Top hledané
Výsledky (0)
O šťastně prožitém dětství, ohromujícím období Woodstocku a současném politickém dění

Rychlá zpověď - kandidát na prezidenta Jiří Drahoš: Jsem hrdý na to, že jsem Čech

Šárka Kabátová
27. října 2021
+ Přidat na Seznam.cz
15 minut čtení

Rodák z Jablunkova, profesor v oboru chemického inženýrství a dlouholetý předseda Akademie věd ČR Jiří Drahoš poskytl LP-Life.cz rozhovor v senátorské kanceláři na Malé Straně. Přijal nás velice vřele s milým úsměvem ve tváři, s grácií klidného gentlemana a s pokorou. Vyznal se z lásky nejen k České republice, ale i k hudbě, která ho provází od mládí až do současnosti. Vyjádřil i svůj aktivní zájem o budoucí generace našeho národa. Přál by si pro ně nezadluženou budoucnost a lepší vzdělání.

 

Pocházíte z oblasti Jablunkova, kde jste jako dítě vyrůstal. Váš otec byl učitel a maminka vedoucí dětská sestra v místních jeslích. Jaké jste měl dětství a jak jste ho v této oblasti prožíval? A vracíte se tam?

Dětství jsem prožil krásné, asi jako většina dětí, byť to bylo dětství v padesátých letech, tedy v době, která nebyla moc optimistická. Ale jako dítě to zas tak moc nevnímáte. Mám ještě bratra, viděli jsme hlavně rodinu kolem nás, maminku, tátu, strýce, příbuzné. Takže dětství jsem měl velmi hezké, a to navzdory tomu, že z dnešního pohledu jsme trávili většinu života v teplácích a venku – běháním, sportem, nebyly žádné počítače, ani televize, jenom rádio. Dětství bylo fajn. Do Jablunkova se vracím, ale už ne tak často jako dříve. Rodiče již nežijí, ale stále tam bydlí bratr s manželkou, setkáváme se tam se synovcem a neteřemi. Takže do Jablunkova jezdíme rádi, jenže teď v době covidu to bylo bohužel špatné. Vlastně nedávno jsme tam zase byli po více než roce.

Máte v paměti nějaký dětský nezapomenutelný příběh, který byste nám prozradil?

Dětských historek by bylo asi hodně. Já bych možná zmínil jednu, která sice není vůbec veselá, ale mám ji pevně v paměti. Když jsem byl v páté třídě základní školy, nabídl mi můj bratranec, který byl o nějakých deset nebo dvanáct let starší, že mě zaveze na svém skútru do lidové školy umění, protože bych jinak zmeškal hodinu klavíru. V jedné zatáčce jsme se ale srazili s autobusem. Zpětně si říkám, že je fajn, že jsem to vůbec přežil, ale odnesla to komplikovaně zlomená noha, a dodnes si vzpomínám na to, jak se skútr s námi převrátil. Já jsem tam seděl na silnici a nemohl jsem vstát. Zkusil jsem se zvednout, ale zase jsem si sedl. Nevím, proč jsem si v tu chvíli vzpomněl na knihu „Hrdina Nik“ od Eduarda Štorcha a na větu, kde hrdina říká: „A jeho noha byla rozdrcena“. Eduarda Štorcha a jeho Lovce mamutů a další knihy četl asi v dětství každý rád. Tohle je vzpomínka, která se mi z paměti nikdy nevymazala. Nemám z toho žádné trauma, ale když jste chtěla slyšet něco z dětství, právě to byl pro mě nezapomenutelný okamžik. Není to sice moc optimistické, ale někde v mé hlavě je to pořád.  

Luxusní byt Vinohrady - 230m
Luxusní byt Vinohrady - 230m, Praha 2

Od mládí jste byl veden k lásce k hudbě a ve vašem životě zaujímá stále velmi významnou pozici. Na jaký nástroj hrajete? A chodíte na koncerty?

