Top hledané
Výsledky (0)
O životě v Česku, cestování a zpěvu

Rychlá zpověď - Tonya Graves: Rasismus mě nikdy moc netrápil

Karolína Lišková
28. ledna 2019
+ Přidat na Seznam.cz
8 minut

Je malá, šikovná a navíc strašně ukecaná. Tonya Graves přišla do Česka z Ameriky v roce 1995. A tak se jí tu zalíbilo, že zůstala, Praha je jejím domovem přes dvacet let. Díky svému talentu a entuziasmu se prosadila i na poli showbyznysu jako zpěvačka. Dlouhá léta strávila ve skupině Monkey Business. Od roku 2016 je na sólové dráze a její koncerty bývají beznadějně vyprodané. Krátce po startu nového roku si udělala čas na rozhovor pro Luxury Prague Life, kde se rozpovídala nejen o své dovolené v Mexiku nebo dětech, ale také o nepříjemnostech spojené s barvou její kůže a o lásce k hudbě.

Vrátila jste se z Mexika, s kým jste tam byla? Byla jste si odpočinout, nabrat síly do nového roku?

Byla jsem tam s kamarádem, jela jsem si odpočinout. Cítím ale, že z cest tam a zpátky jsem ještě víc unavená než předtím. Přitom jsem nikdy na jet lagy moc netrpěla, ale tentokráte teda trpím. I tak jsme si tam užili krásné chvíle.

Vy jste byla v Tulumu, že? Tam je to skvělé!

Tam je to úžasné, koupila jsem si krásný prstýnek, můj kamarád tam vyrábí šperky. Podívejte! Je to tyrkys a mexický opál, já miluji tyrkys a taky miluji stříbro. Nenosím zlato, v tom se necítím. Pokud mám mít zlato, musí být bílé. Ale to je zbytečně drahé, když můžu mít hezké stříbro.

Když už letíte přes oceán, nemáte tendence zastavit se „doma“?

Ne, jezdím tam, kam mám namířeno. A až pojedu za rodinou, tak pojedu za rodinou… Tentokrát jsem odletěla z Vídně do Chicaga, kde mám sestru, bratra a neteře a synovce. Byla jsem tam ale asi jen pět hodin, potom jsem pokračovala do Houstonu, kde jsem zůstala přes noc. Další den jsem odletěla do Cancúnu, kde se mi nelíbilo, je tam moc turistů. Bydlela jsem sice mezi místními, ale nebylo to ono.

Prodej luxusního bytu, Praha 1 - Nové Město
Prodej luxusního bytu, Praha 1 - Nové Město, Praha 1

Kamarád měl nějaké známé v Tulumu, kam jsme proto třetí den odjeli. Byli jsme tam asi šest dní a bylo to super. Strávila jsem tam Silvestr – na pláži se spoustou lidí kolem sebe. Pár jsem jich znala, ale dalších tři sta ne… Přesto mezi námi byla taková pěkná energie. Celý den jsem tančila na pláži a užívala Karibské moře, poznala jsem spoustu nových lidí. Byla to nádhera. Jsem ráda, že jsem to zažila.

Takže jste na ty nejkrásnější svátky v roce odletěla, byla jste tam s kamarádem. Co rodina?

Já jsem tady strávila Vánoce, byla jsem tu se svými dětmi. Do Mexika jsem odletěla 27. prosince.

A děti byly u táty?

Děti byly u táty. V Mexiku to bylo moc krásné, měli výborné jídlo. Mám alergii na pšenici a tam je skoro všechno z kukuřice, tak jsem jedla dobrá a zdravá jídla, nonstop avokádo a guacamole, to já miluju.

Což mi připomíná zelenou, a vy jste celá v zeleno bílé…

Zelená bílá síla. (smích)

Odkdy vy fandíte Bohemce?

Odjakživa! Protože to miluju. (smích)

Ženy a fotbal, to se vidí málo.

Nejsem zas takový fajnšmekr na fotbal. Mně se na Bohemce oproti Spartě nebo Slavii, které mají ultras a chuligány, líbí, že na Bohemce prostě hrají fotbal. Nejsme tady ten nejlepší tým v lize, ale to je jedno. Jde o rituál, jít do Ďolíčku a koukat na zápasy, kde jsou vždycky stejní lidé, kteří jsou věrní. Nikdo si tam na nic nehraje, nikdo se nad nikoho nepovyšuje. Jsme si tam všichni rovni. Jsme tam kvůli fotbalu a našemu klubu. Nic víc v tu chvíli není důležité.

Je tam zkrátka dobrá atmosféra…

Ano! Dobrá atmosféra, to ano. Ale největší trapas byl, když jsem zpívala před zápasem hymnu a pak jsme prohráli se Spartou. Ale stejně, Bohemka je a bude. A my jsme s ní všude. (smích)

Do Česka jste přišla v roce 1995. To už je hrozně let, už jste v podstatě Češka.

