Beru si muže z etnika Tujia: Nevěsta je nucena před svatbou plakat, rituál trvá celé týdny

Podle webu ChinaCulture nejde o spontánní slzy smutku, ale o kulturně naučený projev, který je považován za znak vyspělosti ženy, přičemž schopnost ovládat vlastní emoce a vědomě je vyjadřovat je v této komunitě považována za důležitou životní dovednost, kterou si nevěsta přináší i do manželství.

Jak vypadá měsíc plný pláče

Tradice přikazuje nevěstě začít s pláčem asi měsíc před svatbou. Rozhodně ale nejde o to, že by probrečela celé dny v kuse – rituál má své jasně dané místo, čas i pravidla.

Všechno to začíná celkem nenápadně. Nevěsta si každý den, většinou k večeru, sedne a pustí slzy. První dny brečí sama, jenže postupu času se k ní začnou přidávat další ženské z rodiny. Nejdřív máma, pak babička, sestry a postupně i tety. Vznikne z toho takový zvláštní ženský kruh. Pro celou rodinu je to vlastně společenská událost: ženské spolu sedí, povídají si, zpívají a u toho společně obplakávají fakt, že nevěsta už brzy odejde z domu.

Na celém zvyku je fascinující hlavně to, jak funguje mimo tyto vyhrazené chvíle. Nevěsta mezi rituály žije úplně normálně. Normálně jí, směje se, baví se s ostatními a dělá všechno co jindy. U jídla jí slzy do talíře nekapou a přes den rozhodně nesmutní. Pláč je zamknutý jen do těch konkrétních večerních chvil, což mu paradoxně dává ještě větší sílu. Právě ta pevná kontrola a řád dělají z obyčejného smutku něco úplně jiného – proměňují ho v rituál.

Luxusní byt na prodej s terasou a výhledem, Praha 1

Zobrazit nemovitost

Jak se nevěsta učí plakat

Jedním z nejzajímavějších aspektů této tradice je fakt, že pláč je zde chápán jako forma umění, kterou je třeba se naučit.

Ne každá nevěsta totiž dokáže okamžitě vyvolat slzy nebo vytvořit dostatečně emotivní projev. Proto se dívky učí už od mládí – sledují starší ženy, napodobují je a postupně si osvojují techniky, které jim pomáhají tento rituál zvládnout.

Aby byly považovány za dobré dívky, začínají se učit plakat ještě před manželstvím už ve věku 12 let. Některé si pozvou zkušenou osobu, aby je to naučila. Když dívky dosáhnou 15 let, navzájem se zvou, aby si „zahrály“, kdo pláče lépe, a aby si navzájem pomáhaly s učením. Některé dokonce diskutují o metodách pláče.

Podle webu Travel China Guide zahrnuje „trénink“ práci s hlasem, mimikou i rytmem.

Otevřít v galerii (2)

Některé ženy kombinují pláč se zpěvem, jiné recitují tradiční texty předávané z generace na generaci. Důležitá je také schopnost vyvolat emoce – některé nevěsty si pomáhají vzpomínkami na dětství, rodinu či momenty loučení, aby jejich projev působil autenticky. V některých komunitách dokonce existují neformální „tréninková setkání“, kde si mladé dívky pláč zkoušejí pod dohledem starších žen. Ty je usměrňují, radí jim a hodnotí jejich výkon. Čím přesvědčivější a emotivnější projev, tím větší respekt si nevěsta získá.

Může nevěsta přestat? A co když plakat nechce?

Otázka, zda může nevěsta přestat plakat, je zajímavá zejména z pohledu moderního člověka. V tradičním prostředí Tujia je však tento rituál považován za společenskou povinnost, kterou by měla nevěsta dodržet. Neznamená to, že musí plakat nepřetržitě, ale očekává se, že se rituálu bude pravidelně účastnit. Podle webu BCPublication byla v minulosti absence pláče vnímána negativně, mohla naznačovat nedostatek úcty nebo citů. Dnes je situace volnější, rituál zkracují ho nebo ho berou méně striktně.

Když slzy znamenaly víc než dnes

Abychom pochopili, proč má tento zvyk tak silné postavení, musíme se vrátit do minulosti. V době, kdy ženy neměly právo rozhodovat o svém manželství, byl pláč jedním z mála způsobů, jak mohly vyjádřit své skutečné pocity. Podle webu BCPublication sloužil tento rituál jako forma protestu i emocionálního uvolnění.

