Rychlá zpověď – moderátor Karel Voříšek: Permanentně šťastný může být jen blb

Včera večer jsem vás viděla ve zprávách, dnes spolu hovoříme poměrně brzy ráno. Jak se cítíte?

Jsem spíše sova než skřivan. Cítím se ale dobře, jsem v milé společnosti, povídáme si. Myslím si, že není nic, co by nám chybělo. Navíc mám teorii, že byste se měli na den naladit. Ráno podle mě člověk dělá tu zásadní chybu, kdy si už při vstávání představuje všechny hrůzy, které ho čekají. Měli bychom se naladit na den. Hrůzu si představit, ale přetavit si ji do příjemna. Neříkat si „teď musím vstát a jít na finanční úřad, kde bude ta nepříjemná dáma a určitě mi dá pokutu“. Ne, je třeba si říct „za chvíli jdu na úřad, možná tam ta nepříjemná paní nebude, a pokuta bude možná nižší“. Přetavovat naše zdánlivé osobní tragédie, které, jak později zjistíme, tragédiemi vůbec nejsou. Rodí se jen v naší hlavě. Jak řekl někdo moudrý: „Ve své hlavě jsem zažil tolik tragédií, které se naštěstí nikdy nestaly.“

Luxusní byt s balkonem 98m, Praha, Praha 2

Zobrazit nemovitost

Tím se řídíte celý život?

To je silné slovo. Snažím se tím řídit. Trénuji to, je to opravdu celoživotní trénink. Jsem zvědav, k čemu mi to jednou tam nahoře nebo dole bude.

Jak zvládáte poslední covidový rok? 

Není to jednoduché, protože jsem v centru dění, tedy ve zpravodajství. Na diváky, ale i na mě se hrne jedna informace za druhou. Člověk není imunní, bere si to i sám na sebe. Myslím si, že ten rok, jak to vidím sám na sobě, byl nejenom rokem pro někoho zmařených příležitostí, že nemohl někam odjet nebo dělat svoji práci, ale také to byl i rok, kdy člověk mohl hodně vytěžit sám ze sebe.

Co vy jste vytěžil sám ze sebe?

Kutal jsem ve svém osobním dole hodně hluboko. Myslím si o sobě, že jsem velký pozorovatel života. Pozoruji život kolem sebe, různé situace, vztahy mezi lidmi. Jeden příklad za všechny. Mnoha lidem pandemie buď vztah zničila nebo naopak upevnila. S přítelem jsme byli hodně doma, Vláďa měl home office, mně odpadla spousta akcí mimo televizi. Byli jsme neustále spolu. Vztah to nerozbilo, naopak si myslím, že posílilo.

Luxusní mezonet na pronájem - Praha 3 - 190, Praha 3

Zobrazit nemovitost

Vy máte ale pevné základy, jste spolu skoro dvacet let.

Ano, skoro dvacet let. Máte pravdu, bytelný základ. Ale podívejme se na to, co se stane, když se někomu vztah rozbije. Hroutíte se z toho? Jistě, není to příjemné, ale i když to teď nevidíte, může vám to pomoct. Pandemie vztahy prověřila. Ty, které byly pošramocené i před ní, nevydržely. Když věc nefunguje, zbavíte se jí. Vztah není věc, ale když nefunguje, má cenu na něm lpět za každou cenu? Myslím že ne a v tomto smyslu domácí vězení pandemie řadu nakřáplých vztahů dodělala. Teď to možná bolí, ale žít ve lži sám k sobě, bolí víc.

To máte pravdu. Pandemie přinesla krizi, která by jinak vůbec nemusela přijít, a o partnerech prozradila mnohé.

Ano. Krize, jak říkají Číňané, je příležitost.

Co jste se dozvěděl vy o partnerovi? Nebo sám o sobě?

O Vláďovi jsem se dozvěděl to, co už jsem dávno věděl, že umí skvěle vařit. Kulinářsky mě rozmazloval. Měli jsme víc času na sebe, povídali jsme si, probírali vše možné i nemožné, byli jsme víc spolu.

Je i po dvaceti letech pořád o čem si povídat?

Možná je to neuvěřitelné, ale pořád ano.

Řešíte doma politiku?

Jasně, že řešíme politiku, to, co se děje kolem nás. Vláďa je tiskový mluvčí a šéf oddělení komunikace na ministerstvu spravedlnosti, předtím byl na ministerstvu práce a sociálních věcí, vnitru, Magistrátu. Já se za léta ve zpravodajství také o politiku a věci kolem sebe zajímám. Takže ano, je to u nás denně na přetřesu, bavíme se o tom. Důležitá je ale jedna věc. Když vedete večerní hovory o politice nebo jiných věcech, které vás rozčílí, nebo na ně máte různé názory, tak je nesmírně důležité těsně před tím, než jdete spát, si říct, že je to stejně jedno, že nejdůležitější na světě je to, že se máme my dva.

