Rychlá zpověď - Jiří Ovčáček: Dávám přednost tomu skočit do vody a pořádně plavat

Vzpomenete si ještě na okamžik, kdy vám někdo volal a nabídl funkci mluvčího prezidenta?

Já si na to dobře vzpomínám, protože to byl osobně pan prezident, který mi nabídl funkci mluvčího. Bylo to na podzim roku 2013, v té době jsem pracoval v deníku Právo, kdy jsem byl povolán do Lumbeho vily, což je bydliště prezidenta republiky, pokud je na Pražském hradě, jinak jsou to samozřejmě Lány.

A já jsem přijel, očekával jsem, že se od pana prezidenta dozvím nějaké vyjádření, možná nějakou exkluzivitu k tehdejšímu politickému dění. A dočkal jsem se příjemného překvapení, protože mi nabídl tuto práci, a nabídka od prezidenta republiky se neodmítá. Nikdy jsem to předtím nedělal, ale já vždycky dávám přednost tomu skočit do vody a pořádně plavat. Samozřejmě se může stát, že se člověk utopí.

Litoval jste někdy od té doby, že jste to vzal? A teď to nemyslím zle, spíše jestli jste si říkal, že byste měl více klidu…

Neříkal z toho důvodu, že mě ta práce strašně baví. Za ta léta, co jsem vyzkoušel různá zaměstnání, je tohle práce, která mě opravdu naplňuje, dělá mi radost. A protože mě práce baví, nečiní mi problém odpovídat novinářům v době dovolené, o víkendech. Prostě je to práce snů.

Prodej pozemku se studií na výstavbu, Praha 4

Zobrazit nemovitost

Vzpomenete si na nejpodivnější místo, odkud jste novinářům odpovídal?

Třeba jsem dělal živý rozhovor v České televizi, když jsem sekal trávu mechanickou sekačkou. S tou benzinovou nebo elektrickou by to poněkud nešlo, ale takto se dalo krásně dělat živý rozhovor i při sekání trávy. Nejraději také dělám živé vstupy, když ležím na kanapi a hovím si. To jsou takové kouzelné okamžiky, na které si člověk rád vzpomene. A je to také důkaz, že se snažím brát tu práci s lehkostí. Kdybych ji bral strašlivě vážně, a také sám sebe bral strašlivě vážně, tak bych to nemohl dělat skoro šest let. Po třech letech bych vyhořel a pohořel.

Ale jsou to i situace, kdy jedu vlakem, autobusem nebo tramvají nebo jsem na nějakém výletě, když mi zrovna novináři volají. Pokud to není společensky nevhodné, třeba pokud nejsem na koncertě nebo výstavě, tak rád na dotazy odpovím.

Takže mobil nikdy nevypínáte?

Mobil nevypínám, dávám si ztišení zvonění, když je večer. Ale když je to hodně urgentní, tak telefon zazvoní po třetím zavolání. A u některých klíčových telefonních čísel mi zazvoní okamžitě. Takže to mám promyšleno a zajišťuje mi to, že mám čas udělat si klid.

Jaký vztah máte momentálně s panem prezidentem? Tykáte si?

Tykáme si už od roku 2009 a náš vztah lze nazvat přátelstvím. Není to jen o vztahu mezi šéfem a podřízeným. Jsem vděčen za jednu důležitou věc, s panem prezidentem hodně diskutujeme a v diskusi se tříbí myšlenky a nápady. A z mnoha diskusí potom vychází i moje práce.

Mám volnější ruku ve vyjadřování, ale vždycky se držím toho, co si pan prezident myslí a jaké má názorové spektrum. Jezdíme spolu automobilem, takže máme možnost si povídat o různých věcech, bavíme se spolu i při volné příležitosti v Lánech. Je to důležité z hlediska osobního i pracovního.

Vídáte se i s jeho rodinou, jeho paní? Myslím i mimo práci…

Ve své podstatě je to většinou v práci, ale s paní Ivanou Zemanovou se vídám pravidelně a s dcerou Kateřinou a synem čas od času.

Jak paní Zemanová vnímá manželův politický život?

