Top hledané
Výsledky (0)
Japonští muži upřednostňují dívky, které mají nedokonalé zuby

Beru si Japonce: Všechny rodinné příjmy jdou na účet ženy, a ta je přerozděluje. Malou část přidělí svému muži

Kristina Valachyová
11. října 2023
+ Přidat na Seznam.cz
19 minut
Speciální rubrika
Japonská nevěsta

Svatby se v Japonsku řídí podle starých tradic, které se liší region od regionu. Co je pro ně typické? Japonské nevěsty nosí tradiční svatební šaty, ceremoniál se skládá ze tří hlavních částí a dary se předávají během celé ceremonie.

Před dvaceti lety jsme si řekli své ano, slíbili si věrnost a lásku a také jsme to dodrželi. Dnes je z nás pár, který může být vzorem pro mnohé další. Ve své době byl však náš vztah čímsi zvláštním až výjimečným. Vzala jsem si totiž za manžela Japonce.

Japonsko je jednou z nejmodernějších zemí planety. V restauraci vás obslouží robotický číšník, celou zemí prosvištíte rychlovlakem s příjezdem na minutu přesně a toaleta bude přehrávat zvuky tekoucí vody, aby nebylo slyšet, že vykonáváte potřebu. To může leckoho vyvést z míry. Střet kultur v zemi vycházejícího slunce ale pramení spíše z minulosti než z budoucnosti. Japonsko je jednou z nejkonzervativnějších zemí světa, ve které nejsou téměř žádné menšiny. Cizinců zde žije málo a tradice se přísně dodržují.

Na uzavření manželství v Japonsku nemusíte být japonským občanem ani obyvatelem. Pokud jste způsobilá vstoupit do manželství ve své zemi původu, můžete se vdát i v Japonsku. Manželství v Japonsku může být rychlé – páry mohou být oddány tentýž den, kdy požádají o oddací licenci. Zákonný minimální věk pro uzavření manželství je 18 let pro muže a 16 let pro ženy. Jste-li však vy nebo váš partner mladší než 20 let, musí ke svatbě udělit zvláštní svolení vaši rodiče. A konečně, rozvedené ženy musí počkat šest měsíců, než se mohou znovu vdávat.

Manželství v Japonsku neznamená jen svazek dvou lidí, ale zejména spojení dvou rodin. Tradiční japonská svatba se odehrávala doma a její podoba byla přizpůsobena místním zvyklostem. Od roku 1868, kdy se Japonsko začalo otevírat světu, byly svatební zvyky ovlivňovány i západními kulturami. Na změnu obyčejů má vliv i nepříznivý vývoj japonské ekonomiky. Kvůli tomu Japonci upřednostňují svatbu v kostele, v úzkém kruhu rodiny, ale i někde v cizině, třeba na Havaji nebo v Austrálii. Je to levnější, než tradiční japonská svatba.

Japonská svatba je krásná a jednoduchá ceremonie, které se účastní jen nejbližší rodinní příslušníci. Pozvaní hosté přicházejí až na svatební hostinu, v japonštině známou jako kekkon hiroen. Pokud dostanete pozvánku na japonskou svatbu, očekává se, že na ni co nejdříve písemně odpovíte.

Od pozvaných hostů se očekává finanční dar (oshugi), jehož výše, pokud není na svatební pozvánce uvedena konkrétní částka, závisí na vztahu pozvaného ke snoubencům. Průměrná částka se pohybuje kolem 30 tisíc jenů (asi 4600 korun) a předává se ve zvláštní obálce nazvané shugi bukuro, nadepsané jménem dárce. Obálka se předává při příjezdu na místo svatební hostiny a podpisu do knihy hostů. Obnos vždy tvoří liché číslo, aby se peníze symbolicky nedaly rozdělit na dvě stejné části.

Předsvatební plány a Rokuyo

Před svatbou uspořádá pár večeři pro své rodiny, aby měli rodiče možnost formálně se setkat. Pokud jde o stanovení data, většina párů vybírá příznivé datum podle lunisolárního kalendáře. Termíny označené jako „velké štěstí“ jsou velmi žádané, zvláště pokud připadají na víkend. Svatební společnosti však často nabízejí na méně šťastné dny slevy a nepověrčivé páry tak mohou ušetřit.

