O začátku ve stáncích až k ovládnutí brněnské barové scény.

Rychlá zpověď - majitel pěti barů Jan Vlachynský: Korona mi s tím dost zamíchala

12. prosince 2020

10 minut

Sdílet článek:

Bar, který neexistuje, Super Panda Circus, Whiskey Bar, který neexistuje, Slast a 4 pokoje. Kdo dokáže ocenit prvotřídní drinky a bary světového formátu, bude ho zajímat Jan Vlachynský, který jmenované podniky rozjel společně se svým parťákem Andrejem Vališem. Dva kluci, kteří začínali ve stánku na Zelném trhu a dnes již majitelé pěti brněnských barů.

Začal jste podnikat poměrně brzo, ve dvaceti letech. Byl tohle původní plán?

Já si nemyslím, že dvacet let je brzo. Já si myslím, že jsem mohl začít mnohem dřív a dlouho jsem měl takový pocit, že jsem měl začít mnohem dřív. Jenomže prostě v naší rodině nebylo moc podnikatelů, takže jsem si tu cestu musel najít postupně. Dnes mám pocit, že by lidi mohli začít podnikat klidně v patnácti. Čím dřív, tím líp. Vím, že jsem chtěl být vědec, když mi bylo zhruba deset.

Potom jste se rozhodl pro psychologii? Tu máte vystudovanou.

Ne. Já jsem potom akorát nevěděl, co budu dělat. Po střední jsem šel na politologii, a to bylo jenom protože prostě někde na gymplu v předmětu ZSV mě něco s tím začalo bavit a jak jsem nevěděl, co dělat, tak jsem prostě šel tam. Potom jsem ale zjistil, že mě to sice baví, ale že mám strašně moc volného času. Tak jsem si k tomu přibral tu psychologii. V té době to studoval můj kamarád, který o tom básnil, tak jsem do toho šel taky. To jsou takové ty nepříliš promyšlené životní kroky.

Vy jste začínali jako kluci ve stánku. Proslavil vás Turbomošt. To jste si celé vymysleli sami, ten koncept?

Začalo to tím, že jsme kupovali jablečný mošt v lahvích a snažili se ho prodávat po brněnských kavárnách. Chtěli jsme prorazit i v Praze, což nemělo žádný úspěch. Tehdy jsem zjistil, že příliš obchodního talentu nemám, což mě provází pořád. Ale měli jsme ten mošt, který nás bavil, ale nebyl to byznys, nevydělávalo to. S Andrejem Vališem, jedním z mých společníků, jsme od osmnácti přemýšleli, co bychom mohli provést. Jedna z věcí byla, když nám kamarádka řekla, že na vánočních trzích jsou dobré peníze pro brigádníky, tak jsme si říkali, že když dávají velké peníze brigádníkům, tak budou asi oni sami brát hodně peněz. V říjnu roku 2009 jsme ten stánek udělali. Během měsíce jsme dali dohromady koncept. Měli jsme totiž mošt a zároveň jsme věděli, že se na trzích pije alkohol. To byly hlavní body. Nakonec nás napadlo, že bychom do něho mohli dát jablkovici a ono to fungovalo!

Mezonetový zařízený byt 5+kk na pronájem-Praha, Praha 1

Zobrazit nemovitost

Potom vám už stánek ale nestačil. A přišel první bar, který ještě neexistoval - Bar, který neexistuje.

Od začátku jsme byli nastavení, že budeme růst a že toho bude víc. Jeden stánek nám prostě nestačil, tak jsme další rok měli tři a další rok pět. Mysleli jsme si, že budeme dělat stánky v jiných městech. Ale v té době to vypadalo, že se nikam jinam nedalo dostat. Takže jsme se začali dívat i jinam a chtěli jsme zůstat v gastru. Ta energie nás zkrátka bavila, a proto ten Bar, který neexistuje. Jako něco, co nebudeme mít jeden měsíc, ale dvanáct. Když jsme se rozhodli, že do toho půjdeme, tak jsme věděli, že tam musíme mít plno od prvního dne. Lidi nám říkali, že bude trvat třeba půl roku, než si lidi zvyknou tam chodit. To jsme si ale nemohli dovolit, platit půl roku takový nájem a všechny ty lidi.

A povedlo se to?

Jo!

A čemu to přisuzujete? Dobrý marketing?

My jsme měli velmi jednoduchý marketing. Prostě jsme říkali, co děláme. A tím, jak jsme to říkali, tak jsme vyvolali docela zájem lidí, kteří nás začali sledovat a potom přišli. Ten první den jsme byli opravdu špatný bar. Nic jsme neuměli, ale inspirovali jsme se hodně v Americe.

Nejvíce asi v New Yorku..

Ano, tam.

Takže se to tam hodně odráží?

