Rychlá zpověď - Monika Leová: Budu mít hyperaktivní dítě

Co je u tebe nového?

Nic zásadního, jenom jsem se vdala. (smích) Dodělala jsem taky inženýra, stále jsem na Primě v Odpoledních zprávách. Nově jsem nastoupila jako speaker do Autosalonu. Jsem tam jako hlas, popisuji všechna auta, jaké mají výkony a tak. Snažím se toho dozvědět co nejvíce, protože jsem v tom opravdu nepolíbená, ale je to skvělý a hrozně mě to baví. Snad se dostanu i na obraz. Slíbili mi, že budu mít nějaké jízdy s Pepou Sršněm, protože jezdím na motorce, tak by mě mohl ještě trochu zaškolit a naučit pár triků. Moc se na to těším.

Ty jezdíš na motorce?

Ano, rekreačně.

Na jaké?

Teď jsme měli půjčenou Suzuki GS 500E.

Pronájem bytu 1+kk, Praha 6 - Bubeneč - 53m, Praha 6

Zobrazit nemovitost

To uneseš?

Ale jo, jezdili jsme na ní s Martíkem (manžel Martin, pozn. red.) po Praze asi tři týdny, a úplně nás nadchla. Koukáme se teď dokonce po vlastní. Jednu jsem měla dřív, když jsem udělala čerstvě řidičák, jenže mě srazilo auto. Byla jsem na tom docela špatně, vůbec jsem nemohla chodit, ale za nějaký ten půl rok jsem se dala do kupy. Pak jsem se na to bála znovu posadit. Až když jsem byla na Bali, půjčila jsem si tam velkou motorku a znovu si to zamilovala.

To já už bych na to asi v životě nevlezla. Hlavně ty jsi taková křehká dívčina…

Musím si pořídit dobré, kvalitní oblečení a bude to snad v pohodě. Nejezdím nijak rychle, snažím se být ostražitá. Zvlášť když jsem měla tu nehodu. Jsem opravdu na pozoru a vždycky vyjíždím s tím, že mě kdokoliv může srazit. Většina motorkářů za své nehody ani nemůže, spousta řidičů v autech na ně totiž moc nebere zřetel, nevšimnou si jich a stane se nehoda. Tak se stala vlastně i ta má, auto přejíždělo z vedlejší silnice a přehlédlo mě. Dodnes nemůžu trochu ohnout nohu a chybí mi tam kus kosti. Ale nijak mě to neomezuje.

Pojďme se ještě vrátit ke svatbě. Pamatuji si, když jste se zasnoubili, to už je docela dlouho!

Dneska mně vyběhla vzpomínka, že přesně před třemi lety jsme se zasnoubili.

Takže to trvalo hrozně dlouho, než jste se vzali…

Trvalo to asi dva a půl roku. Hlavně jsem totiž chtěla dodělat školu. Chtěla jsem si to plánování užít a věděla jsem, že když se budu věnovat škole a svatbě, tak bych si ani jedno neužila. Ani jednomu bych se nevěnovala na sto procent. Ještě při práci, protože jsem měla prezenční studium. Nikam jsme nespěchali, jsem hrozně ráda, že jsme na to počkali a vzešlo to až poslední rok.

Bylo to hezké?

Bylo to skvělý, úplně tím doteď žijeme. Pokaždé, když se vidíme s našimi svatebčany, na to strašně hezky vzpomínáme. Teď mám kolem sebe šest kamarádů, kteří mají svatbu letos. Snažím se dost angažovat, protože jsem k tomu přeci jenom trochu přičichla. Jsem ponaučená a ze zkušeností vím, že spoustu věcí člověk nevymyslí, nedomyslí. Chtěla bych, aby se věci, které se nám tolik nepovedly, nestaly jim, a aby to měli dokonalé. Abych jim dokázala poradit.

Co se nepovedlo?

