- CZ
- EN
- SK
Blízká setkání s divokou zvěří
Znáte to, jdete se takhle projít po národním parku a co čert nechce, bafne na vás grizly nebo vlk. Hlavně nezdrhejte! Pokud jste si mysleli, že potkat v lese mědvěda je jako vyhrát ve sportce, pak zbystřete. Protože i ve Sportce se to sem tam někomu přeci jen povede! Navíc i tady u nás se momentálně přemnožili vlci a napadají stáda pasoucích se zvířat, divočáci běhají po sídlištích a napadení agresivním psem jsou obecně častá.
Pravdy kopec
To, že všichni víme, jak medvěd, vlk nebo dokonce i žralok sami od sebe zaútočí, je opravdu pouze a jen naše představa. Realita je taková, že všechny tyto “krvelačné šelmy” se vám budou chtít spíše vyhnout, než aby se s vámi chtěli pouštět do jakéhokoliv křížku. Jejich instinkt jim to totiž jasně napovídá. A hlavně - největším predátorem na světě jsme přece my, lidé!
Ještě více platí tyto mylné představy ve vodě, kde hraje důležitou roli i to, že pod sebe nevidíte. Spousta lidí se proto zcela neoprávněně bojí žraloků, murén a dalších podmořských "příšer", jejichž setkání je pro mnohé potápěče naopak snem.
Hlad jako možné lákadlo
“Vlčí hlad” nemáme jen my, lidé, když přijdeme z práce, mají ho také volně se pohybující zvířata. Ne vždy totiž mají optimální podmínky na to si něco někde ulovit. A proto je pravidlem č.1, jak nepotkat dravé zvíře to, že ho zbytečně nebudeme lákat na svou potravu.
Pokud někde táboříte, vaše strava by měla být uložena mimo vaše nocležiště nejlépe v neprodyšných krabičkách nebo zavěšená někde na stromě v dostatečné výšce. Pokud chcete riziko ještě snížit, nenechávejte ve stanu ani oblečení načichlé vůní po vaření. Myslete na to, že zvíře má čich opravdu vyvinutý.
Kdy se trochu bát?
Jak již bylo řečeno, zvíře člověku dobrovolně krok nezkříží. Existují ale případy, kdy se tak děje a důvody jsou tyto:
Když je zraněné a hladové, když se jedná o samici s mláďaty (to je obzvlášť nebezpečná situace!), a když se člověk vlastním přičiněním dostane šelmě na dohled (ani to se nestává moc často, ale pokud fouká špatný vítr a zvíře vás neucítí dostatečně včas na to, aby uteklo, přihodit se to může). A pak se může velmi snadno stát, že vy i zvíře budete překvapeni, když se náhle ocitnete tváří v tvář.
"Zvíře na vás nikdy nezaútočí jen tak. To jsou pouze pověry vytvořené lidmi, které jsou líbivé, ale nejsou pravdivé. Zvířata mají přirozený instinkt před člověkem utéct,"
řekla pro LP-Life.cz Michaela Cífková z Honebního společenství Vraný, a dodala:
"Pokud už by se stalo, že někde v přírodě potkáte např. medvěda, je důležité neutíkat. Zůstaňte stát a ještě lépe, skloňte hlavu. Jakákoliv panika na vaší straně bude jen na škodu."
A co mám tedy dělat?
Když už se taková situace přihodí, musíte NEPANIKAŘIT!
Vím, že to teď zní jako docela špatný nápad, ale v klidu je skutečná síla a nic jiného vám stejně nezbývá. Uvědomte si, že zběsilý řev nebo útěk šelma nechápe stejně jako vy, ale může to brát jako projev agrese vůči ní samotné a začne se co? Bránit.
Výzva k boji tak může přijít mnohem dříve, než byste si uměli (a hlavně chtěli) představit.
Je také potřeba si uvědomit, že pokud se rozhodnete navštívit krásy přírody, je potřeba vnímat tak i svou roli: Jsme zde pouze návštěvníkem a měli bychom respektovat pravidla.