Nevím, jestli se tomu dá stále říkat hraní. Jako drtivá většina dětí v té době, také já jsem chodil do LŠU, tzv. lidušky. Rodiče mě dali na klavír, můj mladší bratr zase chodil na housle. Mně se ten klavír až tak moc nelíbil, cvičit etudy a podobné věci, koho by to bavilo. Bratra ty housle také až tak úplně „nebraly“, ale nakonec jsme tu lidušku absolvovali oba. On na housle, já si ke klavíru přibral ještě trubku. Vlastně jsem LŠU absolvoval na ten dechový nástroj, trubku. Bratr se kromě houslí hodně věnoval kytaře. Trubky jsem později musel nechat kvůli problémům s dásněmi, takže mi zůstal jen ten klavír. Docela se mi to hodí, protože zpívám už osmačtyřicet let v komorním sboru. Když se potřebuji naučit nějaké složitější hlasové party, které se nedají lehce odhadnout z notového záznamu, sednu si doma ke klavíru. Mám elektronickou Yamahu a na té si vše potřebné přehrávám. Ale že bych se klavíru nějak zvlášť věnoval, to ne, už bych na něj nic valného nezahrál.

Vy jste měl kdysi s bratrem a přáteli band. Které české kapely vás v mládí inspirovaly a které jejich songy jste hráli?

Jak jsem říkal, bratr postupně konvertoval ke kytaře, a doma jsme měli starší rádio. Bratr si pořídil na svoji „španělku“, tedy španělskou kytaru, snímač zvuku, zapojili jsme ho do rádia a měli pocit, že to je úžasně elektrifikované. Takže v kombinaci jenom nás dvou, klavíru a kytary, jsme mydlili tehdejší hity bigbeatové scény, jako třeba Matadors. Hráli jsme taky spoustu skladeb Olympiku, dodnes máme takové ty notové sešitky, které tehdy vycházely. Já jsem se daleko později, vlastně před pár lety, blíže seznámil i s Petrem Jandou. Bydlí na Propasti nedaleko Stříbrné Skalice, a jednou za rok tam v létě s manželkou jezdíme na vystoupení skupiny Souseďanka. To je takové sdružení, které nemá s Olympikem kromě osobnosti Petra Jandy nic společného, ale zpívají i písničky Olympiku. Tam si s nimi vždycky s chutí zazpívám třeba „Nad Vltavou je cosi, plouží se to v rákosí, k mé hrůze je to cosi, dědečkův duch.“ Ale i další písně, které znám ještě z šedesátých let. Samozřejmě jsem měl i jiné oblíbené skupiny, jako třeba Flamengo, jehož Kuře v hodinkách z roku 1972 byla naprosto kultovní LP deska. A možná bych ještě zmínil, že se mi líbila nejenom česká hudba, ale na vysoké škole jsem propadl taky blues rocku ve stylu festivalu Woodstock. Vůbec, rok 1969 považuji za něco neuvěřitelného, protože na jedné straně přistáli první astronauti na Měsíci, myslím 21. července, a pak v srpnu se konal festival Woodstock, který dodnes považuji, a nejen já, za něco dosud nepřekonaného. Takže Jimi Hendrix, Janis Joplin, Ten Years After, Santana, to je také hudba mého srdce.

Zmínil jste, že milujete i sborový zpěv. Které autory máte v repertoáru sborového zpěvu nejraději a proč?