Samozřejmě aby počítali s tím, že musí být „mokrá“ varianta. Netušila jsem, že můžeme mít tak ošklivé počasí, jaké nakonec bylo. Na poslední chvíli jsme sháněli velký stan. Nakonec jsme ho opatřili u hasičů. Půjčili nám ho jenom za jednu slivovici, to bylo úplně geniální. Říkala jsem si, že nemůže být zima a nemůže celý den pršet. A nakonec jsme měli strašnou kosu a pršelo od tří hodin odpoledne až do rána.

Pak nám také vypadávala elektrika, nebo jsme hodně řešili parkování. Opravdu je třeba dávat za auta telefonní čísla, protože když se někdo snaží odjet a nemůže vyparkovat, tak ať může dotyčného majitele auta sehnat. To jsou takové vychytávky, co jsme měli my, a moji přátelé o nich třeba nevěděli. Měli jsme koordinátorku, s pár věcmi nás obeznámila, tak se jim to snažím předávat. Strašně mě to baví, hlavně to s nimi prožívat znovu. Ale upřímně už bych si to asi nezopakovala, je to moc nervů v jeden den.

A co se změnilo v manželství?

Asi nic. Já si myslím, že tohle přijde přirozeně s dětmi. My jsme s Martíkem pořád na stejné vlně, máme se moc fajn. Ani tu svatbu jsme nějakým způsobem nepotřebovali, chtěli jsme ale náš vztah někam posunout. Jsme spolu devět let, všichni se nás ptali, ale úředně ověřený papír zas až tolik nezměnil. Spíš ta vzpomínka ze svatby… Uvědomili jsme si, kolik milujících lidí kolem sebe máme, a že máme štěstí, že jsme s Martíkem našli a funguje nám to.

Já jsem si nechala i své příjmení, oficiálně jsem Košínová Leová. Už máme ale od úřadu potvrzené, že můžeme být Le Košínovi. To byla další varianta, abychom měli stejné příjmení. Třeba až přijdou děti, abychom byli jedna rodina, už budeme Le Košínovi.

Jak se to bude psát – s pomlčkou?

Normálně Le Košín, je to třeba jako Le Pennová. Nám se tahle varianta líbí, moc se mi totiž nechce zbavovat toho exotického Le. Je to základ mého příjmení, mám tam jen příponu „ová“, můj brácha je Čeněk Le. Přijde mi, že to k nám patří. Dřív jsem kvůli exotickému jménu chtěla být od Vietnamu úplně distancovaná, ale teď mi přijde, že to ke mně sedí a nerada bych to ztratila.

To je asi s věkem… (smích)

Asi ano, možná jsem se tak nějak spokojila sama se sebou. Když jsem byla malá, byla jsem častým terčem posměchu, šikanovali mě. Ale postupně, především s modelingem, jsem si začala víc věřit a teď mi přijde, že je to výhoda.

Tehdy, když ti bylo třeba deset, tady tolik vietnamských dětí nebylo?

My jsme byli jediní u nás na maloměstě. Bylo to docela těžké. Než jsem se smířila se svým asijským vzhledem, tak mi to opravdu trvalo, cítím se uvnitř naprosto česky. Táta nás ani moc nevychovával, protože pořád pracoval, takže jsme vyrůstali doma s českou babičkou, dědou a s mamkou.

Luxusní mezonet na pronájem - Praha 3 - 190, Praha 3

Zobrazit nemovitost

Bylo mi líto, když jsme šli třeba s maminkou po ulici a všichni si mysleli, že jsem adoptovaná, protože moje maminka je modrooká vysoká blondýna. Vždycky mě moc mrzelo, že jí nejsem podobná. Mám ještě dva sourozence, ale já jsem se nejvíc potatila, na bráchovi a ségře nejsou asijské rysy až tolik vidět. Někdy si myslím, že se do nich tolik nestrefovali jako do mě. Ale na jednu stranu to beru pozitivně, protože mě to strašně posílilo. Jsem ráda, že jsem jim ukázala, že když je člověk pilný, pokorný a profesionální, dostane se do takových míst, o kterých se jim ani nesnilo. A že o tom opravdu nerozhoduje barva kůže, ani to, jaké má člověk kořeny. Za vše, co mám a co jsem dokázala, jsem hrozně vděčná a velmi si toho vážím. A zdaleka ještě nekončím… (smích)

Ptala ses někdy mamky, proč nevypadáš jako ona?