Sdílíte stejné nebo podobné názory? Pokud ne, platí u vás pořád pravidlo pěti minut?

Ano. Helenka a Otík Ševčíkovi nás naučili pravidlo pěti minut, které jsem vtělil i do knihy Štěstí se dá naučit aneb můj život bez strachu a rohlíků. To je úžasné pravidlo. Vy se pohádáte, ale ta doba, po kterou spolu nemluvíte, by neměla přesáhnout pět minut.

Co když přesáhne?

To je celoživotní trénink. Důležité je, že ho můžete uplatňovat jenom s tím, koho máte opravdu rád a na kom vám záleží. Když se s někým pohádáte a vidíte, že jste přestřelili, už se vám to bere těžko zpátky, druhému taky. Chybí tam ta pomocná ruka, kterou je právě pravidlo pěti minut. My si po třech, čtyřech minutách, kdy bychom už spolu chtěli mluvit a probírat to dál, ale ješitnost v tom brání, prohodíme, „už je to pět minut“, to je otázka, která láme ledy. Funguje to, ale jen když máte jeden druhého rád, když vám na sobě vzájemně záleží.

Kolik knih už jste napsal?

Na svém kontě mám zatím čtyři knihy. Jak být přesvědčivý a neztratit se v davu, kterou jsem napsal s Jitkou Vysekalovou, prezidentkou České marketingové společnosti. Pak jsem spáchal knihu říkanců Osudová životních šansoniérů, věnovanou a nazvanou podle básně, kterou jsem napsal Haně Hegerové. Další dvě knížky jsou už zmiňované Štěstí se dá naučit, a zatím poslední je Žij teď: Cesta za ajurvédou, popisující cestu mne, Vládi a naší kamarádky Zuzky Zwiebel, na jihu Indie za ajurvédou, tedy vědou o životě. Je plná praktických doporučení, jak na život po duchovní i zdravotní stránce.

Nepřemýšlel jste za uplynulý rok o další knize?

Mám v hlavě spoustu nápadů na další knihy, ale nechtěl jsem to plánovitě psát přímo v období pandemie a emocí. Chci si nechat určitý odstup.

Žij teď a buď šťastný, to všechno je hezké, ale pro mě osobně hodně hypotetické. Ať se snažím sebevíc, vracím se k minulým křivdám, strachu z budoucnosti a podobně. Dá se skutečně žít teď a šťastně?

To je dobrá otázka od vás a ode mě těžká odpověď. Řekl bych, že to má každý ve svých rukách. Já apriori nevěřím na lidi, kteří chodí s širokým úsměvem a šíří optimismus, jsou neustále šťastní a rozzáření. V tom případě se jich neptám, co čtou za knihy, ale jaké prášky berou. Permanentně šťastný může být jenom blb. V dobrém slova smyslu.

Co tím chci říct, už jsem o tom mluvil, je to trénink na celý život. Když o tom přemýšlíte a zkoušíte to, nevzdáváte to, tak se nad těmi věcmi kolem osobního štěstí ale i nezdarů zamýšlíte, přemýšlíte o nich, zkoušíte dělat věci jinak. Jak říkal Tolstoj, pro existenci štěstí je třeba věřit, že opravdu existuje. Spousta lidí už má ale v sobě nasáknutou myšlenku, že štěstí je nesmysl, nemůže vás potkat. To jsou myšlenky, které se vám honí v hlavě, zamořují ji, mozek vás pak vlastně ovládá a zároveň okrádá o drobné pocity štěstí.

To znamená, že všechno je to v mozku a v našich myšlenkách. Jsou lidé, kteří o tom nepřemýšlejí, říkají si „štěstí, to se mě netýká, teď se s někým rozcházím, tím končí život“. Ale není to pravda. S odstupem pěti, dvou nebo tří let zjistíte, že vám to nesmírně pomohlo, ale o tom jsme už mluvili.

Věříte v afirmace, říkat si každý den „jsem krásná a štíhlá, potkám toho pravého“? Myslíte si, že to funguje?

