Top hledané
Výsledky (0)
Se známým běžcem nejen o běhání

Rychlá zpověď - René Kujan: Dělej vše, co ti strach a bolest dovolí, vzdát to můžeš vždycky

Nela Štefanová
27. července 2020
+ Přidat na Seznam.cz
8 minut čtení

Maratonec, ultramaratonec, rekordman a hlavně běžící zázrak. Když mu lékaři po těžké autonehodě oznámili, že běhání je pro něho pasé, René se rozhodl věřit, neklesat na mysli. A opět začal trénovat. I přesto, že mu havárie způsobila zlomení hrudní kosti, žeber a obratle, o pár měsíců později uběhl maraton a za pár let se vydal dobýt Island. Dodnes pravidelně běhá „pro ty“, kteří běhat nemohou, a pomáhá získávat peníze pro různé charitativní organizace. René je pro mě osobně důkazem toho, že díky odhodlání, víře a silné vůli můžete v životě pohnout i tou nejvyšší horou.

René Kujan během cestování.
Rene Kujan běhá pro Sportovní klub vozíčkářů v Praze.
Rene Kujan po uběhnutí maratonu

René, co ti běhání zatím do života přineslo?

O tom bych asi mohl povídat dlouho… Mě osobně dal běh do života mnoho. Vždy, když se necítím dobře, a jdu si zaběhat, tak ze mě špatná nálada po pár kilometrech opadne. Možná bych měl spíš odpovědět, co můj běh přinesl ostatním.

Od roku 2012, kdy jsem oběhl Island kolem dokola v rámci akce 1 muž, 30 dnů, 30 maratonů, pravidelně běhám pro Sportovní klub vozíčkářů v Praze. Spolupracoval jsem i s islandskými rehabilitačními ústavy, s Českou asociací paraplegiků, Světluškou nebo Světlem pro svět. Nedávno jsem měl možnost spočítat, kolik jsem za tu dobu na charitu vlastně „vyběhal“, a dostal jsem se k částce přes milion a půl. Z toho mám si největší radost.

Jaký je tvůj nejsilnější zážitek, který jsi díky běhu zažil?

Nejvíc mě zasáhl jeden takový zážitek z Islandu. Ředitel rehabilitačních center mě pozval na prohlídku jedné z klinik a osobně mě všude prováděl. Když jsme prošli speciální tělocvičny, dostali jsme se do takzvaných startovacích bytů, kde se lidé čerstvě po úraze učí životu na vozíku.

Prodej luxusního bytu s terasou, Praha 8
Prodej luxusního bytu s terasou, Praha 8, Praha 8

Na jedné stěně jsem si všiml přilepeného výstřižku z novin. Byl to článek o mém běhu kolem ostrova. Peníze jsou určitě dobrá věc a klinice snad taky trochu pomohly, ale když člověk tím, že dělá něco, co má rád, dokáže podporovat, motivovat i psychicky, je to mnohem víc. Říkám si, že ten běh nebyl úplně zbytečný, když třeba někoho přiměl bojovat s nepřízní osudu a nevzdávat se.

Dá se tedy říci, že běh je pro tebe určitá forma terapie?

Určitě. A nejen pro mě. Není to tak dlouho, kdy jsem běhal 70 kilometrů pro Kliniku adiktologie, kde léčí závislost na alkoholu a běh používají jako součást odvykací terapie.

Je těžší vycvičit při běhu mysl, nebo tělo?

Záleží hodně na situaci. Když se člověku nechce běhat, tak je určitě o dost těžší přesvědčit hlavu. Protože ve chvíli, kdy zkrotíš mysl, tak tě už tělo a nohy následují. Jakmile jsi dobře a pozitivně na běh naladěná, tak tělo nebývá problém.

Kdy na tebe při běhu přichází krize?

Ono se říká, že největší krize při maratonu nastává zhruba po třiceti kilometrech. Já si myslím, že záleží na mnoho individuálních faktorech. Velkou roli hraje právě psychika, to jak se člověk vyspí, jak se stravuje a kolik toho má natrénováno.

Já osobně, když už mám po dvaatřicátém kilometru, si říkám, že těch zbylých deset do cíle už zvládnu, i kdybych se tam měl připlazit. (smích)Už jsem v té fázi, kdy si říkám: „Dal jsi maratonů několik set předtím, zvládneš i tenhle.“

Běhal jsi už od mala?

Na základní škole mě běh vlastně zase až tak nebavil. To začalo až na střední škole. Maratony běhám od svých 24. To jsem se postupem času účastnil tak tří až čtyř maratonů ročně, ale nebylo to tak, že bych tím vyloženě žil. Velký zlom u mě nastal po autonehodě, to mi bylo třiatřicet.

Můžeš více konkrétně popsat, co se ti tehdy stalo?

