- CZ
- EN
- SK
NA VLASTNÍ PĚST: Zažila jsem Moravu jinak...
Morava. Jižní Morava. Pojem, který my, Pražáci, máme spojený s pohostinností, vínem, smíchem a dobře stráveným časem, odpočinkem. Od čtvrteční noci tohle všechno není pravda. Jižní Morava ještě dlouho nebude místem, kam tak rádi jezdíme. Na vlastní oči jsem viděla a zažila hrůzu, kterou místní prožívají. Ti, co mi loni ještě nalévali sklenku vína, dnes nemají ani skleničky...
Lidé, co zažili válku, to možná chápou. Možná si to umí představit. Ale já se narodila v krásných devadesátkách, kdy jsem si dlouhá léta myslela, že ty filmy, co vyobrazují druhou světovou válku, jsou prostě jen filmy. S kulisama. Nezažila jsem žádnou válku, takže nemám tucha, jak může takhle zničená země vypadat. Teď už mám trošku jasnější představu...
Realita je jiná než na obrázcích
Když jsem v pátek ráno coby novinář vyrážela na Moravu reportovat o nastalé situaci, myslela jsem si, že vím, co mě čeká. Viděla jsem videa v televizi, na Facebooku, spoustu rozhovorů se záchranáři, nespočet fotek. Ale ono je něco jiného vidět to v televizi a pak na vlastní oči. To říkám upřímně. Když jsem vkročila do první vesnice - a je jedno které, protože i když říkali, že nejvíc postižené jsou Hrušky a Lužice víc než Mikulčice, já neviděla rozdíl. Byla jsem v pekle. Byla jsem v místě, kde vážně netušíte, kde bylo náměstí. Byla jsem v místě plného prachu a kamení. A zoufalých tváří.
Musela jsem se po pár metrech zastavit a zhluboka dýchat. Měla jsem husí kůži po celém těle, přestože jsem stála na rozpáleném betoně ve třiceti stupních. Nebylo kde se schovat. Stín by vám mohl dát nějaký dům nebo jeho střecha, ale stoupněte si pod trosky, ze kterých tady spadne cihla, tam zbytek okapu... Oči mi zalévaly slzy a dělalo se mi zle od žaludku. A to si vemte, že já žiju v Praze. Pěkně v komfortu. Mně žádné tornádo nic neodneslo. Mně se celá tragédie vlastně vůbec netýká, já jsem tam byla jen na návštěvě! Přesto všechno tohle vědomí, že mně se nic neděje, jsem cítila neskutečnou lítost, bolest, smutek, zlost. Všechno dohromady.
Takže co asi musí prožívat ti, kterých se to bezprostředně týká? Řeknu vám to. Strach. Strach, že nemají střechu nad hlavou. Bezmoc. Bezmoc, protože přírodě neporučíš, nikdo nemůže za to, že přišlo tornádo. Co teď bude, kdo jim pomůže, kam půjdou? Smutek - některým nezůstalo ani blbý album s fotkama. Nezůstalo jim zhola nic. Jen hromada prachu a kamení.
Pocit štěstí
Na druhou stranu vám všichni do jednoho řeknou, že jsou vlastně šťastní. Proč? Protože přežili. Byli jen krůček od smrti. Ale ne, přežili. A to je vlastně zázrak.
Víte, příběhů je tam tolik, že by to vydalo na bibli. Všichni tu hrůzu popisovali ale dost podobně. Bouřka, jdu zavřít okno, nebo - koukáme se synem, jak se ohýbají stromy. Najednou dunění, hukot, jakoby přijížděli tanky nebo lítaly stíhačky... a najednou vidíte, jak někomu odlétá střecha, bazén, trampolína, auto ... co vás napadne. Najednou utíkáte od praskajících oken, zaléháváte vaše děti, aby se jim nic nestalo, běžíte z patra dolů... a patro najednou není... tolik věcí se zvládne odehrát během třiceti vteřin, kdy už si podáváte ruku s tím na druhém břehu...
A pak je ticho. Zničující ticho. Nejde elektřina, nejde nic. Pomalu se rozhlížíte a nevěřícně koukáte na tu spoušť. Ti, co skutečně přišli o celý dům, sčítají zranění a hledají své blízké. Nastává panika. Je v pořádku ten a ten? Voláte, ale protože tornádo semlelo i vedení, nedovoláte se zhola nikomu.
Bez rozdílu věku nebo pohlaví
Chápete to? Tohle mi vyprávěli. Měli slzy v očích. Všichni. Mladí, staří, děti, ženy, muži. Bez rozdílu. Kdo takovou hrůzu nezažil, nepochopí. Stejné pocity a emoce prožívaly i oběti povodní, dobře si to pamatuju...
Nejhorší prozření ale přišlo s rozedněním. Když tu apokalypsu vidíte za světla, a ne v záři světel projíždějících aut a záchranných vozidel.
Nikdo ale nelenil a kdo měl ruce a nohy, začal makat. A to doslova. Všichni uklízeli. V pravé poledne všechny vesnice připomínaly mraveniště. Od rána se do vesnic sjížděla pomoc. Přes záchranáře, policisty, armádu, po příbuzné a kamarády. Každý vzal něco do ruky a pomáhal. Když jsem hledala majitele zborceného domu, tak tam třeba ani nebyl, protože pomáhal sousedovi. Každý pomáhal každému. Bylo jedno, jestli ho znáte nebo ne. Bylo jedno, jestli jste někdy měli spory, teď všichni táhnou za jeden provaz. Viděla jsem i docela mladé kluky jezdit s kolečkem plným sutin. I já jsem přiložila ruku k dílu, ono vám to totiž nedá. Chcete pomoct a dojme vás, když ta cizí paní, co ještě včera měla pěkný dům se zahradou, přinese kávu, kterou udělala bůh ví na čem a bůh ví z čeho...
Pomozme Moravě
Morava se semkla. Morava to zvládne. Jsem o tom přesvědčená. Viděla jsem tu sílu a odhodlání ve smutných očích. A vidím čísla kont, která se plní pomocí zbytku republiky. Tohle je na Češích to krásné. My držíme spolu. Umíme to. Když někde potřebují pomoc, my si pomůžeme. Vždycky. Nemusíme se semknout v jeden národ, když se zrovna hraje hokej, my jsme jako fungující partneři. Podržíme se nejen ve chvílích pohody a hojnosti, ale právě ve chvílích nouze. Bylo tomu tak při povodních a já vím, že tomu bude tak i teď.
Domů jsem dojela zdrcená, jaká je to tohle katastrofa. Co jsem viděla za příšernosti, ale na druhou stranu plná dojmů nad tou sílou, solidárností a lidskostí.
Vím, že to bude trvat nějakou chvíli a bude to stát spoustu sil, slz, potu a úsilí, ale vím, že to dokážeme. Společně. Společně postavíme zpátky jižní Moravu na nohy.
Sama za sebe děkuji vám všem za pomoc. Za jakoukoliv pomoc. Vím, že všichni, co jste tenhle článek četli, jste pomohli. Morava nás potřebuje.
