Rychlá zpověď - europoslankyně Markéta Gregorová: Jsem docela závislá na youtuberech

Hrajete ještě v kapele?

Samozřejmě, v kapele Definitivní Ententýk hraji už od svých osmnácti let, takže tento rok to bude už deset let. Teď v pandemii nemáme žádné koncerty, ale pořád – když to na základě opatření jde – máme zkoušky a plánujeme nahrávat nějaké singly.

Jaký je rozdíl mezi Markétou političkou a hudebnicí?

Hudba je pro mě mnohem důležitější. Provází mě už dlouho, není to jen koníček a je blízko mému srdci. Politika je zase práce, služba veřejnosti a neplánuji ji dělat celý život. Teď na ni mám energii a chci ji dělat, ale hudba je něco, co dělám jen pro sebe.

Může u sebe politika a hudba vzájemně hledat inspiraci?

Nevím, jestli přímo inspiraci. Ale určitě je výhoda, že jsem od mládí zvyklá vystupovat na podiu před širokým publikem, zpívat a mluvit do mikrofonu. To se vyplatí při různých vystoupeních a jednáních.

Takže trémou už vůbec netrpíte?

Já jsem trémou netrpěla nikdy. Můžu být nervózní z toho, jestli vím dostatečné množství informací nebo že na podiu zapomenu text. Ale vždycky se z toho dá vybruslit a nic není tak horké, jak se uvaří.

Na jaké nástroje umíte hrát?

Neumím de facto na žádné. Jako malá jsem osm let hrála na klavír, ale už si nepamatuju skoro nic. Pak jsem se svépomocí snažila učit na kytaru, zabrnkám si pár písniček, ale spíše se snažím hrát jen u táboráku v pozadí ostatních, kteří to umí.

A samozřejmě všichni znají mé růžové ukulele – u toho bych si už vůbec netroufla říct, že na něj umím hrát. Před rokem jsem na HitHitu při vybírání na kampaň do eurovoleb slíbila, že nahraju jako odměnu písničku na ukulele. Teď jsem nahrála druhou a musela jsem to celé rozstříhat v programu, protože jsem nebyla schopná zahrát souvisle ani tři akordy. (smích)

Nemůžu se v této souvislosti nezeptat na vaši docela nechvalně známou písničku, která se objevuje na Youtube po zadání vašeho jména. V této písničce jste otevřeně zpívala o drogách. Jak se na ni zpětně koukáte?

Je to posun ve vnímání toho, v jaké společnosti žiji. Když jsem to před pěti lety natáčela, byla to obyčejná legrace. Sice zpívám o takzvaných drogách, protože je to kratší a jednodušší slovo, ale ve skutečnosti se v tom videu objevují jen legální drogy – alkohol, nikotin, kofein. I ta cigaretka, o které si lidi myslí, že je konopí, je ve skutečnosti jen tabák.

Je zajímavé, jak lidi znervózňuje slovo droga, i když alkohol je vlastně jedna z nejtvrdších drog na trhu, ale je legální. Kdybych zpívala o kocovině, tak to s nikým ani nehne, ale protože zpívám o dojezdech všeobecně, které mohou zahrnovat i nelegální látky, tak jsou z toho všichni hin a najednou dělají, jako by to nebyl vtip. Vnímání společnosti je v tomto ohledu zajímavé a ta písnička je součást osvěty. Možná, kontroverzní, ale je.

Setkáváte se i po letech s vášnivými reakcemi?

Samozřejmě. Cokoliv na internet napíšu, ať už se to týká Ruska, Navalného nebo dezinformací, tak mě někdo v komentářích označuje za fetku nebo napíše „to je ta s tím ukulele“.

Nerozumím tomu, proč se toho lidé tolik drží. Na druhou stranu ze své práce vím, kolik těch účtů je falešných a jen se snaží cíleně nasměrovat debatu od tématu, kterému se věnuji. Takže si z toho nic nedělám, taková je povaha sociálních sítí. Proto se snažím tlačit svou osvětu ještě více, než ti trollové tlačí své narativy.

