Adam Cipra, dětský lékař: Při pořizování některých pomůcek se můžeme spoléhat jen na nadační dary

Na jakém oddělení konkrétně tady v nemocnici v Ústí nad Labem působíte?

Dobrý den, já tady pracuju na dětské klinice. Obecně částečně zajišťuji provoz dětské intenzivní péče na oddělení, ale jinak mám vlastně ve svém vedení plicní ambulanci.

Činžovní dům na prodej, Praha 1 - 1067, Praha 1

Zobrazit nemovitost

S čím se tedy vaši pacienti nejčastěji potkávají?

Ambulantní plicní pacienti většinou přicházejí s chronickým kašlem, ať už z příčiny nějakého astmatu, alergie anebo nějakých jiných obtíží.

Jak je to u vás v nemocnici s pořizováním nových pomůcek? Je na ně dostatek financí?

Je to jak kdy. Některé pomůcky, které jsou hrazené přímo nebo zajišťují péči pro toho konkrétního pacienta, tak jsou dostupná, vykázat. Účelné potom jsou pomůcky a vybavení, který nám umožňuje péči dostatečnou nebo nám zlepšují možnost naší dlouhodobé péče o hospitalizované děti, které jsou pro potřeby nemocnice nebo potřeby našeho oddělení. A ty jsou financovány v rámci investic nemocnice, tyto investice se řídí zrovna aktuální politikou nebo takovým pravidlem vyšší potřeby. Takže na některé pomůcky, které by nám dobře pomohly a udělaly velký kus práce, které jsou v horizontu nebo v rozmezí desetitisíců nebo nižších statisíců, se tyto investiční možnosti získávají velmi složitě a s velkými díky. V ten okamžik můžeme spoléhat na nadační dary a financování mimo ten investiční balík nemocnice.

Vy znáte případ malého Honzíka, který se momentálně nachází v Domově sociálních služeb v Háji u Duchcova. Mohl byste říct, co konkrétně ho trápí?

Honzík je chlapeček, který měl těžké postižení centrálního nervového systému kolem porodu. Je to kluk, který má celkovou svalovou slabost, postižení, psychomotorický, těžký a v důsledků. Tyto děti, které mají slabý, velmi těžké onemocnění a postižení svalů, ať už je to z té svalové příčiny, metabolické příčiny anebo z příčiny nedostatečného fungování centrálního nervového systému, tak tyto děti v důsledku trpí tím, že nejsou schopny pořádně kašlat, mají oslabenou vitální kapacitu plic, zhoršené procesy, které jim umožňují očistit dolní dýchací cesty. Čili toto je stav, který vede k dlouhodobému zahlenění, k časté nemocnosti, chronickému osídlení některými bacily a v důsledku toho jim to zkracuje život. To, že jsou ty plíce trvale zatěžovány a přetěžování.

Nadace Naše plíce momentálně vypisuje právě pro Honzíka sbírku na kašlacího asistenta. Mohl byste popsat, co takový asistent dělá a jak konkrétně může Honzíkovi zlepšit život?

Kašlací asistent je pomůcka, která je částečně schvalována pojišťovnou v určitém spektru indikací. Nicméně dětí, který by z kašlacího asistenta profitovaly je daleko víc, než se do těch indikací vejde. Děti jako je Honzík, které jsou v ústavní sociální péči a nemají zázemí stoprocentně fungující rodiny, mají v tomhle velký hendikep. A navíc takovéto sociální nebo řekl bych právní vakuum toho, kam vlastně patří a nepatří, tak jim trošku limituje a velmi administrativně komplikuje dosažitelnost podobných pomůcek. Takže jsme vděční, že pokud se to díky nadaci Naše plíce podaří. Asistent je takový aparát, který pomáhá dětem s oslabenou dýchací funkcí zlepšit kvalitu kašle a zlepší jim hygienu dolních dýchacích cest, čili jim pomůže provádět je tím, co je trápí nejvíc, čili chronické zahlenění a takovéto přerůstání bacilů, tak jak jsme o tom mluvili.

Pomůže tahle konkrétní pomůcka i sestrám, které se o Honzíka starají?

Zcela jednoznačně. Asistenty automaticky používáme v okamžiku, kdy vidíme, že ho dítě potřebuje, tak nám to zkrátí tu potřebu se mu věnovat. Jo, to jsem neřekl úplně pěkně. V okamžiku, kdy to dítě je hodně zahleněné, tak sestřičky vezmou kašlacího asistenta a během krátkého cyklu několika málo minut mu pomůžou se hezky odkašlat a vyčistit.

Máte je kašlacího asistenta i vy tady v nemocnici v Ústí nad Labem? A patří k pomůckám, které využíváte každý den?

Máme ho tady a využíváme ho často, i když každodenní použití to není, ale jeho indikace jsou velmi široké, a to jak pro děti, které mají nějaký těžký zápal plic, tak i pro děti, které třeba potřebují pomoc s rehabilitací, když jsou na umělé plicní ventilaci a potřebujeme ty plíce více prodýchnout a odhlenit.

Ještě se zeptám na takovou aktuální věc, která se týká vlastně hlavně dětských oddělení. Poslední dobou se hodně na sociálních sítích řeší přítomnost maminek na oddělení JIP. Maminky říkají, že to je pro dítě lepší. Hodně doktorů tvrdí, že ne, že vlastně ty děti by tam měly být samy a měly by se jim věnovat jenom lékaři. Jaký na tohle konkrétně máte názor?

Ten názor je velmi složitý a komplexní. Samozřejmě chápu, že je nejlepší, aby maminky byly s dětmi pořád, ale české zdravotnictví na to není připravené, není na to stavebně připravené. Čili prostory v mnoha nemocnicích a mnoha dětských typech nejsou na tohle místo uzpůsobené. A ustupovat v tomhle, tedy vytvářet provizorní podmínky pro to, aby za každou cenu byla maminka u dítěte na JIP, je kontraproduktivní z toho důvodu, že to zhoršuje přístup k tomu pacientu, omezuje to prostor a soukromí těch ostatních pacientů, protože nemáme jednotlivé boxy. A třetí věc, já tomu říkám něco jako syndrom desetiminutovky, když vám stojí za zády paní učitelka a poklepává významně na to, jak vám dlouho nejde to sčítání, tak si nevzpomenete, kolik je tři a tři. Kdežto když máte klid a soustředění, tak vám ta práce jde líp. A tohle platí i ve zdravotnictví. Dokonce dvojnásob. Když bude maminka stát u dítěte a kontrolovat, jak jde odebírat krev, tak to zrovna nepůjde, a tohle platí v prostředí JIP dvojnásob. Úkolem intenzivní péče je starat se v prvé řadě o děti a udělat co nejvíc pro to, co je potřeba, zachránit jim životní funkce. A v tom je ten okamžik, i když to zní přísně a ošklivě, tak ten rodič tam jenom překáží. Já vím, že to zní ošklivě a z pozice otce budu taky vždycky říkat já u toho chci být, ale chci pro to dítě to nejlepší. A v ten okamžik on potřebuje v první řadě ošetřovatelskou a zdravotní péči spíš než rodiče. 

Moc děkuji za rozhovor.

Není zač.