Kapuce na svatebních šatech

Během tradiční japonské svatby musí být nevěsta na znamení čistoty pomalována bílou barvou od hlavy k prstům na nohou. Oblečení často odpovídá stylu svatby, který si pár zvolí, takže na svatbě v západním stylu najdete bílé šaty a smoking a na svatbách v šintoistickém stylu honosná kimona. Je však běžné, že pár na formální svatbě několikrát změní garderóbu, od kimon přes svatební šaty a obleky až po barevnější oblečení pro různé části obřadu, bez ohledu na místo konání. Během svatebních oslav se nevěsta několikrát oblékne do různých druhů barevných svatebních kimon (calleduchikake).

Tradiční svatební šaty japonské nevěsty sestávají z dlouhého bílého kimona zvaného shiro-maku. Alternativou je iro-uchikake, neboli pestrobarevný župan, na němž zpravidla dominuje červená jako hlavní barva a je bohatě vyšívaný zlatými a stříbrnými nitěmi.

Toto kimono je doplněno buď honosnou pokrývkou hlavy tsunokakushi, o níž se říká, že dokáže udržet žárlivost na uzdě, nebo objemným klenutým kloboukem wataboshi, který zakrývá propracovaný účes. Nevěsta ve svém rouchu také skrývá dýku, aby ochránila svou rodinu.

Vlasy má upraveny do tradičního komplikovaného účesu ozdobeného hřebínky a jinými doplňky. Během svatby pokrývá nevěstinu hlavu kapuce na znak toho, že bude klidná a trpělivá manželka.

Ženichův úbor je jednodušší. Je oblečen v mužském svatebním kimonu (haoiri-hakama) nebo smokingu podle toho, jak je oblečená nevěsta. Kimono ženicha je pětivrstvé, s bílými vnitřními vrstvami a pevným černým vnějším županem, na kterém je vyšitý rodinný erb.

Místo konání svatby

Tradiční svatby se často konají v šintoistické svatyni, tedy v místě vyznávání původního japonského náboženství, a vede je kněz při obřadu zvaném šinzenshiki neboli „manželství před bohy“. Další populární volbou je uspořádat svatbu v hotelu nebo na vyhrazeném místě svatby. V případě obřadu v západním stylu napodobuje svatební ceremoniář často kněze a místo konání obřadu je naaranžováno tak, že připomíná kostel, i pokud pár není křesťanského vyznání (k němuž se hlásí asi dvě procenta japonské populace).

Šintoistické obřady

Šintoistické náboženství věří, že na začátku existence Japonska sestoupili z nebes na nově vytvořený pozemský ostrov prvotní šintoističtí bohové Izanagi a Izanami. Zde se usídlili a uskutečnili svatební obřad ke zpečetění svého svazku. Z jejich spojení vznikly japonské ostrovy spolu s mnoha dalšími božstvy.

Právě tato božstva jsou svědky manželství v obřadu šinzenshiki, jehož ústřední myšlenkou je spojení. Obřady svatyně jsou zaměřeny na spojení mezi lidmi i mezi místy. Je tedy přirozené, že se svatební obřad koná ve svatyni.

Tradiční svatba se skládá ze tří částí.

Pronájem historické vily na Praze 1 - Hradčany
Pronájem historické vily na Praze 1 - Hradčany, Praha 1

Nejprve si omyjeme ruce a ústa vodou. To znamená očistu srdce a těla. Pak může začít obřad. Očistný obřad vede kněz. Poté se božstvům nabízí jídlo a alkohol. Kněz pak v modlitbě oznámí bohům úmysl páru vstoupit do manželství a požádá je o ochranu svazku. Následuje výměna slibů. Následně proběhne rituál sansankudo, neboli svatební přípitek. Doslovný význam tohoto pojmu je „3x3“.

Při rituálu pár postupně vypije tři doušky saké ze tří různých šálků. První, nejmenší šálek, představuje minulost manželů a vyjadřuje vděčnost jejich předkům. Druhý, střední šálek, představuje současnost a pár takový, jaký je nyní. Třetí a největší šálek představuje budoucnost a zdraví páru a jejich potomků.

Po přípitku následuje výměna prstenů. Ta nebyla součástí tradičního obřadu, ale je modernějším doplňkem. Nakonec se odehraje obětování větve posvátného stromu, po kterém následuje hostina s množstvím jídla a vína.

