Top hledané
Výsledky (0)
S mentálním koučem o mentalitě úspěšných, ale také syndromu vyhoření a depresi

Jan Mühlfeit, mentální kouč slavných: Lidé zapomínají na svoji mentální stránku. Klíčem k úspěchu je strávit na tom více času než ostatní

Kateřina Hunková
14. prosince 2022
+ Přidat na Seznam.cz
19 minut

Jan Mühlfeit je globální stratég, autor a především mentální kouč. Má za sebou úspěšnou dlouholetou kariéru ve společnosti Microsoft, kde pracoval v různých pozicích. Jeho poslední působení v této high-tech korporaci byla role prezidenta pro Evropu. Několik let pracoval po boku nejbohatšího muže světa Billa Gatese, o kterém prozradil, že je velký vizionář, přísný, ale je to i jeho kamarád. Ani jako mentální kouč se netají tím, že si prošel stavem „vyhoření“ a pomýšlel na nejhorší. I proto se pro tuto životní cestu rozhodl, chtěl pomáhat lidem. Koučuje nejlepší české sportovce, olympioniky, ale i lidi, kteří chtějí mentálně růst. Jan radí, jak využít nejlépe svůj talent, vyrovnat se se stresem a jak i v tom největším stresu podat nejoptimálnější výkon. V rozhovoru pro LP-Life prozradil, jak pracovat se svou myslí nebo co je podle něj klíčem k úspěchu. 

Bill Gates po boku Jana Mühlfeita
Mentální kouč
Jan Mühlfeit
Jan Mühlfeit se často setkává s významnými osobnostmi

Honzo, ty jsi autor, ale především mentální kouč. Máš za sebou kariéru ve společnosti Microsoft v různých pozicích. Tvoje poslední působení bylo, že jsi byl prezidentem pro Evropu. Je to tak? Ale jak to vůbec začalo? Jak ses dostal k firmě Microsoft?

Já jsem byl profesionální tenista, ale tenisu jsem nechal ve dvaceti letech a šel jsem studovat ČVUT. Pak jsem pracoval ve státní správě na ministerstvu vnitra. Dva roky před revolucí, dva roky po revoluci. Táhla mě ale ta soukromá sféra, tak jsem do ní pak přeskočil a dva roky jsem pracoval v českém start-upu Software 602, který ještě existuje a který byl velmi populární díky textovém editoru Text 602. V té době jsem potkal lidi z vedení Microsoftu, kteří chtěli otevírat pobočky v Moskvě,  Praze, Budapešti a ve Varšavě. A já jsem se k nim asi po půl roce připojil. Byl jsem asi šestý nebo sedmý zaměstnanec tady v České republice, kde jsem nějakou dobu dělal. Nakonec jsem byl generální ředitel pro Českou republiku a Slovensko, ale pak to byla hlavně mezinárodní kariéra mimo Česko.

 

Majitelem firmy Microsoft je Bill Gates. Jaký je? Ty ses s ním poznal osobně, že ano? Teď už jste i přátelé?

On už není majitel, ale je zakladatel a byl to hlavní majitel, protože on se akcií postupně zbavoval a přesouval je do své nadace. Je to ale pořád nejvlivnější muž. V podstatě se dá říct, že pořád radí i generálnímu řediteli, který tam je teď, což je Satya Nadella. Když jsem Billa Gatesa potkal, tak jsem měl obrovský respekt, ale neměl jsem z něj nikdy žádný strach. Byla spousta lidí, který se obávali, já ne. On vždycky říkal mému bezprostřednímu šéfovi, který je teď prezidentem Microsoftu po celém světě, že když se mnou mluví hodinu, tak mluví pět minut o tom, co se podařilo a padesát pět minut o tom, co se musí změnit a kde jsme udělali chyby a tak dále. A tohle ve mně je a je ve mně tak také to růstové myšlení. Bill Gates je člověk, který je absolutně v pohodě. Vůbec to není o tom, kolik vydělal peněz nebo jak byl úspěšný. Je to velký vizionář. Vždycky říkám, že ti lidi vidí za roh, že vidí věci, které ostatní lidi nevidí a navíc má komunikační schopnosti, že přesvědčí ostatní k tomu, že oni začnou věřit tomu, v co věří on. On řekl v roce sedmdesát, že počítač bude na každém stole. To mu bylo asi osmnáct a každý se mu smál. Za jedenáct let už byl nejbohatší Američan a posléze i nejbohatší člověk na světě. Díky téhle té vizi, že viděl hodně dopředu.

