Top hledané
Výsledky (0)
Mohl být "povoláním syn"! Osud se ale postaral o to, aby nezapadl v davu rozmazlených floutků a ukázal, co v něm opravdu vězí.

Rychlá zpověď Emanuel Riddi: Z bídy až na vrchol

Tereza Janatová
16. února 2017
+ Přidat na Seznam.cz
10 minut čtení

Manu, jak jej přátelé oslovují, věřil sám v sebe a právě díky tomu se vypracoval tam, kde je teď. Vlastní restauraci na Dětském ostrově v Praze. Ta vyhlášená dejvická, se kterou byl spjatý především v době, kdy kraloval všem pořadům o vaření, je už minulostí. Kdyby se nepřestěhoval, je docela dobře možné, že s kariérou kuchaře by nadobro skončil. 

Manu, pochopitelně začneme u jídla. Jaké to je, mít jednu z nejlepších restaurací v Praze?

Je krásné to slyšet. Je pravda, že za tu dobu, co jsme tady, jsme udělali opravdu hodně práce. Asi jsem potřeboval změnu a přišla ve správnou dobu. Získal jsem tyto prostory a jsem rád, že jsem do toho šel. Ze začátku jsem si nebyl jistý, ale jsem tady a udělal jsem dobře. Mám chuť pracovat, vymýšlet nová jídla, znovu jsme se dali pracovně dohromady s kolegou, se kterým spolupracujeme jedenáct let. Všechno funguje a tak to má být.

Máš chuť pracovat? Takže před tím ta chuť nebyla?

Stane se. Když jsi pořád na stejném místě a potkáváš osmnáct let ty stejné lidi. Restauraci jsem restauroval třikrát!! Najednou jsem byl ale unavený. Už jsem měl pocit, že ani nechci zůstat v branži a potřebuji nějakou změnu nebo ještě jinou práci. A pak přišlo tohle. A tady jsem si udělal restauraci, kam bych chtěl chodit já.

Když pominu typ restaurací, kam bys chtěl chodit, čím si vlastně dobíjíš baterky?

V létě jsem měsíc doma a u moře dobiju baterky. To potřebuju. A občas si dopřeji krátkou dovolenou na dva, tři dny někam, kam můžu utéct.

Odpočinkovou dovolenou nebo na ní potřebuješ něco dělat?

Odpočinkovou. Občas se stane, že jdeme na největší světovou výstavu vína, ale to není práce, to je odpočinek. Degustuješ vína a to je příjemné. Večer jdeš na večeři, jsou tam lidé ze všech koutů světa. Máš tam lidi z Ameriky, z Ruska a tam to žije.

Dodávají ti ty cizí země inspiraci?

Dodávají, ale nejvíc moje země, Itálie, protože ty chuťové buňky mám takhle vybudované od malička. Asijské země mi tady toho ale také hodně dávají. Asijskou kuchyni mám velmi rád. Dnes se kombinuje i ovoce s rybami, což kdysi byla blbost, ale v dnešní době si dáte nějaký tatarák s rybou a k tomu si dáte malinu a zjistíte, že to se k sobě hodí.

Co neradši na svém talíři vidíš ty?

Moje oblíbené je to, co je sezónní, protože vím, že to bude dobré. Nebudu si dávat jahodu teď, ale radši si ji dám v létě. V zimě si dávám rád i česká jídla! Kachnu se zelím, bramboráčky nebo kyselici, ale musí být velká zima.

Ty máš strašně málo času. Domluvit si s tebou termín rozhovoru mi dalo zabrat. Chápu, že je dost náročné skloubit péči o restauraci, aby vše fungovalo, ale ty jsi byl teď navíc ve Star Dance. To ti muselo zabrat strašně moc času.

Strašně moc!

Luxusní byt Janáčkovo nábřeží 107m
Luxusní byt Janáčkovo nábřeží 107m, Praha 5

Kolik jsi zhubnul?

Skoro pět kilo.

Jak jsi to časově zvládal? V kolik hodin jsi vstával a v kolik jsi chodil spát?

Já jsem zvyklý chodit spát po půlnoci. Tak v jednu. Stávalo se mi ale, že jsem v deset večer usínal tady v restauraci a musel jsem jít domů si odpočinout, protože jsme trénovali i pět hodin denně. Ze začátku to šlo, ale pak jsem se musel učit tance, u kterých jsem neuměl vůbec nic. Já jsem nikdy netancoval. Byl jsem diskotékový barman. Maximálně jsem se kroutil u baru a koukal jsem na ženský, dal si s nimi drink a konec. Nebyl jsem ten, co šel na plac tancovat. To nikdy.