Hostina

Po svatbě si nevěsta oblékne kimono určené na svatební recepci. To bývá většinou červené, což je barva štěstí, anebo fialové, protože fialová je barvou lásky. Kimono bývá ozdobeno barevnými přírodními motivy a má dlouhé vlající rukávy. Takové rukávy jsou jen na svatebních šatech a nevěsta je už nikdy více neoblékne. Ptáte se, jestli chodím v kimonu i doma?

Kimono mám, ale slouží mi jen jako župan. Spíme na tatami, tedy rohožích a máme i spoustu polštářků s malým stolkem, u kterého lze podle japonského zvyku klečet. Ale jinak máme běžně vybavený obývací pokoj i kuchyni. A zvyky? Rozhodně se doma navzájem neklaníme. Vraťme se ale k hostině.

Svatební hostina je už otevřená událost a mohou se jí účastnit i kamarádi a známí. Novomanželé dostávají finanční dary ve výše zmíněných obálkách.

Svatby v Japonsku jsou jedny z nejdražších a peníze v obálkách proto pomáhají zaplatit výdaje.

Novomanželé sedí během svatební hostiny na vyvýšeném místě, odkud vše sledují. Není nic neobvyklého, pokud vás hostitelé požádají o malý výstup. V takovém případě většina lidí zazpívá nějakou oblíbenou píseň.

Ženich a nevěsta pak obcházejí stoly, aby na nich zapálili svíčky a následně rozkrojili svatební dort. Japonská svatební tradice nezná družičky ani družby. Nahrazuje je starší manželský pár nakoudo, jehož úkolem je příprava svatební hostiny a sedí na čestném místě společně s ženichem a nevěstou.

Zasedací pořádek japonské svatební hostiny se řídí vztahem pozvaného k nevěstě a ženichovi. Jídla jsou často inspirována francouzskou kuchyní a hosté je konzumují individuálně během kulturního programu. Po skončení svatební hostiny hosté dostávají dárky, kousek svatebního dortu, hodiny nebo keramické drobnosti. Mezi tradiční pozornosti patří hikidemono – sušený tuňák nebo cukr, který je v této zemi symbolem štěstí.

Pokud je vám víc než třicet let, vězte, že v Japonsku jste už na vdávání stará

Žena by se v Japonsku měla vdát do třicítky. V tomto ohledu je tlak i na muže.

Na druhou stranu, tím, že hodně pracují a věnují se kariéře, se mnoho lidí bere až po čtyřicítce. Co se týče svateb, konají se jak v tradičním, tak i evropském stylu.

Zajímavostí jsou „falešné kostely“. Můj učitel japonštiny měl oddávání v těchto kostelech jako své druhé povolání. Svatby v kostelech znají Japonci z filmů a často si takovou vysní. Lidem se líbí představa dlouhých bílých šatů, výměny prstenů a vzájemných slibů. Tradiční japonské svatby bývají také finančně náročnější a mají mnohem složitější ceremoniály, které hodně párů to nechce podstupovat. To způsobuje vysokou poptávku po svatbách v křesťanském stylu.

K těm by však bylo zapotřebí mnoho kněží, kteří by – kvůli autenticitě – neměli být Japonci. Zajišťovat na obřady vysvěcené kněze by však bylo drahé a neefektivní. Svatební byznys proto ovládly falešné kostely, které nemají s křesťanským náboženstvím žádné konotace, je to jen jiný druh obřadní síně. Kromě toho se většina zde oddávaných párů o křesťanskou víru vůbec nezajímá. Mít u toho vysvěceného reverenda by proto nebylo na místě.

Doma vládne žena

V Japonsku existuje mnoho rodin, kde ženy zůstávají v domácnosti. Všechny rodinné příjmy jdou na účet manželky a ta je přerozděluje. Malou část přidělí svému muži jako kapesné. Přestože je tedy v Japonsku oficiální hlavou rodiny muž, doma vládne manželka.

Jak se v Japonsku randí?

Na ulici vás nikdo neosloví. Japonka by se něčeho takového asi lekla. Většinou se jde na skupinové rande. Neslyšeli jste o tom?

Probíhá to tak, že si například tři svobodné ženy a tři svobodní muži ze stejné firmy nebo třídy jdou někam sednout a seznámit se. Japonci pro to mají specifický název – gokon. Jde vždy o shodný počet mužů a žen, aby měl každý partnera ke konverzaci.

