Rychlá zpověď - bývalý ministr zdravotnictví Roman Prymula: Lidé mi lezli přes plot!
Před pandemií koronaviru jeho jméno znali především lidé z oboru. Aktuálně v Česku ale není snad nikdo, kdo by ho neznal. Mnoha lidem je trnem v oku, faktem ale zůstává, že Roman Prymula je odborník za slovo vzatý, který se v první vlně pandemie výrazně zapojil do boje proti neznámém nepříteli. Přestože už není ministrem zdravotnictví a v televizi ho už nevídáme tak často, pořád má ke koronaviru co říct. V rozhovoru pro LP-Life.cz se vojenský lékař, vědecký pracovník a politik rozpovídal nejen o viru, ale také o svém soukromí.
Jaké to je, sedět každý den na Pražském hradě s nádherným výhledem?
Určitě je to něco jiného, než co jsem doposud zažíval. Jsou to prostory, které historicky dýchají tím, co všechno se tady událo. Já to ale zas tolik nevnímám, pokud je to pracovní.
Proč nejste na home officu jako většina národa?
Home office je výborná věc, ale v rámci různých kontaktů, když potřebujete něco operativně řešit, jde to lépe v prostorách, kde můžete občas přijmout nějakou návštěvu, protože doma to v tuto chvíli úplně nejde.
Jak se vám život za dobu koronaviru změnil? Jak byste ho porovnal s úplným začátkem epidemie a teď?
Život se změnil zejména ve vztahu k období před covidem, když člověk byl v nějakém režimu. Kdybych to přirovnal zpátky, tak na úrovni třeba vysoké školy, byť jste v pozici rektora, tak těch problémů je desetkrát méně, než jich je třeba na úrovni ředitele fakultní nemocnice. Přijdete na ministerstvo a problémů je ještě desetkrát více. Potom přijde covid a neděláte nic jiného. V tomto slova smyslu byl život obrovsky hektický, zejména na jaře. Teď v poslední době se to svým způsobem nějak ustálilo, už to není takové, že by se tady každý den něco úplně nového dělo, ale v podstatě už to jede v pro mě poměrně stabilním režimu.
Jste epidemiolog. Není vám líto, že se vaše práce změnila vyloženě už v politiku? Nestýská se vám po věcech, které jste dělal předtím?
To se musí stýskat každému. Já jsem se od toho úplně neodříznul, snažím se každý rok publikovat v renomovaných časopisech dvě až tři publikace s týmy, které to dělají takříkajíc rukama. Byť už v laboratoři nejsem, snažím se s nimi spolupracovat i nadále. Nemyslím si, že bych se od toho úplně odříznul. Kdybych si musel vybírat mezi politikou a vědeckou činností, určitě zvolím vědu.
O čem budete publikovat v letošním roce?
Dělali jsme řadu různých testů, které měly zhodnotit, jestli antigenní testy mají nějaký význam, v čem jsou horší, a naopak lepší než PCR testy. Teď byla publikace přijatá do poměrně slušného virologického časopisu s týmem lidí kolem paní doktorky Zelené. Jsem rád, že se to podařilo a myslím si, že je stále o čem publikovat.
Před koronavirem nikdo netušil, co dělá hygiena, že existuje nějaká epidemiologie. Dnes je epidemiolog každý. Vás do té doby nikdo neznal. Jak se změnil váš život, když jste teď veřejně známá osoba?
Je pravda, že epidemiologové byli obecně někde na okraji společnosti, mnoho jich tu nebylo a nikdo je neznal. Myslím si ale, že jsem se v masmediálním světě už několik let objevoval. Kdykoliv nastal nějaký problém, například německé okurky (E.Coli, poznámka redakce) nebo virus Zika, vždycky to "spadlo" na mě a já se s tím dva až tři měsíce nějakým způsobem potýkal, než to každého přestalo bavit a zmizelo to. Samozřejmě s koronavirem je to úplně něco jiného. To, že člověk nakonec skončil i několik hodin denně na obrazovce, totálně rozbilo stávající představy.
Lidé dnes vnímají epidemiologii jinak a bohužel, dnes je epidemiolog opravdu každý. Dokonce mě naprosto šokoval exprezident Klaus, když řekl, že v kardiologii člověk může být odborník, ale v epidemiologii v podstatě ne, protože jsou tam rozdílné názory. To mě pobavilo. Kdybych to aplikoval na ekonomii, je to úplně to samé.
Jak reaguje vaše okolí? V médiích jste byl skutečně hodně. Poznávají vás lidé na ulici? Chtějí se fotit, nebo naopak nadávají?
