Rychlá zpověď - Mirek Topolánek: O rozumu, srdci a rodině..

Pane Topolánku, já se ptám proč? Proč se vracíte zpět do politiky?

Už mě štvali. (smích)

Ne, vážně. Představte si, že ve vás postupně něco narůstá. Špatný pocit, nevole, obavy. Máte dobrou práci, krásnou a spokojenou rodinu, hezký život. Pak přijde nějaký impulz, co vás donutí o všem zásadně uvažovat. A ten impulz pro mě byla lánská tiskovka Miloše Zemana a Andreje Babiše. Celá ta komedie, ty hrátky s Ústavou… Lidé, co neznají Ústavu a nerozumějí jí, si toho možná nevšimli, ale ti, co ji znají a vědí, jakým způsobem se má používat, tak museli být zděšení. To nakonec rozhodlo.

Co na to vaše rodina?

Jel jsem z televize, kde jsem byl trošku náhodně a po cestě domů se mi to míchalo v hlavě. Přemýšlel jsem. Asi až moc. Moje žena mi doma říká: „Byl jsi výborný.“ Viděla ale, že jsem vážný a okamžitě pochopila, co se mi honí v hlavě. Řekla: „Vím, možná si budeš myslet, že jsem šílená. Já ale souhlasím. Ty to musíš udělat.“ No, a od té doby v tom lítáme...

Mám velkou rodinu. Luciina největší starost je náš desetiletý syn. Proto taky na hloupé otázky na její „budoucí“ roli popravdě odpovídá, že by nebyla první dámou, ale první mámou. Snaží se našeho Nicka od všeho odstínit. Pomáhá mi. Hodně aktivně se snaží i můj starší syn Tomáš. Ostatní držím stranou. Už jsem to jednou zažil. Mediální honička, štvanice. Nekandiduje přece moje rodina, ale já.

Udělat za tak krátkou dobu kampaň musí být ale masakr. Někde se to musí přece podepsat.

Ano, to je pravda. Na začátku jsme museli hodně improvizovat, protože jsme neměli vůbec nic. Mediální mágové se nechali slyšet, že pokud na tom Topol pět měsíců vyšívá a teď s tím vyrukoval, tak to bylo geniální načasování. Vypadalo to sice geniálně, ale my jsme skutečně neměli připraveno nic. Ano, je to masakr. Už jsme se ale všichni uklidnili. Je to nastavené a běží to. Nicméně musím přiznat, že jsme všichni docela unavení a já trošku nemocný. Přes svátky se musíme dát dohromady. Jsem člověk, který když se pro něco rozhodne a jede naplno, tak kolem sebe uštve řadu lidí. Ti, co se mnou dělali, to ví. Museli se na mě střídat. (smích) Tým mám ale skvělý!

Je to ale stres. Denně musíme řešit nepředvídatelné situace a musíme pořád hodně improvizovat. Ale síla, energie a optimismus mi pomáhá to přežít. Pokud jsem motivovaný, tak jsem i velmi koncentrovaný a aktivní. Udělám všechno pro daný cíl. Většinou jej dosáhnu.

Jsem zvědavá, jak to dopadne. Myslím, že jste hodně lidem naboural jejich rozhodnutí…

Hlavně jsem do toho přinesl skutečnou soutěž. Od začátku tady byla totiž nastavená hra, kdy oba Babišovi dohodnutí kandidáti – Miloš Zeman a Jiří Drahoš – se chtěli do druhého kola tak trochu promlčet. Najednou jsem ale přišel já, všichni museli reagovat na má témata a připravená hra dostala trhliny. V tomto smyslu prezidentská kampaň teprve po mém vstupu dostala nějaké grády. Těší mě, že ač říkali před mým vstupem cokoli, dnes už říkají to, co já...

Co jste dělal těch osm let před tím? To jste se musel mít skvěle.

Nevím, jestli jste někdy zažila, že padnete na samé dno a musíte se z něho hrabat zpátky. Z politiky jsem přece neodešel dobrovolně. Po vstupu do politiky jsem všechny podíly ve svých firmách prodal. Byl jsem přesvědčený, že byznys a politika by se neměly míchat. Dnes, pokud byste k tomu politiky nutila, tak vám řeknou, že je to účelovka. Stát jako firma... Takže jsem se neměl kam vracet. Tehdy mi pomohl kamarád z firmy, kterou jsem kdysi spoluzakládal. Obchodně jsem tak procestoval celý svět. Asii, Latinskou Ameriku, Afriku. V té jsem byl asi desetkrát. V zemích, kam raději nikdo nejezdí – Súdán, Rwanda, Etiopie, Uganda, ČAD, Jižní Súdán, Angola, Ghana…

Později jsem dostal nabídku od Daniela Křetínského převzít Teplárenské sdružení. Abych tam mohl nastoupit, musel jsem být na reálné pozici v nějaké teplárně a tak jsem se dostal do elektráren Opatovice. Jak postupně přicházely nabídky od EPH, tak jsem musel uzavírat své pozice ve VAE Controls. Pracoval jsem ve slovenské Naftě, která skladuje a těží plyn. To bylo velmi zajímavé. Měl jsem tam na starosti zahraniční projekty – Ukrajina, Turecko… Nějakou dobu jsem byl i v dozorčí radě německého Mibragu.