Sociálním sítím se věnujete hodně. Vnímáte je také trochu jako drogu?

Do určité míry ano, pokud se bavíme o drogách jako o něčem, na čem si můžete vytvořit závislost. Sociální sítě jsou budované tak, aby na nich závislost vznikala, a to, že je tam tlačítko „líbí se mi“, není náhoda. Je to cíleně udělané, protože při stisknutí u něčeho, co se vám doopravdy libí, se vyplaví dopaminy, a na tomto vyplavování se stanete závislí.

Je už poměrně dobře popsané, jak tyto sítě fungují. Pro někoho je to Facebook, pro jiného TikTok nebo cokoliv jiného. Sociální sítě hodně ovlivňují naše životy a lidé by si to měli začít uvědomovat. Nemusí je omezovat, stačilo by uvědomění, že je někdo cíleně manipuluje, aby více konzumovali. Musíme si uvědomit, že my nejsme ti, na které sociální sítě cílí. Nejsme jejich zákazníci, ale produkty. Zákazníci jsou ti, kteří prodávají reklamu.

Kancelářské prostory k pronájmu, Praha 1, Praha 1

Zobrazit nemovitost

Nedávno jste na sociální sítě vypustila video s falešným Andrejem Babišem, který říkal vymyšlené věci. Co jste tím chtěla ukázat?

Video je součástí několikaměsíční kampaně Pravda bolí, která se zaměřovala na osvětu ohledně dezinformací. Bylo vyvrcholením kampaně a věnuje nejnovějším technologiím a tomu, co může přijít. Video je zatím cíleně nedokonalé, aby bylo jasné, že se nikoho nesnažím zmanipulovat a vyvolat dojem, že je to skutečně Babiš, ale snažím se dělat osvětu, že podobné technologie existují.

Už teď lidé ve velké míře věří, že co je psáno, to je dálo. Třeba rodiče jednoho mého kamaráda mi říkali, že přece by si nikdo nedovolil napsat na internet napsat lež. A tento pohled má spousta lidí. A pokud jim najednou ukážete video, kde někdo, koho znají, bude něco říkat něco zmanipulovaného, jak zařídíme, že tomu nebudou věřit?

Myslím, že tady funguje hlavně osvěta, mediální gramotnost a znalost, že tohle se na internetu prostě děje. Nějaké regulace online prostoru by měly přijít až sekundárně a velice citlivě. Primární je osvěta.

Přijde doba, kdy na internetu nepoznáme falešná videa, protože budou vizuálně dokonalá?

Už teď mnoho lidí nepozná, že je video falešné! Nicméně ta doba se blíží a technologie jdou dopředu. Troufám si tvrdit, že dražší a náročnější produkce už takové video dokážou udělat bez problémů a ve vysokorozpočtových filmech vidíme neuvěřitelné věci přes CGI. (počítačem generované snímky, pozn. red.)

A co se týče běžně dostupných věcí, už teď existují aplikace, které poměrně věrně dokážou obličej z vaší jediné fotky, kde je omezený počet datových bodů, dát třeba na video erotičtějšího charakteru. A pokud už takto kvalitní aplikace existují, tak se obávám, že dokonalejší dezinformace jsou rohem.

Když jste byla v roce 2019 zvolena do Evropského parlamentu, jak vás vnímali, když jste tam „nakráčela“ jako mladá holka s fialovými vlasy?

Necítila jsem nějaký výrazný odpor nebo něco takového. Pokud přijdete na jednání jako – jak tomu já říkám – nejinformovanější člověk v místnosti, lidé vás poslouchají. Nemám porovnání z českého parlamentu, ale na tom globálním multikulturním prostředí oceňuji, že tam jdou předsudky stranou.

