Top hledané
Výsledky (0)
Malířka a zpěvačka o umění, aktuální výstavě nebo chystané knize

Jsem alergická na slovo ezo, říká úspěšná malířka Léna Brauner

Klára Čikarová
27. září 2022
+ Přidat na Seznam.cz
11 minut čtení

Malířka Léna Brauner si na tři dny pronajala halu č. 13 v Pražské tržnici v Holešovicích, aby tam ukázala svou tvorbu za poslední dva roky. Osobitá umělkyně také píše a zpívá - právě dokončuje knihu a dvě nová alba. První kresbu prodala v patnácti letech náhodnému kolemjdoucímu na Petříně, pak chodila po Praze v liščím ohonu a zvala lidi na svou první výstavu. Od té doby se uměním živí. Jaký je magický svět influencerky, která na sociálních sítích oslovuje stovky tisíc fanoušků bez toho, aniž by přijímala placenou spolupráci se značkami?

Léna Brauner
Malířka Léna Brauner
Léna Brauner s kočkou

Rozhovor děláme na vaší dosud největší sólové výstavě, v hale číslo 13 v Pražské tržnici. Můžete představit obrazy, které tady jsou? Mají nějaké společné téma?

Dobrý den, vítejte na mojí výstavě a děkuji! Společné téma - to je otázka, kterou si kladu také. Tématem je můj svět představivosti. Zvu diváky, aby se se mnou do tohoto světa dostali a mohli do něj nakouknout skrze moji tvorbu. I tu poslední, nejranější, z minulého týdne. Tam ukazuji prostředí bytostí, které jsou na ostatních obrazech. 

Jak byste svůj svět představivosti popsala někomu, kdo vaše obrazy ještě neviděl?

Právě proto, abych to nemusela popisovat verbálně, tak maluju obrazy. Jsem v úzkých, když se mě někdo zeptá, co vlastně maluju. Snažím se pak jen opsat něco, co už je namalované. Daleko lepší médium, než verbální stránka, je pro mě ta vizuální. 

Výstava trvá jen tři dny. Co bude s obrazy potom? Očekáváte, že se prodají?

Takřka všechny prodané již jsou. Více než třináct z nich šlo na výstavu ze soukromých sbírek, buď z depozitů, nebo od fyzických osob, které je mají doma. Volných obrazů je už jen pět s tím, že na vernisáži s velkou pravděpodobností většina z nich našla své nové majitele. Takže po výstavě budeme rozvážet!

Prodej exkluzivního domu, Praha-východ
Prodej exkluzivního domu, Praha-východ, Okolí Prahy

Kdy a za jakých okolností jste prodala svoje první dílo?

Bylo to na Petříně. Kreslila jsem si asi jako každý teenager takové depresivní bubáky a přišel pán, který mi nabídl, že kresbu koupí. Byla taková velmi negativní. Já jsem se zasmála a odrzle jsem mu řekla několikatisícovou částku – šest nebo osm tisíc. On řekl, že takovou částku nemá u sebe, ale půjde si vybrat. V duchu jsem si říkala „no to víš, že jo, to už tady asi nebudu…“ Ale fakt přišel a koupil si obraz. Tam mi to zasvítilo! Bylo mi asi tak patnáct… 

Bylo pro vás umění od začátku jasnou životní cestou nebo jste měla i jiné možnosti a chtěla jste dělat něco jiného?

Maluju, co pamatuju. V tom nátlaku, ve kterém se ocitá každý člověk, když se ho ve čtrnácti začnou ptát, čím bude a jak si bude vydělávat peníze, mě ještě nedoteklo, že by to tak mohlo být, že by mě věc, která mě baví nejvíc na světě, mohla i živit. Až po tomto incidentu na Petříně mi svitlo, že bych tuto svoji "grafománii" mohla přetransformovat na oběživo a každodenní práci. Práci ale říkám v uvozovkách, protože mi to přijde jako pejorativní název něčeho, co mě baví. To v dnešní době nebývá ekvivalent - že by prací bylo to, co vás baví nejvíc…

Co tedy následovalo po kresbičce na Petříně?

Výstava. Rovnou.

Takhle rychlé to bylo?

