Byt o velikosti 50m² za 71 milionů korun. V nejdražší části Monaka téměř za 90 milionů. Člověk by čekal, že takové nemovitosti se kupují výhradně za hotové. Jenže právě na nejdražším realitním trhu světa mě zaujalo něco jiného. Hypotéky. Ne jako nutnost, ale jako promyšlený finanční nástroj. A možná právě v tom se mohou čeští investoři od monackých mnohé naučit.
Když se řekne Monako, většině lidí se vybaví Formule 1, jachty, kasina a Kim Kardashian s Lewisem Hamiltonem v hodně speciálních modelech. Monako je životní styl, který je pro běžného smrtelníka spíš námětem na film než každodenní realitou. Mezi moje oblíbené vtipy patří ten o tom, jak k bytu v Monaku dostaneš úplně zdarma výhled na někoho ještě mnohem bohatšího. Možná to ale není vtipné.
Monako má rozlohu něco málo přes 2 km². Celý stát je tedy menší než většina pražských částí. Prostor je omezený a zájem obrovský.
Po letošní Velké ceně jsem se začala zajímat o něco úplně jiného. O „monackou“ hypotéku.
A narazila jsem na věc, která mě opravdu zaujala.
Podle oficiálních dat monackého statistického úřadu IMSEE dosáhla v roce 2025 průměrná cena nemovitostí 57 569 eur za metr čtvereční. To odpovídá přibližně 1,4 milionu korun za jeden metr.
Jinými slovy:
• byt o velikosti 50 m² vychází přibližně na 71 milionů korun,
• v nejdražší monacké čtvrti Larvotto, kde ceny překročily 71 167 eur za metr čtvereční, stojí stejně velký byt téměř 88 milionů korun.
To jsou částky, které si většina z nás neumí ani představit. A právě proto jsem si automaticky myslela, že podobné nemovitosti se kupují výhradně za hotové. Jenže realita je jiná. Mnoho kupujících využívá bankovní financování. Ne proto, že by neměli dostatek peněz. Protože nechtějí všechny své peníze použít najednou.
Přestože průměrná hodnota prodané nemovitosti v Monaku přesahuje miliardu korun, místní banky běžně poskytují financování ve výši 50 – 70 % hodnoty nemovitosti. To naznačuje, že ani na nejdražším realitním trhu světa není hypotéka známkou nedostatku peněz. Naopak bývá součástí strategie, jak efektivně pracovat s kapitálem.
A tady jsem si uvědomila, že je to vlastně princip, který vídám i u klientů v Česku. Samozřejmě v jiných číslech. Ale princip zůstává stejný. Když má někdo volné prostředky, nemusí být vždy nejlepší nápad poslat je všechny do jedné nemovitosti.
Někdy dává větší smysl část vlastních zdrojů využít a část financovat hypotékou. Nechat si rezervu. Mít peníze připravené na další investiční příležitost. Nebo si jednoduše zachovat určitou finanční flexibilitu.
V Česku se často setkávám s názorem, že nejlepší hypotéka je žádná hypotéka. Rozumím tomu. Dluh nikdo nemá rád. Na druhou stranu je dobré si uvědomit, že lidé, kteří dlouhodobě budují majetek, často nepřemýšlejí stylem „jak se co nejrychleji zbavit úvěru“, ale spíše „jak co nejlépe pracovat s vlastním kapitálem“.
Monako je v tomto zajímavý příklad.
V roce 2025 se zde uskutečnilo 493 realitních transakcí v celkovém objemu 5,9 miliardy eur, což odpovídá přibližně 146 miliardám korun. A přestože jde o jeden z nejbohatších realitních trhů světa, bankovní financování zde zůstává běžnou součástí investiční strategie majetných klientů.
Ne jako nutnost.
Jako nástroj.
A možná právě to je nejzajímavější myšlenka, kterou si lze z Monaka odnést. Ne že jsou tam drahé byty. To ví každý. Ale že i lidé, kteří by mohli zaplatit všechno ze svého, velmi pečlivě zvažují, kdy použít vlastní peníze a kdy peníze banky.
A upřímně?
Tohle je lekce, která může být užitečná nejen v Monte Carlu, ale i v Praze.
Zdroje: autorský článek, komentář, IMSEE, Traverse, Gouv.mc