Top hledané
Výsledky (0)
O nehodě, životě bez půlky těla a naději

Rychlá zpověď - Čech bez poloviny těla Daniel Křeček: Prosím, pomozte mi koupit polohovací vozík

Karolína Lišková
09. ledna 2021
+ Přidat na Seznam.cz
8 minut čtení

Před dvěma lety se mu obrátil život naruby. Udělal klukovinu, za kterou zaplatil kompletně celou spodní částí svého těla. Doktorům se ho naštěstí podařilo zachránit. Daniel Křeček má za sebou nespočet operací, svůj život si vybojoval zpátky, naučil se žít na vozíku a našel si přítelkyni, teď musí o svůj život bojovat znovu. Páteř mu tlačí na střeva a proto potřebuje speciální polohovací vozík. O pomoc prosí veřejnost a sdílí svůj příběh.

Jak je možné, že nemáte půlku těla? Připomeňte čtenářům, co se vám stalo.

Udělal jsem blbost. Stalo se to tak, že jsme s kamarádem vylezli na vagon a zasáhl mě elektrický výboj.

Jak jste se na ten vagon dostali? Proč?

Byla to odstavená cisterna. Měli jsme dvacet minut k dobru, než přijel vlak, abychom jeli domů. Fotili jsme se na nádraží a viděli jsme odstavený vagon, tak jsme si řekli, že bychom na něj mohli zkusit vylézt a udělat si fotku.

Jak vás proud zasáhl?

Obloukově, proud vylétl z drátů a přepojil se do mě. V té chvíli to do mě střelilo. Úplně jsem vypl, byl jsem v bezvědomí. Padl jsem dozadu mezi vagony a zlomil si páteř. Jak jsem dopadl, začal jsem hořet.

Pronájem bytu se zahradou, 98 m2 – Praha
Pronájem bytu se zahradou, 98 m2 – Praha, Praha 5

Takže jste měl popáleniny.

Ano.

Váš kamarád zavolal záchranku? Pamatujete si něco, nebo to víte jenom z vyprávění?

Kamarád mi vyprávěl, že seběhl dolů a začal mě hasit rukama a bundou, čím to šlo. Pak běžel na nádraží rychle pro pomoc, křičel, že mu hoří kamarád. Někdo s ním běžel a zavolali záchranku. Pak mě odvezli do nemocnice a rychle vrtulníkem na Vinohrady.

Už jsou to čtyři roky. Jak to s odstupem času vnímáte? Už jako součást života?

Stalo se. Minulost nevrátím, byla to klukovina, za kterou jsem zaplatil, myslím, vysokou daň. Nezbývá mi nic než s tím žít. A musím říct, že se snažím. Snažím se žít relativně normální život. Jako každý jiný, ale holt bez nohou.

Rodiče museli být strachy bez sebe. Jak se to dozvěděli?

Večer přijeli policajti, táta ještě večer jel na Vinohrady.

Co říkali lékaři?

Řekli, že odoperovali páteř, kterou jsem si zlomil. Potom jsem byl v umělém spánku a dávali dohromady popáleniny.

V jaké fázi se rozhodlo, že vám musejí sebrat půlku těla?

Postupem času. Byl jsem potom v Motole na spinální jednotce, kde jsem se naučil s vozíkem. Pak jsem odjel do Kladrub, kde se mi udělaly tři proleženiny. Z toho byla otrava krve, odvezli mě zpátky do nemocnice ve vážném stavu. Pak už to šlo jedno po druhém.

Chybějí vám nějaké důležité orgány?

Močák je pryč, důležitý orgán mi ale nechybí. Mám ledviny, játra, prakticky jako normální člověk. Jenom ten spodek chybí, pánev a všechno s ní.

Co na to říkali rodiče?

Snažili se to přijmout, jezdili za mnou, snažili se mě podporovat. Přijali to tak, jak to je.

Chodil jste tehdy ještě do školy?

Měl jsem akorát na druhý den nastoupit do nové práce. Nenastoupil jsem.

Co se od té doby všechno změnilo? Naučil jste se žít na vozíku, našel jste si přítelkyni.

Když jsem přijel z nemocnice a všechno už bylo víceméně v pořádku, odjel jsem k babičce a dědovi. Doma jsem byl nějakou dobu, jezdil jsem za kamarády. Jednoho dne mi napsala Týna, abychom se sešli a popovídali si. Od té doby jsme se začali vídat a postupně to přerostlo ve vztah. Teď už jsme spolu dva roky.

Jak takový vztah funguje? Po fyzické stránce?

Je to jiné, ale dá se to. (úsměv)

Je v plánu svatba a rodina? Jak by se to řešilo?