Řekla bych, že víc než Američanka, kde jsem přes dvacet let nežila.

Proč jste si vybrala Česko?

Kamarád mně Česko doporučil jako dobré místo, protože nebylo zničené po druhé světové válce jako jiné evropské země. Bylo tady možné vidět Evropu takovou, jaká byla před deseti, dvaceti nebo 1500 lety. Máme tady jednu z nejstarších univerzit na světě, takové věci neuvidíš všude.

Takže vás uchvátila ta atmosféra, architektura a historie?

Chtěla jsem vidět opravdovou starou Evropu a Česko mi z té nabídky přišlo nejlepší. Díky tomuhle rozhodnutí jsem mohla vidět takovou nádheru – všechny staré zámky, hrady a podobně. O těch Američané ani netuší. Tak moc se mi tu zalíbilo, že jsem tady už zůstala.

Co lidi? V té době tady nebylo tolik cizinců, ještě k tomu jste tmavá. Musela jste tady úplně vyčuhovat, zářit.

Když jsem sem dorazila, bylo to úplně jiné. Ale nikdy jsem nepovažovala za problém, že jsem černá. Byla jsem jasná cizinka, kdybych byla Vietnamka nebo Japonka, vyšlo by to nastejno. Myslím, že jsem měla docela štěstí, protože tady byli černoši, ale byli spíš z Afriky, a já jsem Američanka. My jsme jiní, sice máme stejnou barvu pleti, ale to neznamená, že jsme stejní.

Tomu rozumím, tenkrát jste ale pro lidi byla přeci jen exotická. Jak se na to tvářili?

Zpočátku to pro mě bylo složité, všichni na mě čuměli a já jsem nevěděla proč. Teď už je mi to jasné, byli tady černoši a byli tady i černošky, ale nebyli tak vidět jako já. Jsem Američanka, chováme se jinak než Afričani. Já jdu, kam chci, kdykoliv chci, protože jsem na to zvyklá. Afričani ne. Afričani jsou spíše v pozadí a snaží se být neviditelnými.

Funkcionalistická vila na prodej, Praha-západ
Funkcionalistická vila na prodej, Praha-západ, Okolí Prahy

Lidé jsou nejvíc překvapení, nebo nevím, jestli nejsou spíš zklamáni, že mě tady nijak zvlášť velký rasismus netrápil. Samozřejmě, všude na světě se najdou dobří a špatní lidi, i tady jsou nějací špatní. Ale je to o energii, kterou k sobě ty sám přivoláš. Když rozdáváš špatnou, tak se ti vrátí, třeba v podobě rasismu. Já jsem raději šťastná a myslím, že i díky tomu k sobě přivolávám dobré věci, dobré lidi.

A co jazyk? Přeci jen čeština je šíleně těžká. Ještě jsem neslyšela Američana, co by mluvil takhle dobře česky jako vy.

Nejsem žádný mistr v českém jazyce, ale dokážu v něm fungovat. Jsem kecka, nemám ráda, když nemůžu mluvit. Proto bylo potřeba naučit se jazyk.

Jak dlouho vám to trvalo?

Každý den se učím, pořád. Domluvím se a rozumím, ale ještě mám problém se čtením. Když dostanu nějaký dopis, tak netuším, co je tam napsané. Nemůžu číst české knihy, což mě mrzí, protože čtení miluji. Článek v časopise bych zvládla, ale nejsem v češtině vůbec dokonalá.

Vaši synové mluví česky?

Ano, spolu mluví česky, je to jejich první jazyk.

A s vámi mluví jak?

Mluví „czengliš“, takovou směsí češtiny a angličtiny. Nemám ráda, když s nimi Češi mluví anglicky, to jsem vždycky zakazovala, což teda nefungovalo. Když na ně totiž mluví anglicky Češi, nemluví pak správně anglicky.

Proč? Mají Češi tendenci na ně mluvit anglicky, protože jsou tmaví, jasní cizinci?

Ne, myslí si, že jsou chytrolíni, umí anglicky a budou mluvit s mými dětmi anglicky. Moje děti mluví tak blbě anglicky, že dokonce dostanou i nějaké dvojky nebo trojky z angličtiny! (smích)

Ale to je mi úplně jedno, protože alespoň rozumí a mluví, i když nemluví správně.

Čeština je jejich první jazyk a je to „superpower“, protože všichni na světě neumí česky. Angličtí rodilí mluvčí jsou většinou líní naučit se nový jazyk. Mluví anglicky, protože si myslí, že s nimi všichni budou mluvit anglicky. Já jsem na sebe nesmírně pyšná, že jsem se češtinu jakž takž naučila. Jsem schopná se tu domluvit, udělat rozhovor, je mi rozuměno. Kdo to umí, který Američan to umí? (smích)

Je to pravda, i když já tedy říkám každému cizinci, který do Čech přijde na nějakou dobu žít, aby se s češtinou netrápil, Česky mluví jen 10 milionů lidí.