Už osmačtyřicet let zpívám ve sboru Canticorum iubilo, který existuje 51 let. Loni jsme měli v plánu zorganizovat koncert k 50. výročí založení sboru, ale covid nám to bohužel nedovolil. Takže doufám, že letos na podzim ten jubilejní koncert konečně uspořádáme. Za těch skoro 50 let člověk přezpívá ve sboru všechno možné, včetně spousty skladatelů, jako jsou například Dvořák nebo Bach. Ale možná bych využil toho, že na koncertě zazpíváme skladby zejména tří autorů, jedním je Georg Friedrich Händel. Od něho zazní několik korunovačních hymnů – mimochodem, jeden z nich, „Zadok, the Priest“, je velmi známá melodie, která se zpívá pokaždé při korunovaci anglického krále nebo královny. Od Händela jsme v minulosti zpívali také řadu oratorií, včetně Mesiáše a Joshuy. A právě v oratoriu Joshua je populární sbor „See, the conquering hero comes“, který jsme s latinským textem „Oslavuji písněmi“ převzali jako název a znělku našeho sboru. Takže tuto píseň zpíváme vlastně nejčastěji. Na jubilejním koncertu budeme zpívat také naše dva milované autory z minulého století, a to Bohuslava Martinů a Petra Ebena. S Petrem Ebenem jsme se znali jako sbor osobně znali, chodil k nám na zkoušky, premiérovali jsme mu nějaké skladby, tehdy v ještě v Československu. Takže Martinů, Eben a Händel, to bude stěžejní část našeho jubilejního koncertu.

Jste absolventem Vysoké školy chemicko-technologické v Praze v oboru fyzikální chemie, jak jste se dostal k tomuto oboru a kdy vás začal zajímat?

Život se skládá z občasných náhod a já jsem po příchodu na VŠCHT začal už v 1. ročníku pracovat jako pomocná vědecká síla na katedře matematiky. Aby si někdo nemyslel, že jsem byl nějaký geniální matematik, rovnal jsem tam knihovnu, pořádal jsem lístky v katalogu a tak. Ale to mě zase tak moc nebavilo. Když jsem pak dostal nabídku z katedry fyzikální chemie, že bych mohl dělat „pomvěda“ právě tam, šel jsem do toho. Bylo pak celkem logické, že když jsme se po třech letech rozhodovali o specializaci – tehdy ještě nebylo bakalářské a magisterské studium, bylo pět let inženýrství – pak vzhledem k tomu, že jsem už na té fyzikální chemii trochu fungoval a „fyzikála“ byla velmi prestižní specializace, zvolil jsem fyzikální chemii. Po celý svůj vědecký života jsem ale „neživil“ fyzikální chemií, ale hlavně chemickým inženýrstvím.

Od roku 1973 jste působil v Ústavu chemických procesů Akademie věd ČR, postupně jako vědecký pracovník, pak i vedoucí vědecký pracovník a zástupce ředitele, a v letech 1996 až 2003 jste stál dokonce v čele ústavu. Jak se dají z pozice „vedoucího pracovníka či ředitele“ řídit chemické procesy? Co všechno jste měl na starosti?

Vidím, že jste si mě docela dobře nastudovala. Je to tak. Já jsem nikdy nebyl v KSČ, takže do revoluce jsem měl takového „zaracha“, jak se říká, na jakékoliv vedoucí funkce. Ani malý tým jsem nemohl vést, ale po sametové revoluci se manažerský svět otevřel i pro mě. Nejdřív jsem byl jmenován zástupcem ředitele a pak zvolen ředitelem ústavu. Víte, je docela zajímavé dělat ředitele ve vlastním ústavu, protože tam máte spoustu kamarádů a lidí, s kterými jste odborně vyrůstala, a teď jim najednou máte šéfovat. Já si myslím, že ani tak nejde o to řízení chemických procesů, protože ústav se sestává z mnoha vědeckých oddělení, v jejichž čele často stojí renomované osobnosti. Bylo by proto zpozdilé, aby ředitel mluvil do detailů výzkumu v té které skupině nebo oddělení, ale samozřejmě musí ohlídat to, aby směrování ústavu, čili v mém případě „chemických procesů“, běželo tak, jak má. Samozřejmě, ředitel se musí také postarat o to, aby ústav produkoval kvalitní výsledky, protože v AV se ústavy každých 5 let hodnotí mezinárodním grémiem a podle toho dostávají část financí. Ty lepší dostanou více, ty horší méně. Takže to je jedna z hlavních starostí ředitele. Pak jsem si také vždy říkal: „nezapomeň na to, že když jdeš nahoru, chovej se k lidem stejně, jako ty očekáváš od nich, když později půjdeš dolů“. Nevím, jestli jsem to vždycky dodržel, protože občas jsem samozřejmě šlápl někomu na kuří oko, kamarád, nekamarád. Ředitel prostě musí rozhodnout a občas to dopadne i na kamarády. Ale měl jsem to rčení v hlavě a snažil jsem se o to. Jak to dopadlo, to ať posoudí jiní.

