Rychlá zpověď - herec Jan Přeučil: Zažil jsem druhou světovou válku, covid je zdvižený prst

Jak je možné, že si v této nelehké době udržujete pozitivní přístup?

Mám to asi v genech. Můj tatínek byl také velký optimista, všichni Přeučilové byli optimisté. Na všechno se dívám s určitým příjemným pohledem a myslím si, že vždycky všechno nějak dobře dopadne. Proč se stresovat. Už léta se řídím krásným citátem, který jsem objevil v knížce, kterou mi věnovala Evinka: „Umění života spočívá v tom uvědomovat si krásu všedního dne“.

To znamená že se každé ráno probouzíte s úsměvem?

Každé ráno mám svůj rituál, zacvičím si svých Pět Tibeťanů, rozdýchám se, rozmluvím se. Den se musí nějak nastartovat.

Vy už jste s Evičkou covid prodělali.

Ano, prodělali jsme ho v září. Byl jsem už i na očkování, všechno proběhlo fajn. V září bratr jedné známé otevíral nádraží u Kolína, kde vybuduje kulturní instituci. Byla tam spousta lidí, my tam byli jako hlavní hosté. Lidé se s námi chtěli fotografovat, chtěli podpisy. Tam jsme to někde chytili. Byl jsem bohužel pozitivní, paní doktorka mi dala antibiotika. Měl jsem trochu kašel, naštěstí to proběhlo velice dobře.

Pronájem rodinné domu Praha 6 Suchdol – 208, Praha 6

Zobrazit nemovitost

I u Evičky?

I u Evičky.

To jste měli obrovské štěstí. Vy už máte tedy za sebou i očkování, ale Evička ještě nemůže, protože je na to moc mladá.

Ano. My, jak s oblibou říkám ve vrcholném věku, už to máme za sebou. Vřele to doporučuji, vůbec to není žádná bolest, naopak to člověku pomůže i psychicky. Byl jsem očkovaný, tak se mě covid snad nedotkne. Pochopitelně je ale důležité dodržovat hygienu, mýt si ruce a všechny věci s tím související.

Teď jste měl narozeniny, bylo vám 84 let. Jak je možné, že jste pořád takhle neuvěřitelně vitální?

Snažím se brát život aktivně a dělat něco pro svůj organismus, protože je to i součást mé herecké profese. Psychofyzický aparát musí být připravený na nejrůznější herecké příležitosti, je to náš nástroj, čili o něj musím pečovat. Nedávno jsem četl krásnou myšlenku, která říká, že tělo je v podstatě naše krásná loď, kterou chceme přeplout oceán. Abychom ho ale přepluli, tak musíme o loď nějak pečovat. O své tělo, i díky své Evičce pečuji, snažím se nejen fyzicky, ale i psychicky se s danou situací vždycky vyrovnat a vyřešit jí. Brát věci pozitivně. Mám velký příklad ve svém tatínkovi, který si to užil v komunistickém režimu, byl v procesu Milady Horákové. I já jsem měl kvůli tomu celé dětství komplikované. Brát život pozitivně je velice důležité.

Jakou dietu s Evičkou držíte, proč jste se k tomu rozhodli?

Měli jsme nějaké to kilo navíc. Evička požádala jednu svou příbuznou, vytvořila nám režim, který dodržujeme. Je to ohromně zajímavé. Oba jsme každý shodili po osmi a devíti kilech.

Za jak dlouho?

Asi za tři neděle.

To jenom proto, že jste vynechali pečivo a cukr?

Pečivo, cukr, bohužel k mé velké nelibosti i sklenku vína, která může být tak jednou za tři neděle. Musí to mít svou normu, úroveň.

Jste gurmán, velice rádi jste si chodili užívat milých gastronomických zážitků.

Na to se těšíme, až se to zase otevře. Já jsem trochu kavárenský typ, všichni Přeučilové byli. Mám to velice rád, v kavárnách si přemýšlím, dělám tam rozhovory, čtu si. Velice se těším, až se kavárničky zase otevřou.

Děláte si doma s Evičkou takzvané rande?

Ano, děláme třeba to, že jednou za dva tři dny si pustíme večer na DVD zajímavý film, který bychom třeba nikdy neviděli. Jsou to filmy zajímavé, historické. Díváme se na ně nejen z hlediska radosti, ale i z profesionálního pohledu. Zpívání v dešti, Casablanca a podobně, velice nás to okouzluje a dodává nám to i energii a radost ze života.

To je to vaše rande?

To je naše rande, i si třeba někam vyjedeme.