"Člověk nikdy nesmí přecenit své síly a musí si být vědom toho, že volně pobíhající zvířata jsou na daném území doma. To my jsme případnými vetřelci a tuto rovinu je třeba plně respektovat,"
řekl pro LP-Life.cz ředitel Tatranského národního parku Ing. Pavol Majko, který dodal:
"Zvíře bylo lidmi donuceno změnit svůj režim z denního na noční, aby člověka nemuselo potkat, i proto je dobré brát pak na oplátku na zvíře ohled:"
Pokud jen narazíte na zvířecí stopu, nesnažte si hrát na inspektora Crusoa a sledovat ji. Otočte se směrem vzad a jděte pryč, nejlépe někam do nejbližší “civilizace”.
No a pokud se stane, že vy zvíře uvidíte, ale ono vás ne, udělejte to samé jako v případě stopy. Nikdy se nesnažte upoutat jeho pozornost. Jděte ale pomalu, rozhodně si nehrajte na běžce, co běhá sprinty, je důležité zůstat nenápadný.
První variantu, co by kdyby, máme za sebou a jdeme se podívat na další případy, co nás může potkat.
Kuk!
Druhá nejhorší varianta je, že vás zvíře vidí. V takovém momentě se snažte být co nejvíc v klidu a v žádném případě se netvařte, že jste lovec, který má navrch, ale nechovejte se ani jako obětní beránek. Zvíře také musí mít vždy volnou únikovou cestu, takže pokud v ní překážíte, ustupte pryč. Pomalu a potichu. Zvíře neustále sledujte, dokud o vás nepřestane jevit zájem.
Nikdy nenavazujte oční kontakt, ten je pro každé zvíře výzvou k boji.
Nejhorší variantou pak je, že si vás zvíře všimne a opravdu se snaží zaútočit. Tady nelze zcela přesně říct, co dělat, protože každé zvíře se bude chovat jinak, ale pár pravidel odvodit lze.
Medvěd kabrňák
Jo, tak třeba u medvěda je to o tom, že nesmíme utíkat. Stejně bychom neutekli. Pokud se stane, že medvěd navštíví naše tábořiště, zkuste ho co možná nejagresivněji odehnat pryč - rámusem, křikem, ohněm či házením kamenů.
Medvěd je hravý, ačkoliv při své výšce a váze je pravděpodobné, že vy to jako hru brát nebudete. Proto si vás bude chtít prozkoumat a je potřeba zůstat klidný, malé děti vzít do náruče, aby si nechtěl prohlédnout i je a v případě, že opravdu chcete vzít “roha”, ustupovat pomalu.
“Asi dva roky zpátky jsme v Řecku s kamarádem potkali medvěda. Byl mladý, velký asi metr a půl. viděl nás, ale hned se otočil a šel pryč. Když jsme se ptali místních lidí, co v takové situaci dělat, řekli nám, že nejlepší řešení je vzít tiše nohy na ramena a zmizet. Také hodně záleží, zda potkáte samce či samici s mládětem. Ta totiž, pokud nabyde dojmu ohrožení, téměř vždy zaútočí, aby svého potomka ochránila,”
řekl pro LP-Life.cz Martin Brzek, turista.
Pokud jde o mědvědy, jsou případné útoky z jejich strany dle statistik nejčastější, alespoň na Slovensku, a proto osvěty, jak se v daném případě chovat, není nikdy dost:
"Alespoň na Slovensku vede případný útok medvědem. I návštěvníkům našeho parku proto vždy říkáme, že je potřeba dodržovat daná pravidla,"
dodává Ing. Majko.
Nafouklá bublina
Pokud jde o útoky zvířat na lidi, je to hodně nadnesené. Třeba v případě útoku žraloků, které tak dobře známe hlavně ze Spielbergových Čelistí, kde to občas vypadá, že si pro vás žralok zajde i do restaurace. Přitom je realita této fikci opravdu dosti vzdálená.
Své o tom ví i režisér filmů o žralocích Steven Lichtag, který ve svém filmu “Mýtus jménem žralok” jasně ukázal, že žralok jako takový není nebezpečím, vše závisí na okolnostech, které vznikají, když se obě strany cítí v ohrožení.