Někomu to fungovat může, někomu ne. Nejkrásnější a nejzáhadnější na tom, o čem si povídáme, je, že každý z nás je jiný. Takže nevěřte univerzálním radám. Podle mě si každý v životě musí hledat svoji vlastní cestu. Když učím rétoriku, tak lidem říkám „víte, bylo by nesmírně jednoduché přinést nějaký obrázek nebo video někoho a říct: takhle to dělejte a budete v pohodě“. Tak to nefunguje.

Každý by měl hledat cestu sám v sobě, co jemu vyhovuje. Tak je to i se štěstím nebo s pravidlem žij teď. Holka chce být jako Madonna, tak se oblékne jako Madonna, zkouší zpívat jako ona, ale pořád to není Madonna. Můj kamarád Honza Mühlfeit říká: „Svět je plný kopií, proč nebýt originální“. Na to zapomínáme. A tím se připravujeme o svou originalitu, protože chceme vypadat nebo být jako někdo jiný. Tím přicházíme i o pořádný kus sebe sama i svého osobního štěstí. Stejně jako když se pořád snažíme někomu zavděčit a zapomínáme mít rádi sami sebe.

Na Primě jste nejzkušenějším moderátorem, největší profík. Mladší kolegové kolem vás se pořád učí. Chodí za vámi pro radu?

Neberu to tak, jestli je někdo největší profík nebo jestli se někdo učí. Já se učím pořád.

Ostatní by měli také.

Myslím si, že je to vzájemné. I když to někdo nepřizná, tak si myslím, že se v branži pozorujeme, mimochodem to je jedna z cest, kterou učím v rétorice a přesvědčivém vystupování. Nemějte vzory, ale pozorně se dívejte kolem sebe, řekněte si, čím to je, že tahle milá paní mě oslovila natolik, že jsem si chtěl původně dát jen kávu, ale objednal si i zákusek? Všímejme si i negativ. Například na přednášce, někdo mluví a vy si řeknete - to je uspávač hadů, doufám, že takhle nemluvím. Příkladů těch i těch je kolem dost, v dobrém slova smyslu je stačí ukrást a naroubovat na sebe, vyzkoušet.

Koho jste takhle pozoroval?

Hodně mě oslovil Richard Quest ze CNN. Nesmírně živý moderátor, který má přesah přes obrazovku. Najednou cítíte, že gestikulací, intonací, vším je s vámi v obýváku. Vtahuje vás do děje a nepustí.

V Rychlé zpovědi jste říkal, že se těšíte na nějakou cestu. Kam to bude?

To nevím, jsme ve fázi plánování.

Měli jste, pokud vím, jet do New Yorku. To vám ale kvůli covidu nevyšlo.

Ano, Vláďa měl slíbenou Ameriku, bohužel to nevyšlo. I když si musím přiznat, že to není zrovna můj vysněný cíl cesty. Já miluji Asii, naštěstí Vláďa také. Na Ameriku jsme si říkali, že by to chtělo delší dobu. Třeba měsíc, dva, vzít auto a projet ji křížem krážem, ale stejně všechno nestihnete.

Říkal jste, že Vláďa výborně vaří. Spousta lidí během covidu přibrala. Co vy? Jak se udržujete, cvičíte?

Ano, oba dva jednak cvičíme, potom hodně chodíme pěšky po Praze. Vláďa je ve výhodě. Chodí pravidelně do práce tam i zpátky pěšky, takže velice snadno nasbírá deset tisíc kroků za den, já se snažím chodit, ale přece jen, do práce raději autem. Pomáhá nám také, že jsme oba bezlepkoví, o tom píšu v knížce Štěstí se dá naučit a objevili jsme kouzlo přerušovaných půstů. Ale zase, každý by si měl hledat svoji vlastní cestu, sbírat informace, zkoušet a co vám pomůže, na tom ujíždějte, toho se držte.

Pojďme rozhovor ukončit něčím pozitivním.

Já jsem byl covid pozitivní nedávno, co vy? (směje se)

To vím, měl jste ale lehký průběh, ne?

Ano, naštěstí. Když Vláďa ochořel, říkal jsem si, tak jsem asi na řadě. Přijal jsem to, když už to má být, tak proč to dostat od někoho cizího. Navíc jak měl Vláďa pár dní přede mnou náskok, viděl, co mě za den, dva čeká.

Co očkování? Do dané věkové kategorie ještě nepatříte.

Nehrnu se do něj, myslím si, že prodělání nemoci je přirozené očkování.

Představte si, že je všechno při starém, žádný covid tu není, všechno je otevřené. Na co se těšíte? Co uděláte jako první?

To je jasné, kupujeme letenku a vyrážíme do světa.

Karle, opět to s vámi bylo milé setkání, moc vám za to a za rozhovor děkuji.