Jsou spolu mnoho let. A když si paní Ivana brala svého manžela, věděla, jaký je, jaké má názory a jakým způsobem se vyjadřuje, jaké volí politické postupy. V tomto směru mohu říct, že má prezident u své paní obrovskou podporu. A mimochodem se velmi krásně doplňují, paní Ivana se věnuje charitativním projektům, navštěvuje domovy pro seniory a snaží se v tichosti pomáhat lidem, což je mi sympatické. Já nejsem příznivcem toho, aby se charita stávala předmětem jakéhokoli PR. A to si na paní Ivaně cením.

Posílají si přes vás vzkazy?

Nene, to v žádném případě. Vše, co si potřebují říct, si řeknou společně. Nejsem rodinným mediátorem.

Pohádal jste se někdy s panem prezidentem?

Nikdy jsem se nepohádal, je to vztah dialogu. Bavíme se nejen o politické scéně, ale i o kultuře, filmu, historii.

Pan prezident je vaším přímým nadřízeným. Co vás na něm štve? Každý nemá něco rád na svém šéfovi…

Pokud byste se ptal na nějaké výroky nebo názory, tak s panem prezidentem souzním. Už dlouhou dobu mu ale vytýkám, že by si měl občas umět odpočinout a dát si delší dovolenou. Má na ni nárok jako každý. Někdy si hraje na politického „stachanovce“. Masaryk měl dovolenou několik měsíců, což by dnes asi neprošlo, a když se podíváte do některých okolních zemí na ostatní prezidenty, tak takovou pracovní aktivitu nemají.

Ale snad se to teď podaří, vypadá to, že by mohl mít přes prázdniny delší dovolenou, já mu ji hodně moc přeju. Bude v Lánech, bude si číst, odpočívat, chodit na sluníčko, a doufám, že žádný z politiků nebude mít tu drzost ji rušit.

Co vy a dovolená? Všiml jsem si, že na Instagram dáváte fotky z cest…

Snažím se dovolenou dodržovat. Loni se to moc nepodařilo, protože stále padali nějací ministři, takže z toho nebyl ani týden dovolené vcelku. Ale když je dovolená, tak se přiznám, že nerad létám letadlem, protože služebně se nalétám během roku opravdu hodně. Potom už nemám touhu sednout zase do letadla a letět někam do dálav, takže se snažím jezdit na dovolenou v České republice nebo do blízkých zemí, třeba do Německa nebo Maďarska, na Slovensko.

Luxusní penthouse na Praze 1 - 226m, Praha 1

Zobrazit nemovitost

Cestujete autem?

Cestuji všemi dopravními prostředky kromě letadla. Ale po České republice nejčastěji vlakem. Teď jsem byl na dovolené v Německu, byl jsem na Rujáně, v Budyšíně za Lužickými Srby, kteří žijí uprostřed německého moře a zachovávají si svou národní svébytnost. Až jsem jim záviděl jejich houževnatost, říkal jsem si, že bychom se od nich mohli poučit a nebýt někdy tak malomyslní.

Kam pojedete v dohledné době?

Rozhodnu se v poslední chvíli. Základním kritériem mé dovolené je, abych neměl žádný pevný program. Vysvětlím proč. Tady na Pražském hradě je protokolem pevně stanovený program, jednotlivé body takzvaného minutovníku, a to všechno člověk musí dodržovat. Tady si nemůžu dovolit být nedochvilný, velmi úzkostlivě protokol dodržuji. Ale o dovolené toužím po tom, abych si nemusel psát, že ve dvanáct někde musím být. Klidně tam ve dvanáct jsem, ale dobrovolně. Takže o dovolené chci hodně spát, což mám podobné s panem prezidentem, rád spím, a potom si udělat volný program.

Máte v Česku zamilované místo?

Je to Znojmo, nádherné místo, všem to můžu doporučit. Má bohatou historii spjatou s rodem Přemyslovců, je to místo, kde je klid. A když si chcete udělat výlet do Vídně, jezdí tam každé dvě hodiny vlak. Do Znojma se rád vracím.

V Rychlé zpovědi jste zmínil, že jste líný. Takže domácí práce bojkotujete?

