Rychlá zpověď - business mentor a kouč Petr Jan Křen: Příležitost je potřeba správně využít

Máte za sebou hvězdnou kariéru v jedné firmě, kde jste vybudovat obrovský team. Momentálně jste expertem nejen na budování, rozvoj a vedení týmů, ale i na efektivní zlepšování vztahů v osobním i pracovním prostředí. Jak jste se k této profesi dostal?

Je to úplně jednoduché. Byl to vlastně důsledek toho, co jsem předtím profesně 20 let dělal. Abych mohl vybudovat velký tým lidí a vést ho, musel jsem velmi intenzivně pracovat na rozvoji vztahů, které jsme v týmu měli. A tyto pracovní vztahy se potom často překlopily i do roviny, kdy jsem s mými lidmi řešil i osobní vztahy. Vždy jsem naslouchal lidem a oni pak měli důvěru v to, aby se mnou řešili i svoje osobní věci. Takže základ k mé současné profesi se tvořil už v bývalém podnikání.

Jako odborník na vztahy jste se účastnil druhé řady sociálního experimentu Svatba na první pohled, kde je do výběru ideálních partnerů zapojena věda. Věříte tomu, že věda umí najít lásku?

Lásku musíme najít každý sám v sobě. Ale věda, konkrétně v tomto experimentu, může napomoci, aby se potkali spolu dva lidé, kteří mají určité předpoklady, aby ji mohli společně hledat a rozvíjet.

Byt Smetanovo nábřeží 191m, Praha 1

Zobrazit nemovitost

Myslíte si, že takto vzniklé vztahy mohou opravdu dlouhodobě fungovat?

Tuto otázku dostávám často. Myslím si, že nezáleží na tom, jak se lidé potkají a za jakých okolností, ale jak s tou příležitostí naloží. A právě tam je ve vztazích kámen úrazu. Někdy očekáváme od vztahu něco, co nám vztah dát nemůže. Čekáme zamilovanost, euforii a takové to vznášení se na těch obláčcích. Když to pomine, anebo to tam hned není, tak máme pocit, že to není ten správný vztah nebo ten správný člověk. Máme pak tendenci vzdávat to a odcházet.. A to se samozřejmě ukázalo i v tomto experimentu.

Jaký vztah s účastníky jste navázal? Oni se přece před vámi musí odkrýt…?

Myslím si, že s těmi, kteří byli vybráni, jsem navázal nejen profesionální, ale i kamarádský vztah. Získali ke mně důvěru, aby mohli hovořit o svých záležitostech, o svých niterních pocitech, o tom, co se v nich odehrává a o všem, s čím potřebovali zrovna pomoci. Ale už i v rámci výběru a rozhovorů, kterých proběhly „desítky a desítky“, se účastníci otvírali. Kromě toho, že jsem jim samozřejmě naslouchal, abych je poznal, jsem se snažil dát jim i nějaké užitečné tipy. Takové, aby se v životě měli lépe a jejich život byl kvalitnější. Ať už by to v experimentu pro ně vyšlo, nebo ne.

Celkově se projektu účastnilo 12 zájemců a vzniklo tedy 6 manželských párů. Které vztahové problémy a nesourodosti se objevovaly nejčastěji a dle vašeho odborného názoru, z jakého důvodu právě tyto?

Když to vlastně zpětně vyhodnotím, nejčastěji se objevovala neschopnost komunikace. Myslím, že obecně je to problém ve vztazích, který máme. Ať už v těch pracovních, nebo soukromých. Často máme nějakou představu, kterou si snažíme projektovat do života. Ale neuvědomujeme si, že ten druhý nám do hlavy nevidí, tzn. neví, co vlastně chceme. Někteří účastníci v experimentu očekávali, že už dostanou hotového partnera, se kterým už budou mít všechno vyjasněno, všechno bude krásně probíhat a bude to jednoduché. Překvapilo je, že to tak nebylo a není. Příčina je prostě v tom, že někteří do toho šli s ne úplně správnými očekáváními.

Shodli jste se vždy s ostatními experty na párování konkrétních jedinců, nebo jste naráželi i na určité odchylky?

Určitě tam byly i odchylky. Vyjadřovalo se nás k tomu hned několik, takže pochopitelně názorový konsenzus, který potom vznikl, byl důsledkem toho, že jsme museli všechno probírat zleva i zprava. Že tam odchylky byly, je úplně v pořádku, stejně jako to, že jsme všeho dokázali vykomunikovat a najít v daný moment snad to nejlepší řešení.

Co je podle vás nejdůležitější pro zdravý partnerský vztah, bez čeho opravdu nemůže fungovat?