Seděl jsem na místě spolujezdce. A kamarád, který řídil, trefil protijedoucí vozidlo. Na jeho místě vystřelil airbag, takže vyvázl se zlomeným zápěstím. Já jsem sice bezpečností pásy zapnuté měl, ale airbag tam nebyl, takže jsem během nárazu utrpěl kompresivní zlomeninu obratle. Během letu do nemocnice mě v helikoptéře museli třikrát resuscitovat a připojit na umělou plicní ventilaci. Měl jsem také mnohočetné zlomeniny žeber, hrudní kosti a pohmoždění plic a srdce. Probudil jsem se až po operaci, to už jsem měl titanové šrouby v zádech.

Jak dlouho ti trvala rekonvalescence?

Dostával jsem se z toho půl roku. Musel jsem se naučit chodit tak, abych nepoškodil páteř. Nemohl jsem několik měsíců sedět, jen ležet nebo stát. Pamatuji si, že když jsem se poprvé zvedal z nemocniční postele, měl jsem pocit, že se celý sesypu.

Co ti běželo hlavou, když jsi nemocnici opouštěl?

Zajímalo mě, jestli ještě někdy budu moct běhat. Ptal jsem se na to různých doktorů a někteří mi řekli, ať jsem rád za to, že vůbec chodím. Vidina toho, že uběhnu maraton, nepřicházela v úvahu.

Jednomu mladému lékaři na pražské spondylochirurgii jsem taky položil svou oblíbenou otázku, jestli si ještě někdy maraton zaběhnu. A on mi na to odpověděl: „Dělej vše, co ti strach a bolest dovolí, vzdát to můžeš vždycky.“ Tahle slova pro mě byla hodně motivující a hodně mě zasáhla. Přesně pět let po nehodě jsem se vydal oběhnout Island.

Napsal jsi knihu s názvem Běhej, dokud můžeš. Dívala jsem se, že má velmi pozitivní hodnocení. Přišla ti nějaká reakce od čtenářů, která tě potěšila?

Ano, občas něco přijde, třeba po sociálních sítích. Nejvíc mě potěšilo, že si několik desítek knih objednala jedna firma, která je měla jako vánoční dárek pro své obchodní partnery.

Jak dlouho trvaly přípravy na běh kolem Islandu?

Asi rok. Nejdříve jsem se spojil s klubem vozíčkářů, pro ně jsem vlastně kilometry na Islandu běhal a sbíral peníze. Bylo zapotřebí sehnat sponzory a tak dále, příprava byla opravdu dlouhá. Vlastně jsem neměl jistotu, jestli to dám, ale v tom to byla právě ta výzva. Chtěl jsem zjistit, co moje tělo a psychika vydrží, bylo to velké dobrodružství. S měsíčním odstupem před Islandem jsem se v Čechách připravoval každý den tím, že jsem uběhl minimálně půlmaraton.

Prodej funkcionalistické vily Praha - 360m
Prodej funkcionalistické vily Praha - 360m, Praha 8

Kolik jsi toho dohromady na tom Islandu pak uběhl?

Denně jsem v průměru uběhl 44 kilometrů, což vlastně za těch třicet dnů bylo necelých třicet dva maratonů. Každý den jsem musel uběhnout o něco víc než maraton, aby to vyšlo. Měl jsem s sebou doprovodné vozidlo, které řídila moje přítelkyně. Ta byla zrovna dva měsíce po porodu. Vyjížděla každý den napřed a já jsem s ní byl domluvený, že mi vždy třeba po deseti kilometrech vystrčí z okýnka sendvič nebo pití a já poletím dál.

Takže dítě jelo na cestu s vámi?

Přesně tak! (smích) Zrovna vloni jsem vzal dnes už sedmiletého syna podívat se na Island a ukázal jsem mu místa, které se mnou „běhal“, když mu byly dva měsíce. (smích)

Měl jsi dny, kdy jsi to chtěl zabalit?

Sedmý den byl pro mě nejhorší. To si pamatuji přesně. Byl jsem promoklý až na kost, foukal vítr o rychlosti přes 50 kilometrů za hodinu, v nárazech přes 80. Je to pocit podobný jako když se snažíš běžet až po krk v napuštěném bazénu. Jakmile jsem doběhl po osmi hodinách, což byl nejdelší čas, padl jsem únavou a spal asi deset hodin.

Druhý den jsem se ráno probudil, a hlavou mi běžela myšlenka na to, jestli vůbec v ten den vyběhnu. Po pár kilometrech se ale mé ztuhlé nohy opět rozehřály a já věděl, že je přede mnou další den a další maraton. Po těch dnech jsem se paradoxně dostal do takového stavu, kdy jsem cítil bolest jen tehdy, když jsem neběžel.

Kolik jsi díky Islandu pro hendikepované vydělal?