Co vaši studenti? Musíte jim chybět.

Už skoro dvacet let přednáším na divadelní fakultě Akademie umění v Bánské Bystrici, to mě před lety oslovil Joža Adamovič a Božidana Turzonová. Mám vynikajícího asistenta, Ríšu Sanitra, což je herec a pedagog herectví, ten to kormidlo pedagogické v podstatě vede. Já tam jednou za tři neděle na tři, čtyři dny dojíždím, jsem se studenty. Pro mě je to velice osvěžující, protože mě mladá herecká generace velice nabíjí. Máme se velice rádi, stavím se před ně ne jako vousatý profesor, ale jako jejich budoucí starší kolega, velice se mi to vyplácí. Když se potkám s Ivanou Chýlkovou, s Karlem Rodenem, kteří byli moji studenti, je to vždycky velice příjemné a milé.

Jaké to je vidět úspěchy vašich studentů?

Je to milé, příjemné. Dvacet sedm let jsem přednášel na DAMU hereckou tvorbu, začínal jsem jevištním pohybem. Pod mýma rukama prošla řada mladé herecké generace.

Spousta z nich dostává ceny, Karel Roden se uchytil v zahraničí. Děkují vám třeba někdy za něco, co jste je tenkrát naučil?

Ano, někdy takový pocit mám. Vzpomínám si, když jsme točili něco do televize, byla tam Ivana Chýlková, objímala mě a říkala „já vás tak ráda vidím“, nebo Veronika Žilková mi říkala „pane profesore, jak se máte?“. I když já si vůbec nepotrpím na tituly, jsem Přeučil - herec, profesor k tomu ale patří. Na Slovensku je to velice zajímavé, protože mě slovenské herectví vždycky velice okouzlovalo svojí zdravou expresí, intenzivním výrazem. Proto mě to i velice baví, je to velice zajímavé.

Exkluzivní vila na prodej, Říčany u Prahy -, Okolí Prahy

Zobrazit nemovitost

Problém je v tom, to je otázka dnešní doby, že každý rok vyjde, jak na Slovensku, tak v České republice, sto padesát nových herců, což je strašně veliké množství. Uplatnění je důležité, musí být absolutně vybaveni, připraveni na hereckou kariéru. Důležité je, aby svou profesí byli posedlí, jinak to není možné, aby docílili určitých úspěchů.

Vy jste byl posedlý?

Já jsem. Herectví miluji. Dostával jsem se k tomu složitou cestou.

Vy jste nemohl jít hned studovat kvůli tatínkovi.

Ano, jsem vyučený dřevomodelář v ČKD Stalingrad, pak jsem se teprve dostal na divadelní fakultu. Měl jsem ohromnou kliku, že mým profesorem byl Radovan Lukavský, Karel Höger, tyto veliké osobnosti. Přímo Radovan Lukavský nás vychovával k hereckému gentlemanství, kterého jsem velikým vyznavačem.

Shodou okolností se nashromáždilo za ta léta tolik materiálů, fotografií, že váš kolega René Kekely mě oslovil, jestli bych to nedal dohromady a s Pavlem Mészárosem, nakladatelem z Ústí nad Labem, připravují knihu i dokument, který dává dohromady Artur Kaiser, Klobouky Jana Přeučila. Každý klobouk by měl odhalovat určitou etapu mého života.

To je dárek k 85. narozeninám, které budete mít příští rok?

Vypadá to tak (směje se).

To je skvělé, zapsat někam pro příští generace, co všechno jste zažil.

To říkám mým mladým studentům. Užíváte si života, máte neuvěřitelné možnosti. Nemají jazykovou bariéru, všichni se domluví anglicky, můžou se sebrat a kamkoliv jet. Aby se uplatnili, musí být připraveni na umělecké úkoly, které přijdou. Psychofyzický aparát po všech stránkách musí být připraven, musí na sobě stále pracovat. Říkám jim, když se díváte na houslistu a obdivujete jeho virtuozitu, jsou za tím hodiny a hodiny neúnavné práce, stejně i herecká práce obnáší, aby ten instrument byl dokonalý, hodiny a hodiny přípravy.

Říkal jste, kolik ročně vyjde nových herců. Kolikrát mně přijde, že nejen mluva a gentlemanství, které už je dávno pryč, ale i úroveň herectví klesá tím, kolik jich je. Oproti minulé generaci už nemáme takové hvězdy.