Ono je možná hezčí, když se kroutí na parketu jen ty ženy, že?

Přesně tak! Určitě. Ráno jsem ale pak přišel sem do práce, pak si dal oběd a pak zase tanec, sprcha, práce, ráno budík v půl deváté. Dřív ne. I když někdy jsem kvůli Star Dance vstával i v půl sedmé.

Ono se říká, že Italové nejsou ranní ptáčata, že si rádi pospí. Platí to i pro tebe?

Bohužel platí. Nejradši bych se probudil po desáté hodině.

Ty jsi hodně energický člověk. Co je vlastně tvůj hnací motor?

Mám rád výzvy. Dávat si nové cíle, sportovat, mám rád běhání. 

Vrátím se k těm výzvám. Znamená to, že jdeš do všeho po hlavě ? I do věcí, co jsi nikdy nedělal?

To je ono. Bereš v sobě energii, co máš a zkusíš vytáhnout i to, co nemáš. V životě si potřebuješ dávat nové výzvy. Být úspěšný a vydělat peníze není všechno.

Luxusní vila na pronájem Praha 6 - 940m
Luxusní vila na pronájem Praha 6 - 940m, Praha 6

Myslíš, že to je spojené i s riskováním? Umíš riskovat?

Umím riskovat, ale nikdy to není “all in”. To nedám. Nikdy jsem to nedal.

Děláš si zadní vrátka.

Já to tak mám od malička. Babička mi dávala peníze, že to je dárek a já jsem vždycky šetřil. Koupil jsem si, co se mi líbilo, ale pak jsem otevřel peněženku a vždycky tam ještě něco zbylo. 

Do čeho vlastně investuješ nejvíc?

Nevím, jestli je to investice. Když řeknu oblečení, nemám zpátky nic. Když jsou kvalitní hodinky, tak to nejsou úplně vyhozené peníze.

Zeptám se jinak. Za co utrácíš nejvíc?

Za kašmírové věci.

Za kašmírové věci??

Třeba za to kašmírové sako, co mám na sobě. Po pětatřiceti mě přestaly zajímat značky a šel jsem spíš do materiálů, ve kterých se cítím dobře. 

Děláš to kvůli dobrému pocitu nebo proto, aby ses líbil ženám?

(smích) Hlavně pocit! Hlavně pocit! (smích). Navíc v Itálii bych byl jeden z mnoha, ale tady jsem jeden z mála.

Když už jsme narazili na tohle téma, ono se říká, že čestí muži se neumí oblékat. Je to podle tebe pravda?

Osmdesát procent ano. Mladí se oblékat naučili. To jsou trendy v americkém stylu. Když má někdo hezky nažehlenou košili, sako, je to hezký. Tady to lidi nosí, protože musí do práce. Nosí to tak, jako by to bylo pyžamo.

Takže mi řekni, kolik času tedy trávíš nakupováním?

To neumím odhadnout, ale nechávám si šít i věci na míru, tak si vyberu materiál, dám to šít a mám z toho radost.

Spousta celebrit navrhuje oblečení pro nějaké módní řetězce. Když tě tak poslouchám, kdyby tě někdo oslovil, myslíš si, že bys dokázal obléknout české muže?

Kdybych z toho dostal procenta... (smích). Ne, určitě bych dokázal poradit.

Takže kdyby ti přivedli dvousetkilového pána ať ho oblečeš?

Tak já ho pošlu na běhání, aby aspoň něco shodil. Italové si dávají pozor i na váhu.

U tebe ta váha šla dolů i tím tancem. Tanec a vaření - co pro tebe vlastně mají společného?

Vášeň.

A víš že mě napadlo, že to řekneš? Tančíš pořád? 

Já už jsem několikrát vystupoval a čeká mě to i příští týden. Mám další dvě vystoupení. 

A kde vystupuješ?

Na plesech třeba. Naposled to byl valčík a quick step. Tyhle dva jsou zrovna mé oblíbené. Jsou tam nádherné zvedačky. Teď už mi to jde líp než ve Star Dance. Tehdy mě naštvala porota, že mi dala málo hlasů. Ale postoupil jsem stejně!!

Jak vlastně snášíš kritiku? Ať už se to týká tance, jídla nebo čehokoliv jiného.

Kritiku musíš brát a potom si z ní vzít něco dobrého. Musíš si ale uvědomit, že tě často lidé kritizují, protože jim vadíš. A v tomhle musíš být zkrátka nad věcí. Tam má problém většinou ten, co kritizuje - ne ty.

Setkáváš se s tím často?

Často ne, ale občas se stane. Ale to je asi v životě normální.

Jak reaguješ? Tedy kromě toho, že se nad to povzneseš?

Tatiana Drexler, co byla v porotě Star Dance, mi říkala, že moc nereaguji a nemluvím. Tak jsem jí říkal, že kdybych začal, tak budu sprostý a budu nadávat, tak jsem se radši držel zpátky. Pak jsem ale zjistil, že jsem nebyl mezi diváky moc oblíbený. 

Myslíš?

Něco jim na mně vadilo asi.

Teď máš alespoň víc volného času. Co je vlastně pro tebe luxus?

Asi mít víc času na sebe. To je luxus. Ale mám radost i z hezkého oblečení, ale myslím si, že čas je pro lidi největší luxus. Čas, který můžeš trávit s rodinou, čas bez stresu, čas na sebe a užívat života.

A největší luxus pro tvé zaměstnance?

Mít mě jako šéfa! (smích)

Souhlasili by s tebou?

Se jich zeptej. (smích)

Já ti budu věřit. Myslíš si, že ta spokojenost je základem pro to, aby byli milí k hostům, aby odváděli svoji práci na sto procent?

Někteří zaměstnanci mi říkali, že pracovali na hodně místech, ale takhle dobře se v práci ještě necítili. Možná se v těch předchozích zaměstnáních stávalo, že šéfové dávali najevo, že jsou šéfové. Což nemám rád.

Proč?

Protože než jsem se dostal sem, musel jsem to vybudovat. Začínal jsem od nuly. Taky jsem byl zaměstnanec, taky jsem pro někoho pracoval. Tahal jsem bedny, jezdil jsem s dodávkou. Po celé republice jsem prodával italské pečivo a říkali si: “Co tady děláš, Itale? To nemáš práci tam u vás, že tady musíš řídit dodávku?!” Pak jsem se dostal o něco výš. Bohužel někteří šéfové rádi ponižují. To jsem nesnášel.

Myslíš si, že svým zaměstnancům právě proto líp rozumíš?

Tohle pomůže určitě. Když začínáš jako povoláním syn, tak trvá než si u ostatních vybuduješ respekt. Něco ale musíš mít v sobě a něco tě ten život naučí.

A co naučil tebe? Jak jsi tedy začínal v Česku?

Já jsem vlastně mohl být povoláním syn. Já jsem přijel sem za tatínkem, který tady měl tenkrát pět obchodů s oblečením. My jsme se měli super. Jenže pak všechno krachlo a neměli jsme co dát do pusy a tak jsem začal víc pracovat. Dělal jsem pro italského kamaráda a dovážel italské pečivo, rajčata, víno. Udělal jsem si svačinu, budíka nastavil na čtyři ráno, v půl páté jsem odešel a večer jsem se vrátil na devátou.

Kolik ti tehdy bylo?

Mně bylo 22. Přišel jsem sem v devatenácti. Měli jsme se skvěle, ale ten krach pomohl! To je dvojitá rána. Protože když jsi ve hvězdách a najednou jsi pod zemí, tak se pod tu zem nechceš už vrátit. Najdeš v sobě neskutečnou sílu a snažíš se z toho vylézt.

Teď jsme u toho špatného období. U jaké vzpomínky se ale naopak usměješ?

V té době jsem poznal svou ženu. Byl jsem strašně zamilovaný a kdyby mi řekli, vem dodávku a jeď do Ruska, tak bych jel. A tehdy byla i úplně jiná atmosféra. Kdo měl peníze, hned si je užíval, myslím, že si lidé ani tolik tehdy nezáviděli.

A ted si myslíš, že si lidi užívají míň?

Tehdy jsem byl mladý kluk, teď jsem dospělý. Myslím to tak, že když vidím dnešní kluky, říkám si, že jsme si to my uměli užít líp. Dřív, když jsi šla pít, druhý den jsi mohla mít trošku volnější. Dneska musíš makat a šlapat do toho. Není to taková pohoda jako mezi roky devadesát a dva tisíce.

Ty jsi zmínil lásku. Jaký vlastně jsi, když jsi zamilovaný?

