Rychlá zpověď - Adriana Krnáčová: Kvůli mužům hlavu neztrácím
Je ženou uprostřed mužské džungle. V rohu své kanceláře na pražském magistrátu má velký, žlutý, boxovací pytel a používá ho! Sama si říká "univerzální voják". Pražská primátorka Adriana Krnáčová je tvrdá a nekompromisní, v rozhovoru pro Luxury Prague Life ale promluvila i o svých slabinách nebo třeba o tom, proč jí žádný muž není dost dobrý.
Jaký máte start do nového roku?
Hodně rychlý. Můžou za to události, které se staly už v prosinci. Od té doby jsem v jednom kuse vytížená bez chvilky oddechu.
Mluvíme o pádu lávky v Troji. Jak se s takovou krizovou situací perete, když se vina valí ve velké míře na vaši hlavu?
Upřímně, vzhledem k tomu, že jsem hlava města, tak pochopitelně mě všichni viní z toho, co se v tom městě stane. Já to chápu, nehroutím se z toho.
Krizovou komunikaci zvládáte sama nebo na to máte lidi, kteří vám radí, co v tak mimořádné situaci říct novinářům?
Mám kolegy, kteří připravují podklady a kteří se snaží podívat se objektivně na to, co se stalo. Ale já netaktizuji, neříkám nic jiného než pravdu. Říkám to tak, jak to vidím. A hlavně říkám to, co uděláme pro to, aby se takové věci nestávaly.
Jak vypadá klasický pracovní den pražské primátorky?
Když to vezmu do detailů, tak ráno vstávám kolem půl šesté, dám si dvacet minut jógy, sprchu, pak bílou kávu se sójovým mlékem. Snažím se přečíst si pracovní věci, ještě než přijdu do práce, abych byla připravená, a pak to začne. Většinou od osmi. Mám schůzky, řeším nejrůznější problémy, protože se pořád něco děje. Po kancelářské práci mě čekají většinou společenské akce. Ty jsou většinou večer, takže domů přicházím až kolem deváté, desáté. Jsem ráda, když do toho programu zařadím ještě běh. Někdy si jdu zaběhat brzy ráno do Stromovky, jindy mi to vyjde o víkendu, výjimečně večer, když se mi povede přijít domů dřív.
Ta káva se sójovým mlékem – následujete trendy nebo trpíte intolerancí na laktózu?
Mám laktózovou netoleranci. Zasáhlo mě to v pozdním věku. Dlouho jsem nechápala, proč mi je blbě, když si dám něco s mlékem. Ale tehdy jsem nevěděla, že mi vadí mléko. Na začátku jsem zkoušela vyřazovat postupně věci z jídelníčku, klasicky vylučovací metodou. A pak jsem byla ještě na testech a tam se mi to potvrdilo.
Odešla jste ze Slovenska do Prahy. Bylo to kvůli kariéře?
Ne. A nejsem ani zlatokopka, abych lovila české muže. Přišla jsem sem v roce 1994, kdy jsem odešla i z úspěšného zaměstnání, které jsem na Slovensku měla. Tím důvodem bylo to, že jsem na Slovensku nechtěla dál žít a vychovávat děti. Bylo to období vlády pana Vladimíra Mečiara, který se projevoval takovým byzantsko – balkánským způsobem. A já jsem to neuměla kousnout.
Byla Praha jasným cílem, kam jste mířila?
Byla. Prahu jsem si vybrala záměrně, protože je to nádherné město a navíc blízko Bratislavy. A tím, že jsme bývali jeden stát, tak jsem to vnímala pořád jako svůj domov.
Co by se muselo stát v Česku, abyste uvažovala o tom, že půjdete jinam?
Muselo by se stát to, co se mi stalo na Slovensku. Nebylo to tehdy jenom o politické situaci, byly to i osobní důvody. Vyhrožovali mi tam a ohrožovali mě na životě. Dokonce jsem měla i podpálené auto. Kdyby se stala podobná nekomfortní situace tady, tak to by mohl být důvod, proč bych řekla, že už dál ne.
Kam byste v takovém případě šla žít?