Upřímně řečeno, to je takový paradox. Sice to o sobě říkám, ale kdybych byl líný v práci, tak bych už tu práci dávno nedělal. Ale ono je to o tom, že když mám volno, tak se plně projeví má lenost. A užívám si. Nejlepší relax je přečíst si knížku nebo jít na pěší výlet, třeba dvacet kilometrů. Dívám se do krajiny, dám si dobrý oběd, můj oblíbený smažený sýr, a pak jsem plně spokojený člověk.

Na čem kromě „smažáku“ ještě ulítáváte?

Smažený sýr je můj nejoblíbenější pokrm, protože ono také udělat dobrý smažený sýr je uměním. V mnohých restauracích se příliš neumějí v těchto záležitostech vytáhnout, jde o takové klasické české tradiční pokrmy, svíčková, grilované kuře…

Máte rád víno, nebo pivo?

Pivo v podstatě nepiju, nejsem pivař. Z vína moravská i česká. Domácí provenience.

Co čtete? A teď nechci slyšet, že nějaké politické spisy a memoáry…

(smích) Detektivky, to je dobrý odpočinek. Agatha Christie, to je číslo jedna. Mám všechny její romány, takže stačí jeden z nich vytáhnout, protože je čtu opakovaně. Rád sleduji i filmy natočené podle jejích knih.

A pokud se jedná o literaturu jako takovou, je to především literatura o historii, biografie a některé knihy, které se věnují současnému životu. Teď jsem dočetl nové dílo Michela Houellebecqa, Serotonin. Předtím jsem četl i Podvolení, vřele všem doporučuji.

Máte ve svém nabitém pracovním režimu čas na lásku a zajít na rande?

To jsou věci, na které moc času není. A vzhledem k tomu, že mi není dvacet, takové záležitosti neřeším. Ono ve své podstatě, když jsem odcházel do této práce, mě můj tehdejší šéf varoval, že teď budu plně zaměstnán Pražským hradem. A je to natolik úžasná zkušenost, že mi to za to stojí.

Zklamal jste se někdy v lásce?

Nezažil jsem něco jako zklamání. Zažil jsem ho u některých lidí, kteří se tvářili jako přátelé, a potom se odvrátili. Ale takových lidí nebylo mnoho. Myslím si, že kamarádů může mít člověk hodně, ale přátel je vždycky velmi málo. A o to důležitější je, aby to bylo upřímné přátelství. A taková přátelství se snažím udržovat.

Jsou to lidé z mládí, nebo spíše z pracovního života?

Jsou to lidé ještě z doby, kdy jsem tady nepracoval, kteří mě znají dlouhá léta, kdy mi bylo třeba patnáct, dvacet let. A to jsou přátelé, kteří o mně mnoho věcí vědí. Ale je to spíš o tom, že když člověk zažívá různé vzlety a pády, dokážeme se navzájem podržet. To je největší podstata přátelství – přispěchat člověku na pomoc, když je nouze nejvyšší.

Celkem budete pro prezidenta pracovat devět let. Těšíte se, že potom budete budovat rodinu, nebo zůstanete spíše tím starým mládencem?

Upřímně řečeno, takové otázky si nepokládám. Nikdy jsem si nepokládal otázky, co budu dělat za pět let, za devět let. Nechám se překvapit, co bude v roce 2023. Zítřek bude mít své vlastní starosti, nikdy jsem neřešil, když končilo nějaké zaměstnání, co teď bude. Vždycky něco přišlo, život je nesmírně překvapivý a umí připravit nesmírně zajímavé situace. A je na každém z nás, jestli je dokážeme zužitkovat ku prospěchu. A nejen v materiálním slova smyslu, ale i ku prospěchu druhých.

Když bylo před prezidentskými volbami v roce 2018, škodolibí novináři mi neustále posílali dotazy: Co bude teď? Co budete dělat, až nebude pan prezident znovu zvolen? A začaly komentáře, co bude s Ovčáčkem, a jestli ho někdo zaměstná. Ale mě to netrápilo, kdyby to tak bylo, budu žít dál a budu něco dělat. V životě jsem už dělal mnoho různých prací, včetně různých brigád, takže zkušenosti už tu jsou.

Co jste třeba dělal?

Různě, vykládal jsem kamiony, dělal jsem bezpečnostní službu v obchodním domě, chytal jsem zloděje, byl jsem u běžícího pásu v továrně za 40 korun za hodinu. Pro mě to není problém, nebojím se toho, kdybych skončil na Hradě a dělal manuální práci. To je život.

