Škola základ života? Současným dětem působí traumata, nepotřebují ji. Kompas ke vzdělání mají v sobě

Myšlenky Staňkové jsou odvážné, průlomové a řadu zažitých zvyků minulosti staví na hlavu. Možná i v tom tkví tajemství jejího úspěchu, když se rozhodla propagovat takzvaný unschooling. Co si pod cizojazyčným názvem představit? Je to jednoduché – svět, v kterém jakoby neexistovaly školy tak, jak je známe. Prostě by nebyly. Začali jste se bát, že jde o nebezpečný nápad, který by potlačil touhu po vzdělávání a způsobil by hromadnou negramotnost? Obavy klidně zahoďte.

Bývalá učitelka z mateřské školy a matka tří dětí Zdeňka Šíp Staňková mluví sice o škole jako o prostředí, v němž vznikají traumata a děti tam nemají reálně žádnou moc. Samotnému aktu vzdělávání ale fandí. I když ho podporuje v jiné rovině, než jsme dosud zvyklí.

Luxusní vila 5+kk na pronájem, Praha západ, Okolí Prahy

Zobrazit nemovitost

Podle ní má škola a její prostředí za následek nedostatečné sebevědomí a žití v módu oběti.

„Původní školní docházka vznikla pro výchovu poslušných vojáků a úředníků. Celá je od základu špatně,“

 říká opakovaně ve videích, která šíří prostřednictvím youtube i sociálních sítí. 

Zájem o ni jeví i média, a tak není divu, že vznikl dokumentární film Svobodné děti o „jiném“ vzdělávání (v kinech je již od 1. června). I tam zaznívá výrok: „Nejhorší prostředí pro učení je škola.“

Otevřít v galerii (2)

Škola už nemá vychovávat jen poslušné jedince 

Děti se ve škole údajně i podle psycholožky Jany Nováčkové, která ve filmu vystupuje, necítí ve škole bezpečně, protože jsou ve stejné věkové skupině, nemají možnost učit se od starších a pomáhat mladším. Za chybu je považován i fakt, že ve většině škol se pracuje  ve 45minutových vyučovacích hodinách, čímž se děti nemohou do ničeho pořádně ponořit. V současných školách není prý žádná dobrovolnost, děti jsou tam z donucení. Celé tohle je od základů špatně, protože škola již dávno nemá sloužit jen k výchově poslušných vojáků a státních úředníků.

„Dnes už vím, že unschooling jsem v sobě měla odjakživa, jen jsem své přesvědčení nedokázala přesně definovat a pojmenovat. Vymáhání poslušnosti, arogance většiny učitelů, příkazy, zákazy, tresty a odměny v klasickém školství, několikaletá práce učitelky v MŠ, mě přivedly k úvahám o jiných možnostech vzdělávání. Později jsem pochopila nejen díky knihám Johna Holta, že unschooling je filozofie, která je mi ze všech alternativ nejbližší. Dáme-li dětem důvěru a svobodu učit se přirozeně, budeme-li je respektovat jako plnohodnotné bytosti a ne jako prázdné nádoby, které je třeba naplnit, uděláme první krok k tomu, aby z nich vyrostli spokojení dospělí,“

říká Zdeňka Šíp Staňková.

A jak se ukazuje, na její slova a přijatou filozofii unschoolingu, sebeřízeného vzdělávání, ale též dobrovolnosti a informovanosti v oblasti práv dětí a rodičů ve vzdělávání slyší stále víc lidí. Již deset let se podílí na rozvoji iniciativy SvobodaUčení.cz. Píše, točí videa, přednáší a beseduje. Je autorkou knihy Děti jsou taky lidi.

Pokud máte pocit, že jste už ta tři slova někde slyšeli, je to možné. Do poměrně širokého povědomí veřejnosti se tato žena, jejíž děti nechodí do školky ani do školy, dostala v prosinci minulého roku. Na svém Instagramu se stejným názvem jako kniha (Děti jsou taky lidi) totiž zveřejnila výzvu, aby jí lidé posílali komentáře, které dostávají k výchově svých dětí. Ti se jí nakonec začali svěřovat s vlastními traumaty, které si nesli z rodiny, školy či školky. Šíp Staňková jejich výpovědi anonymně postupně zveřejňovala. V současné době má víc než tři desítky tisíc sledujících. Ne všichni sice její aktivity chápou a přijímají vstřícně, každopádně hladinu názorů ohledně budoucnosti vzdělávání rozčeřila značně.

Zapomeňte na to, že jako dospělý víte všechno lépe než dítě!

V podstatě razí teorii, že u svobodného vzdělávání neplatí tvrzení, že dospělí vědí nejlépe, co je pro děti dobré. Dítě to ví prý samo.  

„Děti se rodí s vnitřním kompasem - vědí, kdy mají hlad, kdy je jim zima a kdy potřebují obejmout. Evoluce přece nevymyslela, že dítě chce umrznout nebo zemřít hlady, řekne si o to. Čím více ale rozhodujeme za něj, přesvědčíme ho o tom, že jeho pocity nejsou hodnotné. Začne pochybovat samo o sobě, ztratí se samo sobě. Dospělí mu jeho kompas rozbijí tím, že za ním chodí a říkají mu, ať si vezme bundu, protože venku je zima. A tak je to se vším,“

popisuje Šíp Staňková.

Ona postupuje jinak. Například tak, že vezme své nejmladší dceři bundu do batohu a počká, až ona si sama řekne, kdy ji potřebuje.

„Ve školách a v rodinách se nikdo neptá na pocity a prožívání dětí, přitom je to velmi důležité. Dítě se pak nenaučí vyznat se samo v sobě a následkem toho se v dospělosti spousta z nás dlouhá léta hledá. Nerozumíme svým pocitům a svému tělu, ztrácíme intuici a nevěříme si. Nevíme, kdo jsme,“

zdůvodňuje průkopnice nových trendů.

Současnost i minulost vzdělávání

A co si tedy představit konkrétně? Pokud  se hovoří o takzvané svobodné škole, znamená to, že děti se nemusí zúčastňovat výuky. Mohou například jezdit na kole, hrát počítačové hry nebo vařit. Je jim dán prostor být sám sebou bez nevyžádaného hodnocení a tlaku. V ČR se takové školy sdružují v Asociaci svobodných a demokratických škol.

Jestliže se mluví o domácím vzdělávání, ve školském zákoně ho najdeme pod pojmem individuální. V takovém případě jde o výjimečný způsob plnění povinné školní docházky. Dítě je zapsáno v konkrétní škole, každé pololetí musí jezdit do školy, kde je zapsané, na takzvané přezkoušení.

Pokud se podíváme do historie a práva, pak je třeba uvést, že v ČR je povinná školní docházka stanovena zákonem pro určité věkové období. Vyplývá z toho tedy povinnost zákonných zástupců děti příslušného věku do školy posílat a povinnost státních orgánů a orgánů samosprávy zajistit provoz potřebných školních zařízení. Bezplatné povinné základní vzdělání ustanovila jako jedno z lidských práv v roce 1948 také Všeobecná deklarace lidských práv.

Jako první na světě zavedlo povinnou školní docházku roku 1592 protestantské vévodství Pfalz-Zweibrücken (na území dnešního Německa). Na českém území, tehdy souč. habsburské monarchie, byly základy školní docházky položeny za vlády Marie Terezie roku 1774. Povinnou školní docházku pak uvedl do praxe říšský školský zákon z roku 1869.

Otevřít v galerii (2)