Top hledané
Výsledky (0)
O nadaci, lásce a pubertě

Rychlá zpověď - Vendula Pizingerová: Myslela jsem, že jsem stará a líná, ale jsem nemocná!

Karolína Lišková
22. prosince 2019
+ Přidat na Seznam.cz
9 minut

Vendula Pizingerová je vděčný respondent. Tedy když už se s ní zvládnete na setkání domluvit, protože její diář je nekompromisní a jen tak někdo se do něj nedostane. Každopádně, když už se s prezidentkou a zakladatelkou nadačního fondu Kapka naděje sejdete, můžete si být jisti, že vás nejenže bude bolet břicho od smíchu, ale také odejdete s tématy k přemýšlení. Tahle ženská překonala nejhorší nástrahy života. A přesto máte pocit, že je tím nejšťastnějším tvorem pod sluncem. V rozhovoru pro LP-life.cz jsme si povídaly nejen o nadcházejícím benefičním koncertu, ale také o jejím manželství a pubertě syna.

Jaké bude letošní téma koncertu Kapky naděje?

Máme pět dětských příběhů se šťastným koncem. Ta koncepce se změnila kvůli tomu, že ten pořad je delší, není to 90, ale 120 minut. Tématika zůstala vánoční, co chcete na Vánoce vymýšlet kromě koled a šťastných úsměvů… Jsem zvědavá, jestli se nám to vydaří, příští rok nás čeká výročí dvacet let, to možná budou bujařejší oslavy.

Je to i proto, že tam chce vystupovat hodně umělců?

Určitě. A čím delší je čas, tím déle můžeme vybírat přes DMS peníze. DMS má smysl v součinnosti s televizní obrazovkou, to znamená, že jakmile to z obrazovky zmizí, lidi to přestanou posílat. Hlavně je tam i větší prezentace lidí, kteří pomáhají v rámci příběhů. My jsme teď měli na Slovensku koncert, a ti to mají snad ještě delší než 120 minut. Slováci jsou hrozně emocionální, tam jsou emoce hodně napnuté, pozitivní, hodně se tam lidi smějí i brečí. My Češi jsme v tomhle trochu skromnější.

Pořád ale dáváme na charitu hodně…

Určitě. Kapka naděje patří mezi jednu z nejsilnějších, a to i v rámci vybírání přes ty DMS zprávy.

Prodej luxusní vily, Praha 4 - Kunratice
Prodej luxusní vily, Praha 4 - Kunratice, Praha 4

Můžeš nám prozradit jeden z těch příběhů?

Máme tam příběh dvou malých bratrů Vilíka a Vašíka. Tehdy mladšímu z nich byly necelé čtyři roky, když mu lékaři diagnostikovali leukémii. Potřeboval transplantaci kostní dřeně. A přes původní malé naděje, že dárce bude moci být někdo z rodiny, se s Vilíkem stoprocentně shodoval jeho starší bratr Vašík. Díky jeho dárcovství se nakonec Vilík vrátil zpátky do normálního života, dneska už chodí do školy.

Co bys chtěla tentokrát za získané peníze nakoupit?

Myslím si, že budeme určitě nakupovat do nemocnic po celé České republice. Dnes už se ten pořad týká všech regionů České republiky a nemocnic je dnes už více než 45.

Je to pro tebe ještě pořád stres po tolika letech?

Jasně, jsem pořád nervózní, na to se nedá zvyknout. Zapomenu i, jak se jmenuju. (směje se)

Jaké budeš mít šaty?

Osman Laffita. Zelené samozřejmě.

Držíš kvůli nim dietu?

Držím přerušovaný půst. Vždycky na víkend ho přeruším. (směje se)

A jsou výsledky?

Nevím. Dneska jsem byla na zkoušce šatů u Osmaniho, minule to zapínali úplně na fest, tak jsem jim slíbila, že do deseti dnů to bude lepší. A dneska to zapnuli, takže jo.

