Rychlá zpověď - Denisa Pfauserová: Bilogické hodiny mi tikají jako blázen!

Denčo, jak sis užila prázdniny? 

Naprosto plnými doušky! (smích) Byla jsem u moře s rodiči v Provence, tam to bylo moc fajn. Jinak můj přítel je z Liberce, takže jsem byla a jsem většinu času u něj.

Je to nějaký známý herec?

Ne, ne, vůbec. Je to strojní inženýr. Jsme spolu už téměř rok a je to prima!

Prodej secesní vily, Praha východ - 609m, Okolí Prahy

Zobrazit nemovitost

Jaká je to harmonie? Herečka se strojním inženýrem…

Když svým kamarádkám řeknu, že chodím s inženýrem, většinou jejich odpověď zní: „Páni, to je super!“ Reagují takhle, protože si uvědomují, jak je fajn mít někoho blízkého z „jiného světa“. Objevujeme každý zvlášť povolání toho druhého, to je úžasné!

Samozřejmě pro něho je atraktivní, že má doma herečku. A o mou práci jeví velký zájem. Já jsem naopak ráda, že mám doma logicky uvažujícího chlapa s nohama na zemi, který neřeší nějaké emoční rozpoložení, ale umí mě postavit zpátky do reality. (smích) Liberec jsem si díky němu hrozně zamilovala, je kolem krásná příroda, moc jsem si to tam oblíbila.

Takže pendluješ mezi Prahou a Libercem?                         

Ano, ale je to zatím takhle v pořádku. My se na sebe potom těšíme a společný čas plánujeme pečlivě dopředu.

Plánujete kromě společně stráveného času i společnou budoucnost?

Určitě ano. Vždycky, když jsem šla s někým do vztahu, tak tomu tak bylo. Termín svatby sice ještě nemáme, ten je zatím ve hvězdách, ale rádi bychom k oltáři společně došli.

Takže ho vidíš jako otce svého dítěte?

No, to víš, od určitého věku už takhle asi koukáš na každého chlapa. (smích) Už nemůžeš přemýšlet jen nad tím, jestli má ten kluk hezký oči, ale běží ti hlavou i to, jaký bude jednou táta.

Takže tikot biologických hodin už slyšíš?

Jéjej, tikají mi jako blázen! Už třeba takových pět let.

Teda, tak to už je docela dlouho… Hlavně ty jsi nedávno oslavila 30. narozeniny, takže to asi na ženu touha po mateřství dolehne o to víc, že?

Ano, já si myslím, že žena tu třicítku vnímá jako trošku takový mezník. S kamarádkou jsme se shodly na tom, že je to vlastně takové první uvědomění si své smrtelnosti. Člověk do té doby žije, jakoby tu byl navždy, a nic neřeší. Ale najednou přijdou ty třicáté narozeniny, vše na vás dolehne a přeřazujete si své priority. Teď mám ale zrovna roztočený seriál, takže ještě aspoň rok otěhotnět nesmím. (smích)Musím říct, že jsem se i dost zklidnila a smířila jsem se více sama se sebou. V tom nejlepším slova smyslu samozřejmě.

Kdyby ses porovnala nyní a před pěti lety, jak bys na tom byla?

Určitě jsem udělala hrozně velký skok, ale vyžaduje to neustálou práci na sobě samé. Naučení se určité sebelásky, a tak dále… Já mám teda výhodu, že na těch třicet nevypadám. Když přijdu na casting na maminku, tak se mi tam všichni smějí, že bych ji hrát nemohla. Nedávno po mně v obchodě chtěli i dokonce občanku, když jsem si kupovala cigarety. Takže to ještě asi není tak špatný. (smích)Nemůžu hrát tedy úplně maminky, ale zase nemůžu hrát úplně náctiletý holčičky. Jsem teď v takovém nezařaditelném věku. (smích)

Většinou ses objevovala v seriálech nebo filmech v rolích ztřeštěných holek. Vnímá tě tak i společnost?

Řekla bych, že mě lidé vnímají jako princeznu Řachandu. To se na mě valí snad kamkoliv přijdu. A já všem říkám: „Ale ona se nejmenovala Řachanda, ale Markétka.“  Ale i přesto jsem pro všechny prostě Řachanda. S tím už asi nic neudělám.

Zrovna nedávno jsme byli s přítelem v jednom sklípku na Moravě a současně s námi tam byla parta nějakých holek. Ze začátku, když jsme byli všichni ještě střízliví, se ostýchaly a pokukovaly po mně. Jedna sebrala odvahu a zeptala se mě, zda jsem herečka. Tak jsem řekla, že ano, a myslela jsem, že tím naše debata skončila. O dvě hodiny později, když se děvčata trochu ovínila, se na celý sklípek ozývalo: „Řachandooo!“ A najednou si člověk přijde pomalu jak něčí majetek.

Lidé, kteří vás neznají, jsou s vámi najednou hrozně velcí kamarádi, protože vás znají z televize. (smích)Samozřejmě mi to ale nevadí, směju se tomu, ale mohli by na mě pokřikovat i jinak. Ten samotný název „Řachanda“ se mi moc nelíbí.

