Rychlá zpověď - varhanice Katta: Na varhany hraji bosa i v zimě, stal se z toho zvyk

Jste krásná žena, proč zrovna varhany? Tam jsou přeci jen chlapi…

Většinou ano. Já jsem jako malá začala hrát na klavír a byla jsem úplně pohlcená muzikou. Už od narození ze všeho, co vydávalo nějaké zvuky, jsem byla fascinovaná. Nejdřív jsem si zamilovala klavír a potom mě máma vzala na varhanní festival. Bylo mi asi pět, varhany mě fascinovaly, takže jsem na ně později začala hrát.

Co na to říkali rodiče, když jste v pěti letech oznámila, že chcete hrát na varhany?

Nejdřív převažoval klavír. Bylo mi jasné, že chci jít na konzervatoř, protože moje máma studovala herectví na konzervatoři. Věděla jsem, že je to umělecká škola, a chtěla jsem na ni jít. Potom to šlo postupně.

Byly jsme na varhanním koncertě, ten nástroj mě úplně ohromil. A to byl právě koncert, na kterém hrála varhanice. Ten zážitek mi zůstal v hlavě. Tenkrát jsme bydleli v Olomouci, kde se koná největší varhanní festival v republice, tak mě tam máma pravidelně brala. Začalo mě to víc a víc zajímat, až se z toho stala taková láska, vášeň, posedlost. A zůstalo mi to až do teď.

Luxusní penthouse na Praze 1 - 226m, Praha 1

Zobrazit nemovitost

Na klavíru je jedna vodorovná klávesnice. Varhany musí být mnohem těžší, mají několik klávesnic a k tomu navíc musíte zkoordinovat pohyby nohou.

Je to těžké. Někdy se s nadsázkou hádáme s kolegy, kdo to má těžší. Jestli ten, kdo hraje na varhany, nebo ten, kdo hraje na flétnu. Každý řekne, že nejtěžší je ten jeho nástroj, na který sám hraje, protože každý nástroj má svá specifika. Hra na varhany, zejména co se koordinace týče, je náročná, ale všechno se dá zvládnout a naučit. Je to otázka tréninku, drilu a techniky.

Kolik hodin denně jste trénovala?

Když jsem byla na škole, byly to hodiny. Nejdřív jsem s tím měla strašný problém v těch čtrnácti, když jsem začala studovat na konzervatoři. Měla jsem strašný problém se zkoncentrovat a vydržet u toho delší dobu. Pak jsem se dostala do extrému, kdy na JAMU už zavírali školu a vrátný mi říkal, že už musím končit. Rekord mám devět hodin.

Kdy jste přišla na to, že je lepší hrát bosa?

Postupem času. Varhaníci mají totiž často speciální boty na varhany, které mají podrážky z jemné kůže, podobně jako taneční boty. Je to kvůli tomu, aby byl co nejcitlivější kontakt s pedálovou klávesnicí, na kterou nohama hrajeme. V civilu jsem chodila samozřejmě v jiných botách, často se zvýšeným podpatkem, a v tom se nedá hrát. Když jsem s sebou neměla zrovna ty varhanní boty, tak jsem si ty civilní sundávala. A najednou jsem zjistila, že hrát bosa je pro mě strašně pohodlné a mám výborný kontakt s pedálovými klávesami. Je to jako když hrajete rukama na klávesy v rukavicích a pak si je sundáte.

V kostele je ale zima.

Je tam zima, je to hrozné. Bosa jsem takhle hrála většinou v létě, stal se z toho ale zvyk. Mám také výhodu v tom, že mám svůj vlastní nástroj, svoje mobilní varhany, na které doma můžu hrát bosa. Když hraju na koncertě, je to často i v prostorách, kde se v zimě topí a podobně. Je ale pravda, že už se z toho stala moje součást, že už si nedovedu představit, že bych nehrála bosa.

Když jsem hrála do televize na Adventním koncertě, kde byla v kostele šílená zima, byla jsem taky bosá. Naštěstí to byla jen jedna skladba, to jsem zvládla být těch pět minut bosa.

Vy se u toho hraní musíte zpotit, to je strašná makačka.

Je to makačka.

