Rychlá zpověď - Aleš Valenta: Manželka mě vyhazuje z domu

Je to 16 let od doby, kdy jsi byl zlatý na olympiádě, a lidé se k tomu pořád vracejí. Neštve tě to už?

Vůbec ne. Já to vnímám tak, že v mém životě i v životě sportovních fanoušků to je jeden z highlightů českého sportu. Takže mě to vůbec neuráží. Já jsem člověk, který nežije minulostí, ale snažím se žít přítomností a budoucností. Nicméně z té minulosti člověk čerpá, takže z toho mám naopak radost, když to lidi pořád vnímají. Je pro mě pozitivní vidět i teď, že z toho měli tehdy lidi radost. Mně se stává, že za mnou lidé chodí a říkají, jakou měli tehdy radost a jak moc mi chtěli pogratulovat, ale že jsem nebyl poblíž, takže mi gratulují třeba až po 16 letech, což je super.

Prodej luxusní vily, Praha 6 - Nebušice – 312, Praha 6

Zobrazit nemovitost

Těžíš z toho úspěchu pořád? I po 16 letech ti to otevírá dveře?

Pořád. Pomáhá mi to k různým pracovním příležitostem.

Teď je z tebe moderátor. Začalo to moderováním sportovního pořadu v rádiu. To tehdy přišlo jako blesk z čistého nebe?

Já jsem nikdy v životě neměl moderátorské ambice. Nikdy jsem ani nebyl takový ten skokan na lyžích – exhibicionista. Já jsem dokázal dělat show v tom smyslu, že jsem jel exhibici a skákal jsem pro lidi. Ale, že bych si sám vzal mikrofon a tu show třeba odmoderoval, tak to já nikdy nedělal, ani jsem to v sobě neměl. A když přišla nabídka z rádia, když poprvé zavolali, tak jsem si nejdřív myslel, že volají kvůli tomu, že dělám sportovní marketing. Měl jsem už v té době Acrobat Park, tak jsem si myslel, že budou chtít nějakou spolupráci na bázi sportovního marketingu, dělat nějaké akce a tak. A s takovou představou jsem šel do toho rádia na schůzku. A když mi tam nabídli, že můžu být moderátor, tak jsem si řekl, proč ne. Mně totiž nevadí se ztrapňovat. Opravdu. Pro mě je mnohem lepší se ztrapnit a zkusit to, než tu věc nezkusit a za pár let si říkat škoda, že jsem do toho nešel.

Není moc lidí, kterým nevadí se dobrovolně ztrapnit...

Já v sobě totiž nemám ten přirozený blok jako většina lidí, kteří si říkají: „Já do toho nepůjdu, co když budu trapnej.“ Mně ta trapnost prostě vůbec nevadí, protože to je jenom úsek nějakého vzdělávání. Všichni jsme trapní, když se něco teprve učíme, když s něčím začínáme. Třeba ty, když jsi začínala jezdit na snowboardu, tak jsi taky nebyla super hvězda. Takže já nové věci beru jako výzvy.

Rádio je snad nejlepší moderátorská škola. Ty jsi možná díky tomu u moderování zůstal, i když už to není v rádiu...

Pro mě to byla v určitou chvíli už nutnost z rádia odejít. Bylo to hlavně proto, že jsem tam víc chyběl než jsem tam byl. Ale chybí mi to. Ono je to podobné jako je pro sportovce trénink v posilovně. Pro moderátora je rádio každodenní trénink. Musíš prostě mluvit ať se ti chce nebo nechce, viróza neviróza, prostě musíš. A to mi chybí. Někdy se mi po rádiu stýská.

Stíhal bys rádio teď ve svém pracovním vytížení?

Ne. Jsem zaneprázdněný televizní prací a jinými moderátorskými aktivitami. Teď si nedovedu představit, jak bych to skloubil.