Když jsem obíhal Island poprvé dokola, tak jsem za třicet dní vyběhal sto padesát tisíc pro české vozíčkáře a další peníze pro islandská rehabilitační centra. Třetí rok při běhu z nejvýchodnějšího na nejzápadnější bod Islandu to hodilo asi osmdesát tisíc. Pak přišly i akce, kdy se podařilo vyběhat dva roky po sobě přes 600 tisíc.

Cítíš teď ještě někdy při běhu třeba bolest zad?

Ano, občas o nich vím, a to obzvlášť, když běžím nějakou delší trasu a mám na zádech těžší batoh. Zkušenost mě naučila, že je rozumné běhat s batohem pod 7 kilo. Když ale ty bolesti srovnám s tím, jak jsem na tom nyní a jak to mohlo být, tak jsem za to vděčný.

Myslíš si, že jsou půlmaratony nebo maratony pro všechny?

Ano, v zásadě jo. Jsem přesvědčený o tom, že je toho schopen každý „běžně“ zdravý člověk.

Jak dlouho bych měla na maraton trénovat?

Pokud si nechceš zhuntovat tělo, tak je dobrá minimálně roční příprava. Já se spíš přikláním k ještě dvojnásobné době.           

Co říkáš na taková ta tvrzení, že běhání škodí kloubům a kolenům?

Asi to, že já sám se snažím si klouby a kolena zničit už přes dvacet let, ať už v horách nebo v terénu, a žádné problémy nemám. Nechodím na žádné masáže a neberu žádnou speciální kloubní výživu. Všechno je to o dostatečné přípravě. Pokud tělu dáme dostatek času se přizpůsobit, zvládne neskutečné věci.

Kolik denně běháš?

Když už vyběhnu, tak se snažím o alespoň deset kilometrů. Měsíčně je to hodně variabilní, většinou několik set kilometrů. Není ale kilometr jako kilometr. Hodně záleží na intenzitě, rychlosti a podmínkách.

Co je při běhu nejdůležitější?

Někdo třeba říká, že boty. (smích) Já si to nemyslím. Když na to přijde, běhat maratony nebo i ultramaratony se dá i naboso. Tady je opět kruciální dlouhodobá, svědomitá příprava. Pro mě je určitě důležitá technika běhu. Říká se, že běhat umí každý, ale pokud chceš běhat něco delšího a intenzivnějšího, tak je dobrá technika nutností.

Tvoje plány? Bude další ostrov? 

Další ostrov asi ne, ale tento měsíc bych rád zrealizovat stomílový projekt (160 kilometrů, pozn. red.)z Kralup nad Vltavou na Sněžku. Rád bych tento běh opět věnoval Sportovnímu klubu vozíčkářů Praha.

Rychlá zpověď:

Kolik maratonů máš v současné době za sebou?

Nedokázal jsem to nikdy pořádně spočítat. Myslím, že celkově něco mezi dvěma a třemi stovkami.

Co tě na běhu baví nejvíce?

Asi svoboda. To, že se člověk může kdykoliv a kamkoliv rozběhnout a nic k tomu nepotřebuje. A to vlastně ani boty.

Jaká myšlenka ti běží hlavou, když už máš pocit, že nemůžeš?

Že je to jen pocit.

Jaké je tvoje motto?

Pokud je člověk při smyslech, tak ještě stále může.

Jaký je tvůj druhý nejoblíbenější sport?

Jakákoliv venkovní aktivita.

Čeho bys jednou chtěl dosáhnout?

Můj největší sen je dojít na jižní pól.

Co považuješ za svůj největší úspěch?

Děti.

Kdo je tvým vzorem?

Těch je víc. Mohu jmenovat třeba žijícího Deana Karnazese nebo Amundsena či Zátopka.

Kolik kilometrů uběhneš měsíčně?

Jak kdy. Přiznám se, že byly měsíce, kdy jsem naběhal nula kilometrů, ale byly i měsíce, kdy jsem naběhal 1200.

Vyjmenuj tři důvody, proč by lidi měli začít běhat.

Psychické zdraví, fyzické zdraví a přátelé.

Jak nejraději relaxuješ?

Pokud zrovna neběhám, tak moje druhá relaxační činnost je válení se v posteli.

Jak by vypadala tvoje dovolená snů?

Nasadit skyalpy a jít na jižní pól po vzoru Amundsena.

Čím jsi chtěl být jako malý?

Těch věcí bylo mnoho, ale vzpomínám si, že třeba stavebním inženýrem nebo popelářem.

S jakým slavným sportovcem či sportovkyní bys jednou rád zašel na večeři?

S Deanem Karnazesem.
Dotazovaný se ptá redaktora:

Kdy uběhneš maraton?

Když začnu trénovat, tak možná až tak za deset let!
Líbil se vám článek?
Diskuze 0 Vstoupit do diskuze