Rychlá zpověď – Kamil Bartošek alias Kazma: Pořád mám pocit, že mi patří svět

Právě jsme dodělali rychlou zpověď, vypnula se kamera a ty sis sundal brýle. Proč je ale před médii pořád nosíš?

Image, nic jiného v tom není. Jednou jsem to začal dělat, tak v tom pokračuju, jako Aleš Brichta.

Ten nemá oko!

No vidíš, ten zrovna nemá oko. (smích)

Leoš Mareš na začátku taky nosil kožich a dneska už ne.

V tomhle směru je to možná přežitek, sám dneska uznám, že jsou situace, kde se to nehodí. Dřív to neexistovalo, nesundal jsem je prostě nikdy. Jsem už trošku dál…

Luxusní penthouse na Praze 1 - 226m, Praha 1

Zobrazit nemovitost

Chceš snad říct, že jsi dospěl? Ty se cítíš být dospělý?

Hele vůbec, já se pořád cítím na dvacet, a to mě asi bude bohužel provázet do konce života. Jsem v tom trošku zaseklej. Pořád mám pocit, že mi patří svět. (smích) Ale člověk asi nevědomky dozrává…

Všichni už ví, jak jsi začínal točit videa v paneláku na Zahradním Městě. Bum, deset let poté jsi hvězda! Jaký to je? Napadlo tě někdy, že se tohle stane, doufal jsi v to?

Já si to strašně přál. Nesměj se, vím, že to zní povrchně a hloupě. Ale na druhou stranu, se to nestalo náhodou, já si tu cestu vybral a šel po ní. Posledních deset let na tom tvrdě pracuju – ne na tom být hvězda, byť to touto plytkou ambicí začalo, chtěl jsem být slavný, ale dnes je za tím už úplně něco jiného. Bavilo mě to, co jsem dělal, bavil mě ten prostředek, co jsem si k tomu vybral. Vždycky jsem ale vzhlížel k lidem, jako je třeba Mareš.

Najde se ještě někdo, ke komu vzhlížíš?

Čoveče, dneska už ne. Provázelo mě to, vždycky jsem byl z těch lidí vyklepanej, byl jsem nervózní, ale dnes už nemám problém mluvit s kýmkoliv, kohokoliv oslovit… Když vzpomenu situaci, když jsem stál face to face Justinovi Bieberovi, který na mě křičel z deseti centimetrů, co si o sobě myslím, a ať si sundám ty brýle, když s ním mluvím, a je to on, rozumíš, tak tam jsem se dostal do situace, kdy jsem začal koktat a nevěděl jsem, co dělat. Takže jo, to bylo divoký, ale samozřejmě to částečně bylo dané i tou situací, kdy jsme tam vnikli, neměli jsme tam co dělat…byl to průšvih.

Já bych se po… strachy…

No, byla to určitě jedna z nejnebezpečnějších situací, do které jsme se dostali. To jsem si taky říkal – sakra, co tu dělám. Jak říkám… dnes je to tak, že si říkám, z koho já bych se tu měl klepat…

Jasný, chápu. Pořád je to sice zábava, posouváš hranice … Kdy se ze zábavy stal byznys?

Dneska už je to velkej kolos a projekt, na který je potřeba spousty lidí a věcí okolo. Máme produkční firmu, máme studio, máme nadaci, máme spoustu věcí. Je to takový kolos, že to nutně musí být byznys, aby se všichni, kdo v tom jsou, uživili.

Primárně to ale jako byznys nevznikalo, v tom je to čistý. Ale je potřeba, aby to byl byznys, abychom mohli jít právě dál, posouvat ty hranice, dělat ještě větší projekty. Byznys se z toho stal, když jsem za to začal brát peníze, ale víš co… To byly tisícikoruny, to jsem dělal díl za tři tisíce korun, to byly začátky. Dneska jsou to jiné částky, dneska je to byznys.

Když bych si tě chtěla objednat na moderaci mého maturitního plesu, děláš takovéhle věci vůbec?

Jo, dělám, pořád jsem moderátor. Jezdím přes fesťáky, firemní akce, večírky a odjedu i pár maturitních plesů, abych uspokojil volající a brečící mládež. (smích) Ale dělám to spíš než pro prachy pro to, aby si na mě ti lidé taky „sáhli“. Nicméně ta poptávka je tak veliká, že jsem ty ceny musel nastavit tak, aby na to každý nedosáhl, protože to bych se ujezdil. Nedělal bych nic jiného. Takže ceny jsou možná vyšší, ale zákazníci jsou se mnou a mými výkony vždy nad míru spokojení. (smích)

Prodej luxusního mezonetu 3+kk se střešní, Praha 5

Zobrazit nemovitost

Tyhle velké projekty, jako bylo například Prostřeno, na to je potřeba nesmírně moře času a stejně nevíš, jestli to vyjde, jestli se to vydá. Kdo to platí?

