Rychlá zpověď - návrhářka Kateřina Geislerová: Vím, po čem ženy touží!

V minulosti jste říkala, že obchody nenabízejí nic pro normální ženy. Můžete mi to vysvětlit?

Valná většina návrhářů tvoří prototypy oblečení na modelkách a možná to je také kvůli tomu, že ne každý návrhář, který vymýšlí to oblečení, tak to není on, kdo ho zpracovává. Podle toho to pak vypadá. Když máte velikost 34 nebo 36, sluší vám všechno, ale potom už ne.

Proč vlastně šijete pro ženy, které mají tvary, když líp se šije na modelky?

Začínala jsem úplně od píky. Vystudovala jsem dva roky módního návrhářství, ale pak jsem si  vlastně uvědomila, že chci pracovat sama pro sebe a začala jsem párat všechno oblečení a snažila se přijít na to, jaký to má základ. Musela jsem pochopit tu krejčovinu a začala jsem si pak tvořit sama vlastní střihy. Jelikož jsem tehdy neměla ani vyndru a musela bych si pronajmout modelku, tak jsem to dělala na sobě. Měla jsem asi tak velikost 36 nebo 38, ale s tvary. V podstatě jsem neměla jinou možnost.

Souviselo to i s tím, že se vám nelíbilo to, z čeho jste sama musela v obchodech vybírat?

To je pravda. Měla jsem sice normální postavu, přišlo mi ale, že mi skoro nic neslušelo. Strašně dlouho trvalo, než jsem našla hezké kalhoty, co by mi dělaly hezkou postavu nebo šaty, co by mi zvýrazňovaly pas, dělaly hezká ramena, schovávaly zadek, když ho žena má a přišla jsem na to, že to oblečení i u známějších značek vpodstatě nesluší každému. Takže jsem se snažila vždycky tvořit pro ženy, co mají tvary, protože když žena chce oblečení, které by jí padlo, tak ho jen tak nenajde.

Co se týče toho párání oblečení. Kolik jste toho vypárala než jste na to přišla?

Já jsem párala dlouhá léta (smích). Párala jsem dámské i pánské oblečení a vždycky, když jsem zkoušela třeba dělat límce nebo komplikovanější věci, tak přeci jen dva roky návrhářské školy není mnoho, tak jsem to musela dohnat. Studovala jsem s lidmi, kteří v tom byli od patnácti a měli všechen ten základ za sebou a já jsem byla jediná, která vůbec nic neuměla. Do dneška nechápu, proč mě tam vzali.

Asi cítili nějaký potenciál!

Je to možné, protože po dvou letech jsem vyšla jako nejlepší z ročníku. Dva roky jsem dřela, protože mě to strašně bavilo, takže jsem za ty dva roky dohnala to, co oni se naučiliza deset let.

Luxusní rodinné domy a vily, Praha 6

Zobrazit nemovitost

Říkáte, že jste dřela. Hodně ale pomáhá zviditelnění - známá modelka, kontakty a tak dále. To vy jste neměla a přesto se vám podařilo otevřít butik v Paříži! Takže bylo to o píli nebo o štěstí?

Upřímně si myslím, že to bylo jen a jen tou pílí, ale hlavně díky tomu, že jsem velmi brzy našla svůj rukopis, který nebyl nikomu podobný. Neřídím se trendy, tím co se nosí na ulici, ale vždycky mě zajímalo ženské tělo. Takže jsem vždy tvořila na ženské tělo tak, abych ho zkrášlila. Ono to zní jako klišé, ale opravdu jsem se o to vždycky snažila. Já jsem strašně chtěla tvořit a nevěděla jsem úplně přesně jak, tak jsem vzala kus látky, hodila jsem to na pannu a začala jsem sochat. Takže přes ty mé nedostatky jsem se dostala k tomu, že jsem začala být věrná svému rukopisu, nedělala jsem kompromisy a opravdu jsem si šla za svým. U mě to byla velká vášeň, takže jsem to nemohla dělat ani jinak. 

Jste hodně cílevědomá?

Šlo to spíš od srdce než, že bych se chtěla za každou cenu prosadit. Já opravdu nemám takový charakter. Chci dělat jen to, co mě baví. Vždycky jsem to chtěla a v Paříži jsem neznala vůbec nikoho. Byla jsem tam věčný student a v módě jsem neměla žádné známé. Neměl mi tam kdo pomoct, abych se udržela a naopak. Vždy, když jsem zaklepala na nějaké dveře, řekli mi: “No jo, ale vy začínáte. Tak až se tři roky udržíte, tak se vraťte.” Za tři roky je ale přeci potřebovat nebudete, pokud se udržíte.

A jak jste se tedy udržela?

Jen díky mým klientkám, které si koupily nějaké oblečení, byly s ním spokojené a tak se vrátily a přivedly kamarádky. Pak, když mi byl showroom malý, tak jsem si otevřela butik.

Jak dlouho to trvalo, než jste si otevřela butik?

Školu jsem vyšla 2001, rok jsem chodila na stáže, 2003 jsem si otevřela značku a 2007 butik. Takže po čtyřech letech.

Jenže teď ve Francii nežijete. Jste tady zpátky na trvalo nebo jen na přechodnou dobu a plánujete návrat do Francie?

Já žiji den ze dne. Mám dvouletého syna, takže jsem momentálně s ním. Rodinu mám tady, ale do Paříže jezdím každé dva měsíce. Malej už tam byl se mnou několikrát a do Paříže je to hodina dvacet cesty. Je to za rohem, takže já to beru jako metro. (smích) Pendluju.

Je těžší se prosadit v zahraničí nebo tady?

Záleží v čem tkví slovo prosadit se. Jedna věc je dělat přehlídky a mít krásné fotky ve všech žurnálech, ale neuživit se tím, druhá věc, uživit se tím. Máte plno návrhářů, kteří se tím živí, ale v těch žurnálech nejsou a nejsou tak viditelní. Záleží, jak to vnímáte. Já každý den děkuji za to, že můžu dělat to, co mě baví a jestli se to líbí, tak jsem za to jenom vděčná :) Ráda ale přijímám výzvy a snažím se jít pořád kupředu.

Teď tvoříte tedy převážně pro pražské klientky?

Teď se víc koncentuji v Praze, je to jednodušší. V Paříži mám za sebou nějakých 13, 14 let práce, takže tady jsou pro mne ty výzvy větší a v Paříži jsem měla možnost mít showroom a butik. Je fakt, že udržet se v Paříži je až neuvěřitelné, protože těch návrhářů jsou tam tisíce. Tady jsou desítky, tady je to malinké. Pokud to ale děláte srdcem, zachováváte svůj rukopis a děláte kvalitní práci, vždycky si najdete svoji klientelu.

Přiznám se, že když vidím modelku, která má vaše šaty, vím, že jsou to šaty od vás, protože opravdu je ten váš rukopis znát. Svádělo vás někdy odbočit z toho rukopisu?

Já mám pocit, že s každou kolekcí se pouštím do něčeho úplně jiného. Ať už jsou to barvy nebo materiály. Pro mě je spousta modelů, které bych před pěti lety neudělala. Dnes mám pocit, že bych ráda udělala něco, co by nebylo tak viditelné mým rukopisem ale nějak se mi to nedaří (smích). Mám to hluboce dané. Snažím se, aby každý jednotlivý kousek dělal ženu krásnou. Je jedno, jestli to jsou vypasované šaty nebo oversized kabát. I ten kabát, který je velký, musí být střihově udělaný tak, aby tu dámu prolužoval a nerozšiřoval. Musí jí slušet a nesmí z ní udělat matronu.

Jaká je vlastně vaše aktuální kolekce?

Teď jsem nafotila jaro léto 2017, jmenuje se Sway. A sway je výraz pro surfaře, když chytí svoji vlnu. V češtině se ta kolekce jmenuje Na vlně. Je to úlně poprvé, co dělám barevné motivy. Tahle kolekce je úplně divoká a strašně jsem si to užila.

Aktuální tváří je Simona Krainová?

Dá se to tak říct, ale spíš to vychází z našeho přátelství a z toho, že mně se velice líbí styl Simony. Ona má jednoduchý styl, ale vždy tomu dodá nějakou tu perličku, která z ní udělá dámu, která má prvky rebelie. Navíc umí každý model vynést a i když je to od ní někdy rock’n roll, zůstává za dámu a to se mi na ní moc líbí. Cokoliv si u mě obleče, tak jí to sluší. 

Zkoušel vás někdy někdo tlačit, abyste tvořila jinak?

Ano. Když jsem začínala. Chtěli, abych dělala konfekční řady, abych začala prodávat v obchodech a mohla jsem mít i sponzory. Ale docela rychle jsem si uvědomila, že když začnu jít tímto směrem, tak udržet si kvalitu, udržet si rukopis, je velice těžké. Naštěstí jsem měla docela širokou klientelu a rozhodla jsem se že budu pracovat jen s tou klientelou a už nechci dělat ani žádné festivaly. Nejsem návrhář, který by musel mít všude na světě své oblečení.

Co vlastně říkáte na fashion weeky, které se pořádají tady v Praze?

Já jsem tady začala na prvním v roce 2012. A od té doby to jde stále nahoru. Ten rytmus dvakrát do roka, pro mě jak mám malý miminko, bylo docela náročné dodržet. Ale pokračuji v tom dál, proože to opravdu stojí za to. Kvalita jde nahoru a je to skvělý. Nejen pro návrháře, ale i pro to publikum, aby si uvědomilo že tady se může také dobře obléknout a nemusí jezdit jinam.

Co vás žene vlastně kupředu?

Jsem pořád zvědavá, nacházím nové materiály a myslím, že se těším, co ze sebe vymáčknu, protože tvořím instinktivně a nemám předem vymyšlenou kolekci. Ten moment, kdy ráno vstanu a přemýšlím, na co mám dnes chuť, co bych ráda vytvořila, je k nezaplacení.

Hluché období jste nikdy neměla?

Hluché ne. Ale měla jsem období, kdy jsem byla přepracovaná, protože jsem dělala šíleným tempem. Když uděláte model a najednou se z toho otevře další model a další a další a nejste schopní to zastavit. To byl neuvěřitelný adrenalin, ale najednou toho bylo strašne moc a nemohla jsem vidět ani látku, stroj ani nůžky.

Kdy jste začala tvořit znovu?

Nevím přesně jak dlouho. Možná tam byl taky ten moment, kdy jsem začala tvořit v Praze. Nová výzva, nový trh, neznámí lidé a ty věci přicházel samy a já jsem neuměla říct ne. Bylo to cítit na ulici, v lidech a najednou ta nádherná dynamická Parříž, která jiskřila každý den, se začala ztrácet, lidé byli unavení a ta všeobená deprese mě unavila.

Co se změnilo s příchodem syna?

Je to až kupodivu, ale já nemám poct, že by se mi změnil nebo omezil život. Naopak mu musím poděkovat, že konečně nepracuji do dvanácti hodin do noci a nepracuji ani na plnej úvazek, protože chci být s ním. Někdy ráno se probudím, že nechci vůbec pracovat. Což se mi před tím nikdy nestalo. Mívala jsem jen jeden týden dovolené za rok. Od té doby co mám syna, pracuji míň.

Dá se říct, že díky synovi už umíte říkat ne?

Ano! To je velký rozdíl. Už umím říct ne.

Ono by se dale říct, že jste si všechno splnila, máte ale nějaký sen, čeho byste chtěla dosáhnout dál?

Já žiji každým dnem. Je skvělé mít velké plány, ale momentálně jsem tak naplněná a vše se mi zatím plní, takže teď, tak jak to je mi to plně vyhovuje, ale do dalekého budoucna vždy jsem měla sen, že bych si zařídila módní dům, krejčovství, kam si dáma přijde, modelka jí ukáže celou kolekci, ona si ukáže, který model chce, pak se jí to ušije a má k tomu veškerý full servis. Kontakt s klientkou je mi od začátku velkým přínosem a jen díky této intimitě mě to dotáhlo tam, kde jsem. Vidím, po čem dámy touží.

Po čem? Po čem ženy touží?

Dámy, které znají svůj styl, touží po tom, aby to bylo vidět, že ten styl mají, takže ke mně chodí převážně dámy, které chtějí být ženské s velkým Ž. Jsou to ženy, které chtějí být viděny a nevadí jim, že to je oblečení, které nenajdou jinde. Je to oblečení, které zvýrazňuje ženské tvary.

Takže sebevědomé ženy.

Mám z části zákaznice sebevědomé a když mě navštíví žena, která není příliš sebevědomá, poradím jí, co jí sluší nejvíc, ona si uvědomí, že to má hezký ohlas od okolí a vrátí se. Mám klientky, které chtěly jen černou, volné svetry, široké kalhoty a časem se naučily jak tomu dodat ženskost. Jdou do barev a vypracovaných střihů. 

v čem ženy chybují v oblékání?

Je rozdíl mezi Češkou a Francouzskou. Mám pocit, že češky trošku moc chtějí. Pro Francouzsku je jednodušší najít si svůj styl. V nich to je, na každém rohu mají butik, tisíce návrhářů, mají prostor a čas, tady těch možností je míň. Mám pocit, že ty dámy dávají hodně na trendy v časopisech nebo co jim řekne kamarádka nebo manžel a když už nevědí, jdou po značce, protože jsou přesvědčené, že tam nemůžou chybovat, což není pravda. Když to neodpovídá vašemu charakteru, chybujete. 

Co byste vzkázala ženám?

V módě nejde o to mít sebevědomí. Jde o to najít si svůj styl. Styl, který odpovídá vašemu charakteru. Nebojte se toho!