To, že média dokáží nafouknout kde co, se bohužel týká také přávě podmořského světa. Podle Mezinárodního seznamu žraločích útoků (ISAF - International Shark Attack File) bylo od roku 1958 do roku 2016 potvrzeno na celém světě necelých 3000 žraločích útoků, z nichž 439 bylo smrtelných.
Při žraločích útocích na pobřeží Jersey v roce 1916 byli zabiti 4 lidé v prvních dvou týdnech července 1916 podél pobřeží New Jersey a Matawan Creeku v New Jersey. Obecně se označují jako začátek pozornosti médií na žraločí útoky ve Spojených státech amerických.
V roce 2010 se devět australských přeživších ze žraločích útoků spojilo, aby propagovali pozitivnější pohled na žraloky. Ti přeživší zvláště upozornili na roli médií v šíření strachu ze žraloků. Filmy jako Čelisti byly příčinou velkého lovení a zabíjení tisíců žraloků. Čelisti měly na lidi významný dopad a daly jim nerealistický pohled na žraloky a způsobily, že se lidé bojí víc než by pravděpodobně měli. Média pokračovala ve využívání tohoto strachu v průběhu let tím, že z útoků dělala senzace a představovala žraloky jako brutální lidožrouty. Existují ale televizní show, jako například Žraločí týden (Shark Week), které jsou věnovány ochraně těchto zvířat. Mohou pomocí vědeckých studií dokázat, že žraloky nezajímá útočení na lidi a obecně si spíš spletou člověka s kořistí.
Lorenziniho ampule je přitom orgán, jímž je každý žralok vybavený, a díky kterému zjišťují elektřinu generovanou pohybem svalů. Žraločí elektrické receptory, které vnímají pohyb, mohou vnímat, že signály člověka lovícího harpunou jsou podobné těm, které vydává zraněná ryba, což vyústí ve žralokův omyl a útok na člověka.
Sama s kladivounem
"Mám za sebou zhruba 6000 ponorů a musím říct, že na každém si člověk přeje žraloka potkat. Rozhodně před nimi neutíkáte. Mám ale několik příhod, které se mi staly na vlastní kůži,"
řekla LP-Life profesionální potápěčka a fotografka pod vodou, Kristina Vacková.
"Například v Egyptě je při safari hned několik lokalit, kde pod hladinou krotí longimanus - tedy žralok dlouhoploutvý. Tito žraloci jsou známi svou agresivitou, takže se párkrát stalo, že chňapli po ploutvích potápěče, nebo se nebezpečně přiblížili k fotografovi, protože nesnášejí blesky. Posádka lodi na zodiacích většinou potápěčům po dokončení bezpečnostní zastávky rychle pomáhá do lodi. I tady jsme ale na vině my, ne žraloci."
Kristinu samotnou však žralok "varoval". A z tohoto útoku jí zbyly jen tři fotky, jinak by ani nevěřila, že se to opravdu stalo.
"Potápěla jsem se ve Francouzské Polynésii, kam jsem jela hlavně proto, abych si vyfotila obřího kladivouna (Great Hammerhead), který se tam vyskytuje. Udělali jsme s kamarádem spoustu ponorů, ale viděli jsme ho jen jednou, strašně hluboko pod námi. Takže to se nepočítá... Já už jsem byla naštvaná a smutná a ani jsem nechtěla na poslední ponor jít. Kamarád mě ale přemluvil. Jako obvykle jsem se držela daleko od skupiny, protože s fotografy se nikdo moc potápět nechce. A opravdu jsem hodně intenzivně myslela na to, že mám poslední šanci. A najednou jsem ho uviděla, kousek ode mě nad reefem plaval šestimetrový kladivoun! Úplně se mi zastavilo srdce. A plavala jsem hned k němu a blesk! Bleskla jsem z foťáku, a to se mu nelíbilo. Já šla, jako obvykle, ještě blíž a blesk! No a pak už jsem jen viděla, jak dal ploutve dolů do varovné útočné polohy. Ve mě by se krve nedořezal. Jen jsem nastavila foťák, jak jsem si myslela nejlíp a rozhodla se mé "bejby" - foťák byl totiž pro mě dražší než dítě - použila proti němu. Jen jsem ho v rukách prudce proti němu vystrčila a zavřela oči. Ty jsem po pár sekundách otevřela. A nikde nic! Nebyl tam. Nikde. Vůbec nikde. Klepala jsem se jako sulc, ale podívala se na fotky! A tam jsem je měla - tři fotky za sebou, obřího kladiva, jak plave - a pak tu poslední, perfektní, s ploutvemi dole, jak po mě šel. Tomáš Kotouč, náš nejlepší podmořský fotograf, mi později řekl, že se mi povedla nejlepší fotka kladivouna ve volné přírodě - tedy bez krmení, jakou zná. Tak to je můj příběh,"
směje se Kristina.