Ptala, ale ona vždycky říkala „protože tvůj tatínek je takový“, ale uvnitř jsi celá po mně. Mamce se vždycky líbily exotické typy, a obdivuju doteď, že se s tátou dala dohromady. Třeba můj dědeček ho ze začátku vůbec nepřijal, nebyl ani na svatbě. Mamka ale tátu milovala a říkala mi, že nikdy nelitovala toho, že se s tátou seznámili a že s ním měla nás. Po nějakých patnácti letech se sice rozvedli, ale bylo to nejlepší, co mohla udělat. Má teď tři hodné děti, na které je pyšná.

Ušla jsi kus cesty – zabodovala jsi v České miss, pracuješ na Primě, jsi veřejně známá osoba, lidi chtějí podpis a tak. Potkala jsi někoho, kdo se ti v dětství vysmíval? Nebo přišel za tebou někdo a omluvil se ti?

Asi ne, to se asi nestalo. Já už ani přesně nevím, které děti se mi posmívaly, už je to tak dlouho. Teď už se tomu jen směju, když mi říkají ťamanko, rákosníku a takové věci. Moji kamarádi mi říkají Ťami, ale to hezky zní, to mám ráda. Nadávku ťamanku jsem předtím nesnášela, ale oni mě oslovují Ťami a to nezní tak tvrdě. Vždycky jsem chtěla nějakou přezdívku, nakonec jí mám a moc se mi líbí.

Jak dlouho ji máš?

Asi od patnácti. Dali mi ji kamarádi z Vysokého Mýta, kam jsem dojížděla na tancování. Ťami mi přijde roztomilý a vím, že to nemyslí vůbec zle. Já sama si ze sebe dělám legraci a často vtipkuju na svůj účet.

Zmínila jsi, že vietnamsky neumíš, ale teď se jazyk učíš?

Vždycky jsem trochu rozuměla, ale mluvit jsem se naučila až v sedmnácti, kdy mě táta poslal samotnou do Vietnamu na tři měsíce. Tam jsem se docela dost naučila, ale vietnamština je strašně těžký jazyk. Když člověk jedno slovo zaintonuje sedmi způsoby, má pokaždé jiný význam. Takže jsem se potom velmi styděla mluvit, protože se mi třeba někdy smáli, když jsem řekla úplnou blbost. Nemysleli to zle, ale pak jsem se sama v sobě blokla.

Když jdu do večerky a prodejce na mě spustí vietnamsky, tak mu rozumím, ale radši řeknu, že nerozumím, abychom se do toho nějak nezamotali. Umím základní slovíčka a fráze. Když k nám teď do Česka přijela babička z Vietnamu na svatbu, tak jsem se s ní domluvila. Dokážu se zeptat, jak se má, co potřebuje a podobně. Ale asi se s ní nebudu bavit hodiny.

A to je i díky tvé učitelce?

Ta mě v tom udržuje. Myslím, že bych to jinak hodně pozapomněla. Nemám vietnamské kamarády, se kterými bych se vietnamsky bavila a procvičovala. Nejvíc jsem se naučila vietnamsky, když jsem byla ve Vietnamu na ty tři měsíce úplně sama. Učila jsem se jenom způsobem, že jsem chodila, říkala vietnamsky „co to je“ a psala jsem si to foneticky do svého diáře.

Hodně jsem se tím naučila, pak jsem to ale dost pozapomněla, a tak mám poslední dva roky doučovatelku. Mlaďounkou holčinu, asi osmnáctiletou, která mě doučuje. Jezdí ke mně domů, je to super. Divím se, ale že se mnou má takovou trpělivost. Teď jsme se učily pořádně číst jedno slovo, které má různé intonace a mně přijde, že to čtu pokaždé úplně stejně. Je to takové zpívání… Ani se potom nedivím, že všichni zpívají karaoke. (smích)

Chceš to někam s tou vietnamštinou dotáhnout?

Jelikož Martík ještě nikdy nebyl ve Vietnamu, tak jsem ho tam chtěla vzít. Říkali jsme si „tak za dva roky“. Když byl totiž Vietnam tady na naší svatbě – přijela babička, teta a sestřenka – tak ještě počkáme a pojedeme později. Samozřejmě bych se chtěla domluvit, protože tam chceme cestovat. Všichni si myslí, že když mám rodinu ve Vietnamu, že se tam vyznám, a píšou mi, abych jim doporučila, kam zajít. Byla jsem tam sice asi třikrát, ale z toho jsem většinu času byla s rodinou a nikdy jsem extra necestovala. Jsem ale ráda, protože to můžu vidět s Martíkem. Teď bych ráda trochu otočila poměry – že bychom byli tak dvacet procent trávili s rodinou a zbytek cestovali.

Překvapuje mě, že když jdeš do večerky, tak na tebe Vietnamci mluví vietnamsky. To je automaticky? Přitom dneska ty „banánový“ děti to taky moc neumí…

Učí se to z nutnosti, spousta jich ale neumí psát. Odposlouchali vše od rodičů, protože se s rodiči baví vietnamsky, ale jinak už vietnamštinu nepoužijí. V těch večerkách více méně pořád pracují ti starší, jejich rodiče. Děti jsou na školách a občas jim tam pomáhají. Hodně lidí se diví, že vietnamsky neumím. Moc mě mrzí, že nás táta nikdy neučil vietnamsky, mohli jsme mít jazyk „zadarmo“.

Jste spolu s manželem devět let. Kdy budou děti?

Chtěla bych mít do třiceti první dítě, takže jsme si říkali, že tak za dva roky se začneme snažit. Víme, že to nemusí hned vyjít. Mám kolem sebe spoustu kamarádek, kterým to nejde, tak uvidíme. Nebudeme na to nijak tlačit.

Na Primě se najednou všechny redaktorky vdávají a mají děti…

Zatím jsem šťastná, že k tomu štěstí nepotřebuju dalšího človíčka. Já si myslím, že to vyplyne samo. My si teď s Martíkem užíváme, že jsme „free“ a že můžeme cestovat, užívat si jeden druhého. Spousta přátel kolem nás má děti a život se jim změnil. Nerada bych tomu malému vyčítala, že jsem tam a tam nebyla. Chci se vybouřit, všechno zcestovat, abych si mohla říct, že teď je čas na rodinu a budu se mu na sto procent věnovat. Vím, že jak je Martík hyperaktivní, budu mít hyperaktivní dítě. Nebudu spát, nebudu nic jiného dělat a budu lítat jen okolo něj.

Ono se potom dá cestovat i s dítětem.

Přesně, ale teď ještě pořád bydlíme v podnájmu, máme spolubydlící. Koukáme se po vlastním bydlení, byli jsme na několika prohlídkách, ale pořád to není ono. Nechci se na to vymlouvat, samozřejmě to nějak zvládneme, kdyby miminko přišlo, ale chtěli bychom mít přeci jen základ, abychom ho měli kam přivést.

Na Primě ses zabydlela, ale pokukuješ pořád ještě po modelingu?

Málo. Minulý rok to bylo ještě docela dobré, jsem zvědavá, co přinese letošek. Mám nějaké focení, přehlídky, byla jsem párkrát v zahraničí, to bylo fajn. Ale už mám spíše více moderací – moderuji večírky, konference, je to i lépe placené a je to tady.

Lépe placené než modeling?

Ano, modeling není extra finančně ohodnocený. Přijde mi, že je spousta modelek, které chodí za nižší honoráře, jen aby byly na přehlídce. A tím obecně kazí ceny.

Když jsi šla do modelingu, kde se modelky ukazují ve spodním prádle, v plavkách… Co na to táta?

To jsem mu nikdy neukazovala. (smích)

Tak přece nežije v jeskyni…

On to asi neřešil, vždycky jenom chtěl, abych obecně hodně pracovala. Překvapilo mě ale, jak vzal celkově soutěž Miss, protože co se týče soukromí, tak to si Vietnamci hýčkají, a obecně jsou hodně zdrženliví a nikde se moc neukazují. Ale táta je takový střelec, všechno je mu jedno, takže mě v tom strašně moc podporoval. Prádlo by ho asi úplně nepotěšilo, ale asi věděl, že jsem chytrá holka, znám limity a vím, co si mohu dovolit. Je to práce a mám za to nějakým rozumným způsobem zaplaceno.

Táta nežije v Praze?

Ve východních Čechách, žije pořád tam, kde se naši poznali.

A mamka?

Mamka teď žije v Lysé nad Labem. Našla si přítele… Nebo teda teď už manžela.

Tak to máš docela velkou rodinu!

My se do východních Čech vracíme každý víkend, protože tam máme rodinný dům, babičku a dědu, Martík tam má taky rodinu. S tátou se vídám a s mamkou se scházíme spíš v Praze, jdeme na oběd nebo spolu něco podnikneme. Táta nám hodně vaří večeře. Splnil si teď sen a postavil nový velký dům, kde má ještě podnájemníky. Konečně má své bydlení, protože vždycky bydlel v takovém brlohu a hrozně se za to styděl. Teď má krásné bydlení, takže dvakrát do měsíce chodíme k němu na jídlo. Jsou to neuvěřitelné hostiny, úplně to milujeme.

On se asi celý život snažil šetřit a hodně pracoval…

Přesně. Všichni se ho teď ptají, kde na to vzal. Říká „já jsem furt makal, nic jsem neutrácel, nikam jsem nejezdil na dovolené“. Spoustě lidem to vrtá hlavou, možná i závidí, ale on si na to skutečně našetřil. Táta nejede každý rok na dovolenou, každý víkend je v práci. Ty peníze poctivě nastřádal.

To je ta vietnamská nátura.

Jsou to neskuteční dříči. A v pětapadesáti letech si skutečně plní svůj sen, kdy našetřil peníze a postavil si velký dům.

A taky už si našel partnerku?

Má vietnamskou partnerku, už od doby, kdy se s mamkou rozvedli. Našel si Vietnamku a mamka si našla Čecha. Co jsme takhle spolu vyrůstali, asi dalších deset, patnáct míšených rodin, tak jsou do jednoho rozvedení a vždycky se Vietnamci vrátili k Vietnamkám a Češky k Čechům.

Je to jiná mentalita, buď se musí jeden z nich změnit, nebo to asi nemůže fungovat. Tradice jsou jiné, styl výchovy je jiný, a vůbec postavení ženy je taky úplně jinde. Žena vždycky musela být ta poslušná. A české ženy jsou trochu emancipovanější, tak už to špatně snášejí. Moje mamka to snášela do jisté doby, pak už pohár přetekl. Neumím si představit, že by spolu byli doteď. Je teď moc ráda, že má současného manžela. Každý víkend spolu někam jedou na výlet, s tátou by to asi takhle neměla. Jsem ráda, že se rozvedli a že je každý šťastný s tou svou polovičkou.

A ty jsi taky spokojená. Řekni nám, co tě čeká v roce 2019?

Co mě čeká… To jsem také zvědavá! Navázala jsem pěkné spolupráce a doufám, že budu hodně moderovat a zůstanu v Odpoledkách, vyjde mi ten Autosalon. Že se třeba dostanu i na obraz, že si pořídím motorku…

Teď letíme do New Yorku, čeká nás šest svateb našich přátel a jedni z nich se berou právě v New Yorku. Nikdy jsme tam nebyli, tak jsme si řekli „proč ne“. Máme naplánováno pár dalších menších dovolených. Hory, potom v létě vyjet někam k moři, jenom v autě s Martíkem.

Držím palce a díky za rozhovor!