Paříž, kterou neznáte. Události 24. 11. 2018 na vlastní pěst!
Miluji předvánoční Paříž. Žádné město Evropy nemá hezčí vánoční výzdobu. Nic nenasvědčovalo tomu, že bude ta nejluxusnější čtvrť za pár dnů vypadat jako bojiště!
V tomto roce vás Champs-Élysées vítá červenými světélky.
Těšila jsem se, až si prohlédnu vánoční výzdobu těch nejlegendárnějších hotelů v Paříži: Four Seasons, Ritz a Plaza Athénée. Vždy, když se tam vydám, je to nádherná podívaná! Mívají tam obrovské vázy s květinovými dekoracemi, nebo umělecká díla přímo ve foye. Do hotelu můžete vstoupit, i když nejste jeho hostem.
Four Seasons nezklamal! Ve vstupní hale mě přivítali dva obrovští bílí medvědi a světelná chodba ve vnitrobloku (jako na Signal festivalu před rokem v Praze) byla naprosto okouzlující.
Bavím se se známými i cizími lidmi a nikdo ani nenaznačuje, že by se mělo zítra demonstrovat. Ani zmínka, a přesto...
„V Dioru jste v bezpečí!“
V sobotu 24. 11., když se ráno vypravím na Champs-Élysées vybrat z bankomatu hotovost, zahlédnu skupinku lidí v zelených vestách. Na první pohled vypadají jako opraváři silnic. Když vstoupím do banky a zavřou se za mnou automaticky dveře, slyším první výbuchy a policejní sirény. Vidím, že má jeden z demonstrantů vedle sebe labradora. Chudák pes, pomyslím si. Rozhodně mu neprospívá dýchat plyny, kterými po sobě začali demonstranti a policie házet.
Na Avenue Montaigne, nejluxusnější nákupní třídě Paříže, upoutá mou pozornost vánoční výzdoba butiku Dior (toho, kde spadla Carrie ze Sexu ve městě). V ulici se pohybují turisté s nákupy. Někteří vysedávají venku před vyhlášenou restaurací Avenue, kde se právě začíná servírovat oběd.
Být v Paříži a nepodívat se do Dioru? To ani náhodou! Přímo u vstupu mě vítá červená žirafa (v kolekci „Toile de Jouy“ jsou v oblibě zvířecí motivy) a tým obchodních asistentů. Věnuje se mi Pařížan Victor. Prohlížím si kolekci a zároveň pozoruji, jak venku zesilují policejní sirény a výkřiky „Macron – emission“.
„To je už druhá demonstrace, první byla minulý víkend“, prozrazuje můj obchodní asistent. „Ale nebojte se, v Dioru jste v bezpečí. Pokud chcete chvilku počkat, než se ten rozruch uklidní, mohl bych vám nabídnout kafe,“ usměje se jakoby nic.
Když se zeptám, proti čemu se demonstruje, vysvětlí, že je to protest proti navýšení daní. I když on sám není mezi demonstranty, taky s jejich požadavky souhlasí. Před odchodem mi poradí, že pokud se náhodou dostanu do davu demonstrantů, nemám panikařit a jít proti směru davu.
„Musíte mluvit s lidmi, aby si nemysleli, že jste proti nim,“ dodává, když se chystám vyjít ven.
Nečekaně mi nabídne svou zelenou vestu (stejnou, jako mají demonstranti), kterou má s sebou jen pro případ. Poděkuji za jeho rady. „Snad to nebude tak zlé“ a odcházím.
V ulici Marignan, kde se nachází můj hotel, pobíhají lidé v zelených vestách. Chtěla jsem si na chvilku skočit pro pár věcí a vyrazit do nadace Louis Vuitton – muzea, na které se už dlouho těším. Ta chvíle se protáhla na 6 hodin! Když jsem vykoukla z pokoje ven v ulici, demonstranti rozložili ohniště a všude začaly létat granáty s plynem.