Jasně, z velké části je to gamble, risk. My to prostě nevíme. Jediné, co máme, jsou zkušenosti, systém, něčím jsme prošli… Na základě toho se můžeme přiblížit cíli. Zatím se nám to vždycky podařilo. Riziko to ale je, snažíme se ho eliminovat s tím, že máme vypracovaný systém, kdy finance uvolňujeme postupně. Máme icebreakové momenty, kdy si říkáme, jestli má cenu do projektu dál sypat peníze, že už jsme tak daleko, že to dáme.

Jinak samozřejmě náš velký mecenáš je Seznam. To je klient, pro kterého vyrábíme One Man Show, potažmo Stream.

Můžeš říct, na kolik vyšlo třeba to Prostřeno…?

To nemůžu. (smích) Ale každý normálně smýšlející člověk si podle mě musí umět představit ty sumy. Na internetovou produkci bych řekl, že jsou to rekordní revoluční peníze. Nikdo se nám nemůže, podle mě, vyrovnat rozpočtem ani tím, co tu vyrábíme.

Ty se zajímáš o to, kolik to stojí, nebo to jde mimo tebe?

Já jsem producent pořadu, já jsem tedy ten, kdo to nejvíc řeší a koho to nejvíc zajímá. Vidím do toho, rozděluju je, sháním je, vyjednávám o nich, nakládám s nimi. Nesu s sebou veškeré zisky a ztráty toho projektu. Abych to shrnul – na díl jsou to třeba miliony korun.

Snažil se tě někdy někdo uplatit s tím, že by potřeboval třeba něco zdiskreditovat nebo naopak, že se doslechl, že se něco točí a on tam nechce figurovat?

Dostáváme obchodní nabídky před volbami. To je klasika, že politici chtějí něco, cokoliv, to je sezónní standardní záležitost. Ale že by někdo přišel, že potřebuje chytře odklidit starou, tak to jsme ještě neměli, ale myslím si, že bychom si na to mohli založit agenturu. Na ty chytrý srandy… Je tu spousta bohatých lidí, co prostě potřebují něco zařídit, aby to vypadalo dobře. To si myslím, že umíme. (smích)

Vyhrožoval ti někdo zpětně: Zastřelím tě, zažaluju tě…?

Hele to ani nebyly výhružky nebo tak něco, možná dřív, ale dneska si troufne už málokdo. Ty věci, které děláme, děláme tak, abychom primárně nikomu neubližovali. Žaloby… to občas přijde, to k tomu patří, ale když ti někdo řekne, že tě zažaluje, tak to většinou neudělá. Každý pořad doprovází žaloby od těch, kteří jsou tam zdiskreditovaní jako TV Prima, Český lev. Máme ale tým právníků, co to řeší, mě se to moc netýká. V rámci mojí ochrany mě s tím právníci ani neobtěžují.

Vzniká už teď něco, na co se můžeme těšit?

(smích) To si piš, ale neřeknu ti nic. Musel bych tě pak zabít. (smích)

Jak moc tě změnila sláva? Jedna z tvých kolegyň a kamarádek tvrdí, že jsi pořád ten milej hodnej kluk…

Já doufám, že ano, že jsem se moc nezměnil. Kazma je role, takové alter ego, které prodávám. A zároveň tu mám svůj svět, který se snažím chránit. Nepotřebuju, aby lidi věděli všechno o mně, o tom, kdo jsem. Je to hra. Ale zároveň je to trošku schizofrenní, to přiznávám. Nemůžu říct sám o sobě, že jsem zůstal stejnej, to musí ostatní. Ale je jasné, že tě to nějak změní. Celý tenhle svět, frmol v Praze… Já jsem obyčejný kluk z vesnice, kde se nikdo nikam nehoní. Takže v tomto směru mě to určitě změnilo, protože jsem viděl a zažil tolik věcí, o kterých tam ani nemají tušení, že existují. Ale je to o přístupu, jak se k tomu postavíš a já doufám, že jsem se k tomu postavil dobře, alespoň se to snažím dělat tak, abych to mohl říct a myslím si, že jsem na konci toho zůstal dobrý člověk, ne stejný, ale dobrý.