 

Myslíš si tedy, že je byznys hlavně o hlavě?

Ten byznys je určitě o hlavě a o schopnostech. Já jsem teď někde přednášel a ptali se mě na to. Já říkám, že schopnost je o dvou věcech. Ty máš na dovednost, kterou chceš budovat, nějaký talent. Může být menší nebo větší, ale krát úsilí, to znamená, že je potřeba to  procvičovat. Já mám obrovský talent na strategii a hodně lidí mně nevěřilo v tom, že se strategie dá přenést z byznysu do světa sportu. Jenže já nejsem kouč sportovní, ale mentální. A ty hlavy se chovají stejně, protože každý člověk má stejný mozek. To, že mozek funguje trošičku stejně, ale každý z nás je trochu jiný, je tím, že máme trochu jinak propojené synapse v mozku, ale jinak je to stejné. Tudíž se věci dají přelít z jednoho oboru do druhého. Je to tedy o tom na tom pracovat a vybudovat si dovednost, když pak chceš odvádět optimální výkon, ať už jsi manažer, top sportovec nebo zpěvák. Pokud to chceš dělat kontinuálně a nepřetržitě, tak je to o té mentální odolnosti. A to je tou mojí doménou a tím, co já učím. Schopnost podat optimální výkon i v těžkých chvílích je mentální dovednost. Řeknu příklad. Jeden z mých přátel je Jan Pirk, kterých ve sedmdesáti čtyřech letech srdíčko operuje stejně dobře, ať už je pacient bez komplikací, anebo tam je vnitřní krvácení. On se musí stoprocentně soustředit a spolehnout na to, že využije všechno to, co  natrénoval při operacích. Pokud se stoprocentně soustředíme, máme zkušenosti a máme dovednosti, tak mozek vytáhne fotku, jestli už byl v takové stejné nebo podobné situaci. Ty fotky spáruje, podle toho naplánuje energii a my to uděláme správně. Pokud se nesoustředíme z jakéhokoliv důvodu, můžeme mít strach, tak se fotky překrývají jenom částečně, my reagujeme na úplně jinou situaci a děláme chyby.

 

Ty jsi přešel rovnou k mentálnímu koučinku, ale ještě jsem se chtěla zeptat, byl to tvůj sen, nebo napadlo tě vůbec někdy, že bys mohl pracovat pro tak velkou firmu jako je Microsoft?

Já jsem si řekl, to bude možná znít zvláštně, ale já jsem si nikdy neplánoval, že chci být prezident nebo chci být generální ředitel, nebo že chci koučovat nejlepší sportovce na světě, ale užíval jsem si tu cestu. Protože když jsem byl menší, tak mě strašně mrzelo, když jsem prohrál, nebo když mě vyhodili z nějaké skupiny lidí a podobně. Ale pak si na to člověk zvykne, protože chybami se člověk učí. To už říkal Nietzsche: „Co tě nezabije, to tě posílí“. A daleko víc si užívám tu cestu. Teď jsem byl s Jirkou Lehečkou na turnaji Next Generation, kam se dostal až do finále, kde tedy prohrál. Takže mě to trochu mrzelo, ale zhruba tak hodinu. A pak jsem si řekl, že ten progres je úžasný, to nedokázal to žádný Čech. On zpátky vrátil úctu k mužskému tenisu po Berdychovi. To je první takový úspěch a ty si zkrátka říkáš, super, pomohl jsi mu k tomu. Samozřejmě celý tým. My musíme vidět ten progres, to je progresivní nebo růstové myšlení versus to fixní. Když se soustředíme na ty úspěchy a jedině na medaile, buď jsme mistři a nebo jsme lůzři, ale ono to je přitom vždycky někde mezi. Takže moje doména a to, jak jsem tím životem šel, je ta cesta. Já třeba vím, že když bude Jirka Lehečka na sobě makat a my se budeme učit, tak ho dostaneme do té první desítky nejlepších tenistů na světě. Byl už v první šedesátce, takže to vím. Vím, že to zvládne. Je to o té cestě a jde o to si tu cestu užívat. A takhle to bylo i v Microsoftu. Protože když člověk tlačí strašně moc na pilu, tak se jednoho krásného dne začne bát. Že když se to opravdu stane, tak musím ještě zatlačit víc a až moc velký tlak generuje v hlavě vysokou hladinu adrenalinu, a pak už má člověk strach a dělá chyby.

