Maxmilián Kocek z Metody Markovič: Dítě si ve škole vybralo sériového vraha, protože se mu líbí

Nechci říct, že by mi herectví vzalo dětství – to se tak nedá říct. Nejsem herec od malička jako někteří. Ale začal jsem točit v sedmnácti, měl jsem první svoji velkou roli v Sex O’clock. Pak jsem se následně odstěhoval od rodičů a už jsem pracoval a do toho dělal školu, takže tím pádem prostor na to v tom pubertálním věku „nic nedělat“ najednou nebyl, protože jsem musel být zodpovědný a pracovat.

Tak si myslím, že volné chvíle mi to sebralo – a dalo mi to vlastně skoro všechno, co mám. Nový kamarády skrz Pražskou konzervatoř, kde jsem studoval herectví, kolegy, zkušenosti a nějaké naplnění snů. Dalo mi to fakt strašně moc.

Luxusní penthouse na Praze 1 - 226m, Praha 1

Zobrazit nemovitost

A co je výhoda mladého herce?

Výhoda mladého herce? Pro mě je výhoda, že jak mám to štěstí být v tom průmyslu už takhle docela brzo, tak spadnu na hubu dřív než třeba ve třiceti. Já měl totiž nějakou – jak jsem říkal – naivní představu, že tyjo: přišla nabídka, hlavní role, tak teď se mi začne dařit, teďka budou chodit nabídky, půjde to ruku v ruce, bude to super.

Samozřejmě to tak nebylo. Nic nepřišlo a člověk pak zápasí se sebevědomím a zároveň zjišťuje, jak ten filmový průmysl vlastně funguje. Jsem rád, že jsem to zjistil takhle brzo, než aby mi to došlo až později.

Co je naopak největší nevýhoda jako mladý herec?

Největší nevýhoda? Já mám na tom rád, jak to není stereotypní. Ale jak to právě není stereotypní, tak se ta práce hrozně zvláštně dává do rozvrhu. Já jsem to vždycky musel udělat nějak „do škatulí“ – když jsem měl rozvrh jako ve škole, tak kam narvat tu práci. Protože dabing máte třeba dopoledne, představení večer… a tak je to jako…

Vůbec to není pravidelný. O víkendu člověk hodně pracuje – hraje se nebo zkouší. A myslím si, že nevýhoda mladého herce je hlavně i to, že já to mám vystudované a my jsme se spolužáky počítali, kolik ročně vyjde lidí z hereckých škol (nepočítáme lidi, co jsou u filmu nebo u divadla a nestudovali to). Je to třeba sto. Takže za rok vyjde 100 vystudovaných herců a uplatnění má třeba 15.

Když se v dnešní době řeší nepo-babies, tak rozhoduje pořád v tom průmyslu, kdo má více kontaktů, nebo je to už na talentu?

Jsem hodně rád, že jsem tuhle frázi nedávno s někým řešil, jinak bych nevěděl, co to znamená — ale naštěstí vím. Mám spoustu kamarádů, kteří jsou z hereckých, slavných rodin, a myslím si, že je to na obě strany.

Samozřejmě jdeš do toho pomyslného prahu už s tím štítkem, že tvoji rodiče jsou známí, dobří, talentovaní a zkušení herci — nějaké razítko tam je. Tím pádem si tě třeba lidé všimnou dřív než některých jiných herců. Ale zároveň mi to přijde jako velká nevýhoda v tom, že právě to razítko máš. Protože pak musíš… jako celý život se snažíš nějak předehnat svoje rodiče, nebo s nimi aspoň držet krok. A podle svých kamarádů to vidím tak, že se člověk snaží spíš dostat z toho stínu a být sám za sebe. Což chápu — a já jsem rád, že vlastně z herecké rodiny nejsem.

Jak se dá skloubit maturita, dospívání a tlak role, která je mentálně náročná?

To se samozřejmě kombinuje těžko. Kdyby na mě nebyli tak hodní na Pražské konzervatoři, tak vlastně nevím, co bych dělal. Protože to, že mi povolili točit — a ještě takovouhle roli — během maturitního období, je velká vzácnost. Ještě před šesti lety třeba lidi na natáčení vůbec nepouštěli, teď se to naštěstí změnilo a mně to dost pomohlo.