Samozřejmě chodím cvičit. V létě mi přišli na boreliózu, kterou jsem v sobě měla několik let, tím pádem jsem měla ty hodnoty hrozně vysoké. Paní doktorka nechápala, že ještě funguju. Byla jsem omezená, hrozně unavená. Jak jsme byli v Kazachstánu a já se necítila dobře, tak jsem si říkala, jak už jsem stará a líná. Hele, a nejsem líná, jsem nemocná! (směje se)

Jak je možné, že to máš v sobě několik let? Lidi na to mohou zemřít, nebo být retardovaní…

No, to se nevylučuje. (směje se) Moje kamarádka, která měla boreliózu, oslepla. Ne nevratně, ale spousta lidí má problémy. Zasahuje to samozřejmě centrální nervovou soustavu, tam se to u mě asi ještě nedostalo. Někdo to může mít v kloubech. Já jsem tu hodnotu měla hrozně vysokou. Máš mít nulu a já jsem měla několik tisíc.

Už jsi zdravá?

Doufám, že jo. Nejdřív bereš dlouhodobě antibiotika a potom musíš šest týdnů čekat na výsledky. To není hned, v krvi se to ukáže až po nějaké době. Ještě jsem brala od léčitele Jonáše nějaké kapky. Lidi na internetu psali, že když jim nezabrala antibiotika, že jim zabraly ty kapky. Ale já jsem brala všechno. Fakt jsem se cítila hrozně, už v sedm večer jsem byla unavená, bez nálady, otrávená, trochu na mě lezla deprese. Pak jsem si četla, že i to může být součástí té nemoci.

To má ale spousta lidí, aniž by měli boreliózu.

No jasně, ale já jsem hrozně energický člověk, já nebývám téměř unavená. Vždycky se říkalo, že Vendula a čert nikdy nespí. A podívej se.

Každý rok máš s manželem sázku, že do svého projevu zařadíš nějaké zvláštní slovo.

To by mě zajímalo, co to bude letos.

Takže ty dopředu nevíš, které slovo to bude? Naposled to byla myslím žoužel?

Žoužel byla předloni, loni to bylo nějaké šílené slovo, co už ani nevím, co bylo. On mi to říká vždycky těsně předtím.

Vila na prodej - Klánovice - 465m
Vila na prodej - Klánovice - 465m, Praha 9

Tu řeč si ale musíš nějak připravit…

Tentokrát s Liborem Boučkem provádím celý večer, takže si to můžu dát, kam chci.

To je jednodušší, když máš na to dvě hodiny.

No jasně. Navíc vždycky musím vyhrát já. Jednou mi manžel řekl, že kdyby si myslel, že to nedám, tak mi to nedává. Je přesvědčený o tom, že to zvládnu.

Já jsem tenkrát vůbec nevěděla, co žoužel znamená.

Já naštěstí jo, to byla vlastně shoda okolností. Ten rok jsem byla na Pevnosti Boyard, kde na mě padal hmyz, což je vlastně žoužel. To zase nevěděl můj muž, teda věděl, že jsem tam byla, ale nevěděl, že si to takhle spojím.

Jsem na to zvědavá a také lidi se na to hodně ptají, funguje to. Teď jsem byla na Slovensku a dávala jsem na Instagram, jak jsem měla natupírovanou půlku hlavy, když mě zavolali na generální zkoušku. Udělali jsme z toho nějaké video a lidi psali, jestli je to nějaká sázka s manželem, ty vlasy. Už to lidi vědí, už je to asi pátá sázka, prostě vždycky, když máme koncert.

Byli jste s manželem na dovolené v Kazachstánu, to ale není úplně tradiční turistická oblast…

Nebyli jsme v hlavním městě, což je Nur-Sultán (Astana, pozn. red.), my jsme byli v Almatě. To je krásné město, asi jako Praha, velikostí i fungováním. Narazila jsem tam na českou hospodu, na Kolkovnu, a měli tam plzeňské pivo. Byli jsme dva dny v jurtě a v různých národních parcích. Protože jsme tam měli přátele, dostali jsme se i tam, kam se normálně turista nedostane.