Na začátku vztahu existuje fáze, která se nazývá kokuhaku neboli vyznání. Předtím, než spolu začnou chodit, řeknou si, že se jeden druhému líbí. První to většinou řekne chlapec, aby s ním dívka chodila, ale teď už je normální a dokonce módní přijít za chlapcem svého srdce a vyznat mu lásku. Nejde o žádné hluboké vyznání lásky. Po vyznání se oba drží za ruce.

Japonci mají v sobě zabudovaný jakýsi kodex slušnosti. Dbají na to, jestli jejich chování někomu nezpůsobuje nějaké potíže nebo nepříjemné pocity. Projevování náklonnosti na veřejnosti není moc běžné, emoce se zkrátka nedávají příliš najevo. Zažila jsem i situaci, kdy se dvojice tvářila, že se nezná, a to jsme byli na party mezi známými. Až když jsme pak přišli k nim domů, zjistili jsme, že spolu chodí!

Japonci si příliš nelibují v diskotékách. Tancovat nemají ostatně moc ve zvyku. Obyčejný člověk v Japonsku na diskotéku nezajde, tam chodí jen lidé, kteří se vymykají normálu. Na diskotékách jsem potkala například Japonce, kteří studovali v zahraničí, umělce, lidi na volné noze, většinou zástupce profesí, které nejsou běžné.

Krása je v zubu toho, na koho se díváš

Manžela se ptali, jestli nejsem modelka, přestože si myslím, že mám do modelky daleko. Bylo to ale vtipné. Mít cizince je super věc, pokud se chceš naučit cizí jazyk. Japonci pro to mají výraz – v překladu znamenající „chodící slovník“.

A jaký je v Japonsku ideál krásy?

Co je Yaeba? V Japonsku se křivé nebo nesprávně zarovnané zuby nazývají Yaeba.

Je považováno za přitažlivé, pokud má žena křivé zuby. „Crooked teeth“, tedy křivé zuby, jsou totiž v Japonsku velkým trendem. Za obzvláště půvabné se považují vyčnívající špičáky, zvláště pokud tak rostou přirozeně. Dívky, které se narodily s dokonalým chrupem, neváhají utratit kopec peněz k dosažení tzv. „yaeba-looku“, při kterém se lepí umělé fazety na původní chrup. Celá procedura stojí od 14 tisíc korun výše v závislosti na použitém materiálu. V Japonsku proto zubaři upravují chrup tak, aby byly zuby křivé a pro Japonce tak přitažlivější. A kde se tento bláznivý trend vzal? Je to velmi prosté - v Japonsku je za ideál krásy považován dětský vzhled. Křivě rostoucí zuby evokují období, kdy trvalý chrup postupně vytlačuje mléčné zuby.

Říká se, že Japonci nemají rádi inteligentní a sebevědomé ženy, neboť se v jejich přítomnosti cítí nejistí. Trendem je štíhlost, ale doslova extrémní. Muži, kteří jsou tu žádoucí, by pro nás byli zženštilí, mají dlouhé upravené nehty, hezky se oblékají a pečují o sebe.

O Japoncích je známo, že extrémně tvrdě pracují

Někteří lidé, kteří si nemohou kvůli vytíženosti najít partnera, to řeší tak, že si najmou společníka. Existují i speciální bary, ve kterých si k vám přisedne hosteska nebo hostes. Pak si dáte drink a povídáte si. Většinou to skončí u toho. Pokud oba chtějí, může být i „něco víc“, ale není to legální.
Brzy ráno před prací se v Japonsku pořádají seznamky – typicky skupinové. Potom se jde do práce a večer pít.

V Japonsku mají svatby pro nevěsty bez ženichů

Pokud je vaším snem prožít svatbu v bílém a být jako princezna, v Asii vám jej splní. Není k tomu nutné mít ani manžela. Všechnu tu nádheru si můžete vychutnat bez něho, případně si kvůli fotkám můžete nějakého půjčit. Zdá se vám to šílené?

Japonská společnost si to nemyslí a chce dopřát každé ženě svatební vzrušení, přípravy a den ve vystajlovaných šatech a špičkovém make-upu. Nový trend nezadaných se rozšířil téměř po celém světě. Dnes už není cílem vdát se, rodit děti a být domácí puťkou. Jelikož v Japonsku trpí ženy nedostatkem chlapů, kteří by se hrnuli do manželství, chtějí si i navzdory tomu svůj velký den dopřát, třeba i samy. Obléci si pro jednou bílé šaty jako princezna a projít se ve vysokých lodičkách považují za něco speciálního. Trochu jako by zapomněly, že k tomuto dni patří dva. Jistá cestovní agentura v Kjótu proto začala nabízet služby pro všechny vdavekchtivé ženy.

