Top hledané
Výsledky (0)
O rozchodu, budoucnosti a rodině

Rychlá zpověď - Eliška Bučková: Na muže už se dívám jinýma očima

Karolína Lišková
29. října 2018
+ Přidat na Seznam.cz
10 minut

Před deseti lety vyhrála titul České Miss. Před třemi lety se dala dohromady se slavným rybářem Jakubem Vágnerem, podpatky vyměnila za holínky a na celý rok zmizela z modelingové scény. Teď je ale Eliška Bučková zpět v Praze a na obálkách časopisů. A přestože tahle kráska z Moravy vždy snila o životě plném lásky, začíná zase od nuly. V rozhovoru pro Luxury Prague Life ale nečekejte žádné slzičky beznaděje. Modelka se těší na lepší zítřky a dává naději všem zlomeným srdcím, že ten „pravý“ čeká na každého.

Vrátila ses do velkoměsta z krásného slunného rybníkového místa, kde byl klid a pohoda. Jak si opět zvykáš na ten pražský šrumec?

Není to úplně návrat do města, protože jsme měli dvě domácnosti. Jednu v domě u jezera v Katlově a pak byt v centru Prahy. Takže já jsem byla v pracovním týdnu v Praze a víkendy a volné dny na venkově. Teď jsem akorát víc v Praze, a když mám volno, jedu k našim na Moravu. Ale tím, že jsme s Kubou dále přátelé (nedávno se Jakubem Vágnerem rozešli, pozn. red.), tak mám i na venkově dveře dokořán.

A budeš se tam vracet?

Zrovna teď jsem tam byla s kamarádkou na víkend, takže určitě to mám v plánu. To místo mám ráda a pořádám tam rybářský tábor.

Tenkrát to bylo takové velké překvapení, když Eliška začala chytat ryby. Opravdu tě to tak moc chytlo, že to chceš dělat i v soukromí?

Mě chytání ryb baví. Mám teda obrovský respekt před všemi rybáři, protože já jsem taková rybářka na amury. Amuři se totiž chytají, když je nad pětadvacet stupňů. V takovém počasí u vody vydržím i týden a vůbec nic mi neschází. Jakmile je ale trošku chladněji, tak mě na ryby nikdo nedostane. Proto se skláním před všemi rybáři. I když je pět stupňů, prší a je odporné počasí, dokážou tam vydržet, je to pro ně takový adrenalin. Tohle já nemám, pro mě to adrenalin není. Spíš odpočinek u vody s tím, že to trošku spojím s aktivní stránkou a můžu si zachytat.

Luxusní byt na prodej s terasou a výhledem
Luxusní byt na prodej s terasou a výhledem, Praha 1

A opaluješ se u toho, když je nad pětadvacet…

Přesně, u toho se opaluju. Baví mě i vaření na plynovém vařiči z vlastních zásob, je to prostě něco jiného. V Praze nebo ve městě, když je člověk v práci, pořád nad něčím přemýšlí a nedokáže vypnout. Já tam u vody neřeším nic, ani e-maily, ani žádnou práci. Prostě jsem tady a teď, jak se říká, a užívám si úplně každý moment.

Jak se teď na tebe kouká mužské pokolení, ať už je to táta, strejda z Horní Dolní nebo nějaký pěkný frajer, který by tě chtěl pozvat na rande?

Jak se na mě koukají nevím. Ale je pravda, že veřejnost mě vnímá od okamžiku, kdy jsem byla zvolena miss. To byl okamžik, kdy jsem se přestěhovala do Prahy a začala žít ten pražský a „modelkovský“ život.

Ale pocházím z malého města na Moravě, a když naši chodili do práce, vždycky náš šoupli k babičce a dědečkovi. A ti mají prasata, krávy, vinohrad, pole… Dědeček je takový dobrodruh a miluje sbírání hub, přírodu, výšlapy. Takže jsem tohle všechno zažila. Sice ne úplně rybaření, protože u nás v rodině se moc nerybařilo a nerybaří, ale takovou tu přírodu, opékání buřtů nebo slaniny na ohni někde na louce. Na tom jsem vyrostla, jenom jsem se k tomu vrátila teď v dospělosti. Protože, co si budeme povídat, v té Praze a v centru, to člověk nezažije.

Navíc jsem hodně přizpůsobivý typ. Vždycky, když jsem měla partnera, snažila jsem se ho podpořit a sdílet s ním jeho aktivity a koníčky. Takže když jsem byla s Vaškem (Noidem Bártou, pozn. red.), začala jsem zpívat. Zpívala jsem už jako malá, ale nikdo to nevěděl. Rozvíjela jsem své dovednosti vlastně kvůli němu.

K rybaření jsem se dostala úplně přirozeně, protože Kuba je rybář a tráví tím většinu času. Řekla jsem si, že to zkusím taky, protože jsem s ním chtěla trávit čas. A také jsem chtěla zjistit, jestli mě to vůbec nadchne, a zároveň poznat to kouzlo tohohle sportu. Co vlastně na tom ti rybáři tak vidí.

Často se tedy přizpůsobuješ. Ale dělal nějaký kluk to, co baví tebe?

Ze začátku vždycky dělali, ale pak už si většinou jeli zase tu svoji dráhu. Prostě Eliška se přizpůsobí, byli zvyklí. Udělala jsem si to malinko sama. Vždycky jsem se natolik přizpůsobila, že už se to bralo automaticky.

Ale nestěžuju si, protože jsem třeba i díky Kubovi poznala úplně jiný svět, jiný okruh přátel a trošku jsem spadla nohama na zem. Myslím v tom slova smyslu, že když se člověk dostane na expedici, kde lidi žijí jenom z toho, co si uloví a co si vypěstují, tak po takové zkušenosti se člověk vrátí zpátky domů a zjistí, že polovinu věcí, co předtím chtěl a po čem toužil, už vůbec nechce, protože je nepotřebuje. Uvědomila jsem si, že žijeme v obrovském přepychu, ale ve skutečnosti toho člověk moc nepotřebuje.

S Kubou jsi ale také zažila kolikrát život ohrožující situace…

Myslím, že Kuba by mě nikdy nevzal do destinace, kde by to bylo vyloženě hodně nebezpečné. Třeba u Konga, to mi říkal na začátku: Tam tě nevezmu, protože je to opravdu velké nebezpečí. Ale Amazonie nebo Mongolsko, to jsou destinace, kde si člověk víc prožije těch šťastných chvilek, než toho trápení a překonávání sebe sama.

Díky Kubovi jsem ale také poznala své hranice. Zjistila jsem, že nějaké limity, které jsem měla a myslela si, že jsou strop, je možné posunout třeba o deset levelů výš. Překonávala jsem se a dneska už mě asi nic moc úplně nerozhází.

Co jsi například překonala?

Už jsem zmínila, že nemám ráda zimu. Když jsme byli v Mongolsku, Kuba mi řekl: Vezmi si i trošku teplejší oblečení, bude tam možná trošku chladněji. Podotýkám, bylo září. První tři dny jsme jeli na horských koních, což pro mě taky byla první zkušenost, a jeli jsme 150 kilometrů. Bylo 26 stupňů, takže ještě na té výhni úmorné vedro. Ale v okamžiku, kdy jsme si postavili tábor a chystali se, že budeme raftovat a sjíždět řeku, jsem se probudila a bylo najednou mínus deset a po kolena sněhu. To bylo to „trošku chladněji“, jak říkal Kuba, a to jsem se rozbrečela. Pak už člověk neví, co má dělat, protože je mu zima. Chvíli pršelo, chvíli sněžilo, a člověk ví, že má před sebou ještě deset dní, nemůže zavolat pomoc a nemůže odjet.

Pak se nám převrhl raft i s našimi věcmi. Takže i když je člověk promrzlý a zoufalý, tak ještě do toho drží ten bágl, ze kterého teče voda, a nemá suché věci na převlečení. To byly momenty, kdy jsem si opravdu sáhla na dno svých sil.

Ale vždycky říkám, člověk se buď na těch expedicích zasekne a znepříjemní ten pobyt sobě i ostatním, nebo to prostě dá a snaží se najít i na té situaci to dobré. Začne si to užívat. Já jsem si to nakonec vždycky začala užívat a musím říct, že Mongolsko i Amazonie jsou oblasti, kam bych se určitě ráda jednou vrátila. Amazonie je už moje srdcovka, byla jsem tam třikrát.

Prodej luxusní vily, Praha 6 - Nebušice – 312
Prodej luxusní vily, Praha 6 - Nebušice – 312, Praha 6

Prožila jsi s Kubou super věci. Proč jste se rozešli? Ač jsem na začátku nechtěla věřit, že jste se vy dva dali dohromady, teď mi naopak připadá škoda, že spolu nejste.

Samozřejmě některé důvody jsou mezi námi. Jsou to spíš drobnosti a souvisí to s rozdílností povah. Hlavní důvod byl ten, že Kubova vášeň pro rybaření a touha cestovat a objevovat nové oblasti, nové druhy živočichů a kmeny, když to vezmu takhle zeširoka, byla tak silná, že nás to rozdělilo. Posledního tři čtvrtě roku jsem ho viděla třeba šestkrát do měsíce, protože na sebe nabalil hodně práce. Když měl volno, chtěl si samozřejmě to rybaření užít do sytosti, takže když jsem ho chtěla vidět, musela sednout do auta a jet za ním někam na ryby.

Jenže jsem člověk, který miluje to, když se může o někoho starat. Už nepotřebuji chodit na party a vymetat akce, ale chci být s tím člověkem. Neříkám, že čtyřiadvacet hodin denně, ale potřebuji ho vidět. A šestkrát do měsíce je pro mě hrozně málo. Kdyby mi bylo dvaadvacet, tak si řeknu: Tak jo, ještě si pět let jezdi a pak začneme třeba plánovat rodinu. Ale mně je devětadvacet a už se cítím na to, že se chci usadit, vdát a založit rodinu. Zažít takový ten krásný učebnicový manželský život, jaký jsem si vysnila. To ale nejde s člověkem, který je pořád na cestách. Když jsme si představili, že bychom měli dítě, a on by pořád cestoval a já byla s dítětem sama, tak jsme věděli, že to takhle prostě nejde.

Myslela jsem si, že to bude kvůli tomu, protože o tobě vím, že chceš mít velkou rodinu. Už jenom proto, že vzorem jsou ti vlastní tvoji rodiče a máš čtyři sourozence. Třicítka ale bude už příští rok. Nemáš pocit, že jsi ztratila tři roky života?

Určitě ne, nelituju žádného vztahu, který jsem v životě měla. A už vůbec nelituju vztahu s Kubou. On mi rozšířil obzory a vlastně i díky němu jsem si uvědomila, že některé věci ve vztahu, které pro mě předtím byly důležité, už podstatné nejsou.

Například?

To jsou hrozný blbosti, třeba jsem chtěla s partnerem každé ráno snídat. Měla jsem předtím partnera, který vstával později než já. Nikdy jsem s ním nesnídala a brala jsem to jako největší problém našeho vztahu. Dneska vím, že potřebuji ráno svoji půlhodinku nebo čtyřicet minut, abych se probrala, abych ze sebe udělala normálního člověka, zklidnila mysl, připravila snídani a pak jdu vzbudit partnera. To jsou věci, kterým se dneska směju, ale předtím to pro mě bylo úplně nejvíc na světě důležité.

Před pár lety mi stačilo, aby ten chlap dobře vypadal, aby mi voněl, aby tam byla chemie. Dneska už se dívám na muže jinýma očima – jestli bude dobrý manžel, otec. Nebo jestli je zodpovědný, dělá práci, která není nějak kontroverzní, jestli ho ta práce baví a já ho v tom dokážu podpořit, jestli máme stejné koníčky. Takové ty věci, o kterých si myslím, že by se na ně podobně dívala každá zralá ženská, která chce zakládat rodinu.

Každý ví, že jsi teď singl, tak předpokládám, že máš zahlcený telefon. To musí být hrozně náročné…

Jsem ten typ, že toho chlapa musím potkat – a prostě to tam je. Jakmile někoho vidím, nebo se s někým setkám a na první dobrou tam není ta jiskra, jak se říká, tak vím, že je to u mě konec.

A dáváš si pauzu, nebo se vyloženě rozhlížíš?

Je mi devětadvacet, tak jak si můžu dávat pauzu! (smích) Ne, mám super věk. A hlavně to není tak, že bych teď hned hrozně potřebovala to dítě. Myslím, že s dítětem můžu počkat klidně tři čtyři roky. Ono to taky nějaký čas trvá, než toho partnera poznáš.

Teď vlastně jedu od nuly. Jsem ale otevřená všemu a určitě se nebráním tomu potkat někoho nového. Nejsem ale vůbec povaha na to, abych pořád někam chodila a vyloženě lovila, to určitě ne. Já totiž věřím, že ten pravý na mě někde čeká a že se objeví ve správný okamžik.

Co práce? Kde tě teď uvidíme a co tě čeká?

Dnešní doba je o sociálních sítích a modeling se trošku změnil. Takže já se tímhle taky částečně živím, nebudu říkat, že ne. Je to práce, která je ve finále hodně jednoduchá, baví mě a jsem pánem svého času, což je pro mě hrozně důležité. Modeling jako takový mě částečně naplňuje po té ženské stránce – dokazuji si, že mi to ještě jde, lidi se na mě třeba těší a že se někomu líbím. Takže to je spíš věc ega. Proto si vybírám přehlídky, kde vím, že bude dobrá parta. Nebo jdu na přehlídku pro návrhářku, která mě baví, a vyloženě si tu práci užívám. Už to ale není tak, že bych brala úplně každý kšeft a byla na modelingu závislá.

Ale srdcové uspokojení jsem našla v dětských táborech a chtěla bych pokračovat v práci s dětmi. Myslím, že tohle mám po rodičích, protože naši do dneška pracují s dětmi a pořádají různé akce. I ty tábory jsem se naučila od nich. Není to u mě jen fráze, že práce s dětmi mě naplňuje, já to opravdu tak cítím. Důkazem toho je i to, že teď pořádáme třetí ročník rybářského tábora a z 99 procent máme stejné děti. Za tři dny jsme měli úplně vyprodáno! To je takový ten dobrý pocit, že jsem začala dělat projekt, který má smysl a přidanou hodnotu. Nejenom tu finanční stránku, ale hlavně naplnění z toho, že člověk může předat něco těm dětem. Protože ony ti to potom oplatí mnohonásobně, je to nepopsatelné.

Moc děkuji za rozhovor.

Rychlá zpověď:

Nejchutnější ryba, co jsi kdy jedla?

Úhoř.

Nejúčinnější dieta?

Cvičit.

Kdo je tvůj vzor?

Moji rodiče.

Nejkrásnější modelka na světě?

Adriana Lima.

Největší trapas v životě?

Nemám trapasy.

Nejnebezpečnější situace, kterou jsi zažila v Amazonii?

Když jsem se převrhla s norskou kánoí do laguny.

Je to 10 let od vítězství v České Miss, jak ti vítězství změnilo život v jedné větě?

Stěhování do Prahy, nový okruh přátel.

Co bys nikdy neodpustila vlastní sestře?

Já je miluju, já bych jim odpustila úplně všechno na světě.

Příští rok oslavíš 30. narozeniny, jak by měla vypadat dokonalá oslava?

Asi s mojí rodinou a cimbálovkou.

Kdy a proč ses cítila naposledy absolutně šťastná?

Já se cítím šťastná každé ráno, když se probudím.

Na co by ses zeptala Andreje Babiše?

Nevím.

Kdybys chytila zlatou rybku, jaká by byla tvá 3 přání?

Začala bych tím prvním, abych měla dalších sto přání.

Co by ses chtěla nového v příštích letech naučit?

Tancovat.

Co nebo kdo té v životě nejvíc zklamal?

Nejvíc jsem zklamala asi sama sebe a to hodněkrát v životě.
Dotazovaný se ptá redaktora:

Jak se máš?

Hekticky. (smích)
Líbil se vám článek?
Diskuze 0 Vstoupit do diskuze
Rychlá zpověď - Zuzana Osako:
Zobrazit článek
Rychlá zpověď - Karla Šlechtová:
Zobrazit článek