 

Není potřeba občas prohrát, že nás to nakopne, abychom chtěli zase vyhrát? Kdybychom pořád vyhrávali, tak už nemáme motivaci…

Profesor Huberman ze Stanfordské univerzity, od kterého se hodně učím, říká, že chybami a prohrou se naučíme vůbec nejvíc. Protože když prohraješ, tak tvůj mozek vygeneruje takovou špičku neuroadrenalinu, což je stresový hormon, který se ale tvoří v tomhle případě v hlavě. A ta špička ti říká, že tohle je důležité, to si musíš zapamatovat. Djokovič třeba říká: „Já jsem muž toho, abych přijal to, co se stalo a ne abych to odmítal.“ A o tom to přesně je. Ty musíš přijmout to, co se stalo. Já těm tenistům a fotbalistům říká, že i když netrefí penaltu a nebo nedají míč, tak musí otočit stránku. Já na Lehečku vždycky ukazuju: obrať stránku, musíš se vrátit do toho přítomného okamžiku. Bavil jsem se s Nadalem, na US Open 2019, tam jsem ho poprvé potkal a říkal mi: „Největší progres jsem udělal, když jsem se zbavil vnitřních negativních dialogů, které mi pořád říkali, to byl špatný míč nebo dobrý míč." Ty se musíš pohnout, ať už se to podařilo, nebo ne. Posunout se do přítomného okamžiku, protože tam tě čeká další míč, tam tě čeká další věc a jde o to, jak jsme schopni to zpracovatel. Takže prohra je výsledek buď vyhraju, anebo se poučím. Když prohraju, tak se naučím pořád něco nového. Tak to je.

Prodej luxusní vily, Praha 4 - Kunratice
Prodej luxusní vily, Praha 4 - Kunratice, Praha 4

A myslíš si, že je lepší zahodit minulost, být v přítomném okamžiku, ale přece jenom trošku musíme myslet na tu budoucnost, na ten cíl?

Je dobré se z minulosti poučit, protože tam je nějaká zkušenost. Já říkám lidem, kteří chtějí budovat růstové myšlení, aby se posouvali dopředu a vydrželi to dělat hodně dlouho. Říkám jim jednoduchou fintu. Tomu říkám 3P. Každý večer si připomeňte, co se vám podařilo. To je ten úspěch. Poučte se z toho, co se vám nepodařilo. To jsou ty chyby, které jste udělali a představte si, jak to budete dělat do budoucna. A to je to, co říkáš. V tomhle případě my uzavřeme den. Vygeneruje se hormon, který se jmenuje dopamin. Dopamin je hormon, takže tě pochválí za to, jaký jsi udělala progres, ať už jsi vyhrála nebo prohrála, ale je tam nějaký progres. Dopamin je současně motivační hormon, takže tě motivuje v činnosti pokračovat. A to je to, jak může člověk postupovat směrem nahoru. Já vždycky říkám, že k úspěchu nejezdí výtah, ale vedou k němu schody a na schodech někdy postojíme, když se zadýcháme. Někdy dokonce uděláme krok zpátky, abychom pak mohli udělat dva kroky dopředu.

 

Honzo, ty se netajíš tím, že jsi měl syndrom vyhoření. Bylo to kvůli vysoké pozici v Microsoftu, byl tam moc velký tlak?