V Baru, který neexistuje stoprocentně, protože to je v podstatě newyorský bar. Jestli existuje něco jako koncept newyorského baru, tak to je tohle. Potom ty další už jsou něco jiného. Tam už se to liší podle toho, kterým směrem nás to zrovna bavilo.

Spousta lidí vás ale na začátku odrazovala, že prostě v Česku lidi na baru sedět nebudou. Jak jste dokázali tohle změnit?

My jsme se je tam prostě snažili posazovat. Na začátku tam samozřejmě taky nechtěli sedět. Nejdřív si sedali nejdál od baru. Což je paradoxní. My jsme totiž zjistili, že čím blíž je člověk baru, tím spokojenější bude a tím lepší zážitek dokážeme vytvořit. Není tam taková šance, že se nepochopíme. Takže je to výhodné pro obě strany. Udělali jsme dlouhý bar záměrně. Přišlo nám, že je super se těm barmanům dívat pod ruce. První dva roky si na to lidi zvykali. Dnes už je to jinak. Dnes už tam jdou rádi, protože si uvědomili, že to dává úplně jiný rozměr.

Ve vašich podnicích jsou z velké části mladí a krásní lidé. Je tohle ta vaše image? Je to důležité, jak vypadají?

Kdybych řekl, že vůbec ne, tak je to pokrytecké. V prvé řadě musím říct, že já už ty lidi nenabírám. Každopádně není to tak, že bychom řekli, chceme tady jenom blondýnky nebo borce s těmito parametry, protože to je správný. To ne. Ale asi přirozeně chceme, abychom vypadali k světu. Nebo oni. Já tam nestojím, já můžu vypadat, jak chci. To nejdůležitější je skutečně to, jestli ten člověk chce udělat radost druhému člověku.

Vy jste zmínil, že tam nestojíte, ale za barem jste dřív stál. Jednu dobu jste dokonce pracoval od 9 ráno do 4 do rána.

Takový koloběh se dá zvládnout tak, jak se to povedlo Andrejovi, který potom na půl roku vyhořel a myslel si, že se do práce už nikdy nevrátí. Nedošel jsem teda tak daleko, ale asi jsem tomu nebyl nejdál. Dneska si myslím, že to byla blbost. My jsme v té práci byli tak dlouho, protože jsme si potřebovali dokázat, že na to máme. Bylo tam hodně pochyb o tom, jestli to není náhodou omyl. Jestli náhodou nepřijdou na to, že nevíme, co děláme. Dneska už si ten pocit užívám a hlavně dokážu udělat mnohem víc práce za méně času. I když je pravda, že korona mi s tím dost zamíchala.

Nakousl jste koronu. Jak jste se celému blázinci přizpůsobili?

Takové ty klasické věci, že rozvážíme, dáváme věci s sebou. Ale je toho strašně moc. Náš tým je hodně decentralizovaný. Už na jaře ta první reakce byla rozmanitá. Jeden tým napsal koktejlovou kuchařku. Za další měsíc jsme ji vydali a tisíc kusů bylo prodáno do léta. Další tým vymyslel deskovou hru, spoustu takových drobnůstek, které v konečném důsledku vedou k tomu, že zdrojů tržeb se poskládalo víc. Velkou roli hraje online.

Zajímal by mě proces drinků. Vy si všechny vymýšlíte sami. Jak to funguje?

Na začátku, když jsme začínali, tak jsem ty koktejly hodně studoval a měl jsem v tom docela rozhled, ale postupem času jsem ho začal zase ztrácet, když jsem zjistil, že v tom týmu je daleko víc lidí, kteří tomu rozumí líp a zajímá je to víc. Ten proces je v každém baru ale jiný. Tím, že máme podniků pět, tak každé to menu se může tvořit jiným způsobem. Někdy to budou dva, tři, čtyři lidi, co se dají dohromady a měsíc na tom budou intenzivně dělat. Jindy se sejde dvacet lidí a každý udělá jeden drink. Těch variant je strašně moc.

Ale není to o tom smíchat jenom nějaké věci. Jedna část je přijít na nějaké fajn ingredience a dát je dohromady. Ale taky je potřeba dát tomu nějaký rámec, celkový feeling, vytvořit ten celkový zážitek, aby to dávalo smysl. Někdy je to menu, které máte v ruce. Jindy je to rozprostřené po prostoru. Chuť totiž neurčuje jenom ta tekutina. Když dám stejnou tekutinu do různých nádob, tak bude chutnat naprosto jinak.

Zmiňoval jste pět podniků. Před tím, než vznikaly, měli jste v hlavě cílové skupiny? Cílí každý bar trošku na někoho jiného?