„Sólo svatbu“ si u nich můžete bez problémů koupit a za své peníze i patřičně užít. Cestovní kancelář zajistí šaty, kytici, líčení, úpravu vlasů, ale také líbánky. Ptáte se, jak vypadají? V nóbl hotelu a ve vířivce. V objetí sebe samé. Najdou se zájemkyně, které si touží svůj den takto užít. Paradoxem je, že některé z nich podle agentury mají partnera, který se však nechce ženit. A tak si uspořádají svou soukromou sólo svatbu a jsou spokojené.

O specifikách jídel japonské kuchyně

Na to, zda si Japonec může zvyknout na evropské stravování a naopak zda si Evropan zvykne na japonskou kuchyni snáze, je obecně těžko odpovědět. Japonci jsou národ, který se nebojí zkoušet nové chutě a velmi je těší vyzkoušet něco nového. Češi i Slováci mají určité předsudky vůči cizím jídlům, příkladem mohou být třeba mořské řasy. Automaticky si představí moře, ryby a už cítí jejich zápach. Přitom však mluvíme o mořské zelenině. Japonci vyzkouší cizí jídlo s tím vědomím, že je to projev úcty k dané zemi. Každý hostitel je rád, že host nabídnuté jídlo sní nebo ho alespoň zkusí ochutnat. Přesně takhle to Japonci vnímají.

Japonské Vánoce jsou pouze byznys

Ke zvláštním obdobím v Japonsku patří čas vánočních svátků, které nazývají obdobím výměny dárků. Samozřejmě zde chybí křesťanské pozadí. Jedná se o čistou komerci. V Japonsku je rozšířen hlavně šintoismus a zen-buddhismus. Vánoce pojímají jako čas, kdy mohou být přátelé nebo milenci spolu. Představují pro ně možnost kontaktu a výměny dárků. Vánoce pro ně v tomto směru předčí už jen Valentýn, ze Západu importovaný svátek zamilovaných. Vánoční svátky jsou spíše o byznysu a nakupování dárků. Pocity klidu, lásky a setkání v rodinném kruhu nehrají takovou roli jako u nás.

Japonské zahradnictví

Japonci milují přírodu, a proto si ji ochotně „přenesou“ i do měst. Nejlepším příkladem je japonské zahradnictví.

Využívají přírodní krásy, perspektivy a miniaturizace. Známé jsou především japonské bonsaje. Vyvolávají dojem krajiny nebo přírodní scenérie. Bonsaje často doplňují miniaturní domky a kameny. V podobném duchu vznikají i celé zahrady, které vytvářejí vlastní mikrokosmos.

Zahrada Koraku-en na severu Japonska je postavena tak důmyslně, že z určitého úhlu jsou v ní vidět repliky skutečných známých japonských přírodních scenérií. O ně v Zemi vycházejícího slunce opravdu není nouze.

A co pověstná japonská zdvořilost?

Formalismus je normou. Na první pohled si všimnete, jak se na vás v Japonsku všichni usmívají. Je to přece slušnost. Usmívající se Japonce nejčastěji vidíte ve službách, což jsou právě ti lidé, se kterými se turista setkává nejčastěji. Japonec je za to ale placený a bude se usmívat, i kdyby ho bolela noha. V běžném životě už je to ale jiné.

Často uslyšíte „ano“, téměř nikdy „ne“. Zahraničního návštěvníka nelze urazit odmítnutím nebo mu dát najevo, že něco nefunguje nebo pro něj nedej bože něco nelze udělat. Domácí by „ztratil tvář“ a ponížil by nejen turistu, ale i sám sebe.

Při seznámení se starší lidé dodnes klanějí a mladší používají vizitky. U nás už téměř vymizely, ale v Zemi vycházejícího slunce stále mají své pevné místo. Pokud vám někdo nabídne vizitku, vždy ji přeberte oběma rukama a podívejte se na ni. Ideálně jí věnujte pár vteřin, nejen letmý pohled. Potom si ji uložte do peněženky, ne pouze do kapsy. Jejímu majiteli tím prokážete náležitý respekt, jinak ho můžete urazit.

