stabilní a rozvody jsou vzácné. V komunitě, kde ženy hrají ústřední roli v rodinném životě, většina manželství vydrží a rodina je sociálním pilířem. I přes lpění na tradicích jak Donje, tak i Gornje Ljubinje se mohou pochlubit dobrými výsledky v oblasti vzdělání.
Zdroj: autorský text, Uundp.org, Musineinstitute.org, Rferl.org, Kossev.info ,Turkiyetoday.com, Info-ks.net, Britannica.com