Nemáme cílové skupiny ze dvou důvodů. Obecně děláme věci pro sebe. Takhle nás to baví, tohle je věc, kterou teď cítíme. A díky tomu to dokážeme udělat dobře, protože jsme sami sobě zákazníkem a dokážeme si to zhodnotit. Ve chvíli, kdybychom se to snažili dělat pro někoho, tak to bude nepřirozené. Druhá věc je, že ty bary jsou z mého pohledu demokratické místo, které je otevřené komukoliv. Můj ideální host je člověk, který si dokáže vytvořit mentální set up, se kterým navštíví každý z těch podniků. Jiný večer, s jinou náladou, v jiném oblečení. Každý v sobě může mít víc cílových skupin.

Prodej luxusního rodinného domu na Praze 6, Praha 6

Zobrazit nemovitost

Uměl byste mi říct, který podnik je vám nejbližší? Kde se třeba nejvíc odráží vaše já?

Nemám to takhle definovaný. Každý z nich je pro mě velmi osobní. Nejvíc vzpomínek mám na Bar, který neexistuje. Tam jsme strávili nejvíce času, potom postupně už to bylo míň a míň. Baví mě, že jsou jiný, ale dokážu se naladit na každý z nich a užít si to. Bude to prostě pokaždé jiný večer. Někam půjdu spíš na rande, někam půjdu spíš zapíjet dítě.

Všechny jsou v Brně. Nepřemýšleli jste někdy i o Praze?

Přemýšleli a nepřemýšleli. Vlastně asi spíš ne. Všechny naše podniky jsou kilometr od sebe maximálně. Takže je to semknutý. Vždycky to bylo něco, čeho jsme se báli. Spíše jsme přemýšleli o zahraničí. Koketovali jsme třeba s Barcelonou. V tuto chvíli ale žádný plán rozvoje nemáme. Letošek nás finančně hodně zabolel, tak uvidíme.

Jak si na tom z vašeho pohledu stojí česká barová scéna?

Já musím říct, že už teď nikam moc nechodím. V té první fázi našeho růstu jsem měl pocit, že ty bary mají nějak vypadat a že je něco dobře a něco špatně. Ale dneska už ten pocit vůbec nemám. Myslím si, že když cokoliv komukoliv funguje, tak je to prostě dobře. Může být akorát špatný zážitek z toho baru.

Tři roky zpátky vyšel v The New York Times článek o vašem podniku. To je fajn zadostiučinění, ne?

V NY Times byl článek o Brnu. Ten ilustrovala fotka z Baru, který neexistuje. To je vtipná historka. "To je ten bar, který byl v Timesech!" To strašně dobře marketingově funguje. My to teda nepoužíváme, protože to byla šílená náhoda. Článek byl o brněnských podnicích. Oni fungují tak, že sem pošlou novináře, který napíše článek a potom sem pošlou fotografa a tomu řeknou, vyfoť tady ty podniky. No a editor, který v životě nebyl v Brně, si z těch fotek vybere, co se mu tam líbí nejvíc. A úplnou náhodou si vybral nás. Takže tam stejně tak mohl být úplně jiný podnik. Přijde mi to trošku nefér.

Vy jste před dvěma lety otevřeli hotel Anybody. Jak se kluci ze stánku a z baru dostali k hoteliérství?

Dodnes mám v hlavě, jak mi strejda řekl “To jako prodáváš rum na náměstí, a to je tvoje práce?” Ten hotel je srdcovým projektem Adama Vodičky, jednoho ze spoluzakladatelů, který se k nám přidal velmi brzo. Vzniklo to tak, že jsme se v tom domě domluvili s majitelem, že tam uděláme bar Slast. Zůstaly tam ještě nějaké volné prostory a Adama napadlo, že bychom tam udělali hotel. Já jsem měl pocit, že děláme moc věcí naráz. Za pár měsíců ale přišel, že se domluvil s majitelem a že do toho jdeme. Začali jsme vymýšlet, co všechno by to mohlo být. Což nás baví nejvíc. Tady jsme si říkali, proč vlastně jde člověk do hotelu? Potřebuje někde přespat v nějakém městě, jenže to nás moc nebaví, tak jsme to obrátili. Co kdyby tam člověk jel kvůli tomu, co je uvnitř pokoje? Je to rozhodně párový zážitek, taková hra. Kdy se člověk může vtělit do jiného světa. Ve chvíli, kdy totiž otevřete ty dveře, tak jste někým jiným.

Je ještě něco ve vaší hlavě, co byste chtěl realizovat?

Já jsem se před nějakou dobou vědomě vzdal těch velkých vizí, jak to všechno může být. Protože by měly vycházet z týmu a myslím si, že když je má šéf, tak může zastiňovat nějakou vizionářskou kreativitu, která by mohla přijít od jiných lidí. Já moc nemám ambice nebo potřeby něčeho konkrétního. Vím, že budeme dělat další věci, ale jaké přesně, to nevím.