Sirény, výbuchy a já čekám na odvoz do práce. Česká sestra v Izraeli léčí rakovinu v podzemních krytech

Vy nyní pracujete v nemocnici v Jeruzalémě, jak jste se k této práci dostala?

Po dobrovolničení v hospicu v Jeruzalémě jsem vystudovala BA Nursing na Tel Aviv University. Já jsem „čerstvá“ sestra, státní zkoušky jsem složila v roce 2019.

Popsala byste nám prosím pro čtenáře svou nynější pracovní pozici?

Pracuji na hematoonkologii, což je oddělení, kde se staráme o pacienty s rakovinou krve. V době míru. Nyní je situace poněkud jiná, silně připomíná dobu covidovou. Pacienty máme rozdělené podle stupně pohyblivosti, kdo nemůže dorazit do krytu, je spouštěn do podzemí (garáže a sklady předělané na provizorní oddělení) a mobilní pacienti zůstávají na regulérních odděleních. Není dostatek personálu (ČR má 9,5 sester na 1000 lidí oproti 6 sestrám na tisíc lidí v Izraeli), máme hodně personálu na frontě, jen z mého oddělení 2 sestry, lékaři, též manželé kolegyň jsou odveleni, což komplikuje situaci. Školy v Izraeli jsou zavřené a nemocnice nabízí „tábory“ pro děti, ale situace je hektická. Takže se vše musí různě kombinovat a koncentrovat. Tudíž já se teď starám o pacienty onkologie, transplantace kostní dřeně, hematologie a teď i gyneko-onkologie. Na starosti mám 6–8 pacientů přes den, v noci více.

Věděla jste vždy, že chcete pracovat ve zdravotnictví? Popřípadě co vás k tomu vedlo?

Já na každém kontinentě dělala něco jiného… knihovnice v mezinárodní škole v Kapském Městě, bachařka v Kanadě, studovala a dobrovolničila jsem v Irsku a na Novém Zélandu jsem si při studiu přivydělávala prací vychovatelky v mateřské školce…

Loft 3+kk na prodej s terasou, Praha - 130 m²,

Zobrazit nemovitost

Vy jste se silně angažovala v době covidu, kdy jste v Tel Avivu denně očkovala velké množství lidí. Jak tuto zkušenost zpětně vnímáte?

Jako jeden z velkých omylů, kdy jsem uvěřila tomu, co mi bylo řečeno. Snad jsem se z toho poučila. Ohledně morálního poškození sester v době covidové jsem napsala doktorandskou práci.

Jaké vnímáte rozdíly oproti českému zdravotnictví?

Nesrovnatelné.

Není vidět doktora ťukat do počítače před pacientem. Vše je elektronické, výsledky dostává pacient okamžitě v aplikaci zdravotní pojišťovny. AI je nutnost. Pomáhá s komunikací, máme pacienty z celého světa, je třeba se domluvit. Taťka neslyší… a ani lékař, ani sestry na ušním oddělení v české nemocnici nepoužívají AI přepis řeči do psaného slova… prostě na pacienta křičí a pak se diví, že on neslyší… na ušním…

AI kondenzuje lékařské zprávy, zkontroluje, že se tam zbytečně neopakují vyřešené problémy, upozorní, pokud si testy protiřečí. Vyrábí skvělé grafy a piktogramy, které pomáhají pacientům pochopit nemoc.

Též kultura je úplně jiná. Křestní jména a neexistence vykání vytváří úplně jinou atmosféru.

Na urgentním příjmu jsou neustále dobrovolníci a rozdávají obložené chleby, kávu, čaj, limonády… klauni na dětském oddělení, různé skupiny dobrovolníků ochotní zařídit cokoliv, pomoci, kde je třeba, postarat se… je to chaos. U nás pacient dostane léky v nemocnici. Já potřebuji vědět přesně kdy a co bere. No a pokud onkologický pacient potřebuje něco z kardiologie, tak tam prostě zatelefonuji a potrubní poštou dorazí lék. V podzemních krytech potrubí nefunguje, tam pobíhají dobrovolníci, většinou civilní služba.

Vůbec, pacienti jsou neustále obklopeni rodinou, koncept „návštěvní dvouhodinovky“ neznáme. Taťka má v pondělí operaci. Mamka má sedět doma a čekat na telefonát. U nás čeká rodina v nemocnici. Takže doktor mluví po zákroku z očí do očí, může reagovat nejen na slova, ale i na řeč těla, mimiku rodiny, zda pochopili, co říká, dá čas na otázky. Ono, jak po telefonu podat špatnou zprávu? To je super nelidské….