Tlak to rozhodně byl, byl obrovský, ale zavinil jsem si to sám, protože jsem dělal v podstatě práci, kterou jsem miloval, ale neodpočíval jsem. Tomu se říká v psychologii stav flow, kdy děláš něco obtížného, ale baví tě to a vydržíš to dělat. A já jsem třeba dělal dvě stě letů za rok. Každý rok jsem obletěl šestkrát zeměkouli po rovníku. A když děláš obtížnou práci a baví tě to, tak se generují hormony jako je endorfin, který naopak odpírá bolest a únavu, takže jsi to schopná dělat déle. Endorfin je třeba stokrát silnější než je morfium a další hormony, ale potom po té práci si člověk musí mentálně odpočnout, ať už je to meditace, tai chi, jóga nebo spánek. Tomu se říká, že nespíš, ale hluboce odpočíváš.  Já jsem běhal, fyzicky jsem na sobě makal, ale pořád jsem myslel na práci, a to tě dožene. Bohužel jsem měl velmi těžkou depresi. Tři měsíce jsem byl doma a tři měsíce v psychiatrické léčebně. Bylo to v takovém stavu, že jsem se zhruba měsíc těšil na to, až zemřu. Problém s depresí je takový. Když budeš mít zlomenou ruku nebo nohu, tak máš naději, že se za pět, šest týdnů sroste. Ale v depresi ztrácíš naději na to, že se to změní. Emoční část mozku, které se říká amygdala, zcela ovládne tvoje myšlení. A nerozlišuje, jestli ty věci, o kterých si něco myslíš, jsou pravdivé nebo ne. A protože máš jenom negativní myšlenky, tak to bere jako bernou minci, protože logická část mozku je během deprese vypnutá a ty začneš věřit svým negativním myšlenkám, že jsou to prostě fakta. A často jsou to úplné nesmysly. To je třeba důvod, proč páchají lidé sebevraždu. To, že tě zradí v zásadě tvoje mysl, protože vymačkáš mozek tak, že se serotonin a všechny ty hormony, které tě činí šťastným, přestanou vylučovat. Pro tohle jsou antidepresiva, aby se restartoval, ale bohužel v mém případě zabraly asi až počtvrté. Lékaři byli skvělí a moc mi pomohli. Oni ví, co dělají. Jen abych to uzavřel. Pokud máte negativní myšlenky a problémy se spaním, vyhledejte odbornou pomoc. Já jsem si hrál na frajera, neudělal jsem to, málem mě to stálo život. Druhá věc, aby se to vůbec nestalo, je mentální odpočinek. Pokud jdete do přírody, věnujte se jí, nedělejte nic na telefonu. Hodně lidí si myslí, že fyzická energie je konečná, že je člověk vyčerpaný a myslí si, že ta mentální je nekonečná. To je nesmysl. Když přijdu do kabiny fotbalového mužstva a půl hodiny před výkopem všichni jedou na telefonu, tak zhruba vím, jak ten zápas dopadne. Tak to je, protože dneska na to máme data od psychologů. Mozek se vydrží soustředit dvanáct minut, což je strašně málo. Je to dané právě těmi zařízeními, které jsou na jednu stranu úplně skvělé, na druhou stranu nám ale berou pozornost. Naše oči jsou zvyklé číst řádek po řádku. Tisk je tady 500 let, ale scrollování je zhruba desetkrát náročnější na mentální energii než čtení. A jestliže jsem třeba před zápasem nebo před nějakou důležitou přednáškou na mobilu, pak mi ta mentální energie chybí.

 

Co tedy dělat před zápasem jinak, než se koukat do telefonu?

Utřídit myšlenky, poslechnout si nějakou muziku, která mně dává energii, udělat si nějakou meditaci. Já třeba s Jirkou Lehečkou dělám nějaká dechové cvičení. On se třeba ještě nají, ale to já bych nemohl. Já spíš tak dvě a půl hodiny tři hodiny před, ale to je dané metabolismem o nebo tím, že je o čtyřicet let mladší než já. Pozor na večerní modré světlo. I před výkonem je dobré odložit telefon. Hodně lidí si myslí, že to nevadí, ale dnes už je to potvrzeno vědci.

 

Myslíš si, že to je ten důvod? Mně přijde, že hrozně moc mladých lidí má už teď náběh k syndromu vyhoření, že je nic nebaví, všechno je jim málo, nic je nezajímá. Proč to tak je?

Mozek je přestimulovaný. Řeknu ti nějaké statistiky. Tvůj mozek musí za jeden týden zpracovat tolik informací, jako mozky našich předků před sto lety za celý život a sto let nazpátek. To jsou dvě generace. To je generace mého dědy. Ten tlak je tedy ohromný a mozek je schopen vnímat tlak mentální lineární, ale ne exponenciální, protože každé dva roky se zdvojnásobí výpočetní kapacita. Na světě je dvakrát tolik informací a dvakrát tolik stresu, tím pádem ten tlak je ohromný. A když je ten mozek přestimulovaný, tak nevíš, z čeho si máš vybrat. Často to vede k nudě, ale často to vede právě i k syndromu vyhoření. A já vždycky říkám, že dneska tady žije generace lidí, která je přeinformovaná, ale neumí se soustředit na jakoukoliv činnost. Pokud chceš podávat optimální výkon, tak se musíš stoprocentně soustředit. Ve sportu je řada lidí, to určitě ty znáš, ty jsi dělala gymnastiku, kterým se říká tréninkové typy, že na tréninku zahrají cokoli. Je to super, ale jakmile se dostanou pod tlak, tak se nedokáží soustředit a dělají ohromné chyby. A to je ten důvod. 