O rodině jsme ještě neuvažovali, ani jeden zatím děti nechceme, uvidíme do budoucna. Svatbu bychom chtěli oba, ještě je na to ale čas.

Luxusní vila na prodej v okolí Prahy - 292m
Luxusní vila na prodej v okolí Prahy - 292m, Okolí Prahy

Případné děti by se řešily adopcí?

Přes uschovaný genetický materiál. Nejsem si jistý, jestli je, ale řešili jsme to s doktorkou i s tím, že banka, která ten genetický materiál uschovává, říkala, že to zaplatí. Potom už jsme se o tom nebavili, takže teď s přesností nevím.

Vaše přítelkyně je studentka, vy jste v invalidním důchodu. Co plánujete do budoucna? Říkal jste, že byste chtěli podnikat.

Podnikat chce hlavně přítelkyně, já bych jí chtěl pomáhat tím, že bych dělal účetnictví, udělal si na to kurz.

Jaké máte vzdělání?

Základní, já jsem předtím školu nedodělal.

Proč si ji nedoděláte teď?

Zatím se mi moc nechtělo. Přemýšlím, že by mně mohl stačit ten kurz… (směje se). Ale je pravda, že tu maturitu bych si dodělat mohl. Ale přiznám se, že jsem nikdy nebyl moc studijní typ.

Chtěli byste prodávat kávu, k tomu je zapotřebí auto a řidičský průkaz, který jste si udělal. Jak to probíhalo?

Byl jsem ve speciální autoškole. Kvůli covidu to bylo těžší, ale zvládl jsem to. Teď už řídím, pořídil jsem si speciální auto a jezdím.

Spousta lidí trpí fantomovými bolestmi. Máte to také?

Mám. Občas mě chytne brnění do nohy, přejde to až do bolesti, je to nepříjemné.

Co vás zdravotně trápí?

Momentálně největší zdravotní problém je páteř, která tlačí na střeva, když sedím. Mohlo by to prasknout.

Říkáte to s velkým klidem, to ale není legrace.

Není, kdyby to prasklo, tak nejspíš umřu.

Proč nemáte elektrický vozík?

Zezačátku jsem elektrický vůbec nechtěl, abych měl pořád zatížené ruce. Nedávno jsem se dozvěděl, že elektrický ale potřebovat budu.

Abyste se mohl polohovat a nemusel jenom sedět.

Ano.

Nerozumím tomu, že takový se vyrábí jen ve Švýcarsku a stojí milion. Jak je to možné?

On se nějaký vyrábí i tady v Čechách, ten ze Švýcarska je ale dobrý v tom, že by se mi vešel do auta, je skladnější. Kdybych si ho koupil tady v Česku, kde se vyrábějí momentálně hodně velké, tak se mi do auta nevejde a byl bych nucený pořídit si transportér, který je mnohem dražší. Cenově by mi to vyšlo stejně, takže je mi milejší nechat si svoje auto než si pak kupovat nějaký transportér, který bych možná ani nemohl řídit.

Stejně ale potřebujete pomoc. Když dojedete k autu a nasednete do auta, někdo vám potom musí vozíček dát do auta.

Ano. Kdyby nastala situace, že bych musel jet sám, tak si schovám ten mechanický, protože s ním dokážu nastoupit sám.

Dobře, ten ale stejně nemůžete nechat venku.

Složím ho do auta, naložím na sedadlo spolujezdce a jedu.

Spousta lidí s hendikepem je v rámci covidu v rizikové skupině. Jak koronavirus ovlivnil vás?

Ze začátku, když to začalo, jsme dbali na bezpečnost, moc jsme nechodili ven. Podle toho, co sleduji poslední dobou, se toho nebojím.

Kolik máte za sebou operací?

Je to odhad, ale myslím že kolem sedmdesáti, osmdesáti.

Všechny pod celkovou narkózou?

Víceméně všechny.

Hodně lidí se narkózy bojí.

Já to mám rád. Když už pod ní jdu, tak s nadšením.

Přítelkyně Kristýna: Jenže na něj má nejspíš tolik narkóz dopad. Pořád zapomíná a není to tím, že je to chlap. Někde jsme se dočetli, že narkóza tohle může způsobovat.

Máte ji rád, protože se člověk fantasticky vyspí?

To ano, já jsem si z toho ale udělal takovou hru. Když jdu na sál a mají mě uspat, hrozně s tím bojuji a snažím se neusnout. Mám rekord devět vteřin (směje se).

Říkal jste, že byste rádi cestovali. Kam byste se chtěli podívat nejvíc?

Do Los Angeles máme v plánu, do Ameriky.

Proč zrovna tam?

Je to tam moc hezké, nápis Hollywood a tak, podívat se tam.