Nicméně bylo to náročné. Já jsem se samozřejmě snažil učit se dopředu, ale funguju na takové krátkodobé paměti. Tím pádem: učil jsem se v lednu, ale v dubnu jsem nevěděl nic. A na maturitu — na tu ústní konkrétně — jsem se učil pět dní. Měl jsem na ni čas, tak jsem si to tam trošku vybookoval, abych netočil. Ale jsou to dva měsíce, člověk nemá volný den a každý večer se musí na něco učit — buď na roli, text, nebo maturitní otázky, slohy… a do toho jsem ještě dělal muzikál na Kladně. Takže vždycky bylo co dělat.

Je něco, co tě překvapilo, když jsi vstoupil do větší produkce?

Tyjo, vlastně nevím… Asi mě překvapilo, jak hezky se chovali i ke mně jako k začínajícímu herci. Pro mě byl nezvyk, že tě ráno někdo vyzvedne, odveze na natáčení, přinesou ti kafe, věci… A pro mě, jako pro sedmnáctiletého kluka, to bylo úplně zvláštní. Říkal jsem si: vždyť já se obleču sám.

A zároveň jsem to nějak tušil, ale až když jsem byl na té opačné straně, ne jako divák, tak mi došlo, jak je film vlastně trochu podvod. Že z člověka, který neumí skoro nic, dokážeš na kameře udělat všeuměla.

Když se pobavíme o Metodě Markovič: Straka – co bylo nejtěžší na tom hrát zlo? Pochopit ho, nebo si ho pustit k tělu?

Já si troufám říct, že jsem empatický člověk, a pro mě to bylo v něčem náročné. Z konzervatoře a z různých divadelních a natáčecích rolí jsem si našel nějaký klíč, ale většinou jsem s těmi rolemi měl něco společného. Tady jsem společného neměl vůbec nic.

A zároveň my herci se snažíme ty role – i když hrajete třeba zápornou roli – nějak obhájit. Protože zlý člověk většinou o sobě neříká, že je zlý. A tady to nešlo. Tady jsem si to nemohl obhájit ani to pochopit, protože některé věci v tomhle případu, konkrétně v tom policejním, prostě smysl nedávají. Logicky to nedává smysl: proč to člověk dělal nebo jak toho byl schopný. Tak jsem na to musel jít trošku odjinud.

Byt s terasou 4KK, 160m2, Praha, Praha 1

Zobrazit nemovitost

Hodně mi pomáhali režiséři, že jsme to spolu hodně debatovali. Viděl jsem rekonstrukce z VHS, jako reálné. Policejní spisy, jako 800 stránek v PDF. A to jsem si nějak poskládal, hledali jsme hodně vrstvy a snažili se na tom place pak hrát tou danou situaci.

Někdy to bylo náročné. Byly momenty, kdy jsme měli pět natáčecích dní za sebou, takže pak se dostat z té role bylo náročnější. Ale myslím si, že točit takovouto postavu je o trošičku snazší než ji dělat na divadle. A myslím psychicky. Protože tam člověk divadlo zkouší dva měsíce nebo tři měsíce, každý den čtyři hodiny denně, dejme tomu. A jde to od začátku do konce, pořád se to zastavuje, je to na přeskáčku. Takže je to v něčem trošku víc techničtější.

A mě na tom hrozně bavilo to, jaká to byla filmová škola pro mě. Protože na konzervatoři ani na DAMU se filmové herectví vlastně neučí. A nevím, jestli to jde na první pohled vidět, ale je to vážně odlišná disciplína než to divadelní. A jelikož jsem dostal tuhle možnost hrát takovouto postavu, tak jsme to různě zkoušeli a vždycky když jsem přišel další den na natáčení, tak jako kdyby to byl můj první den. Protože jsme se snažili hledat vždycky nějakou část jeho nebo nějakou stránku, která – jako s každým člověkem – je jiná.