 

Jak pracovat pod tlakem?

Točí se to okolo tří nástrojů. Pokud se chceš stoprocentně soustředit a jsi pod tlakem v přítomném okamžiku, tak potřebuješ to, aby tělo, které je vždycky v přítomném okamžiku a dech, který je vždycky tady a teď, společně podpořili mysl, protože mysl je ten problém.  Pokud jsi pod stresem, než budeš jakkoli reagovat, něco řekneš nebo uděláš nějaké gesto a nějaký výraz v obličeji, tak se zhluboka nadechni a vydechni, tím se vrátíš do přítomného okamžiku.  Proto já říkám, že šampion se cítí jako vítěz, i když momentálně prohrává, protože ty můžeš prohrávat, ale díky dechu a mysli si namixuješ úplně jiný koktejl v hlavě. Chemikálie a hormony v hlavě nemusí odpovídat skóre. Djokovič řekl jednu zajímavou věc, že z výrazu obličeje šampiona nepoznáš, jaké je skóre. Prohrávám, ale pořád se povzbuzuji. Dýchání je opravdu extrémně důležité.

 

Ty pracuješ se sportovci. Ronaldo, Djokoviš, Nadal... Co dělají jinak? Umí pod tím tlakem tak dobře  pracovat, nebo mají dobře nastavenou mysl, že jsou nejlepší na světě?

Tak určitě. Jedna věc je ta, jak jsme si řekli na začátku, dovednost rovná se talent krát úsilí. Talent mají velký, ale takových lidí jako je Djokovič, Nadal nebo Ronaldo je víc. Ale pak je tu druhý činitel, a tím je úsilí, Zatímco spousta sportovců, kteří hrají s Ronaldem fotbal, jdou po tréninku domů a jdou ležet, tak Ronaldo přijde domů a ještě na hodinu jde do posilovny. Například Michael Jordan házel každý den po tréninku míče hodinu a půl navíc. Strávil na tom více času než ostatní. Je to dané talentem, ale je to dané i úsilím. Djokovič je  člověk, který si velmi dbá na svoji stravu, medituje, dělá jógu a takové věci. 

 

On má bezlepkovou stravu, že?

Nejí maso a dělá techniku studené vody a dechové techniky. Má zkombinované vše dohromady, o tom to je. U sportovců je to vše o hlavě. To stejné Nadal. Když jsem sledoval jeho trénink, tak ten člověk  nemá supertalent, nemá podle mě takový jako třeba Djokovič nebo Federer, takže je to o tom úsilí. Extrémně maká ve fitku a snaží se, aby to prostředí bylo těžké, protože jak se říká: Těžko na cvičišti, lehko na bojišti. Ono to opravdu platí.

 

Jaromír Jágr říkal, že když neudělal tisíc kliků, nešel spát.

Jasné, je to o talentu, ale i o tom úsilí. Ve fotbale i v hokeji je to o hlavě i tvrdé dřině. Čím víc trénuješ, tím víc se vytvářejí synapse na optické spoje. To jsou takové spoje mezi jednotlivými mozkovými buňkami, říká se jim neurony. Když to děláš hodně často, tak se synapse mají tendenci propojit hodně silně. Pak jsi schopen zahrát úder i pod velkým tlakem.

 

Ty máš knihu Odemykání lidského potenciálu. Jak tedy najdeš potenciál v tom člověku? Jde to nějak zjistit?

Mám čtyři knihy, i dětskou. Říkáme, že rodina může fungovat jako tým. Moje poslední kniha, kterou jsem vytvořil s bývalým kapitánem basketbalové reprezentace ČR Pavlem Vrbou, ta se jmenuje Budování úspěšných týmů. Jak to tedy zjistit? Jedna společnost dělala výzkum s lidmi s různými činnostmi. Začali zkoumat, jaké činnosti vedou k úspěchu a dali dohromady takový test. Měl asi sto osmdesát otázek a dovedl tě k tomu, co je pět tvých nejdůležitějších talentů. Talent není nic jiného, než geny. A protože geny má každý, talent má každý, tak si člověk tyto talenty testuje v různých činnostech a tam, kde to nejvíc začne klikat, kde se lidé dostávají do flow, tak to pak chtějí dělat. Dám příklad. Já mám třeba talent na strategii, využíval jsem ho byznysu. Jarda Svěcený, houslista, ho má taky a využívá ho v umění. A David Svoboda, který je olympijský vítěz moderního pětiboje, ho využívá ve sportu. Každý máme talent, ale využíváme ho jinde.