Mám ráda místa s dobrou atmosférou a energií. Jsou to zpravidla města, nejsem moc vesnický typ. To je na mně asi i vidět. Umím si představit trávit dovolenou někde mimo město, na horách, ale bydlet tam, to ne. Já potřebuju městské prostředí na to, abych mohla existovat. Takže mám oblíbená města – Berlín, Amsterdam, New York.. Vlastně Chicago ještě víc! A ještě jsem nebyla v Austrálii, ta mě láká.
Zvládnete ve vašem vytížení zaletět podívat se do Austrálie?
Ne, to teď vůbec ne.
Mluvíte dobře česky s nepatrným akcentem. Přesto, máte pořád poradce nebo učitele češtiny?
Ne, už ne. Ale měla jsem učitele. Ti se vždycky zhrozili, jak jsem něco mohla říct, třeba i do televize. Procvičovali jsme různá slova, slovní spojení, výslovnost. Od jedné výborné lektorky si pořád pamatuju, že jsem měla říkat: „Kůň, kůň padl v tůň.“
Myslíte si, že platí věta z kultovního českého filmu Samotáři „Čeština je zlá“?
Ne. Já jazyky nerozděluju mezi dobré a zlé. Spíš mezi ty, které se hůř a lépe učí. Například čínština je pro mě naprosto těžká, japonština taky, ale čeština je hezký jazyk. Umím například anglicky, německy, maďarsky a srovnání maďarštiny s češtinou... To snad ani nejde.
Zvládáte nacpat do vašeho programu třeba návštěvu kina?
Spíš si pustím film doma. To jo. Já nejsem moc kinofan, že bych šla s kamarády do kina, koupila si popcorn a dva litry koly. Ale doma se ráda podívám.
Na co nejraději?
Na blbosti, na jednoduché filmy. Nejraději mám akční filmy. Tam je dobro, zlo a jeden hrdina, který to dokáže vyřešit. Nad tím se nemusí přemýšlet.
A na knížku čas máte?
Mám. Mám oblíbeného autora Jo Nesba a nedávno jsem četla Netopýra.
Jste snad jediný člověk, který vstoupil do politiky a nepřibral. Dokonce jste zhubla. Jak je to možné?
Víte, já odmítám ty pomluvy o politice. Chci dokázat, že to jde, že to lze, že člověk nemusí vypadat po dvou letech v politice jako bečka a ještě k tomu se utápět v alkoholu. Chci ukázat, že i s tím vypětím a stresem si můžete udržet postavu. Jenom k tomu člověk potřebuje disciplínu. A tak, jak přistupuju disciplinovaně sama k sobě, tak to pak můžu vyžadovat od ostatních. Musím tedy říct, že jsem na sebe celkem sketa.
A co to tady mlsáte celou dobu?
To je sušené mango, to je celkem zdravé, dejte si taky, to vám neuškodí.
(smích) Zvládáte se rozmazlovat? Zajít si na manikúru, ke kadeřníkovi?
Ke kadeřníkovi jdu zrovna dneska, manikúru si dělám sama, protože na prsty nikoho nepustím. To zvládám většinou v neděli odpoledne mezi prvním a druhým akčním filmem (smích).
Vypínáte někdy mobil?
Jenom zvuk. A na displeji vidím pořád, kdo mi volá a píše, a podle důležitosti to řeším. Úplně vypnout mobil nemůžu nikdy. Když třeba i v noci někde hoří nebo se něco stane, tak mi volají, a já vstanu a jedu to řešit, pokud jsem tam potřeba. Jsem v permanentní pohotovosti.
Jste poměrně čerstvá babička, vnoučeti je osm měsíců. Jaká jste babička?
Hrozná, úplně strašná. Syn mi řekl, že by laskavě prosil, abych se konečně ujala své role babičky. Já jsem na něho koukala jako blázen, protože jsem zrovna přivezla nějaké oblečky. A on řekl, že to nepotřebuje, že chce, abych si to dítě vzala alespoň na dvě hodiny a věnovala se mu, aby si oni mohli odpočinout. Tak jsem se jenom zeptala: A kdy?
Působíte jako tvrdá nekompromisní žena...
To jsem.
Jste nebo musíte být?
Když máte kolem sebe samé politiky, kteří jenom žvaní a slibují, tak to někdo musí zrealizovat. Já nejsem dobrý politik, alespoň v tom smyslu, jak jsou politici vnímáni. Nejsem zvyklá se z věcí vykecávat, ale říkám je narovinu. A to mi také bývá vyčítáno. Pro mě je prioritou pracovat pro Prahu a vidět výsledky. Nesnáším okecávání, to je pro mě peklo, zlý sen. Ale chápu, že to k politice patří. Já jsem se ale narodila jako člověk, který dotahuje věci do konce, třeba i komplikované. Zkoordinuji týmy, stanovuji priority, zavedu termíny, a pak vyžaduji, aby se to dodržovalo. Tvrdě.
Je to povahou nebo tím, že jste žena a ta funguje a uvažuje jinak než muž?
Jistě. Když vychováváte tři děti, tak nemáte moc šancí věci okecávat. Jsou prostě věci, které musíte v životě udělat. Rozhodovat se rychle a co nejlépe podle možností, které máte. A tady v Praze musíme zajistit bezpečnost, dopravní obslužnost, čistotu. Aby to všechno efektivně fungovalo. To jsou ty nejdůležitější věci. Zbytek je přidaná hodnota.
Jak vás muži politici přijímají?
Blbě. Nebo to řeknu jinak... Opravdoví muži mě asi přijímají bez problémů, ale pak jsou tady ti, kterým vadí, že je nad nimi žena. A těch je v politice hodně. Můj učitel matematiky vždycky říkal, že nejhorší je, když máte víc možností než schopností. A to je v té politice velice časté.
A jak se na vás, ženu ve vysoké funkci, dívají ostatní ženy?
V pohodě, ale já se nepotkávám s naivkami. Spíš s ženami, které v životě něco dokázaly a vědí, jak těžké je, prosadit se.
Máte recept na to, jak psychicky zvládnout nápor, který s sebou vaše funkce nese?
(Ukazuje do rohu své kanceláře) Tak. To je můj žlutý boxovací pytel. Velice ráda si zaboxuji a začala jsem chodit i do posilovny, kde zvedám činky.
Ubránila byste se, kdyby vás někdo přepadl?
Určitě.
Máte nějakou slabou stránku?
Tisíce. Jsem například alergická na lidi, kteří říkají, že něco umí nebo něco vědí, ale není to tak. To se pak ze mě stává neřízená střela a řeknu jim upřímně, co si o nich myslím.
Takže, co na srdci, to na jazyku?
Ano. A já už jiná nebudu a jsem za to ráda. Někdy bych mohla, tedy s prominutím, držet hubu, ale na druhou stranu život je krátký na to, abyste neřekla to, co potřebujete říct v daném okamžiku.
Už jste zmínila, že nejste zlatokopka. Nelepí ale na vás muži zlatokopové? Jste úspěšná žena...
Já mám nějaké parametry, jak má chlap vypadat a co má umět, a v mém věku už nedělám kompromisy, protože nemám důvod. A přes to síto se neprotlačí moc lidí. Ale teď mě vztahy a muži moc nezajímají, protože jsem koncentrovaná na řešení problémů. A většina problémů je způsobená muži, takže mám k mužům velice rezervovaný vztah.
A co kdyby se objevil muž, který by vám učaroval tak, že byste ztratila hlavu?
Toho asi nejsem schopná. Já o tom vždycky přemýšlím. To je i jedna z mých slabin, moc přemýšlím. I ve vztahu potřebuji intelekt a zábavu. Když to tam není, tak je to mechanika a nuda.
Půjdete někdy do důchodu?
Ne. Zemřu. Jsem workoholik. Když nepracuji, tak běhám nebo dělám něco jiného. Musím mít práci, protože zaměstnávám hlavu. Když nezaměstnáte hlavu, tak vám degraduje tělo. A já jsem ve svojí práci šťastná. Věci sice nejdou ze dne na den, ale udělali jsme tady spoustu práce, která je důležitá pro chod toho města.
Máte vizi, co budete dělat, až nebudete pražskou primátorkou?
Budu asi řídit nějakou fabriku nebo stavět domy. A až poporoste vnuk, tak ho budu brát na golf.
