Rychlá zpověď – E. J. Taylor: Moje spolužačka byla Donna Karan

Zmínil jste, že poprvé jste do Prahy přijel před deseti lety…

Když mi bylo dvanáct, možná čtrnáct, uviděl jsem jeden článek k časopise – tenkrát to byl nejspíš nejdůležitější časopis v Americe, dnes už neexistuje. A tam bylo na přední obálce osm fotek z animovaného filmu, vyrobeného tady v Praze, od velmi známého ilustrátora a malíře Jiřího Trnky. Říkal jsem si, že je to to nejkrásnější, co jsem kdy viděl, a chtěl jsem vědět, jak se to dělá. Takže jsem si tyhle krásné obrazy spojil s Prahou. Ale tu jsem ještě mnoho let neviděl. Když jsem poprvé přijel do Evropy, stěhoval jsem se do Londýna, do Paříže a podobně, až jsem si konečně před deseti lety řekl, že pojedu do Prahy. Když jsem pak šel přes Karlův most, říkal jsem si: „Tohle je místo, kde chci být!“

Nikdy jste tu ale nežil?

Ne, nikdy jsem tu nebydlel.

Myslíte, že by tím pro vás Praha ztratila kouzlo?

Možná, to nevím. Dlouho jsem žil v Londýně v divadelní komunitě, kde byla spousta herců a umělců, pracoval jsem v divadle, pak jsem žil v Německu. Když jsem sem před dvěma týdny přijel, věděl jsem, že tato cesta je velmi důležitá. Neumím to vysvětlit. Nevěděl jsem, jak a co přesně, ale věděl jsem, že se stane něco krásného. A taky se tak stalo. Ti lidé, které jsem tady učil, byli neuvěřitelní a dychtiví učit se.

Prodej pozemku se studií na výstavbu, Praha 4

Zobrazit nemovitost

Chtěl jsem se sem vrátit a mít k tomu důvod. Takže se sem můžu zase vrátit, možná za šest měsíců, uvidíme. Když tady ve střední a východní Evropě mluvím se studenty, chápou, co dělám. Pro umělce je velmi těžké, když lidi neposlouchají, nevidí, neslyší. Pak jsou umělci neviditelní. Tady lidi poslouchají, vidí, poslouchají a prosí o rady.

Ze které části Spojených států pocházíte?

Narodil jsem se v severozápadní části u Pacifiku, takže u Washingtonu a Oregonu.

Dočetla jsem se, že pocházíte z farmářské rodiny. Jak se z někoho, kdo se staral o zvířata, stal takový umělec?

Nebyli jsme jen farmáři, ale i rybáři. Měli jsme krávy, a když jsem byl malý, dojil jsem je. Měli jsme také koně a ovce, to bylo nádherné, když se narodila jehňátka. Myslím, že jsem měl velmi speciální dětství. Ale několikrát jsem se ptal sám sebe, proč jsem zrovna tady? Proč nejsem v New Yorku, Londýně nebo Paříži?

Myslím, že když je něco až moc lehké, nepracujete dost na to, abyste se někam posunuli. Lidi mi říkali, že bylo odvážné opustit rodné město, vydat se do New York City a chodit tam do umělecké školy. Chodil jsem do nejlepší umělecké školy a překvapilo mě, že o mě stáli.

Vy jste neměl žádné stipendium?

Neměl. Můj otec byl rybář, hodně mě podporoval a věřil ve mně.

A věřil, že z vás bude nejlepší umělec na světě?

Věděl, že je ve mně něco speciálního. Můj otec byl velmi charismatický, byl skvělý. Vždycky jsem věděl, že mě podporuje. Žili jsme v komunitě, nechci říct farmářů, ale v komunitě lidí, jejichž životy byly velmi spjaté s přírodou, se zvířaty a rostlinami. Žili jsme u řeky a v létě jsme jezdili na Aljašku, na vzdálený ostrov Kodiak. Létali jsme do města Anchorage a potom malým vodním letadlem do Kodiaku. Dětství jsem trávil na rybářské kánoi a hrál si s indiánskými dětmi, které tam bydlely.

Když jsem se asi za čtyři roky vrátil zpátky, šel jsem prvním rokem do školy. Moje učitelka byla učitelka umění, která v našem městě nemohla najít zaměstnání v oblasti umění, takže tři roky učila malé děti. První den školy před nás předstoupila, dala nám papír a pastelky a řekla nám, ať namalujeme, co jsme dělali v létě. Tak jsem kreslil Aljašku, rybářskou kánoi, soby, medvědy…

Vy jste viděl medvědy?

Ano, chodili k potoku za naším domem. Na začátku léta tam lososi nakladli vajíčka, takže tam byly stovky ryb. Medvědi se tam potápěli a lovili je.

A co vám řekla učitelka na ten obrázek?

Říkal jsem o tom mým studentům. Zvedla ho nad hlavu a přede všemi řekla: „Takhle se kreslí strom, takhle se kreslí mraky.“ Já jsem to vůbec netušil. Už v tak útlém věku mě dokázala ocenit. Řekla mi: „Ještě to nevíš, ale jsi umělec!“

A já teď před pár dny měl tady v Praze ve skupině dva studenty začátečníky, kteří vytvořili úžasnou práci. Musel jsem s nimi pracovat víc než s ostatními, ale pořád jsem v tom pokračoval. Jedna z nich namalovala skvělou práci, a když skončila, zvedl jsem její výtvor a přede všemi řekl: „Podívejte se na to, je to originální, velmi krásné.“ Neměla ani tušení, že něco takového dokáže. Ale když někomu řeknete, že je jeho práce dobrá, stoupne mu sebevědomí a dokáže víc. Vím, jak je to důležité, a proto to dělám se svými studenty.

Řekněte mi o tom, jak jste poprvé přišel do New Yorku a o příběhu s Tiffanym. Kolik vám vlastně bylo?

Kolem dvaceti, nevím přesně.

Já si vás totiž představuju jako mladého kluka z vesnice, který poprvé přijede ve dvaceti do New Yorku, a najednou vás osloví Tiffany na 5. Avenue, na nejdražší ulici ve městě…

Ne, já šel za nimi. Do New Yorku jsem jel dvakrát, poprvé mi bylo devatenáct. V mládí jsem měl dobré učitele umění, ale později už ne. Věděl jsem, že se o sebe v tomto ohledu musím postarat sám, a v jednom časopise byla reklama na umělecké školy v Chicagu, Los Angeles a New Yorku. Našel jsem školu v New York City, která se jmenovala Art Students League, která je velmi slavná. Nejlepší na ní bylo, že jste nemuseli odevzdávat žádné portfolio, nemuseli si podávat přihlášku, prostě tam přišli. Bylo mi devatenáct, přemluvil jsem rodinu, abych mohl odjet. Našel jsem si bydlení, i když jsem se tehdy příliš nezabýval takovými praktickými věcmi. Věděl jsem, že je to ta správná cesta, kterou se vydat za svým snem? Ne, byl to jen instinkt.

Luxusní penthouse na Praze 1 - 226m, Praha 1

Zobrazit nemovitost

Celé léto jsem chodil na staré filmy, o kterých jsem ani nevěděl, že existují, od těch s Gretou Garbo až po muzikály na Broadwayi. Celé léto jsem ale taky chodil do školy a maloval a maloval. Z těch výtvorů, které jsem si pak vzal s sebou zpátky domů, jsem udělal portfolio, a s ním se přihlásil do Parsons School of Design. Matka mě sice úplně nepřemlouvala, abych se vrátil zpátky, ale věděl jsem, že je to můj sen a že to musím udělat. Na školu mě přijali a já tam tři roky studoval „fashion design“. Jednou z mých spolužaček byla Donna Karan, která mi dělala modelku, když jsem trénoval malování. I když módní design nemám rád, není to svět, ve kterém jsem se cítil pohodlně, dalo mi to hodně k mé následné práci.

A jak to tedy bylo s tím Tiffanyho oknem?

Jednak je třeba říct, že spousta z nás se zamilovala do Audrey Hepburn. Já sám jsem se do ní zamiloval, když jsem viděl Zelené království, některé další filmy a potom Snídani u Tiffanyho. Chtěl jsem jet do New Yorku, a bydlet tam. Byl jsem i uvnitř Tiffanyho, ale není to úplně příjemné místo, protože musíte být skutečně velmi bohatý, abyste si tam mohl něco koupit. Zvenčí je to ale fajn. (smích)

G. Moore byl tehdy hlavním aranžérem výloh, později se pak stal mým velmi dobrým přítelem. Věděl jsem, že pro ně mám skvělý nápad a že jim prostě chci udělat výlohu. Trvalo mi to několik týdnů, ale nakonec jsem sebral odvahu a zavolal. Moore měl asistentku, která vždycky brala jeho telefony, ale ten den to vzal přímo on. Představil jsem se a zeptal se, na koho se můžu obrátit, a on řekl že můžu mluvit s ním. Potom se mě zeptal, co dělám v úterý ve tři hodiny.

To jste měl štěstí…

Měl, a víte co? Podíval se na mojí práci a řekl mi, že je velmi dobrá. Pak se mě zeptal, jak bych chtěl výlohu prezentovat, ať se vrátím s nějakými návrhy. Byl jsem ale mladý a naivní a nevěřil jsem, že je moje práce zajímá. Myslel jsem, že byl jen zdvořilý. Měl jsem ale kamaráda, který mě neustále přesvědčoval, ať tam zavolám, až jsem to konečně udělal, jinak bych se nikdy neozval. Když jsem tam volal, opět to zvedl Moore a ptal se, kde jsem byl a proč jsem se tak dlouho neozval. Tak jsem se tam vrátil i s návrhy, které se mu líbily. Rovnou si vzal diář a zapsal si datum. Tenkrát byl myslím únor a on si zapsal konec září.

Snažila jsem se na internetu dohledat, ve kterém roce to bylo, ale nepodařilo se mi to.

Možná v roce 1976, nejsem si jistý. Nicméně když už byl čas, udělal jsem si nějakou přípravu a šel jsem tam. Podíval jsem se na tu výlohu a pomyslel si, ptal se sám sebe: „Tohle je ono, tohle je můj sen?“ V tu chvíli jsem si uvědomil, jak je pro mě důležité, aby lidi viděli, vnímali a chápali moji práci. Nejde mi o chválu, ale o proces té práce. To je to, co mám na tom tolik rád. Proto jsem tak rád tady v Praze a pracuji se studenty.

Tenkrát jsem neměl telefon, byl jsem tak moc chudý. Ale asi o deset dní později mi přišel dopis. Harold Prince, což je génius a král Broadwaye, který spolu se Stephenem Sondheimem napsali spoustu muzikálů jako Šumař na střeše, Malá noční hudba a podobně, uviděl moji práci u Tiffanyho, když šel kolem. Řekl své sekretářce, ať do Tiffanyho zavolá a zjistí kontakt na autora. Takže mi napsali dopis a chtěli ode mě koupit jednu postavičku. To bylo poprvé, co jsem něco prodal.

To je vtipné, dnes už prodáváte svá díla ještě dřív, než je dokončíte. Proto se chci zeptat, pokud nechcete, odpovídat nemusíte, kolik stojí jedna taková panenka od vás?

Hodně.

Co děláte se všemi těmi penězi? Jste milionář a už ani pracovat nemusíte, nebo ano?

To není pravda. Nejsem milionář. (smích)

Tak byste měl být…

Děkuji, ale nejsem. Rád bych, ale ne. Já věřím v jednu věc… Spousta umělců má jako primární zájem peníze, vydělat je. Peníze jsou důležité, musíme mít kde bydlet, musíte jíst. Ale pro mě je hlavní ta práce, která musí být dokonalá. Vždycky se ujišťuji, že to, co dělám, je dobré. Když umělec dokončí práci, musí mluvit sama za sebe, nezávisle na autorovi. Musíte si být jistí, že když s prací skončíte, má svůj vlastní hlas.

Pane Taylore, moc děkuji za váš čas. Doufám, že váš hlas bude zaznívat ještě dlouho.