Když jsem tam jela, říkala jsem si, že bych chtěla jet do jurty. Brala jsem to turisticky, že tam přijedu, budu tam bydlet, bude to pěkný. Přišla jsem tam a byla tam rodina, osm lidí v té jurtě, možná víc. Samozřejmě porazili berana, což pro mě, když to nejím, bylo složité, ale jedla jsem to, protože nemáš jinou šanci. Měli tam malé děti, které se tam různě batolily, bylo to hrozně zvláštní.

Večer si všichni sednou. Všude mají koberce, které potom vytáhnou. Oni na nich žijí i spí. Je to hrozně hezké, je to barevné. Večer otevřou flašky vodky, což nebyla žádná legrace, protože když už otevírali čtvrtou, říkám „prosím vás, nechte si ji na zítra“ a oni říkají, že na zítra mají. Oni lehnou a spí, úplně padnou, když se napijou. To jsem nikdy neviděla.

To byl tvůj nápad jet do Kazachstánu?

Josef chtěl jet do Kazachstánu a já mám hrozně dlouho kamaráda, který obchoduje s Kazachstánem. Ten mi pořád říkal „pojeď“, mě to ale nikdy nenapadlo, že bych tam jela. Josef říkal, že by tam chtěl jet, tak to byl jediný tip na dovolenou.

Tam jsem také poznala, že něco není v pořádku, když jsem v jeden den toho treku zůstala sedět na místě. Josef šel k ledovci k nějakému jezeru, pak když se vrátil zpátky a šel 25 kilometrů po kamenech, tak jsem byla ráda, že jsem nešla. Ale jo, šest dní jsme byli v horách.

To nepodstoupí každá žena. Je to tím, že je mladší?

Jezdit na čundry a trekovat na delší trasy začal až se mnou. Naše první cesta byla na Nový Zéland a Lombok, ostrov u Bali, to bylo hrozně hezké. To jsme se ještě moc neznali, tak to bylo fajn, že tam se mnou vydržel dýl. Dneska už by tam nevydržel. (směje se) Pro tu ženskou je to určitě méně komfortní, tohle cestování, než pro chlapa.

Ale baví tě to, že?

Baví mě to. Samozřejmě táhneš dvacet kilo pořád na zádech, vždycky nadávám a nemůžu a pak jdu znova. Má to v sobě něco lákavého. Vím, že by to nikdo netipoval, že zrovna já tohle budu dělat, ale mě to baví. A baví mě to s ním, jsem s ním ráda. A on hlavně, když je tam, tak je jiný. Cítí se svobodněji, je to člověk, který tyhle věci umí vnímat a má to rád. Akorát si samozřejmě moc nepokecáme, já mu pořád vidím akorát batoh zezadu.

To bylo minule, když jsme se vraceli zpátky z hor. Vždycky jsem si říkala, že už vidím horizont, a tam další kopec. On už byl nahoře, koukal tam a pak říkal, že už tam čeká 45 minut.

V Praze jsi soběstačná žena, ale tam jsi ale přeci jen zranitelnější.

Jasně, já jsem mu ale taky ukázala, že ledacos zvládnu. Na ty těžké túry ale musí jít s klukama, to nedávám. A to není jen o věku, já jsem člověk, který nikdy nebyl sportovec. Když začneš něco dělat ve čtyřiceti, to bych musela být génius, abych třeba uběhla maraton.

Kuba s vámi v Kazachstánu nebyl?

Nebyl, byl s kamarády. Ale jezdí s námi a baví ho to. Taky ale samozřejmě sní o hotelu. Když jsme byli na Zélandu, říkal „konečně hotel“. Jak ale říkám, pro chlapy je to méně náročné, mému manželovi třeba nevadí studená voda. Vlezl tam do nějakého jezera, což já nevlezu. Pro ženskou je to hrozný, to sejdeš dolů a smrdíš i z fotky.