 

Jak ho využít na sto procent?

Jak ho využít na sto procent? To nejde, protože ty o něm nevíš. V podstatě se rozvíjí nejlepší způsob, jak věci dělat. Dělat takové věci, které tě baví a kde ten talent ale můžeš rozvíjet. Talent sám o sobě je potenciál, ale je to o úsilí, musíš být v takovém prostředí, které ti umožní ten talent rozvinout.

 

Lidé se často podceňují. Jak si věřit a mít zdravé sebevědomí? Protože někteří lidé mají talent, ale podceňují se. Jde s tím pracovat?

Určitě ano, sebedůvěra je o sebepoznání. Pak je to ale taky o tom, jak jsem schopen zpracovat minulost. Ty chyby… Já jsem se ve své kariéře naučil uznávat chyby, uznávat je veřejně. Že jsem to řekl na veřejnosti, to byla moje chyba. Zkrátka nahlas. A tebe to posiluje. Hodně lidí říká, že uznat vlastní chybu je slabost, ale to není pravda. Naopak je vidět, že to je silná povaha a pak je to o tom, od koho se člověk učí. Ale pozor, sebedůvěra automaticky neumožňuje úspěch nebo vítězství. Sebedůvěra je o tom, že podáš tu chvíli optimální výkon. Soupeř může být pořád silnější, ale pro tebe to znamená, že dosáhneš na tu sebedůvěru, co se člověk naučil. O tom to je. A pak je to o tom růstu. Uvědomovat si tu cestu, na které jsem.

 

Vy máte knihu Odemykání lidského potenciálu i pro děti, ale není v dětech občas zakódováno, co jim říkají rodiče, jak jsou vychované?

Je to tak. Tomu se říká programování dětí. Dítě se narodí úplně ideálně a začne si hrát s tím, co ho baví, protože ví, co jsou jeho talenty. Ne že by bylo tak chytré, ale ví, co ho baví, co mu energii dává, co ne. Takže padesát procent těch synapsí vznikne do tří let věku dítěte. A pak se děti ptají na jednoduché, ale velmi sofistikované otázky. Nejhorší věc je to, začnou chodit do školky a školy a tam jim začnou říkat, že jsou v něčem dobré, ale rodiče se většinou soustředí většinou na to, v čem dobré nejsou. A říkají jim, že Pepíček je lepší na češtinu, Mařenka je lepší na matematiku a začnou to porovnávat. A tam tam my máme samozřejmě něco v sobě. Co si řeknou ostatní lidé, že? Bojíme se toho, co si řeknou ostatní lidé, to je z dětství. Ale je to dáno i evolucí, protože v minulosti, když člověk udělal chybu, žili lidi v tlupách a náčelník tlupy by ho vyhodil z té tlupy a zemřel by hlady.

Takže my máme už od dětství jako podvědomě dané, že cítíme, že když uděláme chybu, tak nás to bude stát život což je nesmysl, samozřejmě, ale takto to bohužel je. A pak rodiče začnou děti porovnávat. Pak je škola. Když jdou děti do školy, tak devadesát osm procent dětí vykazuje vysokou kreativitu. V pětadvaceti jsou to dvě procenta. To něco říká o tom celém systému. 

 

Někdy mi přijde, že zbytečně posloucháme a bojíme se, že co na to řeknou ostatní…

Ano. A pak jsou bohužel velmi negativní přísloví typu: "Sedávej, panenko, v koutě, budeš-li hodná, najdou tě". Jenže takovou panenku nebude nikdo hledat. Dnes musíš umět věci, ale musíš lidem ukázat, že je umíš. To je jako kdybyste řekli Popelce, ať si v hlubokém lese postaví McDonald, že tam přijede na koni princ, koupí si Happy Meal a odveze si ji na zámek. To se zkrátka nestane. Ano, kdyby nešla na ples, tak nemá nic, a ne prince. Ano, tak to je. Vy musíte udělat to rozhodnutí.

 

Ano, je důležité riskovat...

Risk je důležitý. Důležité je se nebát, protože risk je o chybách. V momentě, kdy se nebojím toho, že když to nevyjde, vyjde to podruhé. Mně se v životě málokdy podařilo něco napoprvé. Třeba teď, když jsem se modlil, aby to Jirka vyhrál. Nepovedlo se to. Ale kdyby mi někdo řekl, že bude ve finále, na vteřinu bych se zamyslel a řekl si, že to by bylo skvělé. Takže rozumný risk. Ano, ale je to o tom, že musím být schopen se vyrovnat s tím, co se stalo, protože vtip je v tom, že když se ti stalo něco ošklivého v životě, cokoli, prohraješ, něco ztratíš, tak se s tím buď vyrovnáš, pak trpíš jenom jednou, když se ti to stalo. Ale pokud se s tím nevyrovnáš, tak trpíš pokaždé, když si na to znovu vzpomeneš. 

 

Ty koučuješ, jsi hodně vytížený. Jak odpočíváš?

Chodím hodně často do sauny, medituji, jsem schopen meditovat třeba pět deset minut v taxíku nebo i v metru. Já se absolutně odpojím od okolí. Už mám svůj vnitřní svět hodně vyladěný.

 

Svět tě to naučil....

Ano, to, co jsem neuměl před blázincem, tak jsem se pak naučil. Sportuju samozřejmě pořád. Ráno hodinu běhám a nebo hodinu a půl chodím nordic walking, cvičím pak i odpoledne. Potom také hodně poslouchám. Jsem extrémně zvídavý, takže aspoň hodinu denně, ale spíš dvě, se učím nové věci. Dělám si poznámky jenom anglicky. Takhle to mám asi od osmadvaceti let. Ještě mám masážní kalhoty, snažím se spát a mám takový prstýnek, který mi říká, jak moje tělo funguje...

 

Co je tedy nejdůležitější? Najít balanc v životě...

Je důležité, aby člověk našel smysl svého života. Když ale najdete smysl svého života, tak to ještě neznamená, že se nedostanete do blázince. Protože to byl můj případ. Já jsem dělal věci, které mě bavily. Odemykání lidského potenciálu už bylo trochu jiné, ale bylo to i v Microsoftu. Takže najít smysl života ten smysl moct naplňovat. Žít život, kde všechny čtyři energie jsou vybalancované. Že tu energii využijete a také ji doplníte. A teď ještě řeknu, na co jsem přišel po mnoha letech, jak smysl života opravdu najít. Já si myslím, že nejšťastnější lidi jsou ti, kteří udělají šťastným někoho jiného. Činností, kterou sami milují. Jako Karel Gott nebo Jarda Jágr. A jak na to? To bylo poprvé zveřejněné v mé knize. Jsou to takové tři kruhy.

 

Už teď jsem neskutečně motivovaná. Takže tedy, které věci jsou důležité?

Najít smysl života, rovnováha, dobře dýchat, žít v přítomném okamžiku a mít se rád.

 

Moc děkuju za rozhovor a za všechny rady, bylo to skvělé a doufám, že lidi budou také tak motivovaní jako já.

Děkuji za pozvání, díky. 

 

Rychlá zpověď:

Tvůj největší životní sen?

Letět na Měsíc.

Tvá největší životní obava?

Až mi bude devadesát, tak přijdu o pubertu.

Oblíbený film?

Slunce, seno, jahody.

Z čeho se v životě nejvíce poučil?

Ze svých chyb a z toho propadu, který jsem měl.

Kdo je větší lídr? Žena, nebo muž?

Nebudu odpovídat.

Má žena vždy pravdu?

Ano, u nás doma určitě.

Co jsi naposledy koupil své ženě?

Řetízek.

Udělal bys ve svém životě něco jinak?

Možná bych o trochu méně pil alkohol do třiceti.

Popiš se jedním slovem.

Dynamický.

Anděl nebo ďábel?

Anděl.

Co děláš, abys byl stále motivovaný?

Snažím se učit od těch nejlepších na světě.

Víš, koho budeš volit jako prezidenta ČR?

Ne.

Sleduješ politiku?

Ne.

Jaký je tvůj ranní rituál?

Určitě je to běh a studená voda.

Na co by se zeptal ty mě?

Na co bych se zeptal já tebe? Kdy už zvážníš trošku?
Podle mě nikdy.
Líbil se vám článek?
Diskuze 0 Vstoupit do diskuze