Nedráždi hada bosou nohou
Ne nadarmo se říká, že tato přísloví opravdu platí. A věřte nebo ne, ale u žraloků dvojnásob. I proto se spousta útoků stala vyprovokovaně, kdy lidé záměrně vstoupili do žraločího teritoria a problém byl na střeše.
Pokud se člověk žraloka dotkne, šťouchá ho, dráždí, píchá, zahákne, zamotá do sítě či jinak naštve/provokuje, žralok se samozřejmě bude bránit. Stejné je to se žraloky žijícími v zajetí. Incidenty, které se stanou mimo žralokův přirozený habitat, např. v akváriích a výzkumných ohradách, se považují za vyprovokované, protože se všechny týkají žraloků, kterým bylo vzato právo na svobodný život. Někdy lidé nechtěně "vyprovokují" útok, jako když surfař náhodou uhodí žraloka svým prknem.
A není to jen se žralokem, ale jakýmkoliv volně žijícím zvířetem. Ing. Majko z TANAPu říká:
"Setkali jsme se s různými situacemi, kdy zvíře, převážně tedy medvěd, zaútočilo. První bylo nedodržení únikové vzdálenosti a např. touha udělat si selfie v bezprostřední blízkosti zvířete, další pak např. řízený lov, kdy lovec postřelil jelena a musel se vrátit pro něco do tábora a mezitím si medvěd jelena osvojil za svůj úlovek a navracejícího se člověka napadl. V neposlední řadě pak vystresované zvíře či samice chránící mláďata, v takových případech zvíře zaútočí vždy. Osvěty, jak se chovat, proto není nikdy dost."
Útoky napříč historií
Pokud bychom se měli zaměřit na konkrétní případy, můžeme zmínit např. surfařku Bethany Hamilton. Americká surfařka, známá hlavně tím, že přežila útok tygřího žraloka, při kterém přišla o celou levou paži.
Stalo se to, když se svými kamarády 31. října 2003 šla surfovat na pobřeží Havaje. Ležela na svém prkně a čekala na další vlnu. Své ruce měla ponořené v čisté modré vodě, když v tom se objevil pětimetrový žralok tygří a kousl ji do levé paže. Za chvíli odplaval, ale s sebou si vzal její paži i kus prkna. Vše se seběhlo tak rychle, že nestačila ani zakřičet.
Měla velké štěstí, že žralok zaútočil jen jednou. Což je pro většinu žraloků typické. Zaútočí a odplavou.
Abyste rozumněli. Žralok je průzkumník, je zvědavý, kdykoliv se v jeho teritoriu objeví něco neobvyklého. A protože nemají končetiny, aby si danou věc mohli osahat, je jejich jediným způsobem, jak zjistit “o co jde”, kousnutí. Těmto kousnutím se říká “testovací”.
Obecně jsou žraločí kousnutí průzkumná a zvíře po jednom kousnutí odplave. Například se předpokládá, že průzkumná kousnutí žraloků do surfařů jsou způsobena proto, že si žralok splete surfaře a prkno s tvarem své kořisti. Nicméně i jediné kousnutí může vážně poranit, je-li způsobeno tak mocným predátorem, jako je velký bílý nebo tygří žralok. Lidský organismus ve skutečnosti nemá pro žraloky dostatečně tučné maso, které oni sami potřebují pro energii, která slouží jako pohon jejich velkých a svalnatých těl.