Pak přišla další výzva. Nastoupit do klíčového přepravce plynu v Evropě, do firmy Eustream v Bratislavě na pozici v představenstvu i ve vedení firmy. Jsem člověk, který výzvy přijímá rád a tahle práce mě nadchla a naplňovala. Extrémně zajímavá, dobře placená, i když v zahraničí. Tedy pokud je Slovensko zahraničí. Takže jsem doma nebyl víc, než když jsem byl v politice. Nicméně platí to, co jsem si slíbil po odchodu z politiky. Když jsem doma, tak jsem s rodinou. Práci jsem chtěl takovou, co mě bude bavit a jako zábavu jsem si vymyslel například přednášení na VŠE a různě po Evropě, sem tam textík v novinách. Vše se mi vlastně dařilo. Až do listopadu. To jsem takhle jel z televize a ...

Pojďme k té rodině, nejmladšímu synovi je deset let, jak s ním trávíte nejraději čas?

My to máme s manželkou rozdělené – já jsem ten na sport. Lyžujeme spolu, hrajeme golf, tenis, někdy jezdíme na kole. On je mladý nadějný youtuber a blogger a sport ho vždycky vytrhne z virtuálního světa. Je introvertní a je rád sám. Programuje si hry, animuje filmy, komunikuje s lidmi po celém světě a naučil se tím výborně anglicky.

Luxusní byt na Praze 2 - 90m, Praha 2

Zobrazit nemovitost

Vždyť je mu deset!

Ano, je mu deset a je šikovný. Miluju ho. Bylo pro mě, pro uřvaného extroverta, trošku těžké tohoto introvertního chlapečka pochopit. Teď je to senzační. Je pro mě jako zjevení.

Vy jste už dědeček…

Ano, mám od dcer čtyři a navíc dvě vyženěná vnoučátka.

Vás je opravdu hodně. Jak to vypadá, když se všichni sejdete?

To je trošku složitější. Mám druhou rodinu. Udržujeme samozřejmě kontakty, ale ne uměle a násilně. S původní rodinou se potkáváme teď už bohužel spíše na pohřbech nebo různých narozeninových oslavách. My s Lucií a Nikouškem si vystačíme sami a máme jiný okruh přátel. Ale zcela standardně za námi děti s vnoučaty jezdí na barák nebo na hory. Ani netoužím dát celou tuhle velkou rodinu dohromady. To bych se asi zbláznil. Jsem rád, že mám děti, na které jsem hrdý, všechny vystudovaly vysokou školu, všechny se dobře živí. Mají dobrý základ ve vzdělání i v genetickém fondu. (smích)

Fakt jsem šťastný. Jen zaklepu, aby byli všichni zdraví.

Když teď možná budete prezidentem, tak budete muset více dbát na oblečení, vzhled. Tím nechci říct, že vypadáte špatně, to ne, ale jak vy se díváte na tenhle svět módy a stylistů?

Když jsem začal dělat celostátní politiku, tak si pamatuju, že asi v roce 98, nám dělali barevné poradenství, školení o oblékání atd. Moc na to nedám. Trošku mě ale pozitivně ovlivnily obě moje ženy. Rád nosím hezké věci, ale nepotrpím si na nějaké extra značkové oblečení. Jezdím nakupovat do multibrandu do Vídně, kde nakupuju za třetinové ceny než jsou v Pařížské. Kupuji si tam obleky, kabáty. Cenově to vyjde dobře. Když jsem v zahraničí, občas si udělám radost a koupím si třeba košile Pink, nebo něco podobného. Mám pár dražších casual sak. Občas šiji u Hartla. Nejraději mám džíny a trika.

Mé zlozvyky v oblékání odstraňuje můj největší kritik a stylista, syn Tomáš. Má pro to cit. Když jednou viděl moji fotku, na které mám kapesníček vystrčený z kapsy, tak byl zděšený a křičel, že jsem se asi zbláznil. „Tati, stačí jen proužek“! Takže já nepotřebuji stylistu.

Ve dvaašedesáti letech vím, že se potřebuju sem tam vyspat, že potřebuju mít pohyb a že mám chodit v tom, v čem je mi pohodlně. Myslím, že prezident má vypadat reprezentativně, na druhé straně musí být schopen odhadnout, do jaké společnosti jde a jak se má obléci pro danou příležitost. Jsem přesvědčen, že po těch letech v politice to víme dobře já i má žena.

Když se stanete prezidentem, co chcete změnit? Prezident nemá tolik pravomocí…

Má řadu formálních, výlučných pravomocí. Zahraniční a bezpečnostní politika jsou ty hlavní. Tam mám proti svým protikandidátům nespornou výhodu. Mám diplomatickou zkušenost a v bezpečnostní komunitě se pohybuji dodnes. Nemusím se nikde představovat. Hlavní ale bude vrátit na Hrad slušnost a hrdost. Chtěl bych na Pražský hrad vrátit havlovské srdce s klausovským rozumem. Proto také mám svůj znak – českého lva v červeném srdci. Jdu do toho tedy rozumem i srdcem. A přidám k tomu Topolánkovský úsměv! Chci na Hrad vrátit sílu, energii a kompetenci. A po trenýrkách chci vrátit na Hrad i standartu!

V domácí politice má prezident řadu pravomocí, ale má hlavně neformální vliv. Povinností prezidenta je dávat lidem naději, vracet jim hrdost a chránit slabé, bezmocné a potřebné. Musí se dívat dopředu, s vizí a nadhledem. To Miloši Zemanovi chybí. Lidé se už nesmí stydět za svého prezidenta! Měl jsem vždy poměrně ostré politické názory. Těch se nevzdávám. S věkem se k nim ale přidal bushovský soucitný konzervatismus, víra a pokora. Chci všem ukázat cestu, po které mohou jít. A naučit je vstávat, když upadnou. Pomoci jim, když to sami nezvládnou. Nejlepší je osobní příklad, prožitek a ten mi nechybí.

Říkal jste mi, že jste nikdy netoužil být slavný. Co byste dělal, kdybyste nevstoupil do politiky?

Cokoli. Pokud bych byl zdravý, tak bych se nikdy nepoddával osudu. Jsem bojovník. Urputný, hrdý a rovný. Jsem velmi aktivní, bez aktivity až neklidný a netrpělivý člověk. Aktivita je pro mne někdy důležitější než výsledek. Aktivní, pracovití a cílevědomí lidé se ve svobodné a demokratické zemi dříve nebo později prosadí. Kdybych se neprosadil v byznysu nebo v politice, tak bych se prosadil v něčem jiném. Jednou jsem dělal na studiích na Kypru test, jehož výstupem mimo jiné bylo, pro jaké činnosti jsem vhodný. Od nuly po deset bodů. Měl jsem docela dost sedmibodových oborů – od leteckého dispečera až po rektora univerzity. Deset bodů – maximum - jsem měl pouze u jediné činnosti. Sociální pracovník. Protestoval jsem, smál se. „To je blbost, já jsem manažer, byznysmen,“ vykřikoval jsem. A pak jsem přišel do politiky...

Co vy a moc? Dokáže to člověku zamotat hlavu? A co člověku s vaším egem?

Není mnoho lidí, kterým se z auta s majáčkem nezatočí hlava. Patřím mezi ty, kteří zůstali normální. Moc je fajn, ale musíte s ní umět pracovat. S věkem jsem se naučil jednu zásadní věc. Když na sebe narazí dvě ega, dva bojovníci, dva alfa samci, tak se vzájemně poměřují a natřásají si peříčka. Mě to s věkem přešlo. Už nemám tu touhu jako zamlada, kolikrát i v situacích, ve kterých jsem neměl šanci, za každou cenu vyhrát. Nepřestalo mě bavit vyhrávat. Umím ale lépe vyhodnotit tu cenu. Už také lépe snáším prohry. Každý člověk nadělá v životě řadu chyb. Soukromých i pracovních. Jen blbec se z nich nepoučí. S věkem navíc přichází, nevím jestli všem, ale mně ano, pokora. Právě proto se předpokládá, že prezident republiky je člověk se zkušenostmi, s poznáním, s životním příběhem. Kdo nepozná bolest a neudělá chyby, tak velmi složitě vyhodnocuje v těžké situaci, co je špatně a co je dobře.

Vy jste jeden čas hodně útočný byl, hlavně k novinářům…

Vůči novinářům jsem byl útočný právem… (úsměv)

Už mě to přešlo. Přestal jsem to brát jako velkou křivdu, i když mě všechny ty pomluvy a lži poškodily, stály mě reputaci a škodí mi dodnes. Orel much nelapá. Bere to totiž zbytečně moc sil. Mediální obraz, který o mně novináři vytvořili, mě v podstatě stál politickou kariéru. Vrcholný politik je nicméně povinen ustát i lži a pomluvy, jinak to nemůže dělat. S novináři už nebojuji. Ti, kteří mne úmyslně škodili a škodí, to ví a ví, že já to vím. Je mi jich líto. S řadou novinářů jsme si odpustili. Někteří novináři mě mají dokonce rádi. Prostě, dokonalá souhra, mír a porozumění. (smích)

Moc děkuji za rozhovor. Přeji hodně štěstí nejen do Nového roku, ale hlavně ve vaší kandidatuře.