To je na veliké téma, otázka určitého image, otázka charismatická. Když si vezmete generaci bardů, které jsem jako začínající herec měl možnost poznat v Národním divadle, tak vždycky když přišel herec na jeviště nebo před kameru, byla to určitá osobnost. Aniž by promluvil, tak vás oslovili, ať to byla Dana Medřická, Vlasta Fabiánová, Květa Fialová, Zdeněk Štěpánek a řada dalších. I to je důležité v herecké profesi, je to sice v genech, ale i na tom se dá podle mě trochu zapracovat. I to hraje svojí roli, nejhorší je šedivismus, nevýraznost. To se týká i řeči, člověk musí na sobě pracovat.

Chybí vám osobně jako přítel někdo z těchto bardů, kteří už tu bohužel nejsou?

Samozřejmě byl bych rád, kdybych si mohl čas od času popovídat s Radovanem Lukavským. Velice rád pracuji v rozhlase, to je velice zajímavá disciplína, rozhlasové herectví, kdy do toho hlasu musíte vložit vše. Poznal jsem řadu vynikajících rozhlasových režisérů, se kterými bych se rád setkal, pochopitelně i s řadou filmových režisérů. Měl jsem tu čest se s řadou z nich setkat a točit řadu filmů. Nedávno jsem to s Evičkou počítal právě pro tu knihu, je to tři sta filmů a televizních inscenací, které jsem natočil, což je svým způsobem až neuvěřitelné číslo.

Je něco, co si z těchto tří set natáčení pamatujete slovo od slova dodnes?

Asi těžko. Jsou ale některé hlášky, příhody, situace, které si stále pamatuji.

Například?

To je například situace, kterou jste mně dnes připomněla, že mně kolegové říkají Johny Sprej. To vymyslel Jirka Bartoška kdysi v Divadle na Zábradlí, kde mám svůj líčící stolek. Jednou šel kolem a říkal „Honzo, když vidím ten váš líčící stolek, vy jste vlastně takový Johny Sprej“. Od té doby je to jedna z přezdívek, kterou mně dávají. Nebo ještě v minulém režimu nás komunista pustil se slavnou inscenací Král Ubu do Londýna, kde jsme hráli na festivalu. Čekali jsme na loď přes La Manche, byli jsme v přístavu, byl tam obrovský ruch. Byl tam veliký jeřáb, pod ním byla síť, ve které byly bedny a kufry, převáželo se to z jedné lodi na druhou. Pozorovali jsme to a někdo z kolegů poznamenal: „nakládají Přeučilova líčidla“. To jsou hlášky, na které velice rád vzpomínám.

Až tato doba pomine, co budete dělat? Máte rozjednané nějaké projekty?

Jednak se připravuje ta kniha a dokument, na který se velice těším. Pochopitelně se těším na představení, před rokem a půl mě oslovili z divadla Broadway, kde je velice úspěšný muzikál Kvítek Mandragory. Už tři roky působím ve velice zajímavé divadelní společnost Háta, kde hraji v inscenaci Světáci podle toho slavného filmu. Hraji tam roli, kterou hrál Oldřich Nový, profesor etikety, elegance, noblesy, to si velice užívám. Už je připravena řada zájezdů, ale nevíme kdy.

Potom máme pochopitelně s Evičkou divadlo Evy Hruškové a Jana Přeučila, kde hrajeme pro děti. Když všechno klapne myslím si, že náplň práce bude bohatá. Pochopitelně se těším až se otevřou školy a hranice na Slovensko, protože herecká tvorba online je velice problematická, to dost dobře nejde. Mimo jiné se také těším až se otevřou bazény, jsem velikým vyznavačem plavání.

Jak vypadá váš den s Evičkou teď, když je ještě všechno zavřené?

Já chodím nordic walking, hodně si čtu, dávám si dohromady řadu věcí. Čas od času se večer podíváme na nějaký zajímavý film. Splňujeme si věci, na které jsme dříve neměli ani čas.

Pane Přeučile, říkáte, že tahle doba je pro nás zdvižený prst - zažil jste druhou světovou válku. Na co si z ní vzpomínáte? Porovnejte tu dobu tehdy, co jste prožívali, aby si dnešní mladí uvědomili, že tohle je opravdu jen zdvižený prst...

Když jsem byl malý kluk, zažil jsem nálety a s mojí sestrou Martou jsme museli často běžet do sklepa, do krytu, kde jsme museli přečkat řadu hodin. To bylo velice stresující. Jídla byl nedostatek a přidělovalo se na lístky. To je s dneškem opravdu nesrovnatelná situace.

Moc děkuji za rozhovor.