Jako mluvčí dost provokujete. Býval jste takový i v mladí?

Mám rád drobné provokace a nikdy jsem se jich nebál. Ale jde o provokace, které nejsou zlé vůči někomu. Vždycky vzpomenu příklad se zelenými vlasy, který proběhl i tehdy v roce 1997 tiskem, to jsem se poprvé objevil v novinách.

Měl jsem tehdy hezký nápad, dneska by to bylo úplně běžné, že si obarvím vlasy na zeleno, přišlo mi to jako zajímavý a tvůrčí nápad. Stálo mě to tenkrát 600 korun, což v tom roce byly hodně velké peníze, musel jsem si na to našetřit. Nu a studoval jsem tehdy na arcibiskupském gymnáziu, bylo to shledáno nevhodným, tak jsem se džentlmensky domluvil s vedením školy a podal jsem rezignaci, kterou jsem si sám napsal na psacím stroji v ředitelně.

Ale vším, čím jsem byl, jsem byl rád. Takže na gymnázium vzpomínám velmi rád, protože to bylo a je mimořádně kvalitní gymnázium. Vzpomínám vždycky na zeměpis, dějepis, to byly vždy moje domény, hodně mi to dalo.

Mrzí vás, že jste nevystudoval vysokou školu?

Jeden čas jsem nad tím přemýšlel a mrzelo mě to, protože to bylo kvůli práci, nikoliv kvůli prospěchu. Prostě jsem si potřeboval začít vydělávat peníze. Dneska už po tom netoužím.

Jaké máte slabiny?

Možná je to někdy netrpělivost. A já se snažím být neustále trpělivý, abych všechny věci, které činím, činil s velkým rozmyslem. Někdy jsem netrpělivý, když se má stát něco v budoucnu, tak si přeji, aby to bylo rychleji. Ale pak si uvědomím, že to není správný přístup, a netrpělivost se snažím potlačit.

Jaké tři věci si vybavíte, když se podíváte na Čechy?

Především je to tolerance, Češi jsou nesmírně tolerantní národ. Když se podíváme do minulosti, tak toto nebyla země, která zrodila třeba antisemitismus. Druhou věcí je selský rozum, který nám umožňuje přežít. A to i v minulosti, kdy tady docházelo ke složitým situacím, třeba k úpadku českého jazyka, kdy jsme se málem rozpustili v německém moři, mluvím o konci 18. a počátku 19. století. Mluvím o době okupace.

A pak je to odvaha. On vám sice někdo řekne, že oni ti Češi v roce 1938 v Mnichově kapitulovali. Ale já vždycky odpovídám, co se dělo za druhé světové války – odbojáři, vojáci na západní a východní frontě… Podívejte se na statečné lidi, kteří bojovali s totalitním režimem po roce 1948. A podívejte se na statečné myslitele typu Jana Ámose Komenského či Jana Husa. To jsou všechno lidé, kteří formovali svými životy naše národní povědomí, a trošku mě mrzí, že na to zapomínáme.

Stydíte se někdy za Čechy?

Nejsem v tomto přecitlivělý, nemám takové pocity, které čtu občas na sociálních sítích, že Češi, když jsou v hotelu all inclusive, se hrnou k jídlu. Mně to nevadí. U každého národa bychom našli nějaké věci. Myslím si, že u náš žijí lidé dobří. A vycházím z toho, že mluvím s lidmi v regionech.

Je ale důležité nepodléhat sebemrskačství, to je možná ten negativní rys. My se rádi sebemrskáme a obviňujeme se, jací jsme hrozní, a jak jsou v té cizině věci lepší. Myslím, že stačí se do té ciziny mnohdy podívat, abychom zjistili, že lidé mají všude různé problémy.

Sportujete?

Kromě pěší turistiky zásadně nesportuju, na to jsem nemehlo. V tomto směru souzním s panem prezidentem a Winstonem Churchillem, to znamená: „Sport, to není nic pro mě.“ Já se snažím alespoň tou turistikou udržovat na přijatelné váze, jsem rád, že se mi podařilo shodit pět kilo díky tomu, že jsem si dal sto jarních kilometrů. A pak sto letních.

Děkuji vám moc za rozhovor.