Luxusní byt na prodej na Praha 9 - 45m, Praha 9

Zobrazit nemovitost

Kdo je vlastně teď Aleš Valenta? Jak by ses charakterizoval začátkem roku 2018?

Pořád jsem pohodový kluk, který žije svůj sen. A mojí hlavní pracovní náplní je moderování.

Kde tě jako moderátora můžeme vidět?

Pravidelně točím se svojí ženou Elen dětský sportovní magazín Lvíčata, který běží na Déčku o víkendu každou sobotu. Tomu natáčení věnujeme několik dnů v týdnu. A hlavně mě teď čeká olympiáda. Budu od jejího začátku na olympijských festivalech. Nejdřív v Brně, potom v Ostravě. Tam budu mít každý den desetiminutový okamžik slávy, kdy budu dělat živé přenosy pro Déčko. A to bude celkem náročné. Ono se to nezdá, ale deset minut není v živém televizním přenosu zrovna málo.

Moderování je tedy teď tvůj hlavní zdroj příjmů?

Je to taková kombinace. Moderování mě živí, ale živí mě i podnikatelské aktivity, které mám – moje sportovní centrum a také nemovitosti - pronajímám několik bytů. Mám tak obrovskou výhodu, že nemusím dělat moderování pro peníze nebo spíš za každou cenu. Někdy přijde nabídka, která mě neosloví, tak ji nepřijmu, protože mě netlačí to, že bych musel platit složenky právě z moderování. Takže si můžu vybírat. Ale na druhou stranu se v moderování vyhýbám vždycky jenom plesům.

Proč zrovna plesům?

Pár jsem jich moderoval a nikdy jsem neměl pocit, že by si ti lidi tam to moderování užívali. Jsou tam z jiného důvodu. Chtějí tančit, chtějí se bavit, a když přijde na pódium moderátor, přeruší hudbu a něco řekne, tak je to pro ně vlastně pruda. A navíc mám pocit, že snad víc než polovina mužů je na plese spíš z donucení, protože manželky si chtějí zatančit. Takže mně moderování plesu nedává tu zpětnou vazbu. Já mám rád, když moderuju a lidi jsou toho součástí, když navážeme kontakt. A to mi na plesech chybí. Ale možná je to tím, že to neumím já.

Jak zvládáš roli otce, kterému jdou děti do puberty?

Dostávají se do věku, kdy čím víc povinností na ně nakládáš, tak tím víc tě nenávidí. Nebo, ne nenávidí, ale prostě je tam ta revolta. Ale snad to zvládám na pohodu.

Jdou ve tvých šlépějích?

Mají rádi hory, sportují. Amélie dělá krasobruslení, Denis hraje hokej. A já je rád beru na hory. Oba jezdí na snowboardu i lyžují. To já taky, takže si to rádi užíváme.

Co běžky?

Běžky nemám rád. Nemám z toho dobré zážitky ještě ze základky, kdy jsem je jednou měl na lyžáku nenamazané a moc dlouhé. Samozřejmě mi to tehdy nešlo, pořád jsem padal na pusu a měl jsem z toho tehdy tak traumatický zážitek, že běžky od té doby nemusím. Ale moje žena Elen je chce, jí se to líbí, ale jenom, když nasněží tady v Praze a ještě do toho svítí sluníčko.

Dá se říct, že jsi sportovní nadšenec?

Jsem dokonce závislák. Když nesportuju, tak jsem tak trochu nepříjemný. Ta energie se hromadí uvnitř a v tu chvíli začnu doma přerovnávat v kuchyni skříňky. Najednou si všímám třeba, že hrníčky mají být jinde a tak. To mě pak Elen vždycky vyhodí a musím jít sportovat.

Jakým sportům se teď věnuješ kromě lyžování a snowboardu?

Už když jsem skončil s aktivní kariérou, tak jsem začal hrát hokej. Teď hraju pětkrát, někdy i šestkrát týdně.