Žralok normálně udělá jeden rychlý útok a vzdálí se, aby počkal, jestli oběť zemře nebo zeslábne ze šoku a ztráty krve, než se vrátí, aby se nakrmil. Tento postup žraloka chrání před zraněním od poraněného agresivního cíle; na druhou stranu to lidem umožní dostat se z vody a přežít. Žraločí útoky se také mohou přihodit kvůli hájení teritoria nebo naznačení dominance nad jiným druhem žraloků, což vyústí v útok.
Své o tom ví také australský filmař Rodney Winston Fox, který přežil útok velkého bílého žraloka. Ten se v roce 1963 účastnil South Australia Spearfishing Championship v Aldinga Beach, když ho napadl žralok.
Utrpěl velmi těžká zranění. Měl otevřenou ránu přes celou plochu břicha, zlomená všechna žebra, proraženou bránici, roztržené plíce a silně krvácel. Šlachy, prsty a palec v pravé ruce měl pořezané a dodnes má v zápěstí zapuštěnou část žraločího zubu. Jeho rány si po útoku vyžádaly 462 stehů.
Po svém zotavení se Fox začal věnovat osvětě, která měla lidem přiblížit hrozbu útoku tohoto predátora, zároveň se však snažil ukázat, že tyto dravce potřebujeme k tomu, aby byl podmořský svět v přirozené rovnováze.
Pokud jde o útoky zvířat na lidi, měli bychom si uvědomit jednu, ale dost zásadní věc. Často dost nehumánně a sobecky narušíme jejich teritorium a snažíme se jim ukázat svou svrchovanost. To, že se pak dané zvíře začne bránit, je výraz čistě přirozený. I ono neví, co se děje a může mít strach z napadení.
Realita vs. fikce
Přeci jen ale dochází k tomu, že se nějaké to "lehce divočejší" zvíře sem tam na chodníku vedle vašeho domu objevit může. Zdárným příkladem pak bezesporu byla situace, kdy na Ústecku došlo k přemnožení divokých prasat a začala "naháňka" na jejich likvidaci.
Velký hon na divoká prasata tak uspořádal v roce 2017 myslivecký spolek Diana v Ústí nad Labem.
Důvod? Přemnožení prasat divokých.
„Lidé si stěžují, že divočáky potkávají při cestě do práce nebo během venčení psa,“
uvedl tehdy předseda spolku Radek Jansta.
Mezi prvními zastřelil menšího kance v údolí Chuderovického potoka Jakub Fric z Malých Žernosek.
„Proběhl tak rychle, že kdybych nebyl ve střehu, utekl by mi,“
reagoval Fric, pro kterého byla jako pro další myslivce motivací kromě samotného divočáka, kterého si každý myslivec nechal, také finanční odměna.
Tehdy se divočáci skutečně přemnožili tak, že bylo potřeba celou situaci řešit. K tomu se vyjádřil také honební starosta spolku, Václav Šutera:
„Okolo Ústí jsou divočáci všude, příčinou jsou zanedbané pozemky, kde zvířata mají vhodné podmínky pro život. Jejich stavy můžeme eliminovat tak, že je buď vyženeme nebo zastřelíme,“
který ovšem vyráží často i do jiných zemí, kde je potřeba zvěř eliminovat:
„V Rusku na Kamčatce jsem lovil medvědy, soby a losy. Do Rumunska se zase vyráží na medvědy a na vlky. Také k našim sousedům se jezdí, na Slovensko na jeleny, Maďarsko je zase vyhlášenou destinací na daňky a jeleny.“
Člověk si již dlouho myslí, že je na vrcholu všeho, co si zamane, a tak se občas může stát, že mu příroda sama srazí hřebínek a ukáže mu, že i on se musí řídit jejími nepsanými pravidly.
Zdroje: lichtag.com, rodneyfox.com, usteckydenik.cz, vlastní dotazování