Který chemický proces lidského těla je vám nejbližší?

To je obtížná otázka. Já bych možná s ohledem na to, co jsem řekl do vašeho krátkého dotazníku, zmínil oxytocin, adrenalin a dopamin. Tedy hlavně jejich tvorbu, protože jsou to hormony, které souvisí s láskou. Ono se říká, že láska sídlí v srdci a vychází od srdce a ze srdce, ale není to pravda. Všichni víme, že láska sídlí v mozku. A právě tyto hormony, tedy adrenalin, oxytocin a dopamin, a samozřejmě ještě jiné chemické reakce tam probíhající, jsou základním kamenem lásky. Takže asi tyto procesy.

Jak se díváte na zvyšování státního dluhu pro další generace, vzhledem k tomu, že máte vnoučata a jste šťastným dědečkem? A vidíte na současné politické scéně nějaký subjekt, který nabízí vhodné řešení? Blíží se volby…

Právě proto, že se blíží volby, sleduji (a nejen já) se znepokojením tempo zadlužování České republiky. Nakonec v tom patříme v Evropě mezi „špičku“. Takže musím říct, že se mi to nelíbí. Jednak s ohledem na volby je velmi laciné, byť možná účinné směrem k voličům, neustále jim slibovat, přidávat a zvyšovat tím státní dluh. Na druhé straně – ano, my vytváříme dluh, který budou muset jednou zaplatit naše děti a zejména vnuci. Mám sedmi a jedenáctiletého vnuka a občas mi vrtá hlavou, do čeho vlastně rostou a co na ně v budoucnosti dopadne. No, s tím řešením… musím třeba říct, že konkrétně v Senátu, kde jsem členem klubu Starostů a nezávislých jako nezávislý senátor, se snažíme podporovat ty zákony, které dále nenavyšují státní dluh, a myslím si, že tohle by měl být program pro každou vládu. Vrátím se ale na začátek: máme před volbami a tam bohužel panuje u některých stran pustý populismus.

V roce 2012 jste získal od Václava Klause vyznamenání „Medaili 1. stupně za zásluhy o stát v oblasti vědy“. Jak dnes nazíráte z pohledu vědce na aktivity institutu Václava Klause a jeho osoby ohledně jeho euroskeptického postoje a popírání klimatických změn?