Co Kuba? Puberta, jsem pochopila, je náročná.

Jsem zvědavá, jak dlouho to bude trvat, u sebe si nějak ani nepamatuju, jak to probíhalo.

Holky to přeci jen mají trochu jiné…

Holky to mají asi trochu lepší. Ale zase, jak která.

Bereš si to osobně, když ti něco řekne?

Vůbec, proč? On sám neví, co se sebou, ještě já mu to budu komplikovat. Já potřebuju, aby se učil ve škole, a chci, aby měl fajn kamarády, aby mu bylo dobře. Nechci ho prudit. Chlapi se nemají prudit, to pak nenese ovoce.

Už se nějak profiluje?

Hrozně hezky a rád maluje, má velice dobré prostorové vidění. Když dělá výkres do školy, vypadá to, jako když to vytiskne z tiskárny. Nechci ale, aby dělal grafika, protože pokud nebude ze všech nejlepší, bude sedět někde dvanáct hodin u počítače. Uvidíme, zkusíme gymnázium nebo nějakou střední školu, kde ještě uzraje.

Pečeš na Vánoce?

Nepeču, protože péct moc neumím. Já vařím velice dobře, ale pečení je podle mě o trpělivosti, a s ADHD to moc nejde. (smích)

Nechtějí to po tobě chlapi doma?

Oni to skoro nejí. Máme bezvadnou paní, blogerku, která dělá nádherné cukroví, tak od ní každý rok dostávám. Samozřejmě, že když byl Kuba malý, pekli jsme spolu rohlíčky. Pamatuju si, to byly jedny z prvních Vánoc, když tu byl Josef, tak jsme spolu pekli. Každý jsme dělali nějaké figurky a všechno jsme to spálili.

Co by sis přála do příštího roku, ať už pro sebe, pro syna, manžela nebo Kapku?

Přála bych si, aby všechno zůstalo při starém. Aby fungovala Kapka a rodina tak, jak to je. Není to tak, že bych si všechny sny splnila, ale jsem ráda, když se ty sny nesou a fungují dál.

Sami víme, že mít funkční rodinu je to nejdůležitější. A když vím, že dělám to, co mám ráda, tak jsem vlastně ani jeden den nestrávila v práci. To si myslím, že je důležité.

Děkuji za rozhovor.

Rychlá zpověď:

První věc, co se ti vybaví, když řeknu leukémie.

Naděje.

Co všechno pro tebe znamená svoboda?

Všechno.

Jak po pětačtyřicítce vnímáš lásku?

Pořád stejně.

Proč bych měla jet do Kazachstánu?

Láska.

Jak mám přežít pod lavinou?

Nepřežiješ.

Nejhorší věc na pubertě tvého syna?

Doba trvání.

Jakou částku si představuješ, že bys chtěla letos vybrat na koncertě Kapky naděje?

22 milionů. 22 je moje nešťastný číslo, tak bych ho ráda letos porazila.

Jak bys popsala přátelství mezi dvěma ženami.

Taky to musí být láska.

Co bys vzkázala našim politikům?

Nic, já je neznám.

Nejúžasnější věc v roce 2019, co se ti stala?

Láska.

Tvůj momentální největší strach?

Láska.

Pověz mi o sobě jednu věc, kterou veřejnost zaručeně neví.

To je těžká otázka, protože se toho řeklo hrozně moc. Něco byla mystifikace, něco ne. Ale často se mi stává, že lidé nevědí, že se jmenuju Václava.

Jak se staráš o naši planetu?

Třídím odpad.

Co tě tento týden fakt naštvalo?

Politik, kterého neznám.
Dotazovaná se ptá redaktora:

Jak je to s láskou?

Je veliká.
Líbil se vám článek?
Diskuze 0 Vstoupit do diskuze
Rychlá zpověď - ekonom Pavel Ryba:
Zobrazit článek
Rychlá zpověď - Leona Machálková:
Zobrazit článek