Takových detailů je v japonské společnosti spousta.

Nejrychleji stárnoucí populace na světě

Japonsko se svým počtem obyvatel přibližně 127,1 milionu je aktuálně 9. nejlidnatější zemí na planetě. Zároveň je ale také zemí s nejrychleji stárnoucí populací a s nejvyšším průměrným věkem na světě.

V zemi je v produktivním věku, tj.15-64 let, přibližně 74 milionů lidí, což představuje pouze 59 % z celé populace. Zbývajících 11,8% tvoří děti do 15 let a až neuvěřitelných 28,9% připadá na důchodce nad 65 let! Toto číslo je o to více alarmující, že ještě před dvaceti lety bylo důchodců jen necelých 19%. Dnes zde dokonce naleznete více než 80 000 lidí, kterým je více než 100 let! I to je důkazem, že Japonsko má jednak výbornou úroveň zdravotní péče, ale i toho, že se místní snaží žít zdravým životním stylem a kvalitně se stravují – vzhledem ke zdrojům na ostrovech konzumují velké množství ryb a zeleniny


Zároveň s dramatickým stárnutím populace v zemi už léta prudce klesá porodnost. Odborníci odhadují, že pokud by tento nepříznivý trend pokračoval, mohl by do roku 2060 klesnout počet obyvatel na 86 milionů, což by pro Japonsko mohlo znamenat až existenční ohrožení, protože by to představovalo obrovskou výzvu pro místní ekonomiku, zdravotnický i sociální systém


A proč se zde rodí tak málo dětí? Vždyť právě v Japonsku po skončení 2. světové války nastal velký „baby boom“ a populace se začala navzdory tragédiím způsobeným válkou rapidně zvětšovat. S obdobím modernizace ale přišly i moderní problémy – zvýšila se vzdělanost lidí a také životní náklady, a s tím i náklady spojené s výchovou dítěte. Mladí lidé navíc v produktivním věku tvrdě pracují na svých kariérách. Kvůli vysoké pracovní vytíženosti a stresu mají málo volného času a zakládají rodiny v poměrně vyšším věku.
Mnozí dokonce o vztahy nemají vůbec zájem a raději žijí osamělý život a jsou tak spokojeni. Všechny tyto skutečnosti představují pro japonskou vládu, ale i celou společnost velkou výzvu a otazník do budoucna, jak tento klesající trend alespoň zpomalit a nadále se udržet na předních příčkách v žebříčku světových ekonomických velmocí.

A na konec jedny z nejšílenějších zajímavostí o Japonsku

  • Toalety - pokud by se státy posuzovaly podle úrovně veřejných toalet, bylo by Japonsko zaručeně nejvyspělejším státem světa. Prakticky každé WC má ovládací panel, na kterém najdete i 12 různých funkcí od vyhřívaného prkénka až po mytí a sušení pozadí. Veřejné toalety běžně přehrávají zvuk splachování nebo tekoucí vody, aby nebylo slyšet zvuky provádění potřeby. Téměř všechny WC mají instrukce jen v japonštině, takže člověk někdy skončí důkladným studiem a dekódováním piktogramů. Jindy zase dostane i to, co vůbec nechtěl. Určitě doporučuji vyzkoušet.

  • Nejdražší ryby na světě – Japonsko je jednou z největších rybářských velmocí. Ryby tu tvoří běžnou součást stravy. Každé ráno rybáři prodávají své úlovky po celé zemi a na jednom trhu v Tokiu se dokonce draží nejlepší kusy tuňáků. Ty šplhají k astronomickým částkám a japonští boháči jsou schopni za jedinou rybu zaplatit i 100 000 dolarů (přes 2 miliony korun). Dražby se daly v minulosti i navštěvovat, ale v současnosti se odehrávají za zavřenými dveřmi, aby kupce nevyrušovali turisté.
  • Pověrčivost – Japonsko je zemí pověr. U takové moderní a vyspělé společnosti je to možná překvapením, ale pověry spojené se šintoismem a buddhismem jsou zde mimořádně rozšířené. Běžně uvidíte v obchodech nebo restauracích ochranné bůžky nebo japonského mývala Tanuki. Věří se, že přináší štěstí. Naopak neštěstí nosí čísla 4 a 9, spánek po jídle nebo když uvidíte v noci pavouka.
  • Dokonalost v nedokonalosti – Japonsko vnímáme jako zemi dokonalosti, ale je zde mimořádně oblíbený koncept wabi-sabi, tedy dokonalost v nedokonalosti, kdy se zvýrazňují nedokonalosti věcí nebo se dokonce záměrně vyrábějí nedokonalé výrobky – například neforemné misky nebo šálky. Fascinující je koncept kintsugi, kdy řemeslníci spravují rozbitý porcelán lepidlem s příměsí zlata, aby zvýraznili to, že nádoba byla rozbitá a je proto nedokonalá.
  • Socha psa - Japonci si nesmírně cení věrnost a jejím ztělesněním je pes Hačiko. Tento čtyřnohý zástupce japonského plemene Akita Inu vždy čekával u vlakové stanice ve čtvrti Tokia Shibuya, až se jeho pán vrátí z práce. Jeho majitel jednoho dne náhle zemřel a z práce se už nevrátil, ale věrný pes na něho čekal i nadále, neuvěřitelných 10 let až do své smrti. Dnes najdeme před dotyčnou stanicí jeho sochu.