Jako senátor dostávám do kanceláře každý měsíc bulletin Institutu Václava Klause a musím říct, že ho pokaždé alespoň prolistuji. Občas si tam některé články přečtu a dělá to na mě silný dojem, že osazenstvo Institutu Václava Klause, včetně lidí, kteří tam publikují, Václava Klause nevyjímaje, v některých věcech docela zamrzli v minulosti. Sice bych mohl složit Václavu Klausovi kompliment v tom smyslu, že třeba jeho názor na Evropskou unii je zcela konzistentní. Byť s ním v tomto vůbec nesouhlasím, ale na rozdíl od současného prezidenta, který opakovaně říkal: „Jenom blbec nemění názory“, a podle toho se také chová, je Václav Klaus ve svých postojích opravdu konzistentní. Ale když ho slyším, nebo když čtu některé příspěvky v bulletinu, třeba o klimatu, kdy tam autoři říkají, jak současné situace typu povodní v Německu nebo tornáda na jižní Moravě, jsou jen zneužívány k ohlupování lidí, musím tyto názory naprosto odmítnout. My tady teď sedíme ve Valdštejnském paláci na Malé Straně a oni říkají, že tady už se v geologických sférách vystřídala všechna období. Byly tady moře, ledovce, tundry, byly tady pralesy, a pořád se to mění. A já si kladu otázku, tak co? Znamená to, že máme ignorovat, že od doby průmyslové revoluce lidstvo vypouští stále a stále větší množství polutantů a skleníkových plynů? Já také nejsem žádný klimatický fanatik v tom smyslu, že bych okamžitě akceptoval každé opatření nebo každý názor, který přichází z Evropské unie. Snažím se ale o věcech přemýšlet, anebo je konzultovat s lidmi, kteří tomu rozumějí. Ale ta zatvrzelost klimaskeptiků, typu lidí z Institutu Václava Klause, mě velice zaráží. To není vědecký přístup. Vědecký přístup je probrat obě strany věci, oba pohledy. Znovu říkám, nechávám stranou byrokratičnost EU nebo některé jejich představy, třeba jak do roku toho a toho dosáhneme vyrovnané uhlíkové bilance. Já nevím, jestli je to úplně reálné, ale vím to, že se máme snažit omezovat vypouštění skleníkových plynů, protože se prostě v atmosféře kumulují a klimatu to nedělá dobře. Dokazují to narůstající průměrné teploty.

Velice podporujete vzdělání dalších generací a jste pro modernější formy výuky a hodnocení nejen žáků, studentů, ale i učitelů. Před pár dny jste se na FCB kriticky vyjádřil k situaci, kdy byl na jednání Sněmovny tzv. „shozen ze stolu“ Zákon o pedagogických pracovnících, který měl být podporou důstojných podmínek učitelů a  kvalitního vzdělávání v naší zemi. Řekl byste nám k tomu něco?

Pokusím se být stručný: sněmovna před časem, na jaře tohoto roku, schválila novelu Zákona o pedagogických pracovnících. Tam jsou dvě nejdůležitější věci: za prvé navázání platu učitelů na průměrnou mzdu v České republice. Je to něco, s čím já rozhodně souhlasím, a nejen já. Ta druhá, pro některé sporná část, byla, že novela umožňuje v paragrafu 9a, aby ředitel přijal na svou školu podle svého rozhodnutí člověka, který není absolventem pedagogické fakulty. Ten člověk by si ale měl během tří let doplnit některé disciplíny jako je pedagogika, psychologie, metodika vyučování a tak dále. A ředitel ho může nechat učit, protože o něm ví, že učí dobře, i když tedy nemá pedagogickou fakultu. Novela tehdy hladce prošla Sněmovnou a my v Senátu jsme zjistili (upozornil nás na to sám předkladatel i Ministerstvo školství), že ve věci navázaní platů učitelů na průměrnou mzdu je určitý technický nedostatek, který by MŠMT muselo řešit docela komplikovaně. Takže jsme se dohodli a přijali pozměňovací návrh, čistě technický, který neměl nic společného se zmíněným jádrem věci. Vrátili jsme zákon do Sněmovny v domnění, že ho Sněmovna bez problémů prohlasuje. Mezitím se tam ale zformovala „bojůvka“ části lidí z pedagogických fakult, včetně bývalé ministryně školství, a ti proti tomu schválení vyvinuli obrovský tlak, protože říkali, že paragraf 9a je naprostou degradací učitelského povolání, že to je cesta školství do pekel. Čili jako inženýr se vzděláním z VŠCHT, kdybych chtěl učit na ZŠ, budu automaticky pedagogem druhé kategorie. Zmíněná kampaň probíhala v Poslanecké sněmovně velmi intenzivně a lidé stojící za ní měli dilema: kdyby nechali o této novele, o té vratce Senátu, hlasovat, museli by hlasovat buď pro a tím také podpořit příslušný paragraf 9a, nebo by hlasovali proti, což by znamenalo, že jsou také proti navázání platů učitelů na průměrnou mzdu. Šlo vesměs o poslance z vládní koalice, kteří si nemohli dovolit, aby to vypadalo, že jsou proti navyšování platů učitelů. Takže jejich taktika byla zařazovat novelu v programu neustále na úplně poslední místo mezi těmi takzvanými senátními vratkami, tedy mezi zákony, které tam Senát vrací. A tím nedopustit, aby se to dostalo na pořad jednání Sněmovny. Považuji to za velkou zbabělost, protože nechybělo nic jiného, než hlasovat. Kdyby se to neprohlasovalo, já se kvůli tomu obrazně řečeno nepůjdu věšet, ale považuji za naprosto nedůstojné, že strany, které na jedné straně vykřikují, jak podporují učitele, jejich financování a platy, na druhé straně sehrály z mého pohledu velmi ošklivou hru ve Sněmovně.