Ano. Ještě jsem tedy odešla ze školy a řekla jsem, že už nechci studovat střední. Udělala jsem výstavu a kupodivu na ni přišlo hodně lidí. V tu dobu jsem nosila za zády liščí ocas. Tehdy ještě nebyly sociální sítě – generace Z to nepamatuje – a tak jsem si dělala takové malé vizitkové kartičky, na nich bylo napsané datum vernisáže s místem a ty jsem rozdávala, bez toho, aniž by tam bylo napsáno, o co přesně jde. Takže jste po městě viděla běhat holku s ocasem, něco jste si o ní myslela a ona k vám přiběhla, dala kartičku a řekla „přijď sem, bude to zajímavý“. To byl můj první marketingový plán. A tak se stalo, že na moji první vernisáž v prostoru Underground v Karlíně přišlo asi dvě stě lidí. Bylo to velké, i v té době. Rozšířila jsem svoje malování, odešla jsem ze školy a tím pádem je moje nejvyšší dosažené vzdělání pouze základní. Ještě jsem chvíli potom chodila na jinou střední, ale tu jsem taky nedochodila.

Teď jsou z těchto kartiček sociální sítě, kde máte spoustu fanoušků. Je to pro vás hlavní komunikační kanál?

Ano, s tím, že je to spíš o mém výstupu. Pak zvládnu komunikovat ještě skrze komentáře, ale zprávy jsou můj velký neduh, to jsem se stále nenaučila, vyhranit si čas na tak velký objem, který mi chodí. Radši neodpovídám na nic, než strhnout lavinu, proč jsem jednomu napsala a druhému ne.

Malujete někdy i přímo na zakázku nebo všechno vychází z vás a pak se teprve ozve zájemce?

Je to za B. Nemaluju na zakázku, prodávám autorskou tvorbu.

Ve vašich obrazech se objevují jemné, až ezoterické bytosti. Odráží to i to, jaká jste vy sama? Jde pro tyto obrazy inspirace přímo z vás?

Začínám být trochu alergická na slovo „ezo“. Během posledních let se z toho stal nepříjemný trend. Spirituální, duchovní cestu, prožívá každý - nejen člověk, který si sepne vlasy a říká si šaman. Od tramvajáka přes účetní jde každý svou duchovní cestou, aniž by to věděl nebo to měl ve svém bdělém poli. Neřadila bych se do ezoterična, ale ano, je to velmi duchovní. Žádným náboženským vyznáním se ale neprofiluji. Obrazy pro mě jsou určitě mapováním mé duchovní, spirituální cesty. Je pro mě velký úlet být tu s těmi třiadvaceti obrazy, protože to vidím – vidím svoje období, to, jak jsem cestovala, mám tam zaznamenanou Indonésii… Každý obraz je pro mě velmi důležitý pro tu danou situaci, ve které jsem mohla růst.

Většinu loňského roku jste strávila na Bali. Co vám tento pobyt dal?

Spánek! Teď mám za poslední čtyři týdny zase velkou spánkovou deprivaci, ale pořád mě drželo při životě právě to, že jsem byla devět měsíců v Indonésii, kde jsem spala dosyta. Odpočinout si, tam pro mě bylo bodem číslo jedna. Byla jsem tam velmi nekomunikativní. Právě tam jsem chytila alergii na to „ezo“. Když máte v nápojovém lístku kavárny mezi espressem a flat whitem ceremoniální kakao…

Co je to ceremoniální kakao?

To neznáte? Mezi různé ceremonie od ayahuascy přes bufo alvarius a všechny tyhle přírodní substance patří i ceremoniální kakao. Předtím, než bylo ezo trend, to byl posvátný obřad, který spočíval v tom, že se předávkujete kakaem. Enormní množství, které člověk pojme, mu vyvolá nějaký stav. Pak ale přijedete na Bali, kde všichni vzývají slunce a duhu, ale přitom to všechno fotí na iPhony a k tomu si dávají vedle flat whitu ceremoniální kakao v kavárně. Tamodsud jsem si přivezla alergii na ezoterorismus.

Vrátila jste se zpět letos v únoru, jestli se nepletu?

Ano, končil covid, začala válka.

No právě. To asi byla realita, do které jste se zrovna vracet nechtěla… Propsalo se to i do vaší tvorby?

Hodně jsem se odmlčela na sociálních sítích. Nejsem zastáncem toho, vyjadřovat v rámci sociálních sítí nahlas podporu. Přijde mi jako takový zvláštní egocentrický výkřik, když potřebuju ukázat, na které stojím straně, abych dostala „lajky“ za to, že jsem se vyjádřila s kondolencí nebo smutkem. Já jsem to prožívala dost – válku samozřejmě ráda nemám – ale v rámci sociálních sítí mi nesedělo, že bych měla nahlas ukazovat, kolik jsem poslala peněz nebo jak velkou oběť jsem učinila. Všechno tohle jsem dělala jen ve svém volném čase a nedávala jsem na sociální sítě výsledek. Instagram jsem vypínala, nerozuměla jsem významu sociálních sítí v době války. Přišlo mi to nepříjemné. Byť jsem pomoc posílala, hanba by mě fackovala, nechat se za to někde pochválit. V tvorbě se to pak odrazilo také. Nejsem úplně tím, kdo vymýšlí motiv, ale spíš přijímám v rámci globálního vědomí to, co nakonec vzniká, byť to má většinou oči, prsa a nějak se to tváří. Je to vlastně jen takový nosič.

Na sociálních sítích často sdílíte také intimní věci z vašeho soukromého života. Kde je hranice toho, co o sobě už sdílet nechcete? Řešila jste někdy dilema, co pustit ven a co už nepustit?

Myslím si, že skoro dnes a denně. Hodně mluvím o autenticitě a dost často narážím sama na sebe a svoje mantinely. Autenticita mi přijde stěžejní i v rámci osobního setkání. Stála se tu fronta na to, že se objímám s lidmi a povídám si s nimi! Přijde mi, že vřelost by měla být i v „blackoutu“. Sociální síť tvoří lidé a kontakt mezi nimi. Ve chvíli, kdy je to skrze černá zrcadélka telefonů, je to odosobněné. Je pak zvláštní konfrontovat sama sebe v rámci cenzury. Kdybych reálně dávala, kolik jsem naspala během minulých výstav – protože teď už si víc vážím sama sebe a nejedu na pot a krev – tak by se podle mě lidi fakt báli, že umřu. Ale já se vždycky nějak připravím a pak to dospávám. Autenticity v rámci internetu je podle mě takřka nemožné docílit, protože obrázek o sobě samém má každý jiný, než jak ho vidí ostatní. Je to jen tvar konceptuálního umění skrze média – jak pojme člověk zpracování sebe sama, aby vzniknul content. 

Luxusní vila na prodej - Klánovice - 465m
Luxusní vila na prodej - Klánovice - 465m, Praha 9

Když mluvíte o konceptuálním umění – vy vytváříte obrazy i z takových věcí, jako jsou drobky na stole, prach na zemi, ostříhané vlasy, listy… Z jakých dalších zajímavých materiálů jste takto tvořila?

Skoro bych řekla, že z čeho se dalo malovat, tak jsem to zkusila. To znamená i to, že to někdy v rámci sociálních sítí nebylo možné komunikovat. Když si čtu zprávy, často se tam opakuje dotaz, čím maluju. Je to asi otázka, jestli akrylem, olejem nebo akvarelem, ale já odpovídám, že vším. Baví mě, když prší a schovám se s deštníkem na zastávce do místa, kde začíná suchý chodník. Deštník je pak jako samopero, pořád z něj kape voda. Moje oblíbená činnost při čekání, až přestane pršet, je, že použiju deštník jako prodlouženou ruku a maluju s ním portréty na suchá místa. 

Zahlédla jsem vaše malby také na talířích, pomocí zbytků dezertů nebo čokolády. Díky tomu jste pak designovala i porcelán?

Ano, porcelán vznikl právě s myšlenkou čokolády na talíři. Mým původním záměrem bylo naskenovat přímo tyto věci. Jsou ale spojené s tím, že si u toho olizuju prst a ten je tam vidět. Původní koncept porcelánu byl, že bude malovaný čokoládou takto autenticky. Jenže mi v ten moment dokapalo, že je to něčím trochu nechutné, byť to bude jen přetisk. Tam jsme na pomyslné hranici toho, jestli z toho pak bude košer jíst, když to vzniká pomocí mých tělních tekutin. Tak jsme z toho ustoupili a zkusili jinou, zdobnější variantu, která koresponduje s dobovostí, kterou mám ráda. Mám pocit, že tu „nechutnou“ kolekci ale stejně někdy udělám, protože mi to chybí. 

Kromě malování se věnujete i dalším věcem – prý píšete knihu. Kdy vyjde?

Už je dopsaná a teď se snažím roztřídit ilustrace do jednotlivých kapitol. Obsah kapitol s motivem ilustrací ale nebude plně korespondovat, protože nejsou malované na míru textům. Chtěla bych do knihy dostat soubor akvarelové práce, kterou je těžké prezentovat v rámci výstav. Řekla jsem si proto, že taková výstava pro moje portfolio akvarelů a kreseb bude právě tato knížka. Je povídková a jsou tam takové moje úvahy o triviálních tématech a mém pohledu na ně.

O kterých tématech například?

Láska, důvěra, sebeláska – to už sice zní zase ezo, ale já v té škatulce podle mě stále nejsem. 

Věnujete se také hudbě. I tam můžeme čekat něco nového? Chystáte album?

Ano, jsou dokonce dvě. Záměrem téhle výstavy bude i to, navrátit se zpátky do povědomí, oprášit své jméno po ročním Růženčiném spánku. Tohle je polibek zpátky mezi živé a bdělé, abych připravila skupinu lidí, které se líbí to, co dělám, na to, že přijde novinka. Bylo to jedno z témat, o kterém jsem mluvila při zahájení. Myslím si, že na jaře by mohl být křest. Do té doby budu mít čas a finance z obrazů na to, abych točila klipy a dělala content, se kterým bude vycházet zvukový záznam. Je to další rozkrytí mého světa a pozvánka do jeho atmosféry. 

Máte nějaký velký sen, kterého byste jednou chtěla dosáhnout?

Určitě. Nemám ale žádný tak velký, kterého když bych dosáhla, tak bych měla vyhoření z toho, že už nemám žádný vyšší. Než dojdu do snu o tom, že chci mít největší výstavu ve svém životě v hale číslo 13, tak si před vernisáží musím uvědomit, jaký je ten větší sen, abych měla neustálý motor toho pokořovat sama sebe a dostávat se z komfortních zón. Jen v těch nekomfortních zónách boostujeme sami sebe, abychom mohli jít dál. Je to jak ten had, který se sám kouše do ocasu… Nemám žádný velikánský sen, za kterým bych šla, hodně mě ale baví téma lidských smyslů. Teď jsem se věnovala tak patnáct let vizuálu, kde jsme opěvovali oči. Vydáním dvaadvaceti písniček jdu do dalšího smyslu a pak mě hodně baví vůně. To je můj další sen po hudbě. I když jsem silný kuřák, mám pocit, že čichové senzory mám velmi silné a baví mě snažit se dát nějakou atmosféru do parfému a pozvat tím „čichatele“ do vyprávění skrze jiné než verbální médium.

To znamená, že chystáte vlastní parfém?

Ano, třeba i vlastní parfém. A v rámci výstav, živých koncertů a různých performance bych parfémem doprovázela živou show. Můžeme začínat u čistě studeného až slaného parfému - vůně v prostoru - kde se pak skrze performance dostaneme až do závěru, který byl měl končit pudrově a sladce, aby byl pozorovatel připraven na to, jít spát nebo aby byl naopak nabuzen nějakým zážitkem. Zpracovat tato témata je takovým mým snem.

Na takový zážitek se budeme těšit! Děkuju moc za rozhovor.

Rychlá zpověď:

Jaký byl váš nejlepší zážitek z uplynulého roku?

Pořízení nové kočky. Emil!

První věc, kterou uděláte ráno po probuzení?

Teplá voda s citrónem a cigáro.

Kdybyste mohla mít v životě jednu superschopnost, co by to bylo?

Těch mám dost, stačí!

Co nejvýstřednějšího jste si kdy vzala na sebe?

Dehet a peří.

Která investice se vám v životě nejvíce vyplatila?

Do vztahů.

Věříte v nadpřirozené síly?

Ano.

Jakým způsobem nejvíce dobíjíte energii?

Spánkem.

Jaká je vaše největší neřest?

Neřestí mám hodně, ale nenazývám je neřestmi, mám je velmi ráda.

Kterou vlastnost nejvíce obdivujete na kočkách?

Jak to říct slušně – že mají v… Je jim to jedno.

Jakou největší blbost jste v životě udělala?

Bylo jich fakt hodně. Nevzpomenu si na jednu konkrétní, to bych urazila ty ostatní blbosti.

Jaké bylo vaše první tetování?

Nemám ani jedno.

A když jste vy tetovala někoho?

Víla.

Dodržujete deadliny?

Ne.

Co je pro vás v životě největší motivací?

Já.

Jakou nejdůležitější radu byste dala matkám samoživitelkám?

Zvládneš to!

Chcete se na něco zeptat vy mě?

Jak se máte?
Výborně, děkuju!
Líbil se vám článek?
Diskuze 0 Vstoupit do diskuze