S přítelkyní se znáte od školky, znají se takhle i vaše rodiny?

Nějak o sobě věděly, že by se ale mezi sebou nějak extra bavily, to ne. Týny rodiče znají moji babičku a dědu, protože bydlí v Křemicích. Moji mámu taky znají, protože ta chodila jako malá ven se sestrou Týny. Je to dost propojené.

Byli nadšení z vašeho vztahu?

Myslím si, že žádná negativa tam nebyla.

Netlačí právě třeba rodiče a prarodiče do té svatby a dětí?

Ne, to je čistě na nás.

Máte nějakou vtipnou historku z vašeho života bez půlky těla?

Historek je dost. Spadl jsem třeba z vozíku před Olympií, bylo to tam špatně udělané, špatně vysunuté. Zaseknul jsem se o to a hodil jsem šipku. Nebo když jsem machroval a vyjížděl jsem větší obrubník. Zavrávoral jsem, když už jsem byl ve vzduchu a padl jsem. Nějaký pán, co jel kolem autem, zabrzdil až mu zapískaly gumy, jestli nepotřebuju pomoct, to bylo fajn.

Jaké jsou reakce lidí, když zjistí, jak na tom jste? Že nejste „pouze“ ochrnutý, ale nemáte vůbec nohy?

Občas zvláštně koukají, to je ale normální.

To může vyvolat nejrůznější emoce.

Spíš si myslím, že lidi okolo mě se bojí cokoliv říct, aby mně nějak neublížili, neurazili mě. Já jsem se vším smířený a jsem v pohodě, lidi, co to ale neví, tak se bojí neurazit, baví se odtažitě.

Co hejtři?

Na Facebooku jsou lidi, kteří napíší různé věci, to ale úplně přecházím. Zasměju se nad tím, zlepší mi to den, neřeším to.

Co třeba napsali?

Když sdílela Týny kamarádka sbírku, nějaký kluk tam byl schopný napsat, ať mi tedy nohy koupí a vylezu na ten vagon znovu. Jsou tam různé komentáře, nic si z toho ale nedělám.

Takže vy teď vybíráte veřejnou sbírkou na ten nový vozík...?

Ano. Pojišťovna ho nezaplatí a já ho vážně potřebuji. Kromě toho, že mi může zachránit život, který jsem si už takhle vybojoval, tak mi i pomůže k větší soběstačnosti. Nedávno jsem byl na výletě s mamkou v Železné Rudě. Byl tam ale sníh. Nebyl jsem schopný na něm sám vyjet. Celou dobu mi musela maminka pomáhat, tlačit mě. Cítil jsem se tak bezmocně. Neumíte si to představit. Bylo mi do breku. Když bych měl tenhle speciální vozík, tak bych žádnou pomoc nepotřeboval.

Kde mohou lidé přispět?

Máme už díky dobrým lidem, kterým tímto moc děkuji, vybráno něco přes půl milionu. Kdo bude chtít, může přispět jakoukoliv částkou na transparentním účtu u Komerční banky, jehož číslo je 123-2992890227/0100.

Dane, děkuji za rozhovor, věřím, že se částka vybere.

Rychlá zpověď:

Jak byste se popsal v jedné větě?

Jsem jednadvacetiletý kluk bez poloviny těla.

Jak byste popsal život bez poloviny těla v jedné větě?

Je to těžké, ale dá se to zvládnout.

Čeho v životě nejvíc litujete?

Toho momentu, když jsem vylezl na vagón.

Vaše nejhorší noční můra?

Pád z výšky ve snu.

Co vám událost, kdy jste přišel o půlku těla dala do života pozitivního?

Našel jsem si přítelkyni.

Necháte se očkovat proti koronaviru?

Ne.

Vaše největší životní přání?

Mít nový vozík a mít konečně klidný život.

Bez čeho si nedokážete představit svůj život?

Bez přítelkyně a bez pejska.

Kdo je vám největší životní oporou?

Přítelkyně.

Jak byste zhodnotil rok 2020 v jedné větě?

Nebylo to nic moc.

Na co se těšíte v roce 2021?

Na to, až skončí covidová situace.

Věříte na lásku na první pohled?

Ano.

Kdo je vaším největším životním vzorem?

Nikdo.

Jaké jste si dal předsevzetí?

Zhubnout minimálně pět až deset kilo.
Dotazovaný se ptá redaktora:

Jak se máte?

Fantasticky.
Líbil se vám článek?
Diskuze 0 Vstoupit do diskuze
Rychlá zpověď - lékařka Martina Vašáková:
Zobrazit článek
Rychlá zpověď - "kapitán" Zdeněk Šafránek:
Zobrazit článek