Jak už jsem se zmínil, samozřejmě je to komunikace. Ono je to takové trošku profláknuté téma, když řeknete, že ve vztahu je důležitá komunikace. Říká to každý, ale myslím, že si málokdo dovede představit, co to vlastně ve skutečnosti je. Není to jenom o tom, že spolu dva lidé, jako my dva, teď tady, sedí a povídají si. Ve vztazích jsou lidé, kteří si vzájemně něco povídají, ale neposlouchají se. Protože ke komunikaci patří i to, že mám plnou pozornost na to, co ten druhý říká, a snažím se pochopit, co mi ten druhý chce říct. Nesnažím se do toho dát nějaké svoje projekce, ale skutečně se ho snažím nějakým způsobem navnímat a udělat si obrázek o tom, co mi vlastně chce říct, případně si to s dotyčným ujasnit. A to je něco, co většinou ve vztazích moc nefunguje. A další věc, která nám ve vztazích významně komplikuje život, je to, že každý máme jiný projev lásky. Každý očekáváme to, že druhý nám bude lásku dávat najevo způsobem, který máme rádi, který my chceme, který my potřebujeme. Často se to v praxi neděje, protože to zase souvisí s tím, že to nekomunikujeme, protože si to ani neuvědomujeme, že máme nějaký jazyk lásky.

Láska tedy mluví různými jazyky...?

Někdo potřebuje slyšet slova podpory, pochvaly a podobně. Někdo to naopak neslyší, ale potřebuje to vidět v činech od toho druhého. A když si lidé neuvědomují, že vůbec nějaké jazyky lásky existují, tak to ve vztazích může narážet, protože se dotyční míjejí. Je to stejné, jako když se potká člověk, který umí jenom česky a někdo, kdo mluví jen anglicky. Je tam prostě jazyková bariéra a domluvit by se přitom chtěli. Oba můžou mít stejné téma, ale přitom si vlastně nerozumí. Je zapotřebí se přiblížit a chtít se pochopit. Naučit se jazyk lásky toho druhého, a to je někdy těžká práce. Je to vlastně něco, co je možná třetí bod, který často ve vztazích nefunguje. Lidé mají pocit, že se potkají, začnou spolu žít, a že jsou vlastně hotoví pro vztah. Přitom právě vstupem do vztahu začíná všechno nanovo. Znamená to, že i když jsme již nějaké vztahy měli a nějaké zkušenosti máme, tak teď jsme se seznámili s někým novým a musíme ho nejprve poznat, stejně jako on nás. A je potřeba o všech věcech komunikovat. Znamená to, že bychom měli mít společný zájem vztah tvořit a rozvíjet. Bývá to kámen úrazu, protože mnoho lidí, tak jak už jsme zmínili i třeba v televizním experimentu, něco očekává už na začátku. Očekáváme zaplavení hormony a říkáme tomu láska. Ve skutečnosti to však není láska, je to zamilovanost. Protože láska je něco, co se uskutečňuje až následně po zamilovanosti. Když opadne, zjistíme, že ten druhý má také nějaké chyby a návyky, které nám třeba nevyhovují. Musíme se s nimi naučit žít, musíme se naučit je akceptovat. Asi jsme si všichni vyzkoušeli, že jsme chtěli své partnery měnit, že jsme je chtěli učit nové návyky a na tom jsme ztroskotali a nefungovalo to. V momentě, kdy nejsem schopen přijmout toho druhého, takového, jaký opravdu je, to nebude fungovat.

Do jaké míry mohla ovlivnit přítomnost kamer to, že většina vztahů párům nevyšla?

Otázkou je, co vlastně budeme brát tím „vyšlo – nevyšlo“. Dnes, právě když natáčíme náš rozhovor, poběží poslední díl. Diváci se dozvědí, zda budou nebo nebudou páry pokračovat. Takže to necháme jako překvapení. Když tento rozhovor půjde ven, tak už to bude zřejmé. Ale princip toho experimentu je, že si ti lidé po měsíci mají říct, jestli se dále chtějí poznávat, jestli dále chtějí to, co společně začali tvořit, a jestli v tom budou chtít dále pokračovat, nebo ne. To je pro mě vlastně jedna část úspěchu. Jestli si řeknou ok, budeme pokračovat dál. A pak je samozřejmě další věc to, jestli vše ustojí a opravdu z toho něco vznikne. Možná jsem teď trochu utekl od té otázky, co přesně byla ta otázka?

Jestli mohla přítomnost kamer ovlivnit samotný vztah do budoucna?

