Rychlá zpověď - psycholožka Alžběta Protivanská: Nejen o závislosti na sociálních sítích

Alžběto, jak podle vás vypadá šťastný člověk? Jak byste ho definovala?

Když se s klienty zabýváme tím, že je neposlouchá vlastní hlava, mají pocit, že bojují s vlastním mozkem a že se neustále znovu a znovu opakuje něco, co si nepřejí, tak se začneme zabývat tím, co to vlastně znamená být šťastný. Co znamená být spokojený a dospělý člověk. Máme velmi dobrou představu o tom, jak vypadáme, když jsme unavení, přepracovaní, nervózní nebo třeba ve strachu. Ale vlastně nás už naše vlastní myšlenky nepustí k tomu, abychom si mohli představovat, co to znamená být spokojený a šťastný.

Ta největší svoboda začíná ve chvíli, kdy známe své možnosti a hranice. A o obojí s láskou pečujeme. Takže žijeme svůj život tak, aby se naše možnosti a naše svoboda rozšiřovaly. Když každý den rozšiřuju svoje možnosti, pátrám po tom, co se mohu naučit, pracuji na něčem kreativním a někam se posouvám – a zároveň ale vím, že ještě na něco nemám sílu, na něco ještě není pravý čas a je to v pořádku – tak tam někde začíná spokojenost. Šťastný člověk nevypadá tak, že je neustále v euforii a je neustále vše správně. Šťastný člověk ví, že když už je tady v dané chvíli velké štěstí i neštěstí, je to vše součástí života, za který je neskutečně vděčný.

Prodej luxusního mezonetu 4 + 1, Praha, Praha 5

Zobrazit nemovitost

Do jaké míry nám v nacházení vnitřní spokojenosti brání internet a sociální sítě? Jak velký podíl mají na našem štěstí?

Pokud se budeme bavit o internetu jako takovém, tak ten je jednou z nejúžasnějších věcí, které jsme vymysleli. Nicméně to, co díky němu můžeme dělat, jako docházet na Google, Facebook a na nekonečnou zásobu videí, veškerých fotek a obsahu, tak to už je něco, co našemu myšlení velmi ubližuje. 

Internet je prostředí, kde se neustále něco děje, kde neustále můžeme kliknout na něco dalšího a něco dalšího zažít. Pro mozek je toto neuvěřitelně lákavá věc, protože mu to dodává stimulaci a odměnu třeba ve formě palečků a srdíček. Zkrátka to na něj reaguje. A mozek miluje interaktivní podněty.

Nicméně, to nedává žádný prostor pro to, abychom ty dané informace uložili do dlouhodobé paměti a začali s nimi nějak kreativně pracovat. Prostředí internetu vytváří rychlé, uspěchané a povrchní myšlení bez schopnosti využívat dlouhodobou paměť. Dělá z našeho mozku jen něco, co neustále reaguje. A toto je obrovské nebezpečí, protože tady vyrůstá generace, která si zvykne jen konzumovat a vnímat jen to, co k ní přichází. Je tady generace, která nebude umět využít své zdroje a svou dlouhodobou paměť k tomu, aby přišla s nějakými novými řešeními. To je velmi nebezpečná věc a je zapotřebí už nyní začít pracovat s vědomým odkládáním přístrojů a s pauzami od internetu. A to už od nejmenších dětí. 

Druhé téma jsou sociální sítě. Opět na začátek úžasný nápad, který rozšířil naše možnosti komunikace, nákupu, prodeje nebo inspirace. Zároveň ale třeba na Facebooku nebo Instagramu vzniká naše další, tentokrát virtuální osobnost. Ta se tvoří tím, jak se zde chceme prezentovat, jak naše fotky a příspěvky vypadají, jací lidé na nás reagují, za co vlastně dostáváme palečky… A v tu chvíli, kdy se začnu ztotožňovat s tímto online obrazem, začnu více vnímat, za co moje virtuální osobnost získává odměnu. Stačí vyvinout velmi malou snahu, aby přísun sociální a virtuální potravy přišel. Tam někde začíná iluze, že tahle online pozornost jde opravdu ke mně.

