Rychlá zpověď – Mahulena Bočanová: S dcerou budu žít, dokud budu dýchat...
Mahulenu Bočanovou je těžké zastihnout. Buď hraje, moderuje, nebo točí a když už si dá pár dní volna, tak se věnuje své dcerce Márince. Na rozhovor pro Luxury Prague Life si našla na večerní akci Sacre Coeur Night, kterou moderovala. Během studia scénáře, převlékání a líčení se nám vždy vitální a dobře naladěná herečka svěřila, jak o sobě celý život smýšlí a co je v jejím životě skutečně nejdůležitější.
Mahuleno, potkáváme se na módní přehlídce spodního prádla, kterou moderujete. Jaký má tak krásná žena vztah k prádlu?
Čím jsem starší, tak volím to jednodušší. Myslím si, že to ženám i víc sluší, říkám tomu styl Demi Moore. Prádlo by mělo být krásné a z luxusního materiálu, já mám ale ráda sportovní styl. Už nemám ráda krajky, podvazky nebo punčochy. Ke mně to totiž nepatří, necítím se v tom dobře a krade mi to osobnost. Nechci se zaplácávat krajkami, volím čistou jednoduchou krásu. K mému věku střídmost patří.
To jsem i chtěla podotknout, že už nejste nejmladší…
Ano, je mi padesát.
… ale pořád jste považovaná za velmi krásnou ženu.
Krásná už nejsem, ale na můj věk to není to špatný. (smích) Když jsem byla mladá, tak jsem krásná byla, když se dnes koukám na své fotky… Ale nikdy jsem si to nemyslela. Celoživotně se ale nijak zvlášť nezbožňuju.
Můj kameraman z vás je ale hotovej..
Fakt jo? To je milý, ale je pravda, že ti mladí kluci na mě pořád fungujou. Ono se i o mně říká, že pořád naháním nějaké mladé kluky, ale mně se mladí kluci ani nelíbí, vůbec ne. Jednou v životě jsem chodila s o pětadvacet let mladším klukem. Strávili jsme spolu víkend a netušili jsme, že se to bude někam vyvíjet. Ale to je tak fajn člověk a bylo nám spolu tak dobře, že jsme spolu byli tři roky. To ale byla výjimka a náhoda. Jinak se mi líbí stejně staří muži, naopak někdy i starší.
Ale vždyť vy jste strašně vitální a ti padesátníci…
Oni se mě bojí a ti mladí se mě nebojí. Pro mě ale není mladej kluk, když je mu čtyřicet. Ono se píše – Mahulena má zajíčka a já se vždycky ptám, kterého. Jemu bylo třeba 42 a mně 50, tak to pro mě není zajíček. Čtyřicátník je pro mě dědek. (smích)
Pro mě je zajíček pětadvacetiletý kluk a mě skutečně balí i tahle mláďata. Líbí se mi ale starší muži, jenže ti už jsou bojácní a mají rozum, takže vědí, že to se mnou už není žádná výhra (smích) – protože jsem hubatá, dominantní a problémová. Navíc já už jiná nebudu, žiju deset let sama. Se mnou je to peklo. (smích)
Když se zeptám tedy na muže ve vašem životě, je tam nějaký?
Je, samozřejmě, že je. Jsem pro to mít stálou, jednu vážnou známost, ale bydlet odděleně. Už prostě nechci s nikým bydlet.
Bydlíte s Márinkou, ale ona přece také jednou půjde pryč. To fakt chcete žít sama?
Nepůjde. Márinka vzhledem ke své anomálii, diagnóze, nikdy nepůjde pryč, vždycky bude bydlet se mnou, nemůže bydlet sama. Vždycky bude potřebovat stálý dozor, a to jsem já. Leda že by se za deset, dvacet let rozhodla, že už ji máma tak hluboce štve, že chce třeba bydlet někde v nějakém chráněném bydlení s kamarády. To je ale ta nejzazší varianta. My chceme žít spolu, pro ni je to to nejlepší. Budeme spolu žít, dokud já budu dýchat.
To je strašně krásný vztah. Koukala jsem teď na její poslední fotky a roste z ní moc hezká slečna.
Ona je nesmírně fajn. My musíme na všechny drobné pokroky čekat jen trošku déle než běžné děti, ale o to je to pak větší radost. Například to, že Marína čte. Tomu třeba ještě před deseti lety nikdo nevěřil. Takže pomalu, pomalu, s trpělivostí, láskou a se slušností nejdál dojdeš.