Jak vnímáš kritiku a bulvár?

Já se s bulvárem nebojím komunikovat. Ale když o mně něco napíše, a je to lež, nebojím se tomu zasmát. Neřeším ho, nečtu, neberu ho jako bernou minci. Dění na internetu mi hlídá moje mamka – když se něco napíše o mně nebo o mých přátelích, tak mi to pošle, abych byla v obraze. Ale neřeším to.

Činžovní dům na prodej, Praha 1 - 1067, Praha 1

Zobrazit nemovitost

Štve tě někdy, že se do filmů nebo seriálů obsazují stále ti stejní herci?

Neštve, já to chápu. Kdybych byla já režisérem, také bych si obsadila své kamarády. A pokud by se mi s nimi dělalo dobře, obsadila bych je znovu. Dříve to bylo také tak, objevoval se všude Menšík, Kopecký nebo Jirásková. Teď je to stejné.

Moje agentka mi třeba radí, že my mladí herci bychom si měli „vychovávat“ mladé budoucí režiséry. Potkávat se s nimi, seznamovat se… Ale já to nedělám a ani spousta mých známých ne. (smích)

Když ti jde o roli, jdeš přes mrtvoly? Co třeba fámy, že se herečky k roli dostaly přes postel?

To se podle mě neděje vůbec. Nevím, zda to takhle u nás funguje, možná to jsou jen nějaké fámy z Hollywoodu. Já sama osobně jsem se s takovou nevhodnou nabídkou nesetkala v životě ani jednou.

Ostrý lokty na castinzích ale nemám. I když na ně často chodím, tak je nevyhrávám. Za celý život se mi podařilo vyhrát jen jeden konkurz, a to do filmu Jiřího Mádla Na střeše. Když jsem na něj šla, tak jsem si říkala: „To mám v kapse, jsme přeci s Jirkou přátelé, to mi určitě dá.“ A když jsem na ten casting dorazila, tak na těch židlích seděly pouze Jirkovy kamarádky, takže mi mé mínění bylo ihned vzato. (smích)Ale nakonec to vyšlo, tak jsem si řekla, že třeba Jiří prolomil mou kletbu neúspěchů.

Jak vyplňuješ dny, kdy zrovna nic nenatáčíš nebo nehraješ?

Naučila jsem se toho volna užívat. Ještě před pár lety mě volno deprimovalo, brečela jsem do polštáře, když jsem neměla ráno kam vstát nebo jsem den neměla naplněný k prasknutí. Teď je tomu ale jinak.

Umím ten čas využít pro sebe, protože čím míň ho mám, tím víc si ho užívám. Dojdu si třeba zaběhat. Nebo si zajdu na jógu, kterou zbožňuju. Myslím si, že prostě ve zdravém těle zdravý duch, a pokud svou tělesnou schránku budu udržovat v dobrém fyzickém stavu, tak se prostě nemůže stát, že budu trpět depresemi.

Jsem také ráda, když se mohu setkat s přáteli a trávit s nimi čas. Ano, občas mívám dny, kdy jen ležím a koukám na seriály. Ale nezlobím se za to na sebe – když moje tělo potřebuje odpočívat, tak odpočívám.

Na Youtube máš i svůj vlastní vlog „Denisa má kanál“. Přemýšlela jsi, že by ses stala placenou youtuberkou?

Jo, přemýšlela. Dokonce si umím představit, že by mě to živilo. Nechápu, proč se to ještě mezi lidmi nechytlo, mně to přijde dobrý a vtipný. (smích)Ne, tak samozřejmě, když člověk do něčeho takového jde, tak musí vždycky naplno, stát si za tím. Chtěla jsem si to zkusit jako další disciplínu, protože v reálném životě jsem strašně stydlivá. Například když mám s někým neznámým telefonovat nebo něco vyřídit, tak mě ta má stydlivost úplně ochromí a paralyzuje. Herectví je pro mě vlastně takový únik od tohoto strachu, protože jsem v roli, nejsem to já – jako Denisa.

Na Youtube je naopak člověk sám za sebe, není tam za postavu. Stala jsem se vlastně scénáristou, režisérem, kostymérem a vším, takže to pro mě byla a je skvělá zkušenost. Začala jsem teď ale být více aktivní na Instagramu, to mě baví taky.

Co tě teď v nejbližší době čeká? Zmínila jsi, že máš roztočený seriál…

Ano, je to seriál Krčín o rodu Rožmberků. Mám tam velice zajímavou roli, má postava se jmenuje Eva z Rožmberka a pendluju s ní napříč životem. V jednu chvíli tam hraji dokonce čtyřicetiletou dámu. Je to pro mě svým způsobem výzva, ale tak to se dá říct u každé postavy. (smích)Jinak v divadle mě uvidíš Na Jezerce. A kromě Kalicha, Vinohrad a Many ještě v ABC.

Denčo, děkuji za rozhovor, bylo to moc fajn!