Práce ve zdravotnictví může být psychicky velmi náročná. Snažíte se o duševní hygienu? Co vám pomáhá?

Na psychiku mám trénink z vězení. A jsem hodně aktivní, každý den v gymu, po práci ventiluji s kolegyněmi. A cestuji. Kdykoliv to jen jde, létám po světě, lezu po horách a kecám se zajímavými lidmi.

Situace v Izraeli teď není úplně jednoduchá. Přemýšlela jste o návratu do České republiky?

Rozhodně ne, speciálně ne kvůli situaci v Izraeli.

Zkoušela jsem se vrátit v prosinci 2021. A jelikož mám mezinárodní vzdělání (University of South Africa, Tel Aviv University, Dublin University College, Mohawk College Canada, teď i Massey University New Zealand), tak jsem musela složit zkoušky v Česku. Ošetřovatelské. A prolítla jsem. Jenže na zkouškách bylo se mnou spousta rusky mluvících sester, slovo dalo slovo, a ony mi daly vypracované otázky. V ruštině. Takže já to nabiflovala a napodruhé prošla. A pak jsem se měla ještě dostavit k praktické části, jenže mezitím vypukla válka na Ukrajině a můj profesor z Izraele mě pozval na humanitární misi na hranice Moldavsko/Ukrajina.

Takže já tam pracovala jako sestra / sociální pracovnice. A po 4 měsících otevřeli Nový Zéland (do té doby byl v covid karanténě) a já mohla odletět dokončit tam PhD thesis, na které jsem začala pracovat po mé zkušenosti s Pfizer očkováním v Izraeli… no a nedávno, když jsem se informovala na ministerstvu zdravotnictví ČR o mých zkouškách, tak mi řekli, že bych je musela skládat od začátku. A já ty otázky vypracované v ruštině ztratila někde na Ukrajině…

K nynější situaci… Při domlouvání rozhovoru jste zmiňovala kryt přímo v nemocnici. Jak moc jsou podle vás lidé obeznámeni s dostupností krytů? Víte, kde se nachází a kam se jít schovat?

Já jsem asi špatný člověk na tuto otázku. Kde jsou kolem mě kryty, netuším (v domě kryt je, ale nikdy jsem tam nebyla. V gymu je kryt též, ale nevyužívám ho), aplikaci, abych dostala osobní varování v telefonu, mám vypnutou. Aplikaci na kryty nemám.

Nemocnice stáhla nechodící / špatně pohyblivé pacienty do podzemí. Porodnice jsou v podzemí za každého stavu. Takže já pracuji některé směny v bunkru, patra minus 3 a minus 6, a jiné dny na 9. poschodí. Teoreticky za zvuku sirén se máme odebrat do vyhrazeného prostoru. Upřímně (a tím porušuji nemocniční příkazy) já zůstávám s pacienty na pokojích… neboť oni jsou unavení a často spí.

Prodej rodinného domu 5+kk, Vysoký Újezd, Okolí Prahy

Zobrazit nemovitost

Média hlásí, že sirény se v Jeruzalémě ozývají poměrně často. Jaký je to pocit a dá se na ně zvyknout?

Člověk se nevyspí… a musí se přizpůsobit lidem okolo. Například teď v sobotu jsem seděla na zastávce a čekala na nemocniční minibus. Sirény, nebe plné bílých obláčků, výbuchy… já čekám na odvoz do práce a sleduji to. Minibus v případě sirén zastaví, pokud o to některá z cestujících sester požádá. V tom případě, kdo chce, vyleze, lehne na zem a drží si hlavu. Zbytek sedí v busu a čeká. Pokud nikdo nepožádá o zastavení, tak se prostě jede dál, nad hlavou rány, telefony po celém minibusu vyzvánějí a upozorňují na nebezpečí. Je to takový absurdní.

Vy jste se za svůj život dostala do Namibie, Kanady, Jižní Afriky, Nového Zélandu, Irska a Izraele. Kde vám bylo/je nejlíp?

Všude je fajn, když tam jsou prima lidi….

Máte do budoucna v plánu nějaké další stěhování?

Podala jsem žádost na šesti měsíční pracovní pobyt na Antarktidě, neboť to je kontinent, kde jsem ještě nebyla. A čekám ve frontě, která je super dlouhá.

Moc děkuji za upřímný rozhovor.

Zdroje: autorský text, rozhovor