Já myslím, že je extrémně neslušné, když tady má člověk žít a nenaučí se jazyk.

Určitě, když tu chce žít. Ale když je tu jenom na nějaký čas…

Babička mně vždycky říkala: kolik jazyků znáš, tolikrát jsi člověkem.

Jezdí sem za vámi rodina z Ameriky?

Jednou tu byl můj otec, před šestnácti lety. Většina mojí rodiny necestuje, k tomu by byl potřeba pas a letadlo. (smích)

Kdy jste se naposled sešli všichni dohromady?

Na jednom místě? V roce 2004.

To muselo být super!

Já miluji svoje sourozence, mám čtyři a já jsem nejstarší. Ale myslím, že je to proto, že je nevidím každý den (smích).

Na to jsou dobrá sociální média. Podívám se na Instagram a Facebook, vidím všechno, co dělají bratři a sestry, a to mi stačí. Samozřejmě jsem ráda, když se s nimi vidím, ale oni nejsou na jednom místě. Bratra a sestru mám v Chicagu, dalšího bratra v Ohiu, poslední sestra je ve Virginii. Pak mám rodinu v New Yorku, na Floridě. Jsou všude.

V rychlé zpovědi jste říkala, že kdybyste nebyla zpěvačka, hlídala byste děti.

Než jsem dorazila do Čech, pracovala jsem v dětském domově pro děti, které utekly z domova nebo měly doma nějaké problémy. Dětem bylo zhruba od dvanácti do sedmnácti let. Snažili jsme se společně nabrat správný životní směr, řešit problémy s rodiči, aby mohli být zase spolu. Takové práce se mi líbí, práce, kde můžu pomáhat.

Stala jste se velmi slavnou zpěvačkou. Co váš čeká v tomto roce?

Měli jsme koncert, který se v prosinci vyprodal za dva týdny. Problém byl, že jsme chtěli na druhý den přidat ještě jeden koncert, ale další možný termín je až v květnu. Někteří tak byli smutní. S tím ale nemůžu nic dělat, já to nekontroluju. Moje práce je být na pódiu a bavit lidi, to se mi líbí, to je můj dar.

Miluju, když můžu pomáhat nebo dělat lidem radost, ale neumím to dělat sama pro sebe. Proto si myslím, že je to dar i prokletí. Když jsem sem dorazila, nemohla jsem pracovat s dětmi, protože jsem neuměla česky. Tak jsem mohla být aspoň zpěvačka. Jsem na pódiu, lidi jsou na mém koncertě a můžou zapomenout na věci, které jim vadí nebo dělají problémy. To je to jediné, co můžu dělat. Nebo být v televizi, například ve filmu.

Letos nevím. Budeme mít spoustu koncertů, nejbližší je 2. února v brněnském Mersey Music Club. Budu také dál dělat hudební moderátorku televizní show Drive. Je úžasné, že mi dali šanci, protože jak mluvím, je to slyšet. Dělám rozhovory v češtině s českými kapelami a je to zábava, můžu se zlepšovat v češtině. Na jakékoliv dobrodružství, které mě letos čeká, se těším.

Tonyo, moc děkuji za rozhovor.

Rychlá zpověď:

Kde se cítíte být nejvíc doma?

Tam, kde je nejvíc lásky.

Nejkrásnější vzpomínka na Monkey Business?

V prosinci jsme spolu hráli několik koncertů po dlouhé době, to bylo super.

Kdo je vaším nejoblíbenějším českým zpěvákem?

To asi nemám.

Kolik máte doma párů bot?

Víc, než potřebuju.

Nejúčinnější dieta?

Dieta?

Jaký je rozdíl mezi Američany a Čechy?

Na to nemáme dost času.

Nejlepší hláška vašich synů, co vás vždycky rozesměje?

Nejvíc mě asi rozesmálo, když se mě syn zeptal, poté co jsem ztratila hlas, jestli ho zase najdu.

U jaké písně se pokaždé dojmete?

Vltava.

Co byste se chtěla v tomto roce naučit nového?

Každý den bych se chtěla naučit něco nového.

Nejhorší rasistická urážka, kterou jste tu kdy slyšela?

Měla jsem docela štěstí... ale co byl Monkey Business, tak ať tam nezpívám.

Nejoblíbenější české jídlo?

To je něco, co už nemůžu jíst - buchtičky se šodó.

Čím byste byla, kdybyste nezačala zpívat?

Pracovala bych nějakým způsobem s dětmi.

Nejlepší rada do života, co vám dala maminka?

Když nemáš co říct hezkého, raději neříkej nic.

Co byste změnila v české politice?

Máme na to málo času...
Dotazovaný se ptá redaktora:

Kolik bot máte vy?

Víc, než je potřeba. (smích)
Líbil se vám článek?
Diskuze 0 Vstoupit do diskuze
Rychlá zpověď - Monika Leová:
Zobrazit článek
Rychlá zpověď - Anife Hassan Vyskočilová:
Zobrazit článek