Tak to si musím zavzpomínat hodně dozadu! Já jsem hodný! A když jsem zamilovaný, tak jsem dvakrát hodnější.

Býváš i trošku "zblblej", když jsi zamilovaný? Že si třeba spleteš klíče..

Já nejsem ženská.

No počkej, tak třeba mému kamarádovi se to stalo, že si spletl klíče a odemykal jimi něco jiného.

Jako že bych zapomněl věci - no to třeba jo, ale že bych třeba odemykal jiné auto... (smích)

No to bys asi neotevřel, když by to bylo jiné auto. (smích)

To se mi nestalo ani v opilosti. (smích)

Co jsi vlastně ochotný pro ženu udělat?

Jestli ta žena stojí za to, tak.. Co jsem ochotný pro ni udělat? Počkat si na ní.

Čekal bys třeba rok?

To už je dlouhá doba! (smích)

Dobře, tak kratší dobu?

No řekněme, že nějakou dobu ano! Už mi není dvacet, že můžu čekat kdoví jak dlouho.

Ale zatím ti není tolik.

Ale není mi málo. Bude mi 43. No a kdyby mi bylo třeba šedesát, tak to už vůbec.

Tam už máš ten prostor na čekání menší. Já bych od toho čekání ale odbočila jinam. Jaký je tvůj recept k úspěchu?

Věřit sám v sebe.

Věříš sám v sebe? A našel se vlastně někdy někdo, kdo tě odrazoval od toho, co tys chtěl?

Našel. Když za mnou přišli s nabídkou natáčení pořadu S Italem v kuchyni, ten pán, co to měl na povel, říkal: “Já myslím Emanueli, že ty to dokážeš. Jseš sympaťák. Vezmeme suroviny a jdeme k tobě to natočit. A tam byl známý kameraman, který mu během natáčení asi dvakrát řekl: ”Ztrácíš čas.” Já jsem to slyšel a řekl jsem si, že mu ukážu. Za pár měsíců to vyšlo a ve střižně jsem potkal toho pána a omluvil se mi.

 

Rychlá zpověď:

Těstoviny nebo pizza?

Ta je těžká! Těstoviny.

Tango nebo chacha?

Tango.

Tanec nebo jídlo?

To jsou ošklivé otázky tohle to. Oboje!

Červené nebo bílé víno?

Červené v zimě, bílé v létě.

Oblíbené jídlo?

Všechno, co je sezónní.

Co nebo koho nejvíc miluješ?

Zatím nemám odpověď. Syna! Pardon, pardon. Díky!

Jakou největší chybu jsi kdy v kuchyni udělal?

Než jsem pokazil nějaké jídlo. Já jsem si uříznul kus prstu. Asi nic víc.

Itálie nebo Česká republika?

Já musím poděkovat oběma státům.

Tvůj životní sen?

Wow! Životní sen? Musím ještě něco vymyslet.

Tak a teď opatrně. Kdo vaří líp? Muži nebo ženy?

Nechci tě urazit, ale samozřejmě muži.

Jaká je podle tebe nejlepší restaurace?

Nejlepší restaurace..Teď je nejlepší na světě Osteria Francescana z Itálie.

Blondýny nebo brunety?

Já nechápu proč. Mně se líbí víc brunety, ale vždycky jsem měl víc blondýn. Proč? Nevím.

Jaké je nejlepší jídlo ve tvé restauraci?

Wow. Nejlepší jídlo. To se musíme spíš zeptat klientů. Mně chutná skoro všechno, co tady děláme. Teď mají oblíbená jídla s masem, ale určitě bych si dal i nějaké těstoviny.

Co na sobě nemáš rád?

Co na sobě nemám rád? Blbý materiál nebo něco, co je nějaký plastový. Musí to být dobrý materiál.
Dotazovaný se ptá redaktora:

Na co by sms zeptal ty mě?

Na to samé, co ses teď ptala ty mě!
Co na sobě nemám ráda?
Ne, všechno! Od jedničky do patnáctky!
To bychom tady byli dlouho. Tak můžeš jednu otázku, co by ses mě zeptal.
Co je tvé nejoblíbenější místo na světě? Kam bys chtěla jet?
Nejoblíbenější místo na světě? Asi tam, kde mám rodinu.
Líbil se vám článek?
Diskuze 0 Vstoupit do diskuze
Rychlá zpověď - Marek Dědík
Zobrazit rozhovor
Rychlá zpověď - Tomáš Verner
Zobrazit rozhvor