Určitě. Já si myslím, že nikdo z účastníků si na začátku nedovedl představit, jak to bude potom vypadat. Je tam dlouhodobý tlak, ti lidé jsou dlouhodobě ve stresu. Nejprve jestli jim to vyjde, jestli jim někoho najdeme. Pokud ano, do týdne se berou a znamená to, že mají velmi intenzivní týden. Musí to sdělit rodičům, přátelům a vybírají šaty… Je toho hodně, takže je tam na ně opět velký tlak. Dále je tam stres, kdy si uvědomí, že nevědí, kdo jim byl vybrán. Na svatbě tlak v ten moment opadne. Už ví, koho jsme jim vybrali. Poznávají u oltáře někoho nového, vznikají první sympatie. Je to vidět i na jednotlivých svatbách. Všechny ty svatby jsou krásné, lidé se tam usmívají a je tam hezká atmosféra. Druhý den se probudí a hned spolu vyrážejí na svatební cestu. Letí třeba i někam pomalu přes půlku světa, s člověkem, kterého v životě neviděli. Začínají se poznávat, seznamovat, a to vše za přítomnosti kamer. Samozřejmě to je na experimentu zajímavé, protože pod tímto tlakem se velmi rychle dostávají ven i určité vzorce a zranění, které si účastníci přinesli do vztahu. Přinesli by si je tak jako tak, i v případě, že by někoho potkali v baru nebo na ulici. No, a právě pod tím tlakem, kdy opravdu spolu musí 24 hodin trávit čas, jde všechno velmi rychle ven a ukazuje se, jak jsou s tím dotyční schopni pracovat. Někdo lépe, někdo hůře.

Myslíte, že kdyby tam nebyly kamery, tak je to pro ten vztah jednodušší? I proto, aby vydržel?

Jednodušší možná ano, ale nevím, jestli by právě to způsobilo, že by ten vztah vydržel. Je jasné, že bez kamer by neprožívali takový tlak. Na druhou stranu si myslím, že právě ten tlak má svůj pozitivní vliv na to, že opravdu všechno akceleruje. Člověk pak může mnohem rychleji poznat sám sebe, zjistí, co to s ním dělá. Myslím si, že to je věc, kterou by si z toho účastníci mohli vzít. Jak jsou schopni fungovat pod tlakem. Ať už pod tlakem toho, že tam mají kamery, nebo pod tlakem, že mají vedle sebe osobu, kterou nikdy neviděli a musejí se poznávat. Když by to bylo takové to normální chození, tak se vidí párkrát do týdne, na hodinu, na dvě, pak jde každý do svého prostředí. V normálním životě by to bylo asi mnohem pomalejší. Nedovedu říct, jestli by to bylo úspěšnější. Já si úplně nemyslím, že by to tak nutně muselo být.

Vaše nejzajímavější zkušenost během projektu, s kterým jste se doposud u vašich běžných klientů nesetkal?

Pro mě asi nejzajímavější a nejpřínosnější bylo to, že jsem měl možnost poměrně v krátkém čase poznat tolik lidí, tolik osudů, tolik životních příběhů i pohledů na vztahy. Samozřejmě je to můj denní chléb. Pracuji, jak jsem říkal, nejen se vztahy osobními, ale i ve sféře businessu. V tomto projektu, kde proběhlo opravdu mnoho desítek rozhovorů a s některými v rámci toho výběru i opakované rozhovory, jsme často dokázali jít do hloubky s poměrně velkým množstvím lidí. V tom to bylo i pro mě velmi zajímavé, protože to byli různí lidé a z různých sociálních vrstev a koutů republiky. Když pracuji třeba ve firmách, tak tam už je nějaká firemní kultura, ti lidé už mají něco společného, kdežto tady to bylo i pro mě hodně nové, zajímavé a velmi přínosné.

Jaké profesní plány máte do budoucna? Plánujete něco nového?

Nevím, jestli plánuji něco dramaticky nového. Spíše mám v plánu dál rozvíjet cestu, na kterou jsem se před několika lety vydal. Po velké profesní změně, kterou jsem po dvaceti letech udělal, kdy jsem opustil svět velkého businessu a začal jsem se věnovat právě těmto záležitostem. Chci rozvíjet svoji Akademii, kde mám jak programy pro firmy, tak i pro osobní rozvoj. Chci více pracovat i s mojí ženou. Zabývá se podobnými tématy, je hodně orientovaná na rozvoj žen a dělá i terapie pro ženy. Napsala úžasnou knihu pro ženy, ale i pro muže, „Být sama sebou“. Chceme dělat i vztahové semináře a jít i touto cestou.

Přeji vám hodně úspěchů a děkuji za rozhovor.

Já také děkuji za pozvání.