Moje Praha: Věřím, že místo, kde žijeme může mít léčivou schopnost, říká filmový architekt Jan Vlček
Je spojován s filmy jako Lítá v tom, Slovo, Můj život s Bohuslavem Martinů, Teroristka, V síti, Okresní přebor, Kvarteto, Lidice či Zoufalci, podílel se také na úspěšných seriálech České televize Já, Mattoni, Čtvrtá hvězda nebo Zkáza Dejvického divadla. Za filmy Don´t Stop a Díra u Hanušovic byl nominován na Českého lva. Filmový architekt, interiérový designér, malíř a grafik Jan Vlček preferuje tvůrčí přístup založený na precizních autorských kresbách, které považuje za nejjednodušší a nejrychlejší způsob přenosu nápadu z hlavy na papír. Část jeho tvorby lze aktuálně vidět v Antikvariátu Dejvického divadla, kde má malou výstavu. „Mluví“ za něj však také jeho byt na Hradčanech.
Co vás přivedlo právě na Prahu 1? Mají pro vás Hradčany nějaký zvláštní význam?
Dalo by se asi říci, že mě sem přivedl osud. Jsem malostranský rodák, z rodiny z Nových zámeckých schodů. Říká se, že si duše vybírají, komu se chtějí narodit. Ta moje si ještě přála Prahu. Z toho je jasné, že jsem pražský patriot a pragocentrik (v tom správném smyslu) a čím pro mě tato čtvrť je. Jsem naprosto přesvědčen, že Praha je živá bytost, která se mnou komunikuje. Jsem také známý pražský flanér. Co to znamená, to si ctěný čtenář jistě rád dohledá.
Hodně se mluví o tom, že je tato část Prahy spíš jen místem pro turisty, jak se zde „normálně“ žije?
Místo pro turisty to tu do jisté míry bylo vždycky. Problém je v míře a proporcích, které se v posledních letech naprosto vymykají jakémukoliv srovnání. Je to problém všech krásných míst na planetě. Nejen Prahy. Ranou do vazu života v centru Prahy jsou aplikace typu Airbnb. To normální život téměř zastavilo. Jsou to tisíce bytů, které slouží jako ubytovny, nikoliv k bydlení a životu. I proto jsou drahé nájmy, i proto infrastruktura pro život zmizela. A upozorňuji, že používat byty ke krátkodobému ubytování je nelegální.
Jsou místa v centru Prahy, kde se skutečně žít a vyvést mladé prostě nedá. A platí to i pro pražskou zvířenu, snad kromě potkanů. Ale jsou i místa, která si svoje kouzlo zachovala. Je jich pár, ale jsou, přežívají. Genius loci vytváří lidé, které tam žijí a tvoří své životy. Pár nás tu zůstalo, někdo totiž zůstat musí.
Máte zde nějaké oblíbené místo, které vám dává ten pocit, že tady jste doma?
Ano. Pár jich je, mám třeba rád Kozí plácek a čtvrť kolem Františku. Mám rád Jánský vršek, Hradčany, kde žiji. To, pokud jde o „starou“ Prahu. Vždy, když vylezu nahoru na Vinohrady, tak jim tam trochu závidím tu normálnost života, to jak tam přirozeně vznikají sousedské vazby se vším všudy. I s klepy…
Při pohledu na interiér vašeho bytu se nejde nezeptat – to všechno vy sám? Vymýšlíte a navrhujete, nebo berete do ruky i vrtačku? A necháte někoho, aby vám do návrhu zasahoval?
Nouze naučila Dalibora hůsti. Takže ano, leccos jsem se musel učit za pochodu. Lehčí práce zvládnu. Ale opravdu jen ty lehčí.
Já interiéry navrhuji tak, že naslouchám místu. Ono mi samo řekne, co chce. A pokud jde o styl a o návrh, každá rada je vítána, ne každá je přijata. Myslím, že nejtěžší je navrhovat byt či dům pro sebe. Hádat se sám se sebou je vyčerpávající záležitost.
Novostavba, nebo starší byt s duší? A dům, nebo byt? Co byste si vybral na první dobrou, kdybyste si měl teď zvolit prostor k bydlení?
Novostavby jsou jiná planeta. To není můj svět. Kdybych si teď měl a mohl vybrat nějaké místo k bydlení, tak kromě Prahy by to byl kamenný dům u moře v malém čitelném městě v Itálii. Mohl by být asi i u jednoho z lombardských jezer pod Alpami. Jo, to by asi šlo. Aby se dalo dojet na Malou Stranu za den!
Co byste poradil těm, kteří si pořídili starší byt a plánují ho rekonstruovat? Myslíte, že se vůbec dá vkusně upravit podobný interiér jako ten váš bez konzultace s architektem?
Hlavní je naslouchat tomu, co vám ten byt říká. Zažil jsem už hodně nepovedených rekonstrukcí, které jsem zachraňoval. Vlastně šlo hlavně o navrácení duše toho objektu. Domu, bytu, chalupy. Já k tomu přistupuji spíše jako scénograf než coby architekt. A myslím, že alespoň konzultace s někým, kdo toto umí, je vždy ku prospěchu. A hlavní je: Nespěchat! Vše, co je na světě dobré, vzniká a vzniklo pomalu. Od sexu po města.
Hodně lidí si odborníky na návrh interiéru k rekonstrukcím nepřizve, protože se bojí, že cizí člověk nedokáže vystihnout jejich vkus, nebo naopak nadřadí styl funkčnosti – jak to vnímáte vy?
Obavy jsou jistě na místě. Je nutné být na stejné koleji, točit stejný film, obrazně řečeno. Vždy si najděte někoho, kdo je vám nějak intuitivně blízko. Jinak je to trápení pro obě strany. Já pracuji jen pro lidi stejně naladěné, pro lidi, kteří jsou mně osobně sympatičtí. Ostatní odmítám hned na začátku. Ušetříme si tím starosti všichni zúčastnění. Vše musí být vyladěno tak, aby forma a obsah vytvářeli harmonický celek.
Jsem naprosto přesvědčen, že vkusné a harmonické životní prostředí, což prostory, kde žijeme jsou, má až léčivou schopnost. Je oblažující, povznášející, je nakažlivě zdravé. Láká k nápodobě a je to tak správně. Jde to. Není to zase až takový problém, jak by se mohlo zdát. Ostatně, to by mělo platit i v životě.
Zdroj: autorský text, vlastní dotazování
