Rychlá zpověď - Anna Fialová: Instagram mě nutil ostatním závidět, bez něho jsem svobodnější!
Annu Fialovou, vnučku Limonádového Joea Karla Fialy, si mnozí z nás vybaví z pořadu Tvoje tvář má známý hlas nebo ze seriálu Vinaři a První republika. Mladá, krásná a talentovaná herečka nám prozradila, proč se na chvíli stáhla z televizních obrazovek, jak vnímá dnešní svět sociálních médií i to, co dělá ve svém volném čase.
Aničko, sedíme v kavárně, která spadá pod Národní divadlo, a ty jsi vlastně nově členkou stálého souboru. Jak se tady cítíš?
Je to moc fajn, mám za sebou premiéru inscenace Kytice a Krvavá svatba. Jsem tu prozatím jen chvíli, ale je mi tady velmi dobře. Národní divadlo je pro mě, dá se říci, velmi magickým místem, protože moje mamka zde dělá už deset let v maskérně a moje babička zde kdysi dělala kritičku a ředitelku Národní opery.
Už jako malá mám velmi krásné vzpomínky, takže jsem moc vděčná za to, že tu jsem. Snažím se ale být stále nohama na zemi, neberu to rozhodně jako svou konečnou kariérní metu. Myslím si, že v hereckém oboru je vždy možnost jít někam dál a posouvat se. Natož v mém věku (24 let, pozn. red.).
Předtím ses věnovala hlavně natáčení, takže je to pro tebe určitě velká změna, „upsat“ se divadlu…
Ano, byla jsem dlouhou dobu na volné noze. A tato určitá svoboda a velká rozmanitost volného výběru mi velice vyhovovala. Samozřejmě to mělo i své temnější stránky, kdy nastalo období několika měsíců bez práce, ale stále jsem si říkala, že jsem bezdětná a nemusím se hnát za penězi.
Nabídka stálého angažmá přišla právě ve chvíli, kdy jsem si uvědomila, jak těžké je se ve filmovém průmyslu dostat k tvorbě, kterou chcete dělat. Netvrdím, že jsem natáčení opustila, mám ho ráda a stále točím, jen jsem přehodnotila některé věci a priority.
Takže když ti přijde nějaká filmová nebo seriálová role, zvažuješ dlouho jestli ji vezmeš?
Ano. Ale není to tím, že bych byla nějaká „vybíravka“, ale je to o tom, že potřebuji dělat věci a projekty, kterým věřím a které mě baví. Zatím si můžu dovolit ten komfort být především spokojená.
Myslíš, že nám v Česku chybí silná témata pro silný film?
Ne, vůbec ne. A tím slovem „nám“ nechci házet všechny do jednoho pytle. Když už bych ale toto označení měla použít, tak si myslím, že nám chybí určitá píle a chuť se do věcí vrhat na sto procent. Mohla bys mi oponovat, že na to není čas a nejsou finance, ale já si myslím, že to vždy nějak jde zařídit. Čas se najít dá kdykoliv. A to nejen na kvalitní přípravu.
Zrovna nedávno jsem odsouhlasila svou účast na jednom německém projektu a odjela jsem tam na pár dní na zkoušku, podobně jako kdybych jela zkoušet do divadla. Výsledek je potom úplně o něčem jiném. V Čechách herec přiběhne na plac, jednou či dvakrát si scénu projede nanečisto a už se točí na kamery. Takže si myslím, že nám chybí kvalitní přípravy a píle.
Jak je v dnešní době těžké pro mladou herečku se prosadit? Chodíš stále na castingy?
Ano, určitě a stále. Občas mi někdo na základě tipu nebo předešlé spolupráce zavolá s nabídkou na roli, ale většinou jdu na konkurz. Když jsem se objevila v soutěži Tvoje tvář má známý hlas, tak se na chvíli rozjela větší vlna nabídek, ale nic netrvá věčně.
Čím to, že jsem tě nenašla na Instagramu?
Protože jsem si ho nedávno vymazala a je to skvělý! (smích)
A proč?