Je jí šestnáct let, jak se u ní projevuje puberta?
Márinka je dětská, je to holčička, i když už je ve věku mladé slečny. Takže puberta se projevuje třeba tak, že mi víc vyznává lásku v tom dobrém. Hladí mě, chce, abych s ní usínala v posteli. Že by třískala dveřmi a byla protivná, to u nás ještě není, to přijde. Počítám s tím, jaký máme skluz, že puberta toho pravého zrna přijde třeba za pět let.
Co si myslíte o inkluzi?
Já jsem zastánce těch rodičů, kteří si myslí, že integrovat děti s fyzickým problémem určitě ano, ale dětem s mentálním problémem, myslím, integrace nesvědčí.
Je už skoro doba volna, ale vy pořád hrozně makáte…
Teď bylo blbý září, říjen, listopad, prosinec… já si totiž nechávám volné dva měsíce prázdnin v létě kvůli Márince. To máme spolu prostě veget, na prázdniny Máně nikdy nešahám. Odmítla jsem dokonce dvě takové dost důležité práce… ale prostě jsem to odmítla, i když peníze potřebujeme, ty prázdniny bychom neměly. Přes to u nás doma vlak nejede, je prostě dané, že o prázdninách se nedělá. Pak ty peníze ale musím nahnat ty další měsíce až do Vánoc. To je také nejvíc práce. Ale zase, není to tak zlé, teď pojedeme zase na měsíc pryč. Jedeme k ségře na chalupu do jižních Čech, pak pojedeme na hory, leden mám hodně volný, v únoru má Márinka jarní prázdniny, takže pojedeme do Františkových lázní na hotel, kde je aquapark přímo v hotelu. Takže až do února mě čekají krásné časy.
Když takhle vyjíždíte po Česku, co veřejnost, chce se fotit a tak?
Jojo, chtějí. Ale už jsem zvyklá, přece jenom tuhle profesi dělám odjakživa. Někdy sice třeba nemám den, tak to si vezmu čepici a brýle, ale spíš se snažím to vydržet a být slušná. Mám totiž pak výčitky, když se třeba na někoho obořím a řeknu mu ať mě nechá dojíst nebo ať mě neobtěžuje, že tam mám dítě… ten člověk se lekne té mé reakce a odejde, už se mi to stalo, a mě to pak tak mrzí, mám úplně úzkost, že jsem mu ublížila. Ten člověk totiž samozřejmě neví, že ten den byl už dvacátý. On mě viděl poprvé v životě a třeba se chtěl jen pro radost vyfotit a já zrovna měla třeba hlad a chtěla jsem dojíst polévku. Takže jsem se naučila, že si v duchu řeknu: Mahuleno, vydrž to, vyfoť se, usměj se. Abych pak neměla výčitky svědomí. Někdy je to teda peklo, protože fakt třeba nemáte den, máte obrovské starosti, a to si ty lidi nemůžou uvědomit.
Nedávno jsem vás viděla, že pomáháte i jiným lidem.
Stala jsem se tváří projektu na podporu dětí v azylovém domě. Předávali jsme dárky vybrané zaměstnanci COOP Centrum Družstvo, PK Solvent a Procter & Gamble. Byla jsem se i za nimi v Berouně podívat… to se člověk pak vrací domů a uvědomuje si, že žádné starosti vlastně nemá.
Tenhle druh pomoci se mi navíc fakt líbí. Prostě v tom Coopu nakoupíte věci od Procter & Gamble, co stejně potřebujete a část z těch peněz jde na azylové domy, ženy v nouzi. Peníze putují opravdu na dobrou věc.
Berete Márinku s sebou na takovéhle akce? Učíte ji, že by se mělo lidem pomáhat?