Nejde. Jde k tomu, co jsem vytvořila na internetu. Je to velké nebezpečí právě proto, že začneme lpět na tom, jak ta online osobnost vypadá. Poté naskakují myšlenky typu: „Měl bych v tom pokračovat, nemůžu zklamat fanoušky, měl bych plnit očekávání toho, co ode mě lidi, kteří mě sledují, chtějí.“ A v tu chvíli se stává ta malá krabička tím, co posloucháme my, a ne tím, co poslouchá nás.

Je pravda, že se fotografie na Facebooku nebo Instagramu prezentují v mnohem lepším světle, než pak naopak vyplyne z reality. Co nás vede k tomu ukazovat náš život perfektní?

Mozek během života dělá v podstatě dvě věci – buď jde cestou růstu, nebo úspory energie. Ve chvíli, kdy jde cestou růstu, se učíme novým věcem, budujeme nová spojení mezi neurony, rozšiřujeme svou komfortní zónu nebo budujeme vztahy s lidmi. To vše vede k růstu kvality myšlení a naší neuronové struktury. Mozek to stojí hodně energie. A protože ví, že jeho nejdůležitější úkol je naše přežití, dokáže něco takového jen tehdy, když se cítí v bezpečí. Když je dobře vyživený, má dostatek spánku a hlavně když dostane pochvalu z okolí. Sociální tlak a vliv jsou pro mozek největším motivátorem.

Jakmile se mozek v bezpečí necítí, převládne druhá síla – energií šetřit. Co když bude zapotřebí se něčemu bránit? Co když vznikne nějaká hrozba? Za jeden den na internetu je náš mozek vystaven mnoha informacím o smrti, nemoci, hrozbách a nejrůznějších krizích. Narazíme na tolik utrpení a bolesti jako naši prarodiče, pokud nebyli ve válce, nezažili za celý život. A tak je tu mozek, který je neustále vyděšený z toho, že se něco může stát, a směřuje k tomu, aby svou energii raději šetřil. Nakonec je snazší vyrobit nejkrásnější fotku z pláže, než se postavit před lidi a udělat cestovatelskou přednášku. Co kdyby totiž přišla kritika?

Vezměte si, že ve chvíli, kdy odstraním televizi a přestanu koukat na filmy, kde se zabíjí, přestanu konzumovat cokoliv, co by můj mozek „ohrožovalo na životě“. V tu chvíli se objeví vnitřní síla a trpělivost zůstat u něčeho, co trvá delší dobu. Ty nejkrásnější věci v životě čekají na druhé straně od pravdivosti k sobě a upřímné práce.

Jak k tomu ale dojít?

Na začátku musí být můj mozek v bezpečí. Dokud budeme „živit“ mozek podněty, ve kterých mu hrozí nebezpečí, smrt a utrpení, nikdy nevydrží u věcí, které vyžadují více práce. Naopak se uchýlí k tomu, co vyžaduje práce méně a u čeho je výsledek co nejjistější. Neštěstí naší doby je v tom, že se radujeme, že máme dvacet tisíc followerů, ale vlastně si nevšimneme, že to nepřináší nic. Žádný z těch lidí si se mnou ráno nedá snídani, s žádným z těch lidí nemůžu sdílet to, že můj táta má krizi, žádný z nich mi nepřiveze pomeranče, až budu nemocná. To, co je na začátku, je permanentně ohrožený mozek, který je ve stresu.

Proto tak moc mluvím o odpočinku a meditaci, protože to přesouvá krev, živiny a pozornost do přední části mozku. A to nám pomáhá k tomu, abychom mohli jasně myslet a beze strachu se podívat na to, jak se dají věci řešit. Je opravu nejvyšší čas začít si to uvědomovat.

Jak se závislost na sociálních sítích projevuje? V jakém momentě by se člověk měl zastavit?