Kolem 18. hodiny mi na recepci řekli, že se situace uklidnila a mohu konečně vyrazit ven. S kamarádkou, která v Paříží bydlí, jsem se chtěla poprvé podívat do hotelu Ritz. Poradili mi, abych si taxík sehnala na avenue Montaigne.
Když jsem se rychlou chůzí ocitla před nyní zavřenou restaurací Avenue, zpoza rohu vyběhlo deset policistů se štíty a palicemi. Jim vstříc letěly kameny protestujících, kteří na ně čekali i v ulici Francois I.
Chvíli jsem stála a nemohla se ani hnout...
Instinkt mě nakonec přiměl zahnout za roh, odkud vyběhli policisté. Stihla jsem chytnout za rukáv staršího pána v elegantním kabátě, který (stejně jako já prve) běžel do neznáma vstříc kamennému dešti – přímo do epicentra demonstrace, která se z Champs-Élysées začala přesouvat i do okolních ulic a vůbec nebyla u konce!
Někde poblíž butiku YSL s rozbitou výlohou jsme se spolu s tímto pánem vyděšení k smrti snažili skrýt před kameny u vstupních dveří budovy. Když policisté začali před demonstranty ustupovat, můj nový známý zpanikařil a začal chaoticky zvonit na byty, aby nám někdo otevřel. „Uklidnila“ jsem ho, že je to marné a že lidé v bytech, když vědí, co se venku děje, nebudou chtít otevřít dveře neznámým lidem.
Ustupující policie nám poradila, abychom se přesunuli blíž k Arc de Triomphe, kde byla podle jejich názoru situace klidnější. Po cestě jsme potkali několik vyděšených turistů, kteří se nemohli kvůli pouličnímu boji dostat do svých hotelů.
Champs-Élysées vypadá jako bojiště. Děsivé plameny, rozbitá auta a obchody.
Přísahám, Paříž, že tě takovou nikdy nezapomenu! Nevydržela jsem a začala natáčet video. Lidé v zelených vestách, kteří tu posedávali, přívětivě kývali, když viděli, že točím. Několik z nich mi taky řeklo kompliment. Jako kdyby to nebyli ti stejní lidé, co před chvílí házeli kameny! Asi se diví, proč jsem tu úplně sama. Když jsem si vzpomněla na rozbité výlohy značkových butiků, raději jsem přetočila kabelku tak, aby nebyla vidět známá francouzská značka. Nechtěla jsem je zbytečně provokovat.
Snažím se vrátit do svého hotelu, ale marně, cestu mi překříží další potyčka policie a demonstrantů. Policie hází plynové bomby a dostává odpověď v podobě letících kamenů. Nemám na vybranou a musím zpět k Arc de Triomphe. Možná budu mít štěstí a potkám volný taxík… Ale taxík nikde…
Znepokojená kamarádka mi volá, kde jsem, ale já ani nevím, co jí mám na to říct...
Potuluji se ještě půl hodiny ulicemi, než se na mě usměje štěstí a konečně ke mě zamíří zelená žárovka taxíku. „Ritz prosím…“
Když vystoupím na náměstí Vendome, před hotelem Ritz se zastavím. Mám pocit, že jsem v úplně jiném městě. Neuvěřitelný kontrast – je tu klid, žádní demonstranti ani policie, místo nich jsou tu vysoké nazdobené vánoční stromky. Mířím do legendárního baru Hamingway, kde na mně čeká moje znepokojená kamarádka. Chce to rozhodně nějaký koktejl…
Po hodině mého vyprávění si vzpomeneme, že máme lístky do Moulin Rouge. Raději tam zavolám, zda dnes po těchto nepokojích vůbec hrají. Paní pokladní mě ujistí, že jsou daleko od demonstrací a nehledě na nic „Show must go on…“.
Další ráno pozoruji z taxíku směrem na letiště rozbité výlohy luxusních butiků na třídě Francois I., ze které na mě ještě včera mohly doletět kameny demonstrantů...