Je něco, na co jsem si v Japonsku nezvykla?

Toto téma většinou probírám s přáteli u piva. V japonské mentalitě je to zřejmě neschopnost nebo neochota jednoznačně ventilovat záporný postoj. Má sice zdravý kořen, protože Japonec nechce svůj protějšek nesouhlasem ranit, ale pro život ve 21. století je toto chování kontraproduktivní. Dál je to nedostatek tepla v zimních měsících, mám na mysli v interiérech. My jsme zvyklí na to, že vejdeme do bytu a všude, i na záchodě, je příjemně teplo. Toto v Japonsku jen tak nenajdete – neexistuje tam centrální vytápění jako tady, takže se musíte spolehnout na jediný ohřívač, kolem kterého se shromáždí celá rodina. Většinou vás zahřívá tzv. kotatsu, což je stolek, pod kterým je elektrické topení, a k němuž je připojena prošívaná deka, do které se zavrtáte. Když však jedete na záchod, tak klepete kosu a už se těšíte zpět pod deku. Tento způsob trávení zimy je velmi tradiční, platí především pro venkovské stavby se špatnou tepelnou izolací. Moderní byty v městských domech se od našich prakticky neliší, takže zimu v nich lze trávit podstatně komfortněji.

Japonci například velmi málo gestikulují, jsou v klidu, zatímco my jsme blíže Italům. Neprojevují emoce - ani kladné, ani záporné. Pokud totiž dáte najevo kladné emoce, jste brána jako někdo, koho lze opít rohlíkem. Kladnou emocí myslím nepatřičně se nad něčím rozplývat, pozitivně se jinak samozřejmě tvářit musíte. Zápornou emocí Japonce rozladíte. Rozvalovat se v židli či křesle je nepřístojné, měli byste zaujmout jogínskou pozici „spolknuté pravítko“ s polovinou hýždí na sedáku. Japonsko je společností rituálů. Určitě jste slyšeli o čajovém obřadu, tedy ritualizovaném pití čaje. Od zalévání vodou, podávání, až po skončení pití je v něm všechno nějakým způsobem ritualizováno. Pije se práškový zelený čaj matcha, který se našlehává do pěny. Čajový obřad řídí tzv. mistr, kterým nemůže být jen tak někdo, ale pouze osoba, která k tomu získala oprávnění. Dělají se na to zkoušky, které jsou tvrdší než řidičák. I obyčejná obchodní schůzka má ritualizovaný průběh, nic se neponechává náhodě.

Tak co říkáte na ženicha z Japonska?

Je tu ještě jedna možnost. Vzít si hologram, což se v minulosti skutečně událo. Je to tak, Japonec se oženil s hologramem! Ze dne na den však jeho kybernetickou lásku vyřadila chybová hláška network error. Manželství skončilo, protože manželce skončila softwarová podpora.

ZDROJ: Mix.sk, Brainee.hnonline.sk, Svadba.sk, Pluska.sk, Theguardian.com, Travelistan.sk, Brides.com, Reddit.com, Elien.cz, autorské dílo


Byt 2+kk na prodej - Praha 9 - 53m2
Byt 2+kk na prodej - Praha 9 - 53m2, Praha 9

 

 

Líbil se vám článek?
Diskuze 0 Vstoupit do diskuze
Tagy: