Rychlá zpověď - Robert Šlachta: O zatýkání mafiánů, ženách a budoucnosti

Jaké je to být tak trochu celebritou?

Já si nemyslím, že jsem celebritou. Na pozornost jsem si zvykl už v době, kdy jsem byl ředitelem ÚOOZ (Útvar pro odhalování organizovaného zločinu, pozn. red.), tam už to bylo trošku o tom, že jsem se za své lidi stavěl a uměl jsem si tu práci komunikovat. Teď je to jiné v tom, že už nad sebou nemám nadřízené, takže se nemusím pořád ohlížet a hlídat se, co nemůžu říct. A možná proto vznikla ta kniha Třicet let pod přísahou. Komentuju věci, které jsem do té doby nemohl komentovat.

Je to úleva, když jste teď „svobodný“?

Já jsem byl 30 let polda a z jedné strany je to určitě úleva, protože konec už byl hodně špatný. Člověk byl v koutě, každý den mě tlačili ke zdi, musel jsem se zpovídat, chtěli mi to znechutit… Ale na druhou stranu jsem tu práci miloval a bylo mnohem těžší být bez té práce. Po politicích se mi ale nestýská a nakopal bych je nejradši do p*dele. (směje se) Ale samozřejmě se mi stýká po práci a po těch lidech, kteří tam pracovali.

Bylo sepisování knihy i nějakou formou terapie?

Spíše takové vyříkání. Když jsem v roce 2016 odcházel od policie, viděl jsem, co jsou média schopna udělat a kolikrát si informaci upravil podle sebe. Tak jsem si myslel, že lidi budou mít zájem si to poslechnout z mého pohledu, jak jsem to viděl já.

Třeba případ Nečas a Nagyová, kdy někteří pořád omílají, že jsme mohli za pád vlády. A já teď vysvětluju, že premiér Nečas nebyl nikdy „rozpracován“, nikdy to nebylo o vládě, ale o úřednici vlády. A jestli je to nakonec milenka premiéra a dojde to tam, kam to došlo, tak za to nemůže Šlachta. Spíše by si politici ve svých funkcích měli uvědomit, proč tam jsou a že by měli mít morální kredit. Měli by se chovat jednou tak lépe než občané.

Já jsem si ty informace nechtěl nechat pro sebe. Možná jsem porušil nějaké tabu, že policisté nikdy nemluví, radši sklapnou a nechají si dát trafiku a jsou spokojeni. Ale já jsem to musel říct, byl jsem toho plný. Chtěl jsem popsat, jací jsme byli a jaká byla naše motivace.

Jak se k vám dnes lidé chovají, když vás potkají na ulici?

Za tu dobu na mě vystartovala jen jedna paní, ale jinak mě lidi poznávají a spíše mi říkají, že mi drží palce a je jim líto, co se stalo. Samozřejmě něco jiného je to na Facebooku a sociálních sítích, ale po radách od různých youtuberů, kteří jsou na to zvyklí, už vím, že se na to nemám ani ohlížet. A takoví, kteří jsou s*áči, neumí si tam dát fotku a jméno a potom jen sprostě „plivou“, ti mi nestojí ani za to, abych se nad tím zamyslel.

První vydání knihy se okamžitě vyprodalo. Překvapilo vás to?

Hodně. Když jsme to s novinářem Josefem Klímou dávali dohromady, tak jsem si říkal, jestli to vůbec bude někoho zajímat. A teď musím říct, že jsem příjemně překvapený. Lidi mi na Facebooku dávají pěknou zpětnou vazbu.

Napíšete i nějaký román z policejního nebo kriminálního prostředí?

Slibuju, že už nic psát nebudu! (smích) Většinou není dobré navazovat na něco dobrého a já nejsem spisovatel, nechci se do toho plést profesionálům. Toto měla být jen zpověď, jaký jsem byl a co jsem dělal.

Luxusní byt k pronájmu - Praha 1 - Nové Město, Praha 1

Zobrazit nemovitost

Když vidíte některé lidi, které jste vyšetřoval nebo zatýkal, a oni tady i po letech volně chodí, jak to vnímáte?

Pokud byste jako policista nad tím přemýšlel, tak byste neudělal nic. A vždycky byste si říkal, že je to zbytečné. Kolikrát nám to bylo vyčítáno, ale já si myslím, že to slouží hlavně k tomu, aby si policie už nedovolovala a nebyla pouštěna tam, kam byla, třeba do politiky. Aby si policisté říkali: „Je lepší nic nedělat a raději budeme chytat ty, kteří si to zaslouží a kteří jsou jednodušší.“ Protože čím se snažíte jít výš, v politice i ve financích, tím je to složitější.

Měl jste za těch třicet let u policie někdy osobní krizi a chtěl jste s tím seknout?

Takových událostí bylo dost. Pamatuju si v roce 1998, kdy se mě albánsko-české prostředí snažilo obvinit z toho, že kradu služební auta. Byl jsem krůček od toho, abych skončil ve vazbě. Potom se to vysvětlilo a já jsem další den přemýšlel, jestli to mám vůbec zapotřebí.

Ale takové krize jsou v každém zaměstnání, v pátek už jste utahaný, máte toho plné zuby, nevíte, jak dál. Kauzy se táhly třeba rok, nevěděl jsem, co s tím. A v pondělí už jsem byl zase nabitej a prostě jsem šel do toho.

Lidé se mě pořád ptají: „Proč jsi to dělal? Proč jsi tomu tolik obětoval?“ A já jim říkám, že to je takový policejní útvar, kterému je potřeba se obětovat. Pořád jsem věřil tomu, že sloužím státu. Až po Nagyové jsme byli připraveni, lidi, kteří na tom pracovali, že odejdeme. Že nás stejně vyhážou.

Kolikrát jste dostal nabídku na úplatek?

Musím říct, že jsem nikdy nedostal nabídku na úplatek. Možná jsem se choval tak, že nikoho ani nenapadlo, aby za mnou šel. Ale byl jsem kolikrát z braní úplatku obviňován, protože když na vás nic nemají, tak se to mediálně hodí.

A kdyby chtěl policista na úplatcích zbohatnout, je to možné?

Nejznámějším úplatkem byl asi Jirka Komárek z Ostravy, z mé expozitury, kdy se ho snažil uplácet lihový boss Březina, nabídl mu 10 milionů za to, že ovlivní jeho šetření a spis. A teď je to u soudu.

Většinou je to tak, že se někdo chce dostat k informacím a spisu. A když jste na nějakém útvaru, kde to jde, tak je možné i zbohatnout. Ale podle mě je to krátkozraké, je to cesta do pekla. To prostředí funguje tak, že když jednou něco vezmete, tak oni, třeba Albánci, si za rok nebo za dva přijdou a vždycky si to vezmou zpátky. Nesmíte se dostat na tu šikmou plochu.

Můžete si teď vůbec najít nějakou normální práci?

Nemůžu. Lidi mi nabízejí práci v soukromém sektoru, ale je to kvůli tomu, že by chtěli informace, zkušenosti a kontakty. A já už jsem avizoval, že nechci žádnou bezpečnostní agenturu, nechtěl bych být využívaný k takovým věcem. Na druhou stranu hodně lidí má také obavu se se Šlachtou spojit, protože s sebou přináším to, co se o mně povídá, a oni nechtějí být ve střetu zájmů. Zatím vůbec nevím, jsem trochu rozpolcený.

Během služby vám asi nezbývalo moc času na osobní život. Máte teď tendenci si to vynahrazovat?

To ne. Jsem pryč několik měsíců, takže už ten odstup trošku získávám. Ale tím, že jsem psal knížku, jsem byl v takovém zápřahu, že jsem si ani moc neuvědomoval, že už tam nepatřím. Ale nelituju ani minuty. Nevyměnil bych to a ten život byl nádherný. Bylo to akční, těžké, ale já nejsem ten, který by toho litoval.

Ale teď, když přemýšlím, o co jsem přišel… Tím, jak jsem nikdy s nikým nežil, se mi těžko bude hledat nějaký rodinný život. Protože na to nejsem zvyklý, mám své roky. Asi to bude složité.

A přemýšlíte, že byste mohl mít rodinu a dítě?

Abych pravdu řekl, tak o tom teď nepřemýšlím. Ale když má něco přijít, tak to přijde a já to neřeším. Zatím jsem kvůli knížce v jednom kole, ale nikdy neříkej nikdy.

Pro ženy asi musíte být velmi atraktivní, takový akční hrdina…

V osmačtyřiceti, svobodný chlap! To si asi každá žena spíš řekne, že má ten chlap nějaký problém… (směje se)

Takže nepíšou, že by s vámi chtěly na schůzku?

Zatím se nic takového neobjevuje. Spíše se setkávám s tím, že na lidi působím jako takový bubák. Kolikrát si říkají, že jsem tvrdý, nekompromisní. A když mě pak potkají a poznají více, tak si uvědomí, že je to jiné. Možná je to i v tom. Nebo prostě působím odtažitě.

Luxusní byt na pronájem - Praha 1 - Nové Město, Praha 1

Zobrazit nemovitost

Někde jsem četl, že jste si nechal přišít odstávající uši. To je pravda?

To byla taková zkazka. (směje se) Bylo to někdy v roce 2006, kamarádka mi říkala, že má doktora, který by mi udělal plastiku. Tak jsem k němu šel, on mi řekl, že u dětí se to dělá ambulantně, tak mi to udělal.

A bolela ta operace? Přece jen, děti si toho ani nevšimnou, ale dospělý…

Ty vole, jak sviňa! (směje se) Přesně, u starších už to bolí více než u dětí. Tehdy jsem odešel, byl jsem v pohodě, usměvavý, protože to bylo všechno „vypíchané“. Ale ve tři ráno jsem se probudil a myslel si, že mi upadne hlava.

Proč jste se k tomu odhodlal?

Já jsem to předtím neřešil, ale jsem za to rád. I když někteří mi říkají, že už nejsem ten Robert, co jsem býval, že to ke mně patřilo. (úsměv)

Dříve jsem kvůli tomu zažil takové dehonestující věci, dělali jsme tehdy pravičáky, takové tvrdé nácky, a ti mi pod okny skandovali „ušatý traktorista“. Protože jsem se nikdy netajil tím, že než jsem nastoupil k policii, tak jsem pracoval v zemědělství.

Měl jste někdy opravdu strach o život?

Já jsem si nikdy nepřipouštěl, že by něco mohlo dopadnout špatně. A kolikrát se střílelo, honili jsme pachatele v autě, šli jsme nadoraz. Ale vždycky jsme to potom zapili, že to dobře dopadlo, a šli jsme dál.

Když jste v rychlé zpovědi zmínil, že jste spal s pistolí pod polštářem, tak to bylo ze strachu?

Tehdy jsem byl v zásahové jednotce a byl jsem tak naučený. Byl to takový způsob života, byl jsem 24 hodin denně připravený jít do akce. A to s sebou neslo i tu zbraň, tehdy jsem si nedovedl představit, že bych bez ní mohl žít. Ale postupně se to stále více začalo přesouvat do kanceláře a už to bylo o něčem jiném, o administrativě a řízení lidí.

Když jste u policie a celníků skončil, tak jste se přesunul na Moravu do vesničky. To vás lákalo, stát se vesničanem?

To není vesnička, ale městečko, má to pět tisíc obyvatel! (smích) Na Moravě si to užívám, opravil jsem si domek a beru to jako odpočinutí a užívání si domova. Já jsem opravdu 17 let žil na ubytovně v jedné místnosti, ráno v šest jsem chodil do práce a v devět večer nebo později z práce.

A na ubytovně jste si vařil?

Ne, já vařit neumím. Možná vajíčka, čaj. Ale dneska je to fantastické, všude jsou fastfoody, takže jsem kdekoliv schopen se zastavit a najíst se.

Jak teď nejraději odpočíváte?

Nejvíce mě baví dělat na tom domku. Upravuju si zahradu, dlažbu a takové věci. Maloval jsem, spadl jsem ze žebříku a potom jsem se z toho musel dostávat. (směje se) Hodně mě baví běhání a také mám takové vtipné autíčko, které jsem si koupil před několika lety. Je to Lotus Seven, a když je teplo, tak vyjedu na tom.

Není toho klidu moc? Nesvrbí vám trochu tělo, protože něco potřebujete dělat?

Zpomalil jsem, ale opravdu potřebuju pořád někde lítat. Neumím si odpočnout, asi bych neuměl jet na dovolenou.

Ta budoucí partnerka to bude mít opravdu těžké, být s takovým neposedným mužem…

Asi si mě bude muset najít nějaká aktivní. (směje se)

Luxusní byt k pronájmu - Praha 1 - Nové Město, Praha 1

Zobrazit nemovitost

Stále v Česku platí, že se policista bojí vystřelit na zločince, protože ho potom semele vyšetřování takového zásahu ze strany inspekce?

Určitě. Myslím si, že je to částečně kvůli tomu, že se funkcionáři za toho policistu nepostaví a nedokážou mu udělat podmínky. Je to i společenským klimatem – když policie zasáhne, je to špatně, když nezasáhne, zase špatně. Nikdo se policie v těch jasných pravomocích nezastane.

Pak vznikají případy, jako ta známá střelba na okruhu. Tehdy to byl řidič pod drogami, řídil ukradené auto. Policista ho nemohl zastavit, tak střílel a postřelil tuším spolujezdce. Dostalo se to k soudu, on byl dokonce odsouzený, potom byl zproštěný. Společnost si vůbec neuvědomuje, jak to policisté vnímají. Policista dělal práci, kterou dělat měl, a dělal ji dobře. A potom je popotahovaný.

Tím, že jste byl u policie tak dlouho, tak už z vězení vyšla spousta lidí, které jste zatýkal. Jak se k vám chovají? Nechtějí si to s vámi osobně vyříkat?

Musím říct, že když jsem v roce 2016 u policie končil, tak se ke mně mnohem lépe chovali ti, kteří z vězení vyšli. Kolikrát mi psali podporu, že jsme vždycky měli koule a respektovali je, jen jsme byli na té druhé straně. Ten zločinec většinou uznal, že dělal blbosti, a to, co jsme dělali, byla prostě práce policie. Kdežto někteří nadřízení nebo politici nás rádi smočili nebo do nás kopali, kde mohli.

Samozřejmě jsem zažil i různé pomluvy, vyhrůžky, plivání, ale na to si každý u policie musí zvyknout. Ale že by na mě někdo startoval potom, co vyšel z výkonu trestu, to se mi nestalo.

Jaké jsou nyní vaše plány?

V nejbližší době to budou akce k propagaci knihy, besedy a autogramiády. Pak mám nějaké nabídky a přemýšlím i o politice, to nebudu zastírat. Ale ještě nejsem rozhodnutý, kterým směrem se vydám.

Nemáte strach, že budete za své kroky v politice kritizován, pokud se dostanete?

Každý, kdo se rozhodne jít do politiky, sklidí kritiku. Kritika politiků je hrozně laciná, i když kolikrát si to zaslouží. Na druhou stranu já jsem byl v takové práci, kde byla kritika skoro na denním pořádku, protože vždycky jste šlápl někomu na kuří oko, a oni to ne vždy snášeli dobře. Když děláte ekonomické věci a daňové trestné činy, tak je to vždy tahanice.

Takže já jsem na kritiku zvyklý a s tím bych problém neměl. Zároveň politika je práce pro občany, láká mě vystavit si účet občanům. Vnímali jste mě tak, že mě znovu zvolíte, nebo půjdu do propadliště dějin? Není žádné jiné lepší hodnocení, vnímání občana je vždy nejčistější.

Děkuji vám moc za rozhovor.