Odseděli si několik let za mřížemi a nyní jsou z nich oceňovaní šéfkuchaři. Stačilo, aby jim někdo dal šanci

Lidé se bojí dávat druhé šance. Podle některých se vězni nemohou napravit. Existují ale výjimky, které dokazují, že když se chce, zvládne se opravdu vše. Důkazem toho je i Michael Carter, který pochází z americké Filadelfie. Ve vězení si odpykal dohromady 12 let, během kterých přemýšlel, co bude dělat, až ho jednoho dne propustí. Rozhodl se už během svého pobytu ve výkonu trestu rekvalifikovat, začal chodit do kurzů vaření a stal se úspěšným vězeňským kuchařem.

„Poslání je vlastně to, co mě přesvědčilo, abych se do toho podniku pustil. Mít hlas a moci mluvit o tom, jak složité je pro nás vracet,"

říká s odkazem na ostatní muže ve vězení pro deník The Guardian. Ve vězení následně získal výuční list v oboru a po svém propuštění se rozhodl, že se této činnosti bude věnovat. Michael Carter si rok po svém propuštění otevřel pizzerii. Ta však nepřijímá běžné zaměstnance. Michael se rozhodl, že chce pomáhat druhým stejně tak, jako jednoho dne dostal svou životní šanci právě on. Proto jeho pizzerie zaměstnává vězně vracející se do normálního života. 

Prodej pozemku se studií na výstavbu, Praha 4

Zobrazit nemovitost

Motivace je důležitá

Ve své restauraci platí bývalým vězňům téměř 400 korun na hodinu, což je údajně dvojnásobek místní minimální mzdy. To je téměř o sto korun více, než běžně dostávají začínající pracovníci v gastronomických provozech. Podobný příběh má i Keith Corbin, který strávil deset let svého života za mřížemi. Keith se domnívá, že tlak, který je na vězně vyvíjen, z nich často udělá neotesané diamanty. Dnes je z tohoto svalnatého muže oceňovaný a uznávaný šéfkuchař, který své umění šperkuje na nevýrazných vězeňských surovinách.

„Jsou tam géniové, jen se o nich neví. Je důležité si uvědomit, že ať udělali cokoliv, jsou to jenom lidé. A ti, co se opravdu chtějí změnit, to dokáží. Musí ale vědět, že jim pomůžou i lidé, že se mají na koho obrátit, že na to nejsou sami,“ 

říká s odkazem na ostatní muže ve vězení pro deník The Guardian.

Stačí dostat šanci a prostor

Jeho babička pěstovala na zahradě zeleninu a každý den vstávala v pět hodin ráno, aby uvařila pro ostatní pracující lidi v obci. Keith zdědil její pohostinnost a sám vařil pro ostatní vězně. Jeho restaurace Alta Adams v Los Angeles nabízí jídla ze dvou jemu blízkých světů.

Ráno z kuchyně jeho babičky a večer po páté hodině z kalifornského nápravného zařízení. Za mřížemi je sice nikdo nenaučil, jak se zařadit zpět do společnosti, ale podle Michaela a Keitha stačí dát lidem šanci a probudit v nich chuť tvrdě pracovat. Oba dva jsou nyní špičkoví kuchaři, kteří se snaží naučit tomuto řemeslu i další lidi, kteří jen potřebují tu správnou motivaci.

Důležité je se nebát

Michael a Keith se rozhodli založit si sociální sítě a o své příběhy se dělit se svými sledujícími. První, na co se jich lidé ptali, byla odvaha. Přiznali, že strach je nepřítel člověka a důležité je ho nemít. Snažili se myslet pozitivně a šli si za svým snem. Pokud se člověk bojí, nedokáže nic. Michael věděl, že když se nezvládne postavit na vlastní nohy v den propuštění z výkonu trestu, nedokáže to už nikdy.

Ani jeden však nečekal, že by se jejich kulinářské umění mohlo tak brzy dostat do povědomí široké veřejnosti, a že lidé jejich podniky začnou navštěvovat ve velkém. Oba dva mají téměř každý den plno a jsou i dny, kdy nestíhají. Keith přiznal, že lidé za ním chodí jen proto, aby mu poděkovali za to, co dělá, a především za to, co ve svém životě dokázal. On si těchto slov váží a věří, že všechny kolem sebe nezklame.

Zdroje: Instagram, DailyMail, TheSun, TheGuardian, TheTelegraph, People