Svůj volný čas rád trávíte s rodinou, ideálně na chatě, kde se rád věnujete své zahradě. Ovládáte třeba i královskou disciplínu: řez ovocných stromů?

Řez stromů jsem docela zvládal už jako student na zahradě svých rodičů v Jablunkově, kde jsem tátovi pomáhal prořezávat ovocné stromy, protože jsme neměli na zahradě nic jiného, než užitkové stromy. Když jsme si s manželkou koupili chatu, byla na pozemku hrubá stavba, kterou jsme si postupně dostavěli, a také řada jabloní, protože bývalý majitel měl pocit, že jablko je to jedné a nejdůležitější ovoce. Když pak jabloně rodily, byli jsme často v situaci, kdy všichni kolem nás měli spoustu jablek, a nikdo nevěděl, co s nimi. Nakonec jsme jabloně postupně vykáceli a teď tam žádné ovocné stromy nemáme. Takže momentálně jde spíše o prořezávání a zkracování jehličnanů a keřů, takovou tu běžnou údržbu před zimou a po zimě. Ale troufl bych si říci, že bych tu, jak vy říkáte, královskou zahradnickou disciplínu prořezávání ovocných stromů, ještě jakžtakž zvládl. Připomněl bych si pár zásad a dnes navíc na internetu najdete skoro všechno. Ale kdysi jsem opravdu několik let prořezával stromy na naší zahradě.

Moc vám děkuji za rozhovor.

Děkuji za pozvání, rád jsem jej přijal a i vašim čtenářům přeji vše dobré.

Rychlá zpověď:

Jste hrdý na svou českou národnost a proč?

Jsem hrdý na to, že jsem Čech. Jsem hrdý na to, že žiji v tomto státě s jeho dějinami, s lidmi kolem.

V co v životě věříte?

Věřím v lásku a věřím v sebe.

Jak důležitá jsou pro vás sociální média?

Ano, jsou velice důležitá. Někdy až příliš důležitá na můj vkus.

Vaše životní moudro, kterého se držíte?

Mám rád Cimrmanovo motto: „Budoucnost patří aluminiu.“

Jakou radu byste dal lidstvu do budoucna?

Jen neradit. Globální rady většinou nefungují.

Chtěl byste se v životě naučit ještě něco nového?

Docela rád bych zvládl ještě další jazyk, který se mi vyhnul, například francouzštinu, ale musím se přiznat, že už pro to nic nedělám.

Jste spokojen se vzdělávacím systémem v ČR?

Nejsem a snažím se dělat něco pro to, aby byl lepší.

Váš nejoblíbenější sport, který aktivně děláte?

Jogging.

Měla by být v čele České republiky na Hradě žena?

Já bych to velmi uvítal.

Kterou lidskou vlastnost nemáte rád?

Závist.

Tři slova, kterými byste charakterizoval současný Senát Parlamentu České republiky?

Důstojnost, obránce demokracie.

O jaké profesi jste snil jako dítě?

Že budu letcem.

Jedna hlavní rada všem budoucím voličům?

Volte s rozumem.

Pocit, když jste nebyl zvolen prezidentem?

Uznal jsem porážku.
Líbil se vám článek?
Diskuze 0 Vstoupit do diskuze