Vaše mobilní varhany nejsou tak velké, ale když se řeknou varhany, všichni si představí ty obrovské v kostele. Hrají stejně?

Zvuk je stejný, protože princip mých varhan je v tom, že mají v sobě nahrané ty nejkrásnější zvuky z těch nejvzácnějších historických nástrojů. Varhany ze sebe dokáží vyloudit neuvěřitelné zvukové spektrum barev, pro mě je to nástroj, který mě neuvěřitelně fascinuje.

Chtěla jsem tenhle potenciál přenést i tam, kde to možné není. Právě tyhle varhany, které jsem si nechala pro sebe vyrobit na míru, mají v sobě zvuky varhan, těch obrovských velkých nástrojů, které jsem si sama vybrala. Team Jiřího Žůrka Sonus Paradisi jezdí po celém světě a nahrávají vzácné a taky významné varhany. Ti pro mě sestavili takovou paletu zvuků, které jsou pro mě naprosto ideální.

Kolik stály?

Sponzorsky je pro mě udělaly dvě firmy. Nejdřív to byl takový experiment a nakonec z toho vznikl můj krásný bílý koncertní nástroj, který splňuje všechny parametry jak pro mou hru, tak pro snadný transport. Firma Shan pro mě vyrobila tělo nástroje a Sonus Paradisi dodal do varhan tyhle zvuky.

To na to musíte mít pojištění jako na dům.

Měla bych to mít pojištěné, to je pravda. (směje se)

Kolik varhanic je v Česku?

To se pořád mění. Jedna věc jsou studentky, druhá věc jsou aktivně hrající.

Uživí vás to tak, že je to vaše hlavní pracovní náplň?

Ano.

Prodej luxusního mezonetu 3+kk se střešní, Praha 5

Zobrazit nemovitost

Nedovedu si představit, kolik varhaník může brát.

Je to specifický obor. Zejména v západních zemích, kde nebyl komunismus, je tradice, že varhaník je zaměstnaný v kostele. Je to normální zaměstnání s fixním platem, dokonce i bytem. Varhaník neboli Regenschori vede sbor a má na starosti hudební provoz v kostele, který je třeba v katolických kostelích každý den.

Pak je další věc, a to je koncertní varhaník, umělec. U jiných nástrojů můžete být na volné noze, jezdit po různých sálech. Jenže varhany v koncertních sálech moc nejsou. Uživit se tím koncertně je tedy poměrně těžké. Buď hrajete v kostele, nebo učíte. Nebo obojí. To byla jedna z mých motivací, mít svůj vlastní nástroj. Abych nebyla odkázaná jen na jedno místo a nebyla limitována pouze prostorem, kde jsou varhany. Tím pádem mám, stejně jako muzikanti, kteří si vozí svůj nástroj s sebou, víc příležitostí.  

Váš tatínek je lékař. Nebyl zklamaný, že nejdete v jeho stopách?

Nebyl, protože v jeho stopách jde můj bratr. Shodou okolností se jmenuje úplně stejně, Jiří Chrobok. Je to chirurg a dokonce pracuje taky Na Homolce, jako můj otec.

Vaše teta je herečka Pavla Tomicová, to máte ve vínku mnoho talentu.

Ano, já jsem šla právě do máminý větve, kde je to herectví, do té umělecké dráhy.

Vy i zpíváte. To jste se také naučila na konzervatoři?

To tak nějak vyplynulo přirozeně v momentě, kdy jsem začala skládat vlastní skladby. Už mi začala být úzká škatulka jen klasické hudby, kterou přesto miluju a nikdy jí nepřestanu dělat. Zároveň jsem ale cítila potřebu udělat ještě něco jiného. Souvisí to s tím impulzem mít vlastní varhany, abych mohla nejen hrát na více místech, ale zahrát také jinému publiku, dostat se na jiné hudební platformy než jen ty kostely, i když ty jsou nejnádhernější.

To byla první věc, hrát v jiném kontextu. A tím pádem se z toho přirozeně vyvinulo to, že jsem i začala přemýšlet o stylu hudby, který bych chtěla hrát. Najednou jsem začala komponovat vlastní skladby, a z toho se vyvinulo samo to, že jsem začala používat i vlastní hlas, měla jsem potřebu ho použít.

Varhany jsou úžasné, ale když zpíváte, máte s publikem úplně největší kontakt. Do té doby jsem to nezažila, až když jsem ve svých skladbách začala používat i hlas. Cítila jsem, jako by se něco prolomilo mezi mnou a publikem, že to daleko více proudí. Zjistila jsem, že je to úplně největší sebevyjádření sama sebe, skrze vlastní muziku a hlas.

Hrajete více v Česku, nebo v zahraničí?

Podle sezón, střídá se to. Někdy to vyjde, že hraju víc v zahraničí, někdy více u nás. Minulý rok to bylo víc u nás, teď je to víc v zahraničí. Momentálně mám svůj debut na německém trhu. Jsem hrozně šťastná, že jsem začala spolupracovat s vynikající agenturou IMG Artist, která mi zajistila turné po Německu, takže momentálně jezdím i s miminkem.

Jak to zvládáte, když máte čtyřměsíční holčičku?

Ze začátku jsem chytla poporodní depresi a říkala jsem si, že nemám šanci to zvládnout. Bylo to, když mi přinesli malou na první noc. Naštěstí to trvalo jen jeden den. Párkrát jsem se vyspala, zklidnila se.

Výborné bylo, že jsem nastoupila do koncertního života až po třech měsících. Měla jsem čas na to, abych se dala nějak dohromady a zpátky do formy. Další velkou výhodou je to, že jsem na volné noze, můžu si koncerty vybírat, třeba dva tři do měsíce tak, abych to zvládla s miminkem a měla čas cvičit. Nejen že musím mít čas jet na koncert, musím se na něj i připravit. Jako sportovec také musím každý den trénovat, abych nevyšla ze cviku. Takže když mám hlídání, maximálně to využívám k tomu, abych hrála. A zbytek času trávím s malou, protože je úžasná.

Co na to sousedi, když každý den hrajete na varhany?

Mám možnost regulovat si dynamiku, takže se snažím, aby to nebylo extrémně nahlas. I když paní, která bydlí pode mnou, říkala, že to miluje, když si otevře okno. Ptala se mě, jestli si může koupit moje CD, když mě potkala na chodbě.

Sportujete?

Dříve jsem hodně sportovala a plavala, kvůli zádům. Teď, ještě s dítětem, se snažím chodit alespoň jednou týdně na fyzio trénink, na který mám speciální trenérku.

Manžel je také hudebník. Pomáhá s dítětem?

Je původně vystudovaný bubeník, potom vystudoval management. Ještě za Václava Havla založil na Pražském hradě multižánrový festival Struny podzimu, který dělá už 23 let. Byl také šest let uměleckým ředitelem festivalu Dvořákova Praha, takže se taky pohybuje v hudební branži.

Tím, že to zná z obou stran, je mi velmi nápomocný. Nejvíc mi teď pomohl tím, že se mnou jel na mé koncerty do Německa, aby mohl být s malou. Nejkrásnější zážitek pro mě byl, když vzal manžel Aničku na můj koncert.

Nevadí to miminku? Není to moc nahlas?

Oni byli dole, nebylo to tak nahlas, hlasité je to nahoře. Když jsem začala zpívat, začala se smát a prozpěvovat si. Zná to z bříška, měla jsem s ní koncerty, když jsem byla těhotná. Manžel to natočil na video. To mě úplně dojalo.

Kdy vás může publikum v nejbližší době vidět v Čechách?

Teď jsem právě skončila turné, které bylo v Německu a Rakousku. Mám teď pauzu, ve které se budu věnovat komponování nových skladeb a nahrávání. A začínám zase na jaře. Informace můžete najít na mých stránkách www.kattamusic.com.

Je nějaká cílová meta, kde byste chtěla s varhany vystupovat? Nebo pro koho?

Nemám konkrétní metu, kde a pro koho bych chtěla hrát. Spíš je pro mě důležité mít koncerty a hrát na nich hlavně svoje skladby. Nekrásnější je pro mě to společné sdílení s publikem. Když to nějaké lidi zasáhne, tak mám největší radost. To je moje meta.

Moc děkuji za rozhovor.