Tehdy, když se začne citelně snižovat kvalita každodenních činností. To znamená v momentě, kdy nemůžu usnout, během noci se probouzím, nebo naopak nemůžu vstát z postele. Mám špatné sny, po ránu mě bolí břicho, mám pocit, že neustále nestíhám, odpoledne mě bolí hlava. Nemám chuť na jídlo, nebo se naopak přejídám. Mám pocit, že se mi špatně dýchá a v těle se mi objevuje nějaká chronická bolest. Nemám chuť na to, na co jsem chuť dřív měl, mám pocit, že se opakovaně chci pustit do něčeho nového, a místo toho najdu sám sebe na gauči s telefonem v ruce. Špatně se mi drží pozornost třeba u oblíbené knížky nebo s člověkem, kterého mám rád, a když uvědomím, že vlastně nevím, co před chvílí říkal. A znovu ulehnu do postele s tím, že mám v hlavě tolik myšlenek, že nemohu usnout.

To, od čeho nás nadměrné používání sociálních sítí a technologií oddaluje, je kontakt s každodenností. A tak se vrátím k vaší první otázce – spokojený člověk je takový, který má spokojenou průměrnou středu. A tak to je. Za mnou přicházejí i lidé, kteří jsou na každodenní úrovni naprosto nespokojení, a to mluvím o spánku, vztazích, jídle. Spokojenost přichází s kvalitní každodenností.

Jak se z této závislosti vymanit? Říct si ze dne na den „od teď budu na Instagram dávat méně fotek a budu trávit na Facebooku jen dvě hodiny denně“?

Začínat s čímkoliv ze dne na den může být podhoubí pro velké zklamání, protože jsme do hloubky zvykové bytosti. Takže je těžké něco utínat ze dne na den. Pokud si už všimneme, že chceme začít čas trávit jinak, je na místě přijít s nějakým plánem, na kterém budou návrhy jiných činností. Nenapsat si nejen to, s čím chci přestat, a také s čím chci začít. A přistoupit k tomu s velkou laskavostí. Mozek si totiž lehce zvyknul na to, že jakmile přijde pocit nudy nebo prázdna, sáhne po placičce na stole, která mu dá nějaké podněty.

Co byste poradila rodičům dětí, které se od telefonu nebo tabletu neodtrhnou? Zakazovat, nebo nezakazovat?

Na Instagramu či Facebooku narážíme na výsledek toho, co lidé udělali a zvládli. Vyfotí to, co je hotové, postavené či uvařené. Ale nedochází nám, že člověk, který vyfotí svůj obraz nebo své jídlo, investoval určitou dávku práce, zkušeností a především velké nadšení pro danou činnost.

Právě proces než vznikne daný projekt nebo věc, nás dělá šťastnými. Když si sami sobě na základně nadšení pro věc vytvoříme úkol, který naplňujeme. Proto mi přijde zásadní, aby děti zažily pocit, jaké to je, když svou vlastní snahou či rukama vytvoří něco, co dává smysl. Takže místo toho, aby rodič telefon zakázal, by mohl dítě zvát a motivovat například k sázení kytek, ke kreslení, k procházkám do přírody nebo třeba k vaření. K něčemu, co dítě bude moc ve finále držet ve svých rukou. Závislosti u dětí jsou dány také tím, že rodiče s dětmi tráví málo času. A netráví ho společně či v nějaké komunitě.

Co argument, že žijeme v uspěchané době? Času je opravdu málo…

Něco jako uspěchaná doba neexistuje. Existuje pouze náš život a to, jak ho vnímáme my. To, jestli máme pocit, že musíme někam spěchat, abychom vydělali dost peněz, je jen proto, že jsme uvnitř přesvědčeni, že peníze přinesou větší spokojenost. V dlouhodobém měřítku nepřinesou. Jsou to spokojené vztahy, zdravé tělo a objevení, jak můžu pomáhat bytostem okolo.