Beru ji s sebou všude, ale nevím, jak dalece tohle padlo na úrodnou půdu. (smích)
Máňa je samozřejmě strašně hodná, je to takový anděl. Navíc má v sobě dar… kdokoliv ji pozná, tak se tak vnitřně zklidňuje a vždycky ten člověk říká, že ho Márinka nabila andělskou energií… ona je čistá bezelstná duše a je milé s ní trávit čas, ale je vždycky lepší, když jsem u toho já. To pak reaguje třeba lépe. My spolu cestujeme po celém světě, naučila jsem ji lyžovat, plavat, potápět se, jezdit na kole, byly jsme spolu samy v Gruzii, na Kypr jezdíme běžně, to už si skoro myslí, že tam bydlíme. Od malička jsem ji brala všude s sebou, aby toho co nejvíc poznala, aby se jí ten mozeček zaměstnával, otevíral. Ona je opravdu šťastné dítě, v životě toho už zažila hodně. Jedinou nevýhodou je, že si myslí, že náš život nabitý zážitky, že to je úplně normální. (smích)
Ona nechápe, že máma ryje hubou v zemi. (smích) Prostě všechno považuje za běžnou věc, když má nějaký problém, tak mamušenda to zařídí. Třeba je schopná mi říct: Mamušendo, já se chci jít koupat, ať vysvitne sluníčko a ona je přesvědčená, že já to zařídím. … A já bych to možná asi i zařídila. (smích)
Ještě mi povězte o práci, co chystáte, nechystáte, kde vás uvidíme?
Teď jsme měli premiéru nedávno – já hraju u Háty v divadle, pak hraju v Činoherním klubu, pak hraju v Hybernii ve Sněhové královně… takže se to takhle točí kolem divadel, snažím se to udělat tak, abych půlku dní v měsíci byla s Márinkou a půlku hrála, abychom měly finanční zabezpečení na další měsíc. Do pražských divadel chodí se mnou, to ji baví, nejraději má muzikály, ve Sněhovce jsou písničky, to má ráda, činohra už ji tak moc nebaví – tam ji baví chodit spíš do maskérny, pomáhá nám s kostýmy – je to prostě holka – kostýmy, oblečení, líčení. Nebo nám na jeviště nosí kytky. Společnost ji baví.
Nestýská se vám po televizi?
Nedávno jsme dotočili Mazaly dvojku… jenže u mě je problém, že vždycky, když přijde nějaká nabídka na seriál, tak to byla veliká role, a já to nedám časově. Tyhle seriály se točí od rána od šesti do šesti. Za prvé každý večer hraju a za druhé mám Máňu. To prostě nejde. Takže já se modlím, aby přišla nějaká role na čtyři dny v měsíci. Jenže já jsem ten typ, že buď je to ta role hlavní nebo nic. Ty dva projekty, co jsem odmítla, se měly točit o prázdninách, což jak jsem řekla, nejde.
Ale ono něco přijde, a když ne, tak já se uživím divadlem. Je to jenom o tom cestování. V Praze hraju tak pětkrát do měsíce, desetkrát po celé republice.
Zaráží mě, že říkáte, že vyděláváte na další měsíc. Neinvestujete třeba do nemovitostí?
To už jsem investovala – pořídila jsem si vysněný obrovský dům.
To jo, ale já myslím něco, co by vám generovalo peníze ještě k výplatě. Kdyby nebyla práce…
To bych musela být zaměstnaná v Hollywoodu a ne na Praze 6. Slečno, vraťte se na zem, čeští herci opravdu nevydělávají miliony. (smích) Do nemovitostí investují lidi, co na to mají, herci peníze nemají. My si udržíme hezký životní standard, ale tím to končí. A já jsem ještě navíc divadelní herec, seriál přijde třeba jednou za čtyři roky, to pak je samozřejmě velká finanční injekce. Ale jinak herci se netopí v penězích, to mají lidi úplně zkreslený představy.
Ty doby žní, kdy jsem dělala TopStar a VIP zprávy, kdy jsem dostávala hodně peněz, tak to jsem si postavila barák. Hypotéku už budu mít zaplacenou za tři roky, mám obrovskou zahradu, mám chatu na Slapech. Mám životní standard, na který je zvyklá Máňa, neodpíráme si – jezdíme k moři, jezdíme na hory, to stojí strašné peníze. Moje práce je na takovýhle pěkný život teď, ale rozhodně z toho neušetřím, abych si pro radost koupila hodinky nebo briliantový prstýnek.
No a čím byste si udělala radost…?
Tohle mě zrovna vůbec nebere, ale líbí se mi auta. Vlastní teda nemám, mám půjčené reklamní od firmy, ale kdybych měla peníze, tak si koupím krásnýho velkýho džípa. Ale to je jen skutečně v říši snů.
Poslední otázka – nějaký cíl pro nový rok?
Hlavně ať jsme zdravé a stále spolu.