Protože mě začal štvát. Když jsi umělec, tak většinou prožíváš dvě životní fáze – buď jsi na vrcholu, všichni tě chtějí a jsi úspěšná, nebo doma ležíš v posteli a nezavadíš o práci a máš pocit, že za nic nestojíš. I přesto, že jsem Instagram před tím nepoužívala k žádné sebepropagaci nebo k propagaci produktů, zjistila jsem, že na něm trávím více času, než je dobré.
Druhou věcí, kterou jsem si uvědomila a byla pro mě při odstranění účtu rozhodující, je to, že Instagram mě nutí ostatním závidět a řešit to, na čem kdo zrovna pracuje. A proč v tom daném projektu nejsem spíš já, a tak dále a tak dále…
Teda, tohle si uvědomit a přiznat, to je fakt vzácnost…
Jsem ráda, že jsem k této cestě dospěla. Věřím heslu: Přej a bude ti přáno. Byla jsem v bodě, kdy jsem měla i zášť vůči lidem, které jsem ani neznala, ale jen jsem viděla jejich příspěvky. Vidím na spoustě mých přátelích, jak se na sociálních sítích přebíjejí v tom, komu se daří lépe, kdo té práce má více a je úspěšnější.
Cítíš se teď díky tomu svobodněji?
Strašně moc. Samozřejmě mi to občas chybí, projet si na mobilu všechny „novinky“, ale pak si tohle vše uvědomím a zjistím, že je mi vlastně líp.
Jak trávíš svůj volný čas, když jsi mimo divadlo a netočíš?
V létě jsem byla na chalupě asi týden v kuse a bylo to moc fajn. Uvědomila jsem si, že bych se chtěla dostávat častěji do přírody a trávit více času v ní. A to teď nemyslím jen Divokou Šárku. (smích)
Na prstě máš tetování se jménem Polunin. Co toto jméno pro tebe znamená?
Je to slavný tanečník Sergej Polunin. V současné době ho už nesleduji tolik jako dříve, protože si nechal na hrudník vytetovat obličej Putina. (smích) Ale před tímto jeho veřejným vyjádřením jsem k němu do určité míry vzhlížela. Pronesl větu o tom, že herec nebo umělec by měl být neustále v pohybu. A tím nemyslel, že by měl fyzicky neustále cestovat, ale měl by se mentálně neustále rozvíjet a vyvíjet. Tvrdil, že pokud si herec zvykne jen na peníze a na rutinu, tak v něm jeho umělecká duše zemře. Proto mám jeho jméno vytetované, protože se s tím ztotožňuji.
Co pro svůj rozvoj děláš ty sama?
Chodím na zpěv, snažím se chodit běhat nebo si zajdu na jógu. Když mám možnost, tak zajdu na herecké workshopy. Mám trochu pocit, že dnes málo umělců svůj talent dostatečně rozvíjí a velmi rychle se spokojí s málem. Nebo hůř, jen se slávou.
Byla jsem nedávno na jednom českém muzikále. A upřímně, byla to velká bída. Po pěvecké stránce to bylo v pořádku, ale v muzikálech by se krom zpěvu a tance mělo objevit i herectví, a to byl za mě trošku velký průšvih. Nechci nikoho urážet, jen upřímně tvrdím, jak to na mě působilo. Představení skončilo, všichni si stoupli a tleskali ve stoje, a já si uvědomila, že je něco špatně. Divákům v těchto případech stačí to, co jim naservírujeme, ale tu pravou kvalitu hledají málo kdy.
Aničko, jsi teď šťastná?
Ano, jsem a moc! (smích) Nemám si vůbec na co stěžovat. A uvědomila jsem si, že v dnešní době – v době sociálních médií – i přesto, že máme všechno a jsme zdraví a spokojení, tak na člověka občas padne deprese z toho, že mu něco chybí, schází nebo uniká mezi prsty. A proto to smazání Instagramu, po kterém se mi ulevilo. A doufám, že to byl jen začátek a budu pokračovat dál a zbavovat se i ostatních sociálních tlaků.