To je věc, která pro mě není úplně příjemná. Člověk totálně ztratil soukromí. Jestli to tak mají všichni lidé, kteří se dostali do veřejného prostoru, tak jim opravdu není co závidět. Nejintenzivnější to bylo někdy kolem dubna, kdy jsem nemohl vyjít vůbec nikam, protože okamžitě u mě byl dav lidí, všichni se chtěli fotit. Teď je to klidnější. Po nějaké době byly samozřejmě i negativní reakce, ale musím říct, že jich je poměrně málo. Setkal jsem se asi se třemi vyloženě negativními reakcemi na ulici, jinak je to vesměs pozitivní. Lidé mě zastavují, chtějí se fotit. Není to ale úplně příjemné, když jdete třeba na poštu, a než vyplníte papír, už vás někdo zdraví.
Někde jsem četla, že vám lidé vyloženě i vyhrožovali. To už je všechno pryč?
To je jiná věc, to je věc nekontaktní, protože jsem se nesetkal s tím, že by mi někdo vyloženě vyhrožoval násilím. Ale to, co chodilo přes internet, byla obrovská snůška různých invektiv, s čímž se potýkali všichni, kteří se pandemií zabývali na vládní úrovni. To jsem si také užil. Byly tam asi tři případy, které byly hodnoceny jako ohrožující a řešily se i trestně-právním způsobem. Já jsem do toho nechtěl být vtahován, nicméně ten jeden případ byl dotažen až do konce, včetně sankce pro dotyčného.
Takže jste se dozvěděl, kdo to byl?
Informovali mě, ale jak říkám, moc jsem se o to nezajímal.
Je až neuvěřitelné, co jsou lidé schopni napsat.
Psaní ještě člověk unese, ale za čarou bylo, když přijeli k domu a snažili se přelézt plot. V té době jsem měl ochranku, hlídala bydliště, a to už je pro rodinu naprosto zatěžující. Je to velmi nepříjemné.
Jak na to reaguje vaše paní, nebojí se?
V tu chvíli obavy samozřejmě byly. Okamžitě přijela policie a celou dobu dům monitorovala. Je to ale velmi nepříjemné. Když začnou lidé manifestovat k domům konkrétních politiků, to už si myslím, že je opravdu za čarou. Pokud chtějí vyjádřit svůj názor, ať jdou před ministerstvo nebo před vládu, ale chodit k někomu domů a obtěžovat tam rodinu i sousedy, je věc, kterou jsem nechápal.
Pan premiér Babiš má tendence s lidmi diskutovat. Měl jste to někdy podobně?
Já jsem v tomhle možná podobný. Chodil jsem do různých relací, které byly v podstatě averzivní, od kterých mě zrazovali, abych tam chodil, protože je to pořad založený čistě proti. Chodil jsem ale prakticky bez výjimky všude a diskutoval i s lidmi. Dělal jsem to, dnes si ale říkám, jestli to stojí za to. S někým se nedohodnete a je to obrovská ztráta času. Několik hodin denně strávíte diskusemi a ukazuje se, že to úplně plodné není, protože některé věci se skutečně nedají vysvětlit.
Narážíte na tu kauzu, kdy jste byl vyfocen v restauraci na Vyšehradě?
Vůbec ne, myslím tím diskuze se zavilými oponenty.
Říkal jste, že situace už se relativně uklidnila a život se ustálil do nějakého režimu. Máte čas i na odpočinek?
To ne, přetočilo se to do jiné polohy. Dostal jsem se mnohem více do privátní sféry, a protože práce přibývá poměrně geometrickou řadou, tak už jsem se dostal do fáze, že už zase žádný čas není. Těším se, až nastane doba, kdy se člověk dostane na dovolenou, což se vlastně rok a půl nepovedlo. Doufám, že o prázdninách už nějaká dovolená bude.
Být vaší ženou, už vám asi vyčiním, trvá to už opravdu dlouho…
To já vyčiněno mám kontinuálně (směje se).
Když vám hází klacky pod nohy kolegové i veřejnost, ptala bych se sama sebe, jestli mi to stojí za to. Jestli bych neodešla do předčasného důchodu nebo zpátky do laboratoře.. Víte, jak to myslím.
V tomto jsem zvláštní jedinec, protože čím víc těch klacků je, tím zavileji se s tím snažím bojovat. Asi to není dobře ve vztahu k rodině, protože jsem hodně času strávil různě po světě v zahraničí. Člověk by se asi měl usadit, ještě to na mě ale nepřišlo. Ještě pořád jdu za výzvami, které jsou kolem.
Vaše paní musí být opravdu velmi tolerantní.
Paní je tolerantní, i když mi to dává často na talíř, že by byla radši, kdybych byl víc doma. To je ale realita.
Dočetla jsem se, že máte hodně koníčků, ať už jsou to ponorky, šachy, sci-fi filmy... Tohle všechno šlo také stranou?