On se pořád přetvařoval, byl jako chronický lhář, nebo tak jsme ho my vnímali. Takže s každým člověkem ta přetvářka byla trošku jiná. Tohle jsme se snažili hledat. A to zlo, jak ses ptala: musel jsem si v sobě něco trošku odemknout, abych si vůbec dovolil být hrubý, nebo mít nějaké agresivní sklony.

Protože většinu z těch lidí, se kterými se tam buď rvu nebo je nějak urážím slovně, jsem znal osobně. Ty holky, se kterýma tam ta moje postava randí – kromě Kačky Falbrovové – to jsou spolužačky z konzervatoře. A spolužáci na intru, na které jsem taky hnusný, tak jsou mí dobří kamarádi z konzervatoře.

Ty jsi v jednom z rozhovorů zmínil, že ti po pár dnech natáčení empatie trošku zmizela. Jak se to projevovalo?

Já jsem to vlastně pochopil až po nějakém čase, že to tak bylo, protože v tu chvíli jsem si to ani nedokázal připustit. Člověk byl v tom, zároveň se pořád za něčím hnal — maturita, natáčení, zkoušky. Takže čas na nějaké větší přemýšlení o svém osobním životě moc nebyl. A člověk je prostě chladný.

Mám slečnu, bydlíme spolu, a ta to — blbě řečeno — schytávala ode mě trošku nejvíc, protože jsme se nejvíc viděli. Byl jsem prostě odtažitější, chladnější, ale nebylo to nic hrozného. Vždycky jsem si dal studenou sprchu, měl jsem den volno a bylo to zase pryč.

Je něco, co tě na reálných záznamech nejvíce rozhodilo?

No ono — a to jsem teda moc neříkal — na té VHS, kde je ta rekonstrukce, je pak střihnuté i ohledání místa činu. Takže já jsem vlastně všechny ty oběti viděl. To nebyl moc dobrý pohled. Zároveň jsem to nějak tušil z textu ve scénáři, ale když jsem ho pozoroval v těch rekonstrukcích, tak tam bylo spousta takových mikro věcí, které jsem se snažil najít.

Třeba jsem si odpozoroval jeho tik — takové delší mrkání. Zároveň byl takový uvolněný, jakoby mu bylo dobře, že ho někdo poslouchá, někdo se na něj kouká. Trošku mu cukaly koutky. A s jakou lehkostí to říká.

Právě já jsem tu empatii ztrácel hlavně kvůli tomu, že on ji žádnou neměl. A já hrál — nebo jsem se snažil vcítit — do někoho, kdo tu empatii nemá. Protože on ty činy popisuje, jako kdyby vyprávěl, že si jde koupit rohlík do sámošky.

Taky jsi zmínil, že jste s režiséry řešili, jestli se s ním vůbec potkat. Jaké byly pro a proti?

Spíše převažovaly proti. Já jsem se jenom ze zvědavosti zeptal režisérů při jedné čtené zkoušce, jestli ho mám vidět, jestli to po mně vyžadují. A oni řekli, že ne — že ho taky neviděli.

Scénáristi, když psali scénář, se s ním taky nesetkali. S Markovičem ano, ten ještě stihl spolupracovat na scénáři ke druhé řadě. Ale my jsme to vlastně nepotřebovali, protože jsme měli k dispozici všechny záznamy. Zároveň ani nebylo jisté, jestli by to setkání vůbec přijal. A upřímně — nám se do toho ani moc nechtělo. My jsme prostě inscenovali a točili to, co je v policejních spisech.

Když ses připravoval na tu roli, řekl sis, že tohle může někoho zranit? Pracoval jsi s tou myšlenkou nějak?

Jasně, ta myšlenka tam proběhla. Dost jsem přemýšlel, jestli tu roli vlastně vzít. Já si to vždycky dělím na dvě roviny — profesní a osobní.

Ta osobní byla taková, že já jako člověk vlastně moc nemusím ty Netflix seriály o sériových vrazích, protože mi přijdou neetické. Ty činy jsou tam vidět a mně to přijde už přes čáru. Že to lidi vůbec tolerují.

Když jsem ale řešil tu morální hodnotu toho projektu, tak jsem si říkal, že tady nejde o adorování zla nebo nějaký hype. Je to hlavně o té policejní práci. Je to kus historie, která se reálně stala. A my se přece učíme dějepis právě proto, aby se ty věci neopakovaly. Učíme se i ty hrozné věci, aby se znovu neděly. Takže si myslím, že i ty ošklivé příběhy se mají říkat a připomínat.

Pak vyšly nějaké články a rozhovory s pozůstalými obětí a my jsme se to snažili udělat co nejcitlivěji. Režiséři, producenti i scenáristi se kvůli tomu znovu zavřeli a některé věci upravovali podle jejich výpovědí. Všechna jména jsou přejmenovaná. Vlastně kromě mě a Markoviče by se tam skoro nikdo neměl poznat.

Jakou větu by sis přál, aby si diváci odnesli o obětech nebo o varovných signálech?

To bude znít jako obrovské klišé, ale mně přijde: mějme se rádi a buďme na sebe opatrní. Ten svět je nebezpečný, nevyzpytatelný. Zároveň nemusíme být zbytečně podezíraví.

Dost lidí mi psalo, že se teď koukají na všechny kluky podezřívavě, že se bojí, že jsou to úchylové — což si nemyslím, že jsou všichni. Ale prostě važme si toho, že se máme, a buďme na sebe hodní.

Máš pocit, že české rodiny umí včas zachytit varovné signály, nebo se pořád víc používá „on z toho vyroste“?

Ono záleží, co to za signály je. Taky to může být fakt dětské hraní a pak se to nemusí nikam vyvinout v dospělosti — nebo naopak jo. Je to hodně individuální a docela náročná otázka.

Myslím si, že fakt záleží. A zároveň o naší generaci říkají, že jsme snowflakes jen proto, že nahlas řešíme svoje problémy, které se dřív vůbec neřešily — a to si myslím, že může být taky nějaký menší důsledek toho.

My jak jsme otevření a víc si o tom povídáme, tak když se necítíme dobře nebo je nám něco zvláštní, tak to prostě nepodcenit a nějak to řešit.

Proč podle tebe true crime v dnešní době tak dobře funguje?

Nad tím jsem taky dlouho přemýšlel. Celkově ve světě i tady v České republice lidi mají rádi kriminálky jako takové — cítit se tím detektivem, hledat vraha, tipovat si, kdo to udělal.

A myslím si, že true crime funguje i v tom, že se to stalo, někdo na to pamatuje a nějak se mu to připomene — jak v tom špatném slova smyslu, tak i v tom dobrém. Protože si myslím, že to, co ten seriál dělá dobře, je vhled do té doby. Takže i vzpomínky na tu dobu, nebo že se lidé něco dozvědí z té doby — proto true crime funguje a je nějak řešený. Zároveň to vytváří mezi lidmi debatu.

A co tě tento případ naučil o lidech? Je něco takového?

O lidech jako takových nevím, jestli mě něco naučil. Naučil mě hlavně profesně — jak jsem říkal, byla to pro mě filmová škola. Zkoušel jsem si několik vrstev najednou.

Byl moment, kdy za mnou přišel Honza Vejnar, jeden z režisérů, a řekl mi: „Prosím tě, teď nechceme vědět, co si myslíš.“ Tak jsme každé jetí udělali úplně jinak — chvíli jsem byl smutný, další jetí naštvaný, sebejistý, nervózní, vystrašený… a oni to potom ve střižně spojili všechno dohromady.

Takže mě to jako herce strašně posunulo, protože jsem si mohl před kamerou — což my studenti konzervatoře k tomu většinou nemáme tak blízko — vyzkoušet několik variant. Bylo to fakt hravé a tvořivé a to mě na herectví baví. A zároveň jsem se podíval do nějakého zla a vyzkoušel si ho.

Ty taky hraješ v televizním seriálu Sex O’Clock. Ten seriál je o panictví a sociálním tlaku. Myslíš, že je to ve společnosti pořád reálný stres, nebo už spíš mýtus?

Já si myslím, že to nikdy nepřestane být aktuální. Nějaký sociální tlak byl vždycky — i před padesáti lety. Vlastně celou dobu, co lidstvo existuje, tu nějaký je.

Naše generace, nebo i ty mladší, to mají ještě horší v tom, že jsou tu sociální sítě. Už se nekomunikuje jen face to face, ale hodně přes zprávy. A lidi jsou přes telefon často odvážnější, takže si dovolí říkat horší věci.

A u panictví to funguje podobně. Stačí, aby se někdo někomu usmál nebo ho shodil za to, že „ještě nic neměl“, a je to. Myslím si, že je to dost běžné.

Pro mě byl úplně fascinující moment, když vyšla první série. Bylo mi sedmnáct a napsala mi nějaká holka, že je strašně vděčná, že ten projekt vznikl. Měla deprese, jednou se pokusila o sebevraždu a nebyla šťastná. A ten seriál jí zlepšil náladu, protože jí ukázal, že to je normální, že se o tom mluví a že v tom není sama.

Tehdy mi došlo, že sice nejsme doktoři ani hasiči a nezachraňujeme životy, ale ta práce nějakou hodnotu má.

Máš nějakou nejdivnější zprávu, která ti po vysílání toho seriálu přišla?

Těch zpráv bylo víc. Já nejsem žádný homofob, to vůbec — mám spoustu kamarádů gayů. Ale začalo mi psát hodně kluků, že mě prostě chtějí. A pak přišla jedna hodně nepříjemná zpráva, vlastně taková slohová práce snad na pět stran. Já jsem si to celé přečetl, ani nevím proč. Byly tam dost nechutné věci, takže to nebylo úplně příjemné.

A teď nejdivnější zprávy, co dostávám, jsou od holek, které mi píšou, že jsem „strašně sexy jako vrah“. A to mi přijde teda fakt hodně divné.

K tomu se chci zeptat – když se na Netflixu vysílal seriál Monstrum, byla podobná reakce i na vrahy v něm. Dá se tomu nějak předejít, když ses na tu roli připravoval?

Já už měl nějakou zkušenost s fanouškovskou odezvou ze seriálu Sex O’Clock, ale tohle je jiné. Je to intenzivnější, víc řešené, protože je to kontroverznější téma.

Už i o mně jako o herci, který hraje Straku, vznikl edit. Ze srandy jsem si četl komentáře. Lidi tam psali, že to není obdiv k tomu kriminálníkovi, ale že se jim líbí, jak to hraju, tak z toho udělali sestříhané video. Což na jednu stranu chápu. Ale zároveň to ty vrahy tak zvláštně romantizuje.

A pak je tu i něco jako fascinace nebezpečím, že se někomu líbí ten pocit ohrožení. Je to takové zvláštní, těžko říct. Když jsem ten edit viděl poprvé, říkal jsem si: „Hmm, tak už je to tady.“

Navíc to vzniká hlavně na TikToku, kde jsou mladší lidi. A jedna známá učitelka mi vyprávěla, že dala dětem ve třetí nebo čtvrté třídě prezentaci na téma, co je baví — a jeden kluk udělal prezentaci o Jeffrey Dahmerovi. A to mi přijde blbé, že se to dostává k takhle mladým dětem, které to ještě neumí morálně rozeznat.

Takže nevím, jestli řešením je zakazovat edity na herce, nebo spíš víc hlídat, k čemu mají děti na sociálních sítích přístup.

Poslední otázka – máš nějaký film, který tě naučil víc než škola?

Na konzervatoři je to herectví hlavně divadelní, hodně jdeme do vnitřku postavy. U filmu člověk často vidí spíš ten výsledek. Ale spousta filmů mě hodně naučila nebo inspirovala.

Třeba skoro všechno s Leonardem DiCapriem. Colin Farrell je pro mě strašně zajímavý tím, že je v každém projektu úplně jiný — a takový herec bych chtěl být. Ne hrát pořád to samé jen proto, že to jednou fungovalo. A pak Jim Carrey, který mi zase otevřel komediální pohled.

Učím se z těch filmů pořád. Nedokážu říct jeden konkrétní, jsem v tomhle dost nerozhodný.

Tak já ti moc děkuji za rozhovor.
Já děkuji.

Zdroj: redakce, rozhovor