Ten zvyk se tam neobjevil jen tak ze dne na den. Jeho kořeny jdou do doby, kdy ženy z kmene postupně přišly o jakékoliv právo mluvit do toho, koho si vezmou. Lámat se to začalo za vládnutí dynastií Ming a Čching. Císařský dvůr v té době smetl ze stolu místní samosprávy a do regionů poslal své vlastní úředníky z centra. A s nimi do oblasti samozřejmě dorazil i tlak na převzetí dominantní chanské kultury.

Jelikož chanská společnost podporovala domluvená manželství, tento zvyk postupně převzaly i rodiny Tujia. Rodiče tak začali rozhodovat o sňatcích svých dcer bez jejich souhlasu. Ženy tím ztratily svobodu ve výběru partnera a právě v tomto období se objevil zvyk, že nevěsty během svateb pláčou. Původně šlo o přirozený projev smutku, nesouhlasu či bezmoci, postupně se však tento spontánní projev proměnil v ustálený rituál. S vývojem tradice se samotný pláč postupně obohacoval o další prvky, vznikly specifické písně, texty i techniky, které se předávaly z generace na generaci. Ačkoli by se mohlo zdát, že tento zvyk pomáhal ženám upozornit na jejich postavení a bojovat za svá práva, výsledek byl spíše opačný. Namísto toho, aby společnost řešila jejich situaci, začala vnímat „plačící svatbu“ jako kulturní zajímavost a estetický projev.

Otevřít v galerii (2)

Prodej luxusní vily s vnitřním bazénem,

Zobrazit nemovitost

Tím se pozornost od skutečného problému - postavení žen - přesunula k samotnému rituálu. Tento proces lze vysvětlit prostřednictvím dvou pojmů: aktivní změna a pasivní změna. Aktivní změna představuje vědomé jednání žen, které se snažily vyjádřit svůj nesouhlas, zatímco pasivní změna popisuje situaci, kdy se jejich projev postupně přizpůsobil společenským očekáváním a ztratil svůj původní význam.

Víc než jen příprava

Svatební rituály u kmene Tchu-ťia ale zdaleka nejsou jen o slzách. Celé týdny před svatbou provází spousta dalších zvyků, které mají novomanželům pojistit šťastný a pohodový život. Obrovskou váhu přikládají rodiny třeba výběru samotného termínu. Den D se nevybírá podle toho, jak je volná restaurace, ale podle tradičních kalendářů a astrologie, aby hvězdy stály při nich.

Rituály plné symbolů

Samotný svatební den je plný tradic, které mají zajistit šťastné manželství. Nevěsta je často oblečena v tradičním oděvu zdobeném výšivkami a symboly prosperity. Během obřadu probíhají různé rituály – od symbolického odchodu z domu až po přijetí do rodiny ženicha. Podle webu Visit Beijing je jedním z nejdůležitějších momentů právě odchod nevěsty z rodného domu, který je často doprovázen pokračujícím pláčem. Tento moment symbolizuje definitivní ukončení jedné životní etapy. Po svatbě se život nevěsty výrazně mění.

Zajímavosti, které vás překvapí

Tato tradice v sobě skrývá množství detailů, které ji činí ještě fascinující. Například některé ženy dokážou během rituálu plynule přecházet mezi pláčem a zpěvem bez ztráty rytmu či emocí. V některých oblastech se dokonce říká, že nejlepší „plačící nevěsty“ si lidé pamatují ještě dlouhá léta po svatbě.

Další zajímavostí je, že texty, které ženy během pláče používají, nejsou pevně dané a často se improvizují nebo upravují podle konkrétní situace. Některé obsahují humor, jiné nostalgii či osobní vzpomínky. Rituál má také sociální rozměr, jde o jeden z mála momentů, kdy se ženy z komunity pravidelně setkávají, sdílejí své příběhy a posilují vzájemné vztahy. Nejde tedy jen o samotný pláč, ale o celý proces, který spojuje generace.

Dnes už pláč nevěsty neznamená protest, ale symbolický akt ... jde především o rozloučení s rodinou, vyjádření vděčnosti a připravenost na nový život.

I když moderní svět přináší nové hodnoty a životní styl, tradice plačící nevěsty stále přežívá, zejména na venkově. Některé nevěsty ji dnes zkracují nebo upravují, ale její podstata zůstává zachována.

Zdroje: autorský text, ChinaCulture, Visit Beijing, Travel China Guide, BCPublication, South China Morning Post