To se nedá nazvat koníčky. To bylo v minulosti, hodně jsem četl, jako žák a student, přečetl jsem vždycky celou knihovnu. To už je ale úplně pryč, teď když přečtu odbornou publikaci, a to spíš časopiseckou než knižní, tak je to všechno. Už se vůbec nedostanu ke čtení knížek, a že bych se věnoval ponorkám, to už je také pryč. Jediné, co si dnes člověk zahraje, jsou šachy prostřednictvím internetu, čemuž dnešní doba svědčí. Existuje celosvětová síť, na které lidé proti sobě hrají. Nehrají s počítačem, protože to už dnes není velká zábava, to je jako kdyby člověk soupeřil s kalkulačkou. Síla šachových programů je tak obrovská, že vás rozdrtí, to už nikoho nebaví. Takže lidé hrají spolu prostřednictvím internetu.
Hodně virologů říká, že viry jsou krásné, pod mikroskopem. O vás jsem se dočetla, že vás fascinuje hepatitida.
To bylo úplně na začátku mojí dráhy, to byla taková kuriozita, když jsem hledal téma své dizertační práce. Většina témat byla rozebraná, vybral jsem si virovou hepatitidu A. Všichni mi říkali, že jsem se zbláznil, že tam je všechno vyzkoumáno a na co tam chci přijít. Paradoxně krátce poté, co jsem práci zahájil, tak se objevila vakcína a rázem se to dostalo zase do zájmu. V tom musím říct jsem měl vždycky poměrně štěstí, a musím to zaklepat.
Napadlo vás v době studia, že přijde někdy něco, co takto zaskočí lidstvo? Hovořilo se o takové možnosti?
Nikdy. V podstatě úvahy, které byly, byly obavy zejména různých hemoragických horeček, eboly, která přijde z Afriky. Ukázalo se, že choroba, která může být podstatně závažnější, je teoreticky mnohem lépe zvládnutelná než to, co se stalo se SARS-CoV-2. Když si to člověk představí, před rokem a půl tady teoreticky na začátku byl jeden jediný virus, který zmutoval, a ten virus v podstatě přetlačil celou zeměkouli. To je věc, která je naprosto nepředstavitelná z hlediska jeho velikosti. Ukazuje se, že v tom, jak na jednu stranu není závažný a na druhou je nesmírně závažný, je obrovský problém, protože ho neumíme dobře diagnostikovat a léčit. V podstatě decimuje populaci celé zeměkoule a zatím jsme ještě nezvítězili.
Jak dlouho se s tím podle vás budeme ještě potýkat?
Myslím si, že tento virus nezmizí, že už s ním tady budeme na dlouho let dopředu. Věřím ale, že budeme v pozici, kdy už tady nebudou hrozit masivní epidemie, ale bude to infekční choroba jako každá jiná a bude to infekční choroba, proti které bude vakcína. Většina lidí se tedy bude očkovat a pokud to bude v tomto gardu, tak si myslím, že už nebude hrozit nějaké velké procento mutací.
Teď jsme v situaci, kdy se virus obrovsky množí a je to klasický příklad toho, proč se vybíjejí při ptačí chřipce chovy. Bojíme se toho, aby virus nezmutoval a z ptačí chřipky se nestal náhodou chřipkou, kterou budou trpět i lidé a bude mít takto vysokou smrtnost. To v tomto případě samozřejmě udělat nemůžeme, tady dochází k tomu, že se virus množí na lidské populaci. Ale čím více se množí, tím je větší riziko různých mutací a toho se samozřejmě bojíme, protože pokud přijde mutace, která by byla závažnější co do průběhu a zejména by se vymkla očkování, tak bychom museli připravit kompletně nové vakcíny.
Jakou vakcínu upřednostňujete? Nebo si necháte píchnout, co prostě bude?
Vakcíny jsou srovnatelné. Už jsem očkován byl vakcínou Pfizer-BioNTech.
Pokud bude možnost v létě cestovat, kam vyrazíte?
Po dlouhé době bych chtěl vyrazit někam k moři, za teplem. Posedět si někde na břehu šumícího oceánu. Po x měsících, kdy jsme tady uzavření. Nejméně dobrý pocit jsem měl v situaci, kdy se uzavřelo prakticky všechno v první vlně a šel jsem asi v půl jedné ráno v noci z ministerstva. Už jsem poslal domů řidiče, chtěl jsem se projít noční Prahou. Šel jsem až na Senovážné náměstí a nepotkal jsem v noci nikoho. To pak člověk dostává až depresivní myšlenky, co se vlastně děje, jestli neskončil život na zeměkouli, že tu nikdo jiný není. To člověk úplně nechce, takže doufám, že se dostaneme zpátky do situace, kdy se budeme moci normálně potkávat a nebudeme muset řešit, že bychom se mohli nakazit.