Nějaký hvězdný manýr teda asi čekat nemám?

Nee, já jsem toho odpůrce a celou tu moji kariéru jsem se tomu u těch celebrit smál a přijde mi to vtipný do teď. (smích) Lidi, co mají ten kredit jinde, si tu hrají na honorace a hogo fogo. Je to sranda.

Jak nakládáš s fanoušky, nebo spíš s fanynkami. Jak zvládáš nápor pozvání na rande případně svatbu?

Je to můj denní chleba, ale odepsat všem není v mé moci. Jsem rád, že tam občas něco vůbec zveřejním. Ale když kdokoliv na ulici za mnou slušně přijde a chce se vyfotit, nemám problém. Někdy je to náročnější, ale patří to k tomu. Ty fotky jsou fenoménem, já si myslím, že jsem se třeba vyfotil víckrát než Karel Gott, protože v jeho době měli foťáky jen lidi z televize a novináři. Dneska ho má každej.

A co ty ženy? Masíruje ti pozornost ego?

(smích) Tak to víš že jo, komu by to nepomasírovalo ego, když přijdeš do klubu a každý ví, kdo tam přišel a hned o tebe jeví nějakou pozornost. Člověk není nikdy sám. Dostal jsem tolik nabídek…

Třeba teďka na jednom plese, jestli by se se mnou nemohla vyfotit, tak jsem to blejsknul, otočil jsem se a bavil se dál a ona tam pořád stála, tak se jí ptám, co se děje a ona mi říká: „Musím se ti přiznat, ale já jsem se nepřišla vyfotit, ale zeptat se, jestli by ses se mnou mohl vyspat, mít sex.“ Tak to se mnou otřáslo na první dobrou… Gentlemansky jsem nabídku odmítnul. Tohle se prostě děje.

Tvá přítelkyně Andrea musí mít nervy ze železa…

Ale ne, ber to tak, že ona je zase krásná jako celý svět, kamkoliv přijde, tak ona má přízeň mužů stejně. To bychom se museli oba zbláznit. Myslím si, že to máme zdravě nastavené, že to je v pohodě. Je to samozřejmě super, velký svár, je těžké tomu odolat a nebýti hříšníkem… (smích)

Už tě v tom nebudu trápit. Pověz mi, na začátku jsi vydělával pár stovek, dneska je to jiná písnička… Za co si ty peníze rád užíváš?

Není to tak, že bych si je užíval. Nevidím za penězi drahá auta, hovadiny, značkové věci, vůbec. Pro mě je nakupování úmor, který odkládám, co to jen jde. Jednou za rok pak vezmu nějakou kámošku na nákupy, aby mi poradila. Nejraději utrácím za tu energii, lidi, za to posouvat náš společný sen dopředu. Když tu něco vymyslíme, tak do toho já rád investuju, do těch projektů.

Počkej, chceš mi říct, že ty svoje osobní peníze vkládáš do těchto projektů?

To si piš.

Aha, to jsem nevěděla. Jsi šťastný?

Ano, jsem. Zrovna jsi mě v takovém období zachytila. Myslím si, že je v pořádku občas být nešťastný, ta dualita v životě funguje, ani bys nevěděla, jaké to je být šťastný, kdybys nebyla občas nešťastná a naopak. To je to měřítko. Teď mám krásné období, mám hodně energie, spousta věcí se daří. Mám před sebou cestu a cíl. Je mi fajn.

Co budeš dělat, až ti bude padesát, šedesát, pořád budeš dělat tyhle bejkárny?

(smích) Já doufám, že jo, ale nedokážu si to představit, jak tu sedíme a vymýšlíme, jak se kam přes plot dostaneme… Ale bylo by to pěkné. Mám v hlavě představu, jak chci, aby se tohle vyvíjelo. Ale za padesát let touhle dobou bych mohl být někde na Floridě nebo na Hawaii a měl bych být ten člověk, co si zapaluje doutníky bankovkama… (smích) Ale ne – hele máme nějaké globální plány a ambice a já vím, že na to máme a povede se nám to. Nevím, co bude za tolik let, ale byla by chyba zůstat stát na místě.

Moc děkuji za rozhovor, těším se na další projekt.

Pozn. red.: Tento rozhovor se konal před kauzou, kdy „napálil“ Leoše Mareše. I když Kamil dostal možnost se k celé věci vyjádřit, odmítl. Prý to není potřeba. Na sociálních sítích popouzí Leoše Mareše, že čeká na klíčky od jeho Ferrari….