Jsou tam samozřejmě velcí nacionalisti, ale i ti musí něco konzultovat s lidmi jiné barvy pleti či rasy. Musí se domluvit, i když doma proti těmto lidem bijí na poplach. A stejně je to tam se vším jiným. Opravdu se při jednáních bavíme o argumentech, faktech a o tom, co by se mělo stát.

Platí to i vás jako mladé ženě? Přece jen se tam pohybuje docela hodně pánů v letech, kteří se na vás mohou dívat podezíravě nebo sexisticky…

Se sexismem jsem se v parlamentu nesetkala, s lehkých ageismem ano. (ageismus je diskriminace na základě věku, pozn. red.) Byl to takový ten paternalistický přístup některých starších pánů v tom, že oni všechno ví lépe. Nicméně pokud člověk přinese argumenty, tak i oni musí jednat s argumenty, a ne se svými předsudky. A mám i dobrou zkušenost, že lidé, kteří jsou tam déle, jsou vždycky ochotni pomoct a poradit.

Moderní kanceláře k pronájmu, Praha 1 - 200, Praha 1

Zobrazit nemovitost

Kdybyste měla o Bruselu říct jednu věc, kterou by si Češi měli uvědomit a zapamatovat, co by to bylo?

Že se něco rozhoduje v Bruselu nebo že Brusel je Německo, protože je největší a všechno rozhoduje. Nebudu zacházet do celého legislativního procesu, ale v Evropské unii rozhodují tři instituce. Každý stát nominuje své lidi do Evropské komise, která je hlavní, všichni občané volí do Evropského parlamentu a všechny státy mají své ministry a premiéry v Radě. My všichni se musíme domluvit – a co se domluví, to ještě jde do členského státu, kde směrnice nebo nařízení musí implementovat vláda se Sněmovnou.

Není prostor pro jedno Německo nebo pro jeden Brusel, na všem se výrazně podílí členské státy. Ony si nenechaly vzít moc pravomocí, a pokud to politici tvrdí, tak lžou. Evropská unie je pořád velká demokracie. Ano, je komplikovaná, takže je občas těžké celý proces vysvětlit, ale stojí za to.

A je naopak něco, v čem jste ztratila iluze?

Asi nejvíce v tom, že přestože je to velký trojúhelník moci, i tak neustále potkávám jednotlivce, kteří si myslí, že jsou nejdůležitější na světě a že bez nich se Evropská unie zhroutila. Jsme součástí velkého puzzle, a je jasné, že bez jednoho puzzlíku není obraz dokonalý. Ale zároveň ten puzzlík ani vzdáleně netvoří celý obraz.

Někde jsem četl, že jídlo vnímáte jen jako „palivo“ a že ho nijak zvlášť neprožíváte…

Je to tak, mám k jídlu neutrální vztah. Dříve jsem byla větší gurmet, nicméně potom jsem si uvědomila, že chci více pracovat a být neustále v pozoru. A jídlo, jeho dlouhá příprava a věnování se tomu, jak to chutná… To nejde dohromady, postupně to odeznělo a nemám výrazné chuťové požadavky.

Takže před debatami o jídle prcháte?

Mám znalosti z minulosti, dokážu do debaty přispět a umím i docela dobře vařit. Nicméně nezapojuji se do takových debat proaktivně. (smích)

A prý také máte kočku jménem Kočka….

Když jsem byla malá, měli jsme na některých hodinách angličtiny trochu hravější metody učení. Jednou jsme si měli rozporcovat jména mezi barvy a podle toho pracovat dál. Já jsem byla nějaká rychlá, už jsem měla všechno, jména sebe, bratra, rodičů, a tak ten učitel přišel a řekl: „Tak si tam dej jméno svého oblíbeného plyšáka. Jaký to je?“ Tehdy jsem měla jednoho maňáskového koníka, tak jsem řekla: „Koník.“ A učitel: „Jak se jmenuje?“ A já: „Koník.“

Občas říkám, že kdyby se ten učitel angličtiny dozvěděl, že dnes mám i kočku Kočku, možná pomyslí, že jsem se v kreativitě moc neposunula. (smích) Ale já jen ráda nazývám věci pravými jmény.

Je to nějaká forma rebelství?

Je to praktické. Navíc když věci nazýváte pravými jmény, máte jistotu, že vás někdo na něčem nenachytá. Když také něco vyhodnotím jako hloupost, tak se většinou neudržím a řeknu to. Nejednám s lidmi úplně v rukavičkách, a to ani se svými přáteli. A možná byste se divil, jak často jiným lidem narušíte dojmy a předsudky, když věci opravdu nazýváte pravými jmény.

Může vůbec v politice existovat pravda?

Samozřejmě, existují nějaká data a fakta, která jsou neměnná, pokud je někdo nevyvrátí jinými daty. Ale pak tady máme ideologie a hodnoty, a na základě těch se snažíme diskutovat a dělat kompromisy. Takže když je, například, ve společnosti pro většinu hodnota, že vražda je špatná, tak máme zákony, které vraždu zakazují a penalizují. A pokud se někdy společnost posune a nebude vnímat vraždu jako špatnou, tak se ty zákony zruší. Politika je kontinuální diskuse a tvoření kompromisu.

Jaké hodnoty jsou nejdůležitější pro vás?

Rozhodně je to pravda, vůbec nedávám lži a různé křivdy. Pak také otevřenost „lomeno“ tolerance. Je pro mě důležité obklopovat se lidmi, kteří neodsuzují na první pohled. A když s něčím nesouhlasí, zváží argumenty, které jim někdo řekne, a nabídnou protiargumenty, ne osobní útoky.

Co děláte ráda ve volném čase?

Když si chci na chvíli odpočinout, chodím na Youtube, jsem docela závislá na youtuberech. Nejčastěji sleduju PewDiePie, což je aktuálně nejsledovanější youtuber, ale pravidelně odebírám i spoustu dalších, hlavně zahraničních. Většinou se týkají komedií nebo her. A občas si nějakou hru sama zahraju, třeba na pár minut zapnu Minecraft a postavím si tam nějakou věc.

Když mám více času, volný den, tak si docela hodně čtu. Zabalím se do deky a skvěle u toho relaxuju. A pokud to pandemická opatření dovolí, jedu za kapelou a zkoušíme nebo máme koncerty. Snažím se vidět s co nejvíce lidmi, ráda zajdu na pivko nebo na kávu, což teď nejde. Hodně trpím, protože jsem společenský člověk.

Takže v této nepříjemné době máte asi často mrzutou náladu…

První půlrok byl hodně náročný a propadala jsem splínům a smutkům. Musela jsem se popasovat s tím, že v tomto světě nemůžu čerpat své „palivo“. Možná ještě o fous více jsem se ponořila do práce, i když to není úplně zdravé, ale byla to trošku náhražka.

Teď už se snažím zvyknout na to, že i videohovor je dobrý. A kdykoliv se uvolní opatření, jdeme s někým ven. Držíme se od sebe co nejdál, trochu na sebe voláme, ale aspoň něco. (smích)

Co vás dokáže nejvíce pobavit?

Sarkasmus, to je můj druh humoru. Ironie a trolling, kdy si z někoho lehce utahujete. Ale jen když vím, že to zvládne, já nejsem zlý člověk. (smích)

Jak si z lidí utahujete?

Většinou se to týká lidí, které znám a vím, že si k nim tento humor můžu dovolit. Z lidí, které dobře znáte, se dá nejlépe utahovat, protože víte, kam ťopnout a co říct, aby to zarezonovalo. Takže nemám úplně příklad, jsem hodně situační komik. Něco se stane, a já na to reaguju.

Děkuji moc za rozhovor.