Jsi všestranný sportovec, tedy kromě běžek. Čemu za to vděčíš, co ti dalo jako malému základ?

Gymnastika. Ta rozvíjí hlavně u dětí flexibilitu, ohebnost, prostorovou orientaci. Snad kromě běhu a vytrvalosti je gymnastika dobrý základ pro všechno.

Sleduješ sport i pasivně? Těšíš se i z tohohle hlediska na nadcházející olympiádu?

Já jsem úplně normální člověk, takže se rád dívám na sporty, hlavně na ty, kde je náš sportovec. Ale třeba na hokej se podívám i na finále, ve kterém nejsme. Baví mě lyžařské disciplíny i rychlobruslení.

Projevuje se u tebe nějaká nostalgie? Už při samotném zahájení olympiády, protože jsi byl jednou vlajkonošem naší výpravy?

Není tam vůbec žádná nostalgie. Já jsem byl celkem na třech olympiádách a na zahájení jsem byl jenom tehdy, když jsem byl vlajkonošem. Ale ta zahájení jsou pro sportovce ve skutečnosti nuda. Strašně dlouho tam čekáte před zahájením, potom to proběhne, pak si jdete sednout, vidíte to zahájení z dálky, je vám zima. V televizi je to daleko zajímavější podívaná. A navíc na mě ta zahájení olympiád působí, že to je taková ukázka síly toho pořadatele a moc mě to neoslovuje.

Ten tvůj legendární skok z olympiády v roce 2002 - trojné salto s pěti vruty dlouho nikdo nezopakoval. Pořád jsi to jenom ty, kdo ho skočil?

Pořád. Nikdo jiný ho zatím na sněhu neskočil, tedy tuhle konkrétní kombinaci. To je opravdu hodně těžký. Je to pořád na hraně lidských možností.

Jak jsi psychicky prožíval svůj sportovní pád, dobu, kdy už se tolik nedařilo, hlavně kvůli zdravotním problémům?

Mě to nesemlelo. Život sportovce je o výhře a prohře a já jsem byl v tomhle směru vždycky srovnanej. Z výher i proher si něco vezmu, většinou to pozitivní, a život jde dál.

I svůj úplný konec sportovní kariéry jsi bral s takovým nadhledem?

Mě už pak strašně bolelo tělo a byl jsem unavený cestováním a chtěl jsem být doma. Měl jsem hromadu dalších aktivit, rozjížděl jsem Acrobat Park, takže jsem plynule přešel do normálního života.

Teď už zase cestuješ?

Nikam už necestuju, jsem doma. Pro mě se letadlo stalo létajícím autobusem. Během kariéry to bylo spojené se stresem, všude jsem musel být včas, věčně jsem měl strach, abych nepřišel o bagáž, protože tam jsem měl většinu věcí, které jsem k tomu sportu potřeboval. Teď rád cestuju sem tam, když vím, že to bude v klidu. Vyjedu dvakrát za rok někam s rodinou, a pak někam na hory, na výlety tady v Česku. Ale když na dovolenou, tak vyhledávám spíš teplo.

Jednou jsi řekl, že relaxovat budeš, až zemřeš...

Je to tak.

Věříš, že pak bude klid? Co když bude život po životě?

To je těžké téma. Já věřím v energii, která tady je. A věřím i v to, že nezmizí. Když člověk umře, tak ta energie, kterou má v sobě, někdo tomu říká duše, tak ta věřím, že nezmizí. Že se jenom někam přemístí. Ale kam, to je otázka.

Jsi kutil?

Dokonce čím dál větší. Začal jsem kutit trochu z donucení, když to bylo nutné v domě nebo na zahradě, a teď mě to strašně baví. Udělal jsem třeba dlažbu kolem bazénu, kompostér, taky hmyzí domeček, takový hotel pro hmyz, nebo domek pro